Zásadní zlom v mém životě znamenal okamžik, kdy jsem se naučil číst. To mi šlo velmi rychle, byl jsem patrně jeden z mála, kdo byl v první třídě napomínán, aby si nečetl pod lavicí (to mi v zásadě vydrželo až do konce školní docházky). Hlavní vina za rozvoj mé sadomasochistické sexuality leží na bedrech dvou autorů.
Prvním z nich je Jiří Winter-Neprakta. Seřezanými zadky v různém kontextu se to v jeho kreslených vtipech jenom hemžilo. Nezdárné dcery, poběhlice mrskané u pranýře či v katově mučírně měly vždy pěknou postavu, zadek vyloženě k nakousnutí a spíš častěji než ne ozdobený pruhy po rákosce, důtkách či bičíku. Kniha „929x Neprakta“ patřila díky obrázkům k mým oblíbeným ještě předtím, než jsem se naučil číst.
Možná že je to právě Neprakta, kdo je zodpovědný za mé počáteční pohlavní zmatení, protože si nevzpomínám, že by větší pozornost věnoval zadnicím klučičím a pánským. Jednu z mála výjimek jsem naskenoval z knihy „S Nepraktou u výprasku“ (a věřím, že se v tomto případě jedná o fair use).
Myslím si, že Neprakta by měl od českého úchyláctva obdržet něco jako titul čestného předsedy. Nejsem totiž zdaleka jediný, kdo své netradiční záliby objevoval prostřednictvím jeho kreseb. Mnoho lidí popisuje, jak s podivnými pocity vystřihovali z Dikobrazu jeho obrázky.
Z tohoto důvodu je zajímavá útlá knížka S Nepraktou u výprasku (vyd. Epocha, 2008, ISBN 978-80-87027-62-2). Obsahuje výběr kreslených vtipů s výpraskovou tematikou a komentářem. Dokazuje také, že autor si je efektu, který jeho dílo má, vědom, neboť mimo jiné píše:
Měl jsem i pár zájemců o obrázek s nějakým vejpraskem. Přiznali se, že se jim moje obrázky na toto téma líbí a chtějí mít takovou kresbu pověšenou na zdi, že to takhle praktikují. Znal jsem několik takových dvojic. Tak jsem jim nabídl, že namaluji zrovna je, ať mi to předvedou - a často mé pozvání do ateliéru skutečně přijali. Mohl jsem kreslit podle živého modelu a oni měli unikátní obrázek. Vždycky to byl pár - muž a žena, nikdy stejné pohlaví. Někdy byla dominantní žena, někdy muž; zažil jsem obojí. Uznejte, že takové modely jsou opravdu zcela výjimečné!
Nabízí se otázka, zda sám Winter neshledává spanking oslovujícím. Výslovně to sice popírá a říká, že nikomu v rámci erotických her nenařezal, ale přesto jisté okouzlení výprasky připouští v knize Průšvihy firmy Neprakta (vyd. Oskar, 1997, ISBN 80-86155-03-X):
Kde jste v historii objevil pruderii? Otázku pokládám proto, protože mi připadá vtipně rýmovaná.
Řekněme taková viktoriánská doba. Když se šly ženy koupat, vzaly si na sebe dlouhou „koupací“ košili. A v ní se koupaly, myly, takže vlastně svoje tělo vůbec neviděly.
Do postele chodili manželé nabaleni jako na hory. Muži nosili dlouhou noční košili až na paty, na hlavě měli špičatou čepičku s bambulí. Ženy byly samozřejmě také v dlouhé noční košili, přes kterou mívaly ještě noční kabátek. Souložili jenom ve tmě a oděv si vysoukali jen do té nejnutnější výšky.
Mně se na viktoriánské době nejvíc líbila její přísná výchova mládeže i dospělých. O nahotě lidského těla se nesmělo ani hovořit. Když se však někdo mladý dopustil nějakého hříchu, tam mu nařezali na holý zadek. Při souloži se neslušelo, aby člověk holý zadek viděl, ale při výprasku ano.
Druhou významnou osobností, která ovlivnila mé dospívání, je britský spisovatel detektivek Dick Francis. Jeho knihy jsem v období dospívání doslova hltal. Přečetl jsem všechno, co kdy napsal a rozhodně toho nelituji, a to i odhlédneme-li od oné BDSM stránky věci. Dodnes nedokážu žádnou jeho knihu nechat rozečtenou.
Společným znakem všech Francisových knih je, že jsou nějak spojené s koňmi. Než se dal na dráhu novináře a spisovatele, byl Dick Francis jedním z nejúspěšnějších žokejů britské historie a ve svém díle čerpá z dokonalé znalosti prostředí. První jeho detektivky se doslova odehrávají na závodištích a ve stájích. V pozdějších letech se sice vydává do celé řady různých oborů a koně jsou už zatlačeni trochu do pozadí, ale přesto jsou stále přítomni. To mi ale v té době nepřišlo nijak zvlášť podstatné.
Důležité je, že ve všech románech Dicka Francise hrdina mnohdy velmi sofistikovaným způsobem fyzicky trpí. Je rozličným způsobem bit, trápen a týrán. A právě většinou skrze ono fyzické trýznění dosáhne výsledku. Při něm, nebo v souvislosti s ním, dojde k vyřešení celého případu.
V několika jeho románech se výslovně vyskytuje motiv sadomasochismu. Patrně nejzřetelnější (a pokud se nepletu též první) taková zmínka je v knize Bič, kde se hlavní padouch a jeho milenka zjevně SM hrátkám oddávají a se zjevným potěšením také mučí Sida Hayleyho, hlavního hrdinu. Přímo stěžejním prvkem je sadomasochismus v knize Vyšetřovací komise, kde je hlavní steward Jockey Clubu, lord White, vydírán skrze své členství v jakémsi velmi diskrétním klubu, kde „členové platí libru za každou ránu karabáčem“. Třetí zmínka, na kterou si jasně pamatuji, je jenom poznámka pro dokreslení charakteru jednoho zloucha, kde je popisováno, že v mládí jenom tak bez důvodu svalil jakousi stájnici na seno, stáhl jí kalhoty a napráskal ji – prý jenom aby si vyzkoušel, jaké to je. Ve filmu říkám, že se kniha jmenuje Tvrdý úder, ale nejsem si tím zcela jist (mám navíc podezření, že daná pasáž je sestříhána takovým způsobem, že trochu překrucuje význam mých slov).
Sadomasochismus je ve Francisových dílech bez výjimky popisován dost negativně. Zajímalo by mne, zda s ním byl autor nějak osobně konfrontován, zda třeba neobjevil v sobě nějaké podobné sklony a nekompenzoval si je tímto způsobem. Narodil se v roce 1920 a většinu života tedy prožil v době, kdy i prostá homosexualita byla společenským stigmatem. Jak to bylo doopravdy, se už bohužel nedozvíme, Dick Francis zemřel v únoru letošního roku, v nedožitých 89 letech.
Myslím si, že právě Dick Francis je zodpovědný za to, že se v mé mysli spojil sadomasochismus s prostředím kolem koní, o čemž také bude ještě řeč o něco později.
Za další zlom v mém životě může již zmiňovaná PhDr. Lenka Blažejová (Teremová), první a mediálně nejprofláknutější česká profesionální domina. V období puberty jsem tajně četl erotické časopisy, které si kupoval můj otec. Tedy, časopisy – spíše noviny, NEI report a Fór Men, tištěné na nekvalitním novinovém papíře. Valná většina jejich obsahu mne nijak nezaujala, klasický sex jsem nechápal a pokládal ho za nudnou a poněkud nechutnou záležitost. Nicméně občas se tam objevovaly i motivy sadomasochismu. A v jednom ze zmiňovaných periodik začal na pokračování vycházet seriál „Příběhy z mého studia“, ve kterém Lenka popisovala rozličné lekce, které zažívala se svými klienty. Tyhle příběhy pro mne byly důležité především proto, že jsem pochopil, že jako sadomasochista nejsem sám, že je víc takových. I když různě jinak divných, ale to společné pojítko tam bylo.
Jeden z těch příběhů se jmenoval prostě „Kůň“ a byl o mladíkovi, který k Lence přišel a chtěl, aby ho cvičila a drezírovala jako koně. Když jsem si ho přečetl, tak se v mé hlavě ozvalo hlasité cvaknutí a všechno zapadlo na své místo. Do té doby jsem úplně přesně nevěděl, jak ty věci spojit dohromady, představoval jsem si jenom nějaké výprasky ve stáji a takové věci. Tedy, ne že by tato idea neměla nadále své kouzlo, ale představa, že by subík mohl být koněm, mne potkala poprvé a bezezbytku mne uchvátila. O mnoho let později jsem přesně tenhle příběh vydal na BDSM.CZ a k mému překvapení a radosti se mi ozval člověk, o kterém byla. Vyměnili jsme si spolu pár mailů a dost mne to potěšilo.