Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 17. srpna 2004, Autor: Dostoyeffski
Učitel Bernát byl v Kamenici stejně váženou osobou jako samotný starosta. Tak jako každý učitel v té době byl obyvateli města považován za sečtělého vzdělance, ke kterému je vždy moudré zajít pro radu. Starší vousatý pán byl vdovcem a o výchovu svých dvou dcer se tak staral zcela sám. Nutno říct, že tak činil s příkladnou důkladností.
Alžběta a Kateřina byly dívky půvabné, přeuctivé a dokonale ctnostné. Každý pátek večer musely dívky zaklepat na dveře tatínkovy pracovny a společně hodnotili celý týden. Jen málokdy se takové hodnocení obešlo bez bití. Ano, přesně to byla metoda, kterou pan Bernát používal, aby žádná z jeho dcer nesešla na nesprávnou cestu. Držet mladé dívky zkrátka a přísně je trestat za sebemenší prohřešky, to bylo krédo starého pána. A tak se pátek co pátek odehrávala ve zšeřelé pracovně stejná scéna. Za stolem sedí mohutný pan Bernát, hlubokým hlasem káže o zásadách slušného chování a před ním se třesou dvě klečící dívky se slzičkami na krajíčku. Obě mají na sobě bleděmodré lněné šaty, hnědé vlasy spletené do culíčků, a s hrůzou čekají na to, až tatíček svou vzdělávací řeč dokončí. Stejně tomu je i dneska večer.
„Na to, abyste si něco začínaly s chlapci, máte ještě dost času. Nic takového ve vašem věku trpět nebudu,“ hřímal starý Bernát. „Ale už vůbec nestrpím, abyste si podobné nemravnosti navzájem kryly. To, že se Bety tajně sešla s řezníkovic klukem, jsi Katko věděla a měla jsi mi to oznámit. Máš nějaký důvod, proč jsi to neudělala?“
Katka mlčela, hlavu sklopenou, krve by se v ní nedořezal.
„Jak dlouho budu čekat?“ vztyčil se otec za stolem. „Měla jsi důvod zamlčet, co sestřička za mými zády provádí?“
Katka sebou trhnula a brada se jí rozklepala potlačovaným brekotem. Bázlivě se podívala na otce. „Ne, tatínku, prosím, odpusťte mi to.“
„Však já už tě naučím, jak se máš v takové situaci chovat příště! To, že jsi minulý pátek nebyla bita, považuji za velkou chybu. Moc hezky ses mi za to odvděčila, jen co je pravda.“
Muž udělal pár kroků před pracovní stůl a zastavil se přesně mezi klečícími dcerami. Ruce založil za zády, zvednul hlavu a jakoby oslovoval publikum někde nahoře před sebou, řízným hlasem zavelel: „Vstaň, Kateřino.“
Vystrašená dívka chvatně vstala, uhladila si šaty a postavila se do pozoru.
„Svlékni si šaty!“
Dívenka nečekala ani vteřinu a hned si počala rozepínat ramínka svých šatů. Moc dobře věděla, že by jakýkoli odpor situaci jenom zhoršil. Jakmile šaty sklouzly na zem, a ona zůstala jen v bílé spodničce a krátké halence, postavila se opět do pozoru.
„Opři se o stůl,“ zavelel otec již o poznání tišším hlasem.
Katka se poslušně ohnula a opřela své lokty o desku stolu. Tu polohu znala moc dobře. Otec k ní zezadu přistoupil, pomalu stáhl spodničku až ke kolenům a obnažil tak dívčiny boky. Dívka stála předkloněná u stolu, připravená k výprasku na holý zadek. Zažila ho už mockrát. Otec je vlastně ani jinak netrestal. Vždycky říkal, že dívčí zadek je k tělesnému trestu přímo stvořený. Je větší a kulatější než ten mužský a to je prý proto, že jsou ženy plemeno hadí, a tudíž se musejí trestat častěji a přísněji.
Otec poodstoupil a rozepnul si u kalhot přezku svého tlustého, koženého řemenu. Už při zacinkání přezky od řemenu oběma dívkám naskakovala husí kůže. Pak ještě důvěrně známý šustivý zvuk pásku vytahovaného z poutek kalhot a nenáviděný nástroj byl v ruce tyrana.
„Tak co myslíš Bety, zaslouží si tvoje sestra výprask za to, že mi neoznámila tvou skandální avantýru?“
Alžběta stále klečela na zemi a úkosem před sebou sledovala holé pozadí své milované sestry. Zavřela oči, až jí z nich vytryskly dvě slzičky a odevzdaným hlasem odpověděla: „Ano, tatínku, zaslouží.“
Otce její odpověď zjevně neuspokojila, protože si vždycky potrpěl na detailní slovní zdůvodnění každého trestu.
„Řekni, co přesně si tvá sestra zaslouží.“
Alžbětiny oči se potkaly s prosebným pohledem mladší sestry, která od stolu otočila hlavu dozadu. Bety omluvně zakroutila hlavou a pak se s nepřítomným pohledem před sebe odhodlala k přesnější odpovědi: „Moje sestra si zaslouží výprask na holou za to, že neřekla, co věděla.“
„Dobrá, dobrá,“ spokojeně odtušil otec. „Jsem rád, že svou sestru vedeš správným směrem, a že víš, co si zasluhuje. Uvědom si ale, že dostane nařezáno hlavně kvůli tobě.“
A to už se otec rozkročil, přejel rukou smyčku koženého řemenu a mocně napřáhl. Pásek dopadl na nevinnou prdelku s mocným plesknutím. Jako tlustý had se ovinul kolem bělostných půlek a zanechal na nich rudý pruh. Katka nešťastně vykřikla, prohnula se v zádech, ale hned se zase narovnala. Řemen dopadl podruhé. A potřetí, počtvrté. Pečlivý otec sázel na tu nebohou dívčí prdelku jednu ránu za druhou. Po šesté ráně se plačící dívka sesunula na bobeček, zoufale naříkala a prosila o milost:
„Tatínku, vzlyk, prosím už ne. To, vzlyk, bo… bolí. Auu…“
„To teprve bude bolet, milé dítě. Co by to taky bylo za výprask, kdyby nebolel. Zpátky a hned!“ zakřičel otec.
Plačící Katka se se zoufalstvím v očích vrátila do původní polohy. Nohy se jí třásly v kolenou. Na nahých půlkách byly vidět kontury šesti červenofialových jelit od nenáviděného řemenu.
„Tak co, Alžběto, zaslouží tvoje sestra další bití?“
„Ano, tatínku, zaslouží další bití za to, že neřekla, co věděla,“ strojově odříkala Alžběta a v předtuše dalších ran, které bude její sestra muset snést, zavřela křečovitě oči.
„Slyšíš to, Katko? Tvoje sestra moc dobře ví, jaká odplata je za takové chování správná.“
Prásk! Prásk! Prásk!
Malý dívčí zadeček se po každé ráně mocně zavlnil, zatímco se jeho majitelka stůj co stůj snažila ovládnout svá kolena, která se jí po dopadech řemenu podlamovala. V agónii zvedala hlavu a ječela jako na lesy. Culíky jí přitom lítaly ze strany na stranu. Po desáté ráně otec opět ustal a čekal, až se dceruška vyškrábe zpátky na hranu stolu. Zadek byl v tu chvíli pro další bití opět příliš nízko.
„Však já tě naučím, jak se má hodná dceruška chovat, to budeš vidět. Ode dneška mi ještě ráda doneseš každou nepravost, kterou tvá sestra napáchá. A jestli ne, budeš bita o to přísněji. Až doteď jsem tvou výchovu, zdá se, trošku zanedbával. Bylo to tím, že jsi mladší a proto jsem se vždycky snažil být na tebe mírnější. Ale to teď skončilo.“
Dívenka se držela za svůj bolavý zadeček a s hlavou opřenou o nohu stolu usedavě plakala. Alžbětě při tom pohledu pukalo srdce.
„Tak co bude?“ zahřměl znovu otec.
A znovu se odehrával známý scénář. Předkloněná Katka a řemen dopadající na její holý zadeček. A znovu prosby, pláč a zoufalé pohledy na sestřičku. Nic nepomáhalo. Pokaždé se musela dívenka znovu zvednout a nastavit své dospívající obliny dalšímu bití. Až dokud pásek nedopadl pětadvacetkrát. Ubrečená Kačenka se pak zvedla a se spodničkou u kolen odešla do kouta místnosti, kde si klekla na hanbu. Jelita od řemenu pokrývala celý zadek a horní část stehen. Bitá místa byla zářivě červená a tam, kde dopadl pásek vícekrát, přecházela jejich barva až do modra. Tak moc byla Katka bita za své mlčení o sestřině tajné schůzce s chlapcem.
Otec položil svůj pásek na stůl a otočil se na Alžbětu.
„Tak a teď se postaráme o to, aby tě příště přešly choutky na tahání se s kdekým. Víš, co zasloužíš?“
Alžběta naprázdno polkla a pak zašeptala: „Výprask.“
„Co jsi to povídala?“ předstíral otec špatný sluch.
„Zasloužím výprask, tatínku,“ řekla Bety teď již o poznání hlasitěji.
„A čím budeš bita za to, že jsi se za mými zády scházela s řezníkovým synem?“
„Řemenem, tatínku.“
Otec přešel ke stolu, sedl si na jeho hranu a zpříma se podíval na svou dceru, která tam stála v pozoru.
„Ne, dceruško, dneska ti zmaluju prdýlku fajnovějším inštrumentem. Zaručuju ti, že si po tom dnešním výprasku hezkých pár dnů nesedneš. Je na čase, abys dostala pořádný výprask rákoskou.“
Alžběta zatnula lícní svaly, levou rukou si mimoděk přejela po zadečku, ale neřekla nic.
„Sundej si šaty.“
Se založenýma očima teď Bernát pozoroval, jak se jeho starší dcera zbavuje šatů.
„Spodničku i halenu,“ zavelel otec, když byly šaty dole.
Bety si poslušně vzadu rozvázala šněrovačku plátěné halenky a nechala z ní vyklouznout rozpustilá, pěkně rostlá dívčí ňadra. Pak se předklonila a z boků si stáhla i spodničku. Před svým otcem tak stála dočista nahatá. V šestnácti letech už to byla téměř zralá žena. Byla na ní radost pohledět.
„Teď půjdeš a přisuneš od okna lavici!“
Mladá dívka odevzdaně vykročila k dlouhé dubové lavici pod oknem a odtáhla jí doprostřed místnosti. Byla to lavice z městské trestnice, kterou si otec před lety nechal přivézt domů, když ji vyřazovali. Říkal tenkrát, že si ji upraví na sezení a strážník neměl důvod se nad tím kdovíjak pozastavovat. Byl rád, že se jí zbavil a nemusel se zabývat její další likvidací. Lavice u Bernátů k posezení opravdu sloužila. Dubové dřevo zakrývala tlustá prošívaná deka a hosté učitelovy pracovny tak ani netušili, na čem že to během návštěvy sedí. Katka i Bětka to ale věděly moc dobře. Lavici používal otec k nejpřísnějším výpraskům a proto se jí holky vyhýbaly jako čert kříži. Vždycky si představovaly, kdo všechno na ní asi v minulosti ležel, co provedl a jak moc byl za to bit. Brr, tyhle myšlenky je doháněly k šílenství.
Otec zatím ze skříně přinesl dlouhou tenkou rákosku a kožené popruhy s přezkami. Z lavice sundal deku, a počal ji v ruce stáčet do role. Hlavou přitom pokynul nahé dceři. Alžběta si lehla na dubové dřevo a rukama se chytla za přední nohy lavice.
„Zvedni zadek,“ řekl otec.
Bety se poslušně prohnula jako kočka, načež jí otec pod pánev vsunul stočenou deku. Holý zadek jí pak stlačil zpátky proti nové opoře a deku ještě upravil tak, aby nemohla vyklouznout. Sametová dívčí prdelka teď čněla vzhůru jako panenský ostrůvek uprostřed oceánu.
„Kdyby to moc tlačilo, řekni,“ vyzval teď Bernát nahatou dívku, když jí začal přivazovat zápěstí rukou k nohám lavice. Dalším popruhem upevnil Alžbětě záda v kříži a nakonec jí ještě přivázal k lavici kotníky u nohou. Doposud nesla dívenka všechny ty přípravy statečně, ale když si teď uvědomila bezmocnost své situace, usedavě se rozplakala. Ležela nahá na dubové lavici, připoutaná koženými řemeny a její vlastní otec se jí chystal sešvihat holé půlky zadečku španělskou rákoskou. A to všechno vlastně pro nic za nic. Vždyť si s tím klukem dala jen letmou pusu! To je přeci v jejím věku normální! To ale otec nikdy nepochopí.
V rohu místnosti se nanovo rozplakala i mladší Katka a počala za sestru orodovat: „Tatínku, prosím vás, nebijte ji tou rákoskou moc. Ona už to nikdy neudělá.“
„Tomu věřím, milé dítě, že už to neudělá,“ ušklíbl se otec a vzal do ruky rákosku. Postavil se nad svou starší dceru a na zkoušku třkrát naprázdno švihl rákoskou do vzduchu. Ostré svisty ještě zesílily pláč obou dcer.
„Pozdě je na pláč, tím mě neobměkčíte. Platí na vás jedině přísnost a tvrdá disciplina. Bez ní by se z vás brzy staly pěkné doroty. Pětadvacet ran rákoskou tě, Bety, naučí, že nemáš dělat, co se nepatří. Kdyby žila tvá matka, jistě by mi to jenom schválila.“
A to již začalo kruté bití půvabného tělíčka. Katka si v rohu místnosti zacpala uši a stulila se do klubíčka, kde dala naplno průchod svému pláči. Nechtěla vidět ani slyšet nic z toho, co se teď odehrávalo uprostřed otcovy pracovny. Ale nešlo neslyšet. S mocnými nápřahy nechával otec dopadnout tenkou rákosku na zoufale nechráněnou prdelku své dcery. Alžběta vytřeštěně zírala před sebe, ruce zatínala v pěsti a tvář se jí po každé ráně křivila pronikavou bolestí. Během prvních deseti ran jí šok z bolesti nedovolil ani příliš nahlas křičet. To přišlo až s dalšími ranami, které otec sázel rovnoměrně po celém zadku. Teď už Bety vřískala jak pominutá a z očí jí tekly potoky slz. Byl to opravdu tvrdý výprask, který musela snášet. Po patnácté ráně otec ustal, aby pronesl svou oblíbenou otázku.
„Tak co, už jsi dost poučená?“
„A-ano, ta-ta-tínku.. uu…. bůůů… pro-prosííím… už-ž ne…eee…“ mumlala Alžběta skrz srdceryvný pláč, i když jí muselo být jasné, že tím otce ani v nejmenším nepřesvědčí. Tělo se jí otřásalo, popruhy zařezávaly do masa a holý zadek byl pokrytý fialovými pruhy od rákosky.
Zbylých deset ran švihal starý Bernát pomalu a s rozmyslem. Vedl mezi nimi další kázání a litanie, ale snad ani on sám si nemohl myslet, že Bety jejich obsah vnímá. Zoufalé děvče hystericky křičelo, a to už takřka bez přestání. Dopad rákosky na sešvihaný zadek už intenzitu křiku vždycky jen nepatrně zvýšil.
Konečně dopadla poslední rána. Otec svou dceru odvázal, ta se sesunula z lavice na zem a po kolenou se doplazila do rohu místnosti, kde objala svou sestru. Na obě plačící dívky byl dojemný pohled. Stejně jako každý pátek touhle dobou.