Cesta do Wolfsteinu se stáčí kolem mnoha hospod, ale krčma U hrotu jehly je čímsi výjimečná. Ten, kdo překročí její práh, je ohmatán, zvážen a změřen mnoha páry očí. Biřic, drůbež k oškubání, kolega? Hovory se vedou tiše a s mnohými zámlkami, protože ani našinci není co věřit, a nad krajem pohárů svítí pohledy, rychlé a kosé jako rána nožem. A nože? Nože za okraji jezdeckých bot, u pasu i v rukávu žíznivě čekají.
Červené víno trochu drhne v krku, piju a čekám. V mé branži se naučíte čekat. Dávám si koleno pod bradu. Vím, slušné holky takhle v hospodě nesedávají, ale už léta nedělám věci tak, jak je dělají slušné holky.
Dveře krčmy se otevřou a vejde můj kumpán. Hmm, pořád má černý cop do půli zad, zato jeho hřebčí chůze trochu utrpěla. Pokrčím nos, víte, myslela jsem, že se trochu pobavím, ale teď... větřím průšvih. Neklidně se zavrtím na lavici a plesknu Křiváka po zádech. Zavrčí, prohne se a chytne mě za zápěstí...
Chlapi... Švihnu pěstí a... on ji koupí. Tak tohle opravdu smrdí, za normálních okolností by uhnul a ještě by mi ji vrátil.
"Co jé?" zaječím a Křivák se opatrně spustí na lavici. Sedí rovně jako klášternice. "Průser, kotě."
Tázavě zvednu obočí. Tedy, ne že bych mu menší průšvih nepřála, tak dokonale mi to zase nedělá, ale když honí jednoho, utíkáme všichni.
Rádi se považujeme za vlky cest, ale, kurva, když se něco semele, je lepší stáhnout ocas a brát kramle jako toulavej pes. A zachránit si kůži, to v pravém slova smyslu. Když je pryč kůže, je s krásou konec, a moji bílou slupku by bič stáhnul jedna dvě. Takže většinou radši beru motejla, dokud je čas. "Hmmmm?"
"Kupci, kotě. Vozy, mezci, koláče. Na koho už si dneska můžeš vyšlápnout sama. Čistě po dobrým jim nabídnu svý zboží a víš, kdo se tam vyloup?" Křivák si znechuceně odplivne na zem a pokud jeho obličej může vyjadřovat lítost, tak teď ji vyjadřuje.
"Sivý."
O, tak to je špatný. Ovládáme svoje nářadí velmi slušně, ale k mistrům šermu naše umění nesahá. Sivý je šermíř - matematik. Čistý styl a přísná logika. S hospodskými fintami a s kocovinou si na něj nepřijdete. A navíc, on Křiváka učil. Jistě to bylo po letech dojemné setkání.
Soucitně si přítele prohlížím. Po nakládačce samozřejmě bolí tělo, ale taky ego. To dostane pořádně zabrat.
"Spráskal mě před tou chátrou," čímž Křivák myslí kupce, kteří si na oplátku myslí, že chátra jsme my a že by nás měli nejen spráskat, ale taky rozčtvrtit, usmažit, opíchat do zadku a pak zakopat čtyři sáhy hluboko.
"Bičem. Kurva, kotě, píchni mi trochu." Objednávám mu kořalku a jsem zklamaná, protože vidím, že naopak on mě nepíchne vůbec. To ještě nevím, že v noci budu mít jiné starosti než se svou číčou.
Dveře hospody se rozlétnou a v tu chvíli je jasné, že tanec začíná. Sivý, a dokonce ne sám, ale s přáteli. Nevypadají sice jako lovci odměn, ale čert jim věř. Svírám šavli a tisknu se zády ke stěně. S Křivákem se při tomhle tanci nedá počítat. Kokot. Přivlekl nám je na krk, pitomec. Jestlipak se dá věřit oknům. Asi těžko. Pánové nejsou žádní začátečníci. Polknu a dýchám, snažím se zhluboka a pravidelně, cítím známý tlak kolem bránice. Strach. Ten se jen tak rozehnat nedá.
"Je tu jen Křivák a malá holka," zavrčí vysoký muž s jizvou přes tvář. A jde ke mně. Pomalu. Výhružně.
"Zahoď to, nebo uvidíš." Uvidím, ať šavli zahodím nebo ne.
Takže po něm seknu. Couvá, točíme se. Čekám, kdy ucítím ostří v zádech.
A taky ho cítím. Opřené o ledviny. Pomalu skláním čepel a trochu pracuju s řasami. Starší pánové to mají rádi. Možná že dokonce vyloudím slzu.
Zjizvený mi bere šavli z ruky. "Uf, na starý kolena se prát s dětma. Kam jsme to dopracovali." Kroutí mi ruce dozadu a já vidím, jak Sivý Křivákovi jednu vrazí. "Že se nestydíš, takový hůdě." Svazují mi ruce a já nejsem jen otrávená. Mám strach. Nenávidím ten pocit, když vás svážou. Vždycky mě začne svědit celé tělo a nemůžu dýchat. Ale kdo se stará o moje pocity. Myslí si, že jsou slušní, když na to nevezmou tenký provaz. To už tak patří k naší práci. Do prdele. Vrhnu na Křiváka vražedný kukuč a nechám se odvést ke koním. Vůle vaše, pánové. Ale nedaruju vám to, a Křivákovi taky ne.
Víte, jsem dědek ještě ze staré školy. Netěší mě, když vidím, že všechno bylo na nic, že z mých žáků vyrostli nájemní rváči, ba co hůř, obyčejní lupiči, a dvojnásob mě netěší, když je najdu v krčmě se zmalovanou malou opilou holkou, která se notabene ohání mečem a pokouší se ho někomu vrazit do slabin. Nelíbí se mi, když si někdo říká Křivák a zapomíná, co dělá šerm šermem, a nemám rád holčičky v kalhotách pobryndaných červeným a kořalkou.
No což, nemám, ale pomůžu rád. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, jeden téměř chromý chlap to samé vysvětlil mláděti, které ani nenapadlo, že si jednou bude mít proč říkat Sivý. No a já... já to rád předám dál.
Věděl jsem, že s nimi nebude lehká práce. Křivák je vlastně už dávno dospělý chlap, a to děvče? Málokdy jsem viděl takový pohled v očích holky. Vím, že tyhle děti jsou tvrdé, když mají přežít, ale na druhé straně je škoda, když se z hezkého děvčete stane vzteklý pes. A možná že i v tomhle drzém děcku něco je.
Ech, nečekal jsem, že budou nějak zvlášť zkroušení, ne, nečekal, ale že se porvou hned, jak slezou z koní?
Že sprostě nadávající tmavovláska kopne Křiváka do rozkroku a pak se nás pokusí pokousat?
Seřezal jsem ji bez pardonu, to uznávám. I když je to holka, já pořád vidím hlavně nevychovaného fracka, který nezaslouží šibenici, ale potřebuje pevnou ruku a léta na šermířském sále, aby z něj něco bylo.
Neplakala. Nadávala jako starý zbrojnoš, potom fňukala, vrtěla se a kopala.
A Křivák? Jen se ušklíbal. Možná, že pro toho už šibenici postavili.
Děvče se schoulilo, klubko kolen, loktů a zcuchaných vlasů, po bití tichá a vyčerpaná. Pod žebry mě zazábla výčitka.
Pak leželi vedle sebe na podlaze, stočení, aby se trochu zahřáli, a spánek vrátil stín nevinnosti dokonce i Křivákovi. Tmavovlasá vypadala jako ztracený kolouch, s ušmudlaným obličejem a s rukama pod hlavou.
Asi už stárnu, ale zvedl jsem ji z podlahy a uložil do postele. Byla prochladlá jako poloutopené kotě, zavrtala se do přikrývky a znova usnula. A pak je vychovávej. Člověk by brečel.
Ráno nikomu z nás nepřeje, jsme noční ptáci, a tak po probuzení nebyli oba výtečníci zrovna v nejlepší náladě. Ztuhlé svaly bolí víc a všechno vypadá hůř v šedém světle svítání.
Rozcuchané děvče po nás kouklo zpod dlouhých řas. "Hele, tak co bude?"
Snad měla strach a docela jistě pruhovaný zadek, ale dál protahovala hlásky a opovržlivě křivila rty. Hezká pusa, jen slova z ní padají horší, než jaká procházejí mezi vybitými zuby pasáků.
"Však se dočkáš," zavrčel jsem na ni. "Myslím, že dneska bude mít metla dost práce."
Vyplázla na mě jazyk. "To bych mohla i zvlhnout." A už ji měla. Ano, celkem vzato jsem proti bití ženských, ale jsou věci, které si nemůžete nechat líbit. Kopla mě do kolena (Ach, ty moje klouby. Léta dělají svoje.) a potom tvrdě do boku.
Pokrčil jsem rameny. "Co naplat, keřů je v tomhle kraji dost."
"Jestli mě svlíkneš, budu si myslet, že si úchylák a honíš si u toho péro." Celá se zadýchávala vzteky. "Jste starý, jaloví chlíváci."
Hlas se pomalu lámal do vzteklého pláče. Málo sebeovládání, dítě, pomyslím si.
"Nezajímám se o děti, štěně. Na tobě toho tak uvidíme." Můj parťák zavrtěl hlavou.
"Jak jsou ty holky dneska domýšlivý, co?"
"Sundáš si ty kalhoty sama, nebo se s námi budeš zase prát?"
Rozhořčením se nezmohla na slovo, takže po mně místo toho plivla.
"Nevychovaná. Tobě měl někdo nařezat už dávno."
"Svlíkni se a nedělej tady tyjátr. Nějaká fajnová najednou. Kdyby ti platili, udělala bys to ještě ráda, a navrch bys jim vykouřila péro." To poprvé od rána promluvil Křivák.
Myslím, že děvče si zaslouží trochu ohledů, dokonce i takhle darebná. "Ty mlč, synku. S tebou to srovnám potom, a veselo ti u toho nebude."
Tmavovlasá k nám obrátila velké oči obkroužené stíny nevyspání.
"Vždyť jsi mi nařezal včera." To už bylo spíš otrávené než zuřivé. "Potřebuju jezdit na koni."
"Jo, budeš moct jezdit na koni. Bude to nepohodlné, ale my tě nenutili, abys kradla."
"Nekradla jsem."
"Tak dost hloupejch řečí," zasáhl Bran.
"Však tě nejdem věšet. Copak jsi nikdy nedostávala? No, jak tak koukám, tak to asi nebylo dost. Kalhoty dolů a přestaň vyvádět, nebo to udělám sám a bude to horší."
Zašklebila se na nás. "No, když jinak nedáš." A rozšněrovala si poklopec.
Inu, mladost - radost. Podívání to bylo pěkné, všechna čest. Ale pro nás holt už tohle není.
"Stydlivá tedy zrovna nejsi." Někde za námi se Křivák chraplavě zasmál.
Popadl jsem ji kolem pasu a zvednul do vzduchu tak, že se nohama nedotýkala země. Nevážila moc, prostě jen děcko. Bran mi podal metlu.
Švihnul jsem ji přes stažené půlky a pak znova a znova...
"Nech mě bejt..." Kopala kolem sebe, ale s tím se zkrátka nedá nic dělat.
Nabrala mě do ledvin.
"Chytni jí ty tlapky, nebo budu vypadat hůř než tady mladá." Přitlačil jsem a děvče přidalo na vřískání.
"Nech mě bejt. Pusť mě." No, nepustil jsem. Nenacházím v tom žádné velké potěšení, ale když už jsem se jednou rozhodl přiložit ruku k dílu...
Nechtěl jsem jí ublížit. To nikdo z nás, myslím. Skončila jen s rudým zadkem a možná s nějakou pečlivě tajenou slzou.
"Bolí tě to?"
"Hmmmmm." Opatrně si ohmatávala pohledné, teď však mírně zpustošené pozadí.
"Co hmm?"
"Co asi tak myslíš." Bleskově vcucla slzy zpátky do důlků a dívala se na nás zvědavě. "Nařežete taky Křivákovi?"
"Nestarej se, maličká." Bran vzal děvče kolem ramen. "To není pro malý holky."
Zírala na nás nevěřícně. "Co, vy mě nenecháte se dívat?"
"Vidíte ji, čubku mizernou." Křivák škubl svázanýma rukama.
"Ale já se chci dívat. On taky mohl. To není spravedlivý."
"Jo, spravedlivý by bylo, kdybys dostala třikrát tolik. To jen my jsme takový staří pitomci a necháme se opentlit pištěním. Pěkně nasedneš na tu svou kobylku a pojedeš s Branem napřed. A pak se domluvíme, co s tebou dál."
Nespokojeně nafoukla tváře, ale bolest určitých partií těla ji zřejmě zaměstnávala natolik, že neměla náladu dál se dohadovat. Celkem poslušně odcupala za Branem ke koním, zamávala nám a opatrně pobídla klisnu do kroku. Co naplat, dítě, modřiny se dělají i hrdinům.
Křivák vstal. Bohové, znal jsem ho jako kluka, a samozřejmě jsem mu mockrát napráskal zadek, za ta léta, kdy jsem ho učil. Žádný svatoušek to nebyl, samozřejmě, ale pořád cítím jistou spoluzodpovědnost.
"Buď rozumnej a vem to jako chlap. Dostaneš výprask. Je to míň, než si zasloužíš. A pak vypadneš. Když se vrátíš, budeš viset. To je všechno, co pro tebe můžu udělat." Každý má strach z bolesti, ale Křivák už dítě není. Umí se ovládat, to se člověk naučí, když žije svůj život v násilí. Tady už nebylo místo pro hry a nadávky.
Přivázali jsme mu ruce k větvi stromu vysoko nad hlavou, rozřezali halenu. Potom jsem vzal bič, jakým se honí dobytek. Bylo to těžké pro mě a zatraceně těžké pro něj.
Přežil, dokonce ani neomdlel. Nechci mluvit o křiku. Když začne téct krev, je hanba se někomu smát. Potom jsme mu dali napít kořalky. A nechali ho uprostřed lesa. Nikdy už jsem ho neviděl, ale občas si na něj vzpomenu. Když člověk zestárne, vidí věci jinak. Možná někdy dětem nedokážeme říct to, co bychom měli. A na stromech šibenic pak zraje podivné ovoce.
Poznámka editora: Tuto povídku jsem na BDSM.CZ poprvé vydal už před dvanácti lety. Byla jednou z prvních, kterou pro něj napsala moje kamarádka Alraune, Petra Neomillnerová, pozdější šéfredaktorka BDSM.CZ.
V následujících letech toho napsala ještě mnohem více a dnes je nejspíš nejúspěšnější fantasy spisovatelka v České republice, mimo jiné díky populárním sériím o zaklínačce Lotě, čarodějce Moire nebo trochu divné upírce Tině Salo.
Povídky z BDSM.CZ vyšly i tiskem, v povídkové sbírce Hry na bolest. Před několika dny tato kniha vyšla i v elektronické podobě. Chcete-li se tedy dozvěděl o dalších osudech šermířky Anky, můžete si ji koupit jako ebook pro všechny platformy na Palmknihách.