Pohodlně jsem se opřel a natáhl si nohy. Oni pohodlí neměli ani v nejmenším, když přede mnou klečeli. Ruce měli natažené před sebe a dotýkali se jenom konečky prstů. Na nich jim ležel jezdecký bičík. Věděli, že ho nesmí upustit, jinak budou oba dva biti. To bylo také všechno, co o sobě navzájem věděli, nikdy předtím se neviděli. Lépe řečeno: neviděli se ani teď, protože oba měli na očích neprůhledné pásky. Z toho druhého znali jenom konečky prstů.
Oba dva jsem je znal už pár měsíců. Přihlásili se na můj internetový inzerát, ve kterém jsem hledal zájemce o důkladný trénink, zostřený tělesnými tresty. Oba dva bavilo na dálku závodit s jinými a oba dva si to chtěli vyzkoušet i naživo. Takže teď klečeli nazí na tvrdé podlaze, předpisově s nohama kousek od sebe a rukama nataženýma. Teď museli spolupracovat, ale za chvíli budou soupeřit a poražený bude potrestán. Určitě přemýšleli, jakého soupeře jsem jim obstaral, jak velká výzva pro ně bude. Nechal jsem jim ještě chvilku na rozmyšlenou a důkladně jsem si je prohlížel.
Ona byla trochu dozrzava. Dlouhé vlasy si na cvičení splétala do copu. Věděl jsem, že pod neprůhlednou páskou se skrývají hnědé oči. Pusu měla trochu otevřenou, jak napjatě dýchala a čekala, co bude. Nebyla vyloženě krásná, ale měla hezkou, souměrnou postavu. A nádherný zadek, na to já slyším. Krátké chloupky na přirození měla vztyčené, stejně jako bradavky. Napadlo mne, že bych získal moc dobrý důvod k výprasku obou, kdybych ji do bradavky štípl, ale nakonec jsem tenhle nápad zavrhl, nebylo by to fér.
On měl tmavé vlasy ostříhané hodně nakrátko. Na tváři měl trochu neurčité strniště a zuby měl křečovitě zatnuté. Vždycky zatínal zuby, když o něco šlo. Ruce měl pokryté překvapivě světlými chloupky. Říkal o sobě, že má trochu břicho, a že cvičí hlavně proto, aby se ho zbavil, ale nijak hrozné to nebylo, i když vysportovaný kulturista taky nebyl. Svalnaté půlky zadku měl zatnuté. I jeho zadek stál za hřích, co si budeme povídat. Bradavky vztyčené neměl, ale penis ano. Přemýšlel jsem, jestli i tady by štípnutí zafungovalo, ale také jsem tu myšlenku nakonec opustil.
„Nuže, drazí moji milí, oba dva víte, proč jste tady. Uvidíme, jak se na vás můj trénink podepsal a kdo z vás je lepší. Ty jsi z Moravy,“ pokývl jsem směrem k dívce. Pak jsem si uvědomil, že mne nikdo nevidí a ušklíbl se. Síla zvyku. „A ty ze Slovenska. Já jsem nezávislý, z Čech, takže vám to budu soudcovat. Jsou to takové Hry bez hranic, jenom televizní kamery nám tu chybí.“
Odmlčel jsem se, protože jsem přemítal, jestli vůbec vědí, co to je. Přece jenom jsou oba o dost mladší, než já. Nicméně potlačil jsem své učitelské instinkty a nechal je, ať si s tím i bez poučení poradí, jak umí.
Vzal jsem si bičík z jejich napjatých rukou. Trochu škoda, že ho nenechali spadnout, ale on jeho čas nakonec stejně přijde. Zvolna spustili ruce podél těla.
„Sundejte si pásky z očí a dejte ruce za hlavu.“
Chvilku mžourali do jasného světla tělocvičny, a když si jejich oči zvykly, beztak jim nevěřili. Ani jeden z nich netušil, že bude soupeřit s opačným pohlavím. On si ji prohlížel se zájmem a zjevným potěšením. Jí trochu zaváhaly ruce, když pocítila instinktivní touhu zakrýt svou nahotu, ale věděla, že něco takového nesmí udělat a jenom se zprudka nadechla.
„Budete cvičit na rotopedu, stejně jako při tréninku. Budete mít deset minut na to, abyste ujeli co nejdelší vzdálenost.“
Jí se ulevilo, rotoped byla její nejoblíbenější aktivita. On tíhnul spíš k posilování, ale takhle mi to přišlo víc fér, přece jenom, je silnější a víc vydrží, tak by ona měla mít výhodu disciplíny. Z jejich samostatných tréninků jsem věděl, že jejich výkony jsou zhruba rovnocenné.
„Pojedete postupně. Ten druhý, aby se nenudil, bude klečet s bičíkem mezi půlkami. Pokud by mu náhodou spadnul, čeká ho obvyklý trest.“ Ten oba znali: deset ran tím bičíkem a pět minut klečení navíc. Intimně obeznámena s ním byla především ona, i když nezasvěcenec by spíše sázel na něj, s menším zadkem.
„Ten z vás, který prohraje, za trest pojede ještě jedno desetiminutové kolo, ovšem s kolíkem v zadku, aby si uvědomil, že to je za trest. A pokud při druhé jízdě svůj předchozí výkon nepřekoná, vyplatí mu vítěz pětadvacet bičíkem. Je vám všechno jasné?“
„Ano pane,“ odpověděli jednohlasně.
„Tak si střihněte, kdo začne.“
Kámen zabalí papír. Ona vyhrála – i když si asi nebyla jistá, jestli to je skutečně výhra.
„Udělej si pohodlí,“ galantně jsem jí pokynul směrem k rotopedu v zadní části místnosti. Dívka se zvedla, protáhla a pružně se vyšvihla do sedla. Jak byla naučená, hned si připnula snímač tepové frekvence.
Na něj jsem luskl prsty a ukázal před rotoped: „Tady si klekni. Nohy rozkročit, ruce za hlavu.“
Z držáku na řídítkách jsem sejmul počítač rotopedu a položil si ho před křesílko. Nastavil jsem stejnou obtížnost jako při tréninku. Začala šlapat. Plesknul jsem ji bičíkem přes zadek: „Nebuď tak netrpělivá, začneš, až ti řeknu.“
On klečel, pořád ještě s mohutnou erekcí a očima visel na jejích vnadách. Usmál jsem se a pořádně ho plesknul přes zadek taky, aby nezáviděl: „záda rovně, nohy ještě víc od sebe“. Pak jsem zasunul bičík mezi jeho půlky kolmo k podlaze. Pohodlně jsem se usadil do křesílka a vyresetoval údaje cyklo počítače. Měla zrychlený tep, ale to se za daných okolností dalo očekávat. Zapnul jsem stopky: „Start!“
Opřela se do pedálů se vší razancí a začala nabývat na rychlosti. Střídavě jsem sledoval její svalnaté tělo a displej počítače. První zmíněný pohled byl velmi zajímavý a druhý dokazoval, že se cvičenka opravdu snaží.
On byl odkázán jenom na sledování pohybů dívčina těla. Nezdálo se ale, že by mu tento pohled nějak nevyhovoval. Očima ji doslova hltal, ani si nevšiml, že jsem k němu přišel, a když jsem švihem vytáhl bičík z příhodného držáku, strašně se lekl.
Dívce došel počáteční entuziasmus, takže si zasloužila trochu pobídnout: „Zadek vystrčit,“ zavelel jsem. Poslušně se zvedla a vystrčila prdelku do výšky. Začal jsem ji rytmicky pobízet: „rychleji, jen se snaž, nechceš přece prohrát!“ Přidala a zafuněla: „Ano pane! Tedy, ne pane!“.
Popleskal jsem ji ještě po zpoceném zadku rukou: „No vidíš, jak to jde.“
Vrátil jsem bičík do držáku, který byl viditelně touto scénou fascinován a šel si sednout do křesílka. Vyhrazených deset minut se chýlilo ke konci a cvičenka slušně překonala své běžné tréninkové výkony.
„Stop!“ zavelel jsem. „Běž si tady kleknout vedle něj!“ Dívka zaujala stejnou pozici, jako moje další oběť. Přestěhoval jsem bičík mezi druhé půlky a plesknul mladíka přes záda: „tak prosím, řada je na tobě“.
Vstal, připjal si snímač a nasedl. Poučen předchozím děním nezačal hned šlapat a čekal, dokud nespustím odpočet: „Start!“
Začal hodně zostra, ale ze zkušenosti jsem věděl, že mu to dlouho nevydrží. I na něj byl hezký pohled. Pěkné nahé tělo stojí vždycky za zhlédnutí, ať už je mužské nebo ženské. Oba typy mají něco do sebe, i když trochu jiným způsobem, tedy alespoň v mých očích.
Klečící dívka na mladíka nezírala tak intenzivně, jako on na ni, ale jistý zájem mu rozhodně věnovala. Ztěžka oddechovala a trochu se chvěla. Buď to anebo zpocené půlky způsobilo, že se po třech minutách ozval charakteristický zvuk bičíku dopadnuvšího na zem.
„Nenech se rušit,“ pokynul jsem cvičenci na rotopedu. „A ty se připrav,“ přikázal jsem dívce. Věděla, z předchozích tréninků, co má dělat, sebrala bičík, klekla si přede mne a nabídla mi ho na natažených rukou. Vzal jsem si příčinu jejího trápení do rukou a ona zaujala předepsanou polohu: na všech čtyřech, záda prohnutá, zadek vystrčený.
„Takže deset ran, ano?“ pronesl jsem konverzačním tónem.
„Ano pane, prosím potrestejte mne za mou nešikovnost.“
Usmál jsem se a začal s výpraskem. Mladík za námi nepřestával šlapat, ale fascinovaně zíral, jak dívce přibývají na zadku stopy po bičíku. Po deseti ranách jsem pokynul dívce k návratu na původní místo a podíval se na displej počítače.
„Moc se nekoukej, pokud budeš pokračovat tímhle způsobem, za chvíli skončíš ještě mnohem hůř,“ zahrozil jsem a začal jsem ho pobízet razantními švihy přes záda a zadek. Přidal, ale nestačilo to. Pípnutí časomíry ukončilo jeho boj víc než tři sta metrů před jeho soupeřkou.
„Vidíš? Já jsem ti to říkal,“ zahudral jsem se zadostiučiněním a ukázal na dveře do umývárny: „Běž si strčit kolík do prdele a připravit se, máš na to pět minut, slečna si tady mezitím odklečí svých pět minut navíc.“
Poražený se zasmušilým výrazem odešel do umývárny. Vítězka sice stráví ještě nějakou dobu na kolenou, ale to jí radost nezkalilo. Úsměv z tváře jí nezmizel ani, když jsem jí mezi půlky zase strčil bičík.
Zrovna ve chvíli, kdy vstávala a otírala si otlačená kolena, vrátil se z vedlejší místnosti poražený závodník.
„Výborně, ukaž zadek!“ Věděl jsem, že se stydí, kolík v zadku mu přišel velmi ponižující, a navíc před opačným pohlavím. Předklonil se a ukázal mi širokou základnu kolíku mezi vyholenými půlkami. „Jen se nestyď, tady slečně se taky ukaž, ať vidí, že nepodvádíme, protože by chlapi drželi při sobě!“ usmál jsem se na něj.
Vrhl po mne strašlivě ublížený pohled, ale rozkaz splnil. Dívka se rozesmála: „ach skutečně, ale to bych si o vás pane trenére vážně nikdy nemyslela, že byste k nám byl nespravedlivý, ani v nejmenším! Sluší mu to,“ poplácala ho po zadku a samolibost vítěze z ní jenom odkapávala. Ženské umějí být mnohem větší potvory, než chlapi, to se rozumí samo sebou.
„Tak čiperně do sedla, a ukaž co v tobě je!“
Cvičenec se vyškrábal na kolo a opatrně dosedl vyčnívajícím koncem kolíku do sedla. Znovu jsem spustil časomíru: „Start!“
Nevím, zda to bylo únavou z předchozího výkonu, nebo nepohodlným doplňkem mezi půlkami, ale tentokrát nezačal s obvyklou vervou. Šlapání vsedě mu asi bylo nepříjemné, takže poměrně brzy stál v pedálech se zadkem vystrčeným. Toho jsem samozřejmě nemohl nevyužít a za zvonivého smíchu jeho protivnice jsem ho před vystrčený zadek začal švihat bičíkem. Rychle si zase sednul, ale po chvíli dospěl k závěru, že přece jenom lepší zadek pruhovaný než vyšukaný a zase ho vystrčil.
Z družné zábavy nás vytrhlo až pípnutí desetiminutové časomíry. Tedy alespoň já a vítězka, která zapomněla i na nahotu a stud, jsme se dobře bavili. Pocity cvičence na rotopedu jsem nijak nezkoumal. Pot se z něj jenom lil, dokonce i ta erekce z velké části zmizela. Šel jsem se podívat na displej, abych rozhodl, zda jeho potupu dokončí ještě další výprask. Ovšem číslo na displeji mne překvapilo. Překonal nejenom svůj původní výkon, ale i vítězku, a to bezmála o kilometr.
„No, asi tě budu muset nechat častěji cvičit s análním kolíkem, když ti to tak pomáhá, co myslíš?“
„Eh, to snad ani nebude nutné, pane, ale snažil jsem se.“
„Výprask samozřejmě nedostaneš.“ Obrátil jsem se k dívce: „Teď ale vyvstává otázka, co s tebou, když tě na druhý pokus porazil.“ Vítězný úsměv z tváře jí zmizel jako kouzlem. „Myslím, že bys těch pětadvacet ran měla dostat teď ty!“
„Ale to není fér! To v pravidlech nebylo! To je nespravedlnost!“ štkala ublíženě.
„Nebyla jsi to ty, kdo před chvílí říkal, že bych nikdy nespravedlivý nebyl?“
„Uhm, no, ale to bylo něco jiného,“ vzlykla. „Pane,“ dodala se zřetelnou odmlkou.
„Zaujmi pozici, myslím, že svých pětadvacet si opravdu zasloužíš. Když on může odteď cvičit s kolíkem, u tebe zkusíme jinou motivaci.“
Měla na krajíčku, ale poslušně si klekla na všechny čtyři. Podal jsem obratem situace příjemně zaskočenému závodníkovi bičík, rukojetí napřed.
„Pětadvacet, a dej si záležet!“
„Eh, pane, myslíte, že bych mohl…“ zagestikuloval neurčitě ke své zadní části.
„Ne, myslím, že ne, že bude jedině dobře, když tam ten kolík ještě chvíli zůstane,“ usmál jsem se na něj.
Zhluboka si povzdychl a začal s nečekanou zručností klečící dívku švihat přes zadek. Prvních pár ran snášela mlčky, ale pak místnost naplnil její jekot.
Když skončili, oddychovali oba.
„Běžte se vysprchovat, vy dva,“ ukázal jsem na dveře společné umývárny. Odklusali naznačeným směrem. „Už si můžeš vyndat ten kolík, jestli chceš,“ zavolal jsem ještě za ním.
Ozval se zvuk puštěné sprchy a já šel uklidit vybavení a otřít sedlo rotopedu od potu. Byl jsem rychle hotový, sedl jsem si do křesla a čekal. Sprcha neustávala, což mne překvapilo, nečekal jsem, že se budou chtít nějak zvlášť plavit.
Otevřel jsem dveře od umývárny. Levá sprchová kóje byla prázdná, zato v pravé byli do sebe pod vodou zaklesnutí oba dva. Nevím úplně přesně, co dělali, ale rozhodně tomu věnovali tolik pozornosti, že ani nezaznamenali můj příchod.
Potichu jsem z držáku na zdi odmotal zelenou hadici na úklid. Pustil jsem do ní ledovou vodu a silný proud namířil přímo do středu dění. Ozvalo se šílené zaječení a pak to bylo chvilku nepřehledné, jak se dvě nahá těla zmítala v malém prostoru jednoho sprchového stání ve snaze uniknout proudu ledové vody.
Sklonil jsem hadici: „Jako když se mrouskají kočky.“
Oba dva se zatvářili provinile, ale první sebral odvahu on: „zakázané jsme to neměli.“
Teď byla řada na mně, abych si zhluboka povzdechl.
Srdnatě pokračoval: „a nevím, jak to tady máte mezi sebou zorganizované, ale…“ na chvilku zaváhal, pak se obrátil k dívce vedle sebe. „Mohl bych tě dneska pozvat na večeři?“
Jí se překvapením rozšířily oči, přece jenom obvykle probíhá vývoj vzájemného poznávání opačně. „Já… ano, půjdu ráda.“
Cítil jsem se tam trochu navíc, takže jsem hodil hadici na zem a vyklidil scénu. Poslední poznámku jsem si ale odpustit nemohl. „Příští týden ve čtyři. Oba. A těšte se, jak vám dám do těla, hrdličky.“