Autorem této povídky je David Allen: subík, bisexuál, co si rád hraje a má velkou fantazii, kterou realizuje (zatím) hlavně v povídkách.
„Budíčéééék! Budíčéééék!“
Vyskočil jsem z postele. Bylo chladné ráno a já bych ze všeho nejradši zůstal v měkké, vyhřáté posteli. Ale po špatných zkušenostech ze včerejška jsem se rozhodl, že to raději nebudu riskovat. Včera jsem se totiž rozhodl si pár minut „přispat“, za což mě čekaly 3 ostré rány rákoskou. Což není nejlepší způsob, jak začít den. Vyskočil jsem z postele, ustlal si, rychle uklidil případný nepořádek (za neuklizený stan jsou samozřejmě tresty) a vyběhl jsem k řece. Byla mi hrozná zima, a poslední, po čem jsem toužil, byla ledová koupel. Ale můj rozkrok na to měl jiný názor.
Pásy cudnosti jsou na táboře povinné. Odemčení je jen za odměnu, nebo pokud uprosím některou paní. Ani jedno se mi ale zatím nepovadlo. Začíná můj třetí den na táboře a já jsem stále bez úlevy. Říkáte si, tři dny v pásu nejsou nic moc. Ale já jsem normálně zvyklý si honit denně… Navíc nezapomínejte, že tady na táboře jsem neustále obklopen spoustou neskutečně vzrušujících věcí. A ranní erekce v pásu cudnosti už začíná být neskutečně nepříjemná. Ledová koupel mě tlaku na chvíli zbavila, ale to už jsem musel běžet na rozcvičku.
Ranní cvičení začínalo jako na každém letním táboře, ale velmi rychle ze zvrhlo. „Padesát kliků!“ Dělal jsem, co mi síly stačily. Paní, která rozcvičku vedla, se vyžívala v zoufalé snaze nás subíků zvládnout předepsaný počet. „No dělej, dělej! Nebo ti ještě přidám!“ Snažil jsem se, co mi síly stačily, svaly na rukou pálily, ale po 32 jsem padl vysílením na zem. Paní mě chytila za vlasy a donutila mě udělat ještě dva další, než jsem padl úplně. „34!“ Z deseti kluků zvládli předepsaný počet jen tři. Ty ostatní čekal trest. Za každý klik, který nám chyběl do padesátky, jedna rána řemenem. Tak jsem jich dostal celých 16. Po rozcvičce následovala snídaně a pak už dopolední program.
Ale ještě předtím prohlídka stanů. Náš stan prošel bez vady, ale hned u sousedů bylo zle! Paní našla pod matrací schovanou cigaretu. Kouření (cigaret) bylo na táboře přísně zakázané a samozřejmě následoval trest. Standardem je 10 ran rákoskou. Trest byl vykonán na místě, za přihlížení všech ostatních táborníků.
A potom už nás čekala dopolední hra. Každý den se konají dvě soutěže otroků, vítěz si může vytáhnout odměnu… Ale nepředbíhejme: Všichni jsme nastoupili před hlavní stan. (Možná jsem to ještě nezmínil - otroci mají na táboře zakázané oblečení, jediným, co na sobě smějí nosit, je pás cudnosti.) „Tak, vy šmejdi. Dneska vás čekají jezdecké závody. Samozřejmě nemáme koníky, takže je budete muset zaskočit vy. Kleknout!“
Na táboře je jenom 5 paní a 10 subíků, takže závody se jely nadvakrát. Mě čekalo až druhé kolo, takže jsem mohl sledovat, co mě čeká:
„Koníci“ si museli kleknout na všechny 4. Paní jim položily na hřbet sedlo, a pak už se čekalo jenom na start. Trať závodu vedla na druhou stranu tábora a zpátky. Koníci se snažili, ale nést na zádech dominu přes tábor, to dá zabrat. Asi v půlce cesty se najednou ozvalo „STOP!“ Protože sedlo bylo na zádech jen položené, bylo jasné, že dříve nebo později některé z jezdkyň spadne. A přesně to se stalo. Závod byl přerušen a mě už bylo jasné, co bude následovat: Shozená „žokejka“ vytáhla jezdecký bičík a začala svého „koníka“ trestat. „Zlý kůň, zlý kůň, zlý kůň!“ Rány jsem nepočítal, ale bylo jich hodně, protože v jednu chvíli trestaný vykřikl „Jau!“ Za to si vysloužil dalších deset ran navíc a byl poučen, že koníci nemluví, pokud by snad chtěl bolestí vykřiknout, tak jedině „íhahááá“. „Íhááá Íhááá,“ kňučel potrestaný chlapec, k velkému pobavení závodnic. Totéž se opakovalo ještě třikrát.
Pak jsme šli na řadu my. Klekl jsem si a poměřoval svoje šance. Tenhle závod asi nevyhraju. Nejsem moc sportovní typ, většina subíků je silnější a trénovanější než já. (Což je mimochodem taky důvod, proč jsem si ještě třetí den tábora nevysloužil žádnou odměnu.) Ukázalo se, že můj odhad byl správný. Zaostával jsem za ostatními. Ale přesto jsem se rozhodl, že nebudu poslední, a zabral jsem. Což byla chyba. Moje jezdkyně se zakymácela… A spadla dolů. A už po mém zadku tancoval bičík! Švih! Švih! Švih! Zlobivý koník! Zlobivý! Snažil jsem se držet jazyk za zuby, ale po asi desáté ráně jsem to nevydržel a vyrazil ze sebe zoufalé „ÍííííííHÁÁÁÁÁůůů!“ K velkému pobavení všech přítomných.
Do cíle jsem dorazil jako čtvrtý. Potom následoval finálový rozstřel. Vítěz prvního a druhého závodu se měli utkat o první místo. „Ale trochu změníme pravidla, Bude to vytrvalostní závod. Vyhrává kůň, který nepadne vyčerpáním!“ Aby to nebylo tak snadné, půlka nové trati vedla do kopce, a druhá půlka mokrým pískem, což jistě není ideální terén pro koňské závody. Už po druhém kole se oba „oři“ zadýchávali a brzy za sebou měli vydatné výprasky za spadlá sedla. Ale nakonec jeden za závodníků vyčerpáním padl a Filip - to byl vítězný kůň a mimochodem můj spolubydlící ze stanu - si mohl vytáhnout odměnu.
Velká skleněná mísa uprostřed tábora byla pro všechny subíky nejoblíbenějším místem. Právě tady si mohli vytáhnout odměnu za vítězství a to pro mnoho z nich také znamenalo jedinou šanci na odemčení pásu a úlevu. Ale nic nebylo jisté. Odměna na papírku mohla znamenat celý den bez pásu. Anebo jenom 30 vteřin. Anebo tam mohl být nějaký jiný háček.
„Odměna: Na 2 hodiny bez pásu cudnosti. Nesmíš na sebe ale sahat, ani se sám udělat tím, že se budeš o něco třít. Musíš někoho přemluvit - pána nebo paní - aby tě udělal pusou. Pokud to za 2 hodiny nedokážeš, zpátky do pásu!“ Paní odemkla Filipův pás a zapnula stopky.
Společně jsme se odebrali na oběd. Obědy na našem táboře obvykle nejsou odpočinkovou aktivitou. Dnešní oběd byl otrokům servírován do psích misek na zemi. Nevím, jestli to bylo lepší nebo horší než včera, kdy jsme museli oběd sníst se svázanýma rukama…
Po obědě následovalo osobní volno. Filip obíhal ostatní otroky, aby mu některý z nich vykouřil. Zpátky do pásu bez výstřiku se mu nechtělo, ale kluci se do kouření taky moc nehrnuli. Mně se ani neptal, protože ví, že já mám ke kouření odpor.
Vydali jsme se k řece, kde nás čekal odpolední odpočinek. Ani tenhle tábor není jenom o sexu a BDSM, ale prostě si všichni chceme užít léto v přírodě. Přidaly se k nám i dominy, i když samozřejmě ani tady si neodpustily občasné náznaky dominance. Museli jsme jim mýt záda nebo masírovat nohy a tak. Což v pásu cudnosti není příjemný zážitek, ještě že byla studená voda.
Rozhodl jsem se, že to risknu:
„Prosím, paní, prosím, mohla byste mě odemknout?“ Kromě odměny ze soutěže je totiž jediná možnost, jak se dostat z pásu, že umluvím některou paní, aby mě odemkla. Paní mě chytila za klícku a vytáhla mě z vody. „Lehni si, šmejde.“ Lehnul jsem si. Paní si na mě sedla. Rozkrokem se otřela o můj pás, takže moje podchlazené péro se zase bleskurychle ztopořilo. „Ani se nehni.“ Potom paní vzala můj pás mezi prsa a začala mě vzrušovat. Péro se samozřejmě ztopořilo k prasknutí. „Jestli se nemýlím, tak ty jsi ještě venku nebyl, co?“ Jenom jsem přikývl. „Tak to to asi hodně potřebuješ…“ Vzala moji klícku do pusy a začala jemně sát. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nezačal zmítat a přirážet. Pak roztáhle nohy a začala klíckou třít o rozkrok. To už jsem nemohl vydržet a mlátil jsem hlavou o zem. To moje paní odměnila smíchem. Pak vzala klíček, který měla na krku, a vložila ho do zámku. Konečně! Konečně svoboda! Otočila… A hned zase otočila zpátky. „Nech si zajít chuť, nadrženče.“ Lehce mě kopla do už tak bolavých koulí a odešla pryč. Já musel zpátky do vody, abych se zchladil.
Filipovi mezitím ubíhaly poslední minuty a zoufale prosil okolo stojící subíky, aby mu pomohli. Sliboval jim cokoliv, na co si vzpomněl. Bylo to hrozně ponižující, což byl ostatně účel. Naštěstí mezi subíky panovala jakási solidarita a všichni věděli, co Filip prožívá. Jenom se nikomu nechtělo polykat jeho sperma. Nakonec se tedy jeden z kluků uvolil. Co mu Filip slíbil, to jsem se nedozvěděl, ale určitě to zadarmo nebylo. Společně se schovali ve stanu, a když vylezli, Filipova erekce byla pryč, na jeho tváři byl slastný výraz úlevy, který nezmizel, ani když mu paní opět nasadily pás.
Odpoledne příjemně ubíhalo. Koupání, procházky po lese, ale i občasné drobné ponižování od našich paní nám zpestřovaly teplý letní den.
„Nástup!“ Blížil se večer, čas na odpolední hru a s ní i další šanci na uvolnění. Nastoupili jsme před jídelnu a paní už nás čekaly - oblečené v maskáčích, vybavené provazy a biči. „Dnes večer půjdeme do lesa na lov. Kořistí budete samozřejmě vy!“ Na tohle jsem se moc těšil. Být kořistí, které v lese utíká lovkyním, to je moc hezká fantazie a byl to vlastně můj nápad ji zařadit na program tábora. A tady si vyhraju svůj orgazmus! „Pravidla jsou jednoduchá - pohybujete se po lese ohraničeném táborem, řekou, skalami a silnicí - kdo prostor opustí, automaticky prohrává. Lov bude trvat hodinu, konec bude ohlášen gongem. Během celé hodiny se vás paní nesmí dotknout rukou. Pokud se vás dotkne třeba jen prstem, jste ulovení - čeká vás svázání, přivázání k rámu a tvrdé znásilnění. Kdo přežije až do konce, může si vytáhnout odměnu. Máte náskok 2 minuty. Od - TEĎ!“
Na nic jsme nečekali. Vyrazili jsme do lesů, popoháněni práskáním bičů.
Už po pár minutách jsem zahlédl dominu, která vyrazila mým směrem. Hrozně moc jsem chtěl vyhrát. Vyrazil jsem pryč, směrem ke skalám. Už už jsem si myslel, že jsem jí utekl, když… Sakra! Vběhl jsem do slepé uličky. V tom spěchu jsem ztratil orientaci. Doběhl jsem až ke skalám a dál už jsem nemohl. Tohle vzalo rychlý konec…
Paní přiběhla ke skalám a hledala mě. Krčil jsem se schovaný v hustých keřích. Už se šeřilo a doufal jsem, že mě paní nenajde. Teprve když jsem bezpečně věděl, že už je pryč, vylezl jsem z úkrytu.
Ale můj klid netrval ani pár minut. Tahle se ke mně blížila po špičkách, takže jsem ji zahlédl až na poslední chvíli. Byl jsem ve velké nevýhodě - lov trvá už půl hodiny, a půl hodiny utíkání, skrývání se a strachu člověka vyčerpá. Domina ale byla v nejlepší formě. Navíc měl v ruce velký bič a švihla mým směrem. Nevím, jak jsem to dokázal, ale neupadl jsem. Bolest to byla naprosto příšerná, ale já ji nevnímal. Bič zasáhl moje lýtko, ale já vyrazil jak zajíc, bolest jsem vnímal, ale jako by tam nebyla. Ani nevím, co mě hnalo víc, jestli strach z tvrdého znásilnění umělínem, nebo to, že přijdu o orgasmus. Spíš asi to druhé. Ano, moje nadržené péro mě hnalo k neuvěřitelným výkonům.
Naštěstí se nám do cesty připletl jiný subík a moje paní ho zřejmě považovala za snadnější kořist.
Nevěděl jsem, kolik čas ještě zbývá. Ale bylo jasné, že hra už je v pokročilejší fázi. Co chvíli jsem z lesa slyšel výkřiky bolesti. Podle pravidel samozřejmě stačilo, aby se vás paní dotknula. Ale myslíte, že si odpustí to potěšení ubohého otroka zbít, svázat a násilím odtáhnout do tábora? V jednu chvíli jsem přiběhl na dohled k táboru. Na rámech před stany už viselo 5 ulovených obětí. Jeden z nich zrovna dostával svůj trest a soudě podle jeho kňučení si paní asi nevybrala ten nejmenší strap-on. Běžel jsem dál. Najednou mě zmerčila další paní a já se dal na útěk. Běžel jsem a běžel. Jenže cestou nás zmerčila i druhá. A třetí! „Nadběhni mu!“ „Zažeň ho k silnici!“ Jasně. Většina subíků už byla chycená a paní se mohly soustředit na mě. Běžel jsem, co mi síly stačily. Věděl jsem, že jsem prohrál, ale nechtěl jsem se dát lacino. Pot ze mě lil a unavené svaly pálily, ale já to prostě nechtěl vzdát. Už je skoro u mě. Už jen pár vteřin… Už po mně natahuje ruku…
GONG! Chvíli mi trvalo, než jsem zastavil a pochopil, co se děje. Vyčerpáním jsem padl na zem. Když jsem otevřel oči, dominy byly pryč. Samozřejmě, vydaly se do tábora, se mnou už se nechtěly zdržovat. Když jsem došel do tábora, na rámech jsem viděl ty, kteří prohráli. Dominy chytily 7 subíků, „přežili“ jsme pouze tři. Ubožáci na rámech dostávali, co proto. Někteří už za sebou měli třetí kolo, a samozřejmě paní použily ty největší připínáky, které měly ve sbírce. Bolestivé grimasy v obličeji prozrazovaly, že tenhle sex určitě příjemný nebyl.
Pak se paní vydaly k nám. „Blahopřeju. Vyhráli jste, a odměnu jste si zasloužili.“
První si odměnu vytáhnul Jirka. „ODMĚNA: Budeš přivázaný k rámu a udělá tě paní. Má to ale háček. Během celého honění budeš dostávat rákoskou.“ Dvě paní přivázaly Jirku k rámu a odemkly mu pás cudnosti. Jeho péro ihned vyletělo do ztopoření.
Jedna z domin se postavila za Jirku a vzala ho po zadku rákoskou. „Jau.“ Druhá vzala jeho péro do ruky. „Jau.“ Honění začalo. Ale hrozně, HROZNĚ pomalu. „JAU!“ Poooomaaaaluuuu. „AU!“ Nahoru. Dolu. „AÚ! Prosím rychleji!“ „Co? Rákosku rychleji?“ A vysázela mu tři rány v rychlém sledu. „Neee! Honění! Rychleji honit, prosím!“ „Nech si zajít chuť. Honím tady já.“ „AÚÚÚÚ!“ „Jestli se ti to nelíbí, máš stopku. Ale pak bys šel zpátky do pásu.“ Jirkovi nezbylo než zatnout zuby a bolest vydržet. Udělal se až někdy při třicáté ráně. A bylo jasné, že kdyby mohl, šel by do toho znova.
„Teď ty!“ Další byl na řadě Martin. „ODMĚNA: Můžeš se honit - ale jenom 30 vteřin.“ Mně by 30 vteřin bohatě stačilo. Ale Martin stříkal už včera… „Pamatuj. Až řeknu stop, přestaneš. Bez debaty. Trestem je trvalý zámek.“ Trvalý zámek byl nejtvrdší trest za porušení táborových pravidel, samozřejmě hned po vyloučení z tábora. Znamená výměnu zámku na pásu cudnosti za speciální, černý, s pěti klíčovými dírkami. Ten, kdo ho má, musí vyhrát 5 odměn, nebo 5x přemluvit paní, aby ho odemkla. A protože to je nadlidský úkol, znamená takový trest prakticky zákaz výstřiku až do konce tábora. A to nechtěl nikdo.
„Start!“ Martin se chytil péra a začal zoufale rychle a tvrdě honit. Ale 30 vteřin je hrozně málo. A když jste pod takovým tlakem… „Stop!“ Marin vystřelil ruce za hlavu, ale současně mu začalo cukat v péru a on zoufale přirážel do vzduchu. „Ne. Ne! Prosím! Prosím, dovolte mi se dodělat! Prosím!!!“ Paní se však jenom zasmály. Pak přivázaly Martina k trestnému rámu, věděly totiž, že musí „vychladnout“ a jakákoliv stimulace (třeba i přiložení pytle s ledem) by mohly vést k „nehodě“. Martin pořád podvědomě přirážel do vzduchu před sebou, což paní považovaly za hrozně zábavné. Pak jsem přišel na řadu já. Prosím, ať se můžu udělat, prosím! „ODMĚNA: Vyhoň se. Ale všichni z tábora se musí dívat.“ Zajásal jsem. Tohle je skoro zadarmo. I když… Samozřejmě, tři dny v pásu a málem zápal plic z lovu jsou celkem dobrá cena. Ale teď už to bude jednoduché. Doma bych se styděl, kdyby mě měl někdo vidět, jak si honím péro. Ale teď… Byl jsem tak nadrženej, že by mi bylo jedno, kdyby to přenášela televize. Stoupl jsem si před všechny subíky, paní se shromáždily kolem mně a odemkly mi pás. Péro okamžitě vystřelilo do ztopoření, já ho chytnul a začal kmitat rukou. Trvalo to jenom pár vteřin, podlomila se mi kolena a já myslel, že omdlím. Po třech dnech a nekonečném vzrušování sadistickými dominami jsem si konečně ulevil. A že to stálo za to.
Pak mi byl pás nasazen zpátky a paní mě přivázaly k trestnému rámu. Prý abych si nestěžoval, že jsem jediný, komu se to dneska vyhnulo.
Asi po hodině nás odvázali a užívali jsme si táborák. Normálně hrajeme u táboráku spoustu zajímavých her, ale po dnešním lovu jsme byli tak unavení, že jsme jenom seděli, zazpívali si pár táborových písniček a pak šli spát. Ale ještě předtím paní vybrali dva kluky na večerní službu.
Na normálních táborech mají noční hlídku. U nás máme noční službu. Každý den vyberou paní jednoho nebo dva kluky, který stráví noc u nich ve srubu a bude se starat o jejich potřeby. Možná vám to připadá jako výhra, ale noční služba je tak trochu loterie. Může to znamenat odemčení z pásu a spoustu, opravdu spoustu sexu. Ale taky bolest, utrpení, frustraci. První noc měl večerní službu Filip, můj spolubydlící. Ráno se mi svěřil, že ho vůbec z pásu neodemkly. Prý je to zbytečné. Připevnily mu umělína a musel je všechny uspokojovat velkým umělým penisem. Svěřil se, že to byla muka - vlastně musel celou noc souložit s pěti nádhernými nadrženými ženami, byl to prakticky úplný sex se vším všudy - akorát jeho penis byl celou dobu zamčený v tvrdém plastovém vězení.
Druhou noc sloužil Jirka. Toho prý odemkly. Ještě předtím ho ale přivázaly k posteli a celou noc je musel uspokojovat pusou. Péro mu občas pohladily, ale dávaly si velký pozor, aby se k orgasmu ani nepřiblížil.
Dnes byli na službu vybráni Honza a Marek, a já zaslechl, jak se na ně paní domlouvají. Prý jednomu z nich dneska skutečně dovolí zasunout… Ale jistě to nebude zadarmo.
Pak už jsem se vypravil do postele. Dneska se mi bude spát určitě líp než včera.