Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 1. listopadu 2000, Autor: Flair
Zahlídnul jsem ji v depu už ráno. Obyčejná holka, co jich je na závodech plno. Asi přijela s tátou a teď se nudí. Všiml jsem si jí vlastně až když přišla v pauze ke mně a oslovila mně. "Ahoj, jel jsi bezvadně!" "Jo, fajn - hele, nepřinesla bys mi párek a kolu?" "Jasně, a můžu si koupit sodovku?" "Kup si taky kolu a něco k jídlu," podal jsem jí peníze a natáhl se na deku. Mitfára se věnoval svojí holce opodál. Vlastně jsem byl rád, že se tady ta holka objevila. Aspoň jsem mohl přijít na jiné myšlenky.
Vrátila se dřív, než jsem očekával. "Já jsem řekla, že je to pro tebe, a oni mě pustili dopředu," pochlubila se svým úspěchem. Sedla si ke mně na deku a podala mi jídlo. Vrátila peníze a lačně se zakousla do chleba. "Jo, dík za pohoštění, já jsem Lucka." "Sváťa, tak ahoj," podal jsem jí ruku. Přijala stisk a vlípla mi pusu. "Vyhraješ, viď?" "Nevyhraju, první bude dědek - teda Milan, támhle - mávl jsem rukou k nablýskanému Renaultu. "Má lepší auto, na toho nemám. Jedu pro bronz, možná stříbro. Teda jestli to nerozbiju." "Nesmíš," řekla tiše. "Můžu," zasmál jsem se. "Je to moje auto!" "Mohlo by se ti něco stát. Já chci abys dojel." "To bych taky rád." Změnila téma: "Nepodíváš se, jestli je všechno v pořádku?" "Není potřeba, tohle auto dojede a já taky, neboj!" Ty holky jsou všechny stejný, mají pořád strachy, pomyslel jsem si. "Ty seš pěknej drsňák, viď? A musíš mít pořádnou sílu." Zkusila mi nesměle svaly na paži. "No, tohle není pro navoněný slečinky." "To já nejsem. Hele Sváťo, svez bys mě někdy?" Podíval jsem se na ni překvapeně. "Třeba, jestli se nebojíš. Odkud vlastně jsi?" "Z Jablonce, a do Liberce chodím do školy." "Dobrý, zavolej mi a já tě někdy vemu na erzetu."
Nasadil jsem si přilbu a nasedl do vozu. Mitfára Martin se objevil dřív, než jsem se stačil zakurtovat. "Nová kočka?" ukázal hlavou na Lucinu. "Prdlajs, vyjukaná školačka, která se chce pochlubit kámoškám, že klofla závodníka." Pustil jsem ji z hlavy a zkontroloval přístroje. "Vynuluj tripmáky, jedem. A hlaš turbo, jedem pro stříbro." Vyrazili jsme na trať. Když nám navečer věšeli na krk zlatý věnec, stála Lucka pod schodama a plácala se do stehen. Jen jsem se vyprostil z formalit, skočila mi kolem krku. "Já to věděla, že vyhraješ, byl jsi dobrej!" "Dědek jel jak mák, ale třeba jsi mi přinesla štěstí." "Tak můžu ti zavolat? Dej mi číslo!" "Sama si číslo, ale zavolej ve čtvrtek odpo, domluvíme to." Dal jsem jí vizitku a jen tak pro legraci jsem ji chytil a vysadil na střechu mý zlatý Audinky. "Počkej, budeš na první straně ve Světě motorů!" smál jsem se na ni, když jsem si všiml, jak ji všichni fotí. Odlet, zamávala mi a bylo po víkendu. Zavolala ve čtvrtek přesně ve čtyři odpoledne. "Ahoj, Lucka, nezapoměl jsi?" "A ty sis to nerozmyslela? Aby ses mi v autě nepočurala!" "Nerozmyslela a strach nemám!" "Tak já ti cestou nějakej koupím. Kde budeš zejtra ve tři?" "V Liberci u Malýho divadla, šlo by to?" "Jo, tak to vemem na Frýdlant. Kdy se musíš vrátit?" "Já mám volno do pondělí do rána, mámě řeknu, že mám něco na intru." "Hele, ty asi seš taky pěkný kvítko, co? A nechtěla bys teda jet se mnou na chatu?" "Jestli mě vemeš, tak jo." "Beru tě, za ten pohár z poslední rally."
V pátek byla u světel a šťastně hupla do auta. Pomohl jsem jí zapnout pásy a při té příležitosti jsem ji trochu pomuchlal. "Máš pěkný tričko, padne mi do ruky!" Vyrazili jsme k jedné erzetě poblíž mojí chaty. Tam jsem to znal, věděl jsem, že to tam můžu protáhnout efektně rychle a přitom bezpečně. Zastavil jsem v místech, kde bývá časovka a nasadil jsem jí Martinovu přilbu. Sám jsem si vzal svou a zapojil kecafony. "Slyšíš mě? Teď seš mitfára, tak hlídej tripmastery, a neztrať se v notách." Podal jsem jí tréninkové zápisy. "Vyznáš se v tom? Když je na horním tripmáku tohle číslo, tak přečteš ten řádek vedle, jasný? A když ti řeknu třeba "dej tam trojku", tak si musíš pamatovat kde to bylo, abych mohl změnit hodnotu zatáčky, kterou jsme projeli. Ale když to zvoráš, nic se neděje, tyhle noty už mám najetý. Můžem?"
Vyletěli jsme na trať. Cesta vedla kolem hlubokých roklí a potoků, prudké zatáčkovité padáky a hned zase stoupání. Lucina seděla a chvílema se i snažila číst noty. Jel jsem ostře, ale opatrně. Přesto naše jízda působila divoce. Ručička tachometru se chvílemi blížila ke dvěma stům, aby vzápětí sletěla na čtyřicet. Sedmnáct kilometrů bylo za námi, sjel jsem na odbočku k mé chatě. Zastavil jsem a vystoupili jsme z vozu. "Tak co? Dobrý?" "Nádherný," vydechla Lucka, "seš dobrej!" "Ty, taky, že ses se mnou nebála. Ale teď mám pro tebe překvapení." "Jaký?" zeptala se. "Slíbil jsem ti trochu strachu. Sundej tričko!" "Proč?" vyhrkla překvapeně. "Protože chci. Tak dělej!" Rozhlížela se, trochu zmateně a pokukovala po mně, zrudlá a nejistá. "Tak bude to, nebo chceš pomoct?" "Co chceš dělat?" zašeptala. Asi jsem jí trochu strachu nahnal. "Zkopu, tě, přivážu za auto a potáhnu mezi kamením, ukážu tvý kozičky rybám v potoce a pak ti budu trhat ručičky a nožičky a jíst je! ... Prostě ten kousek cesty pojedeš bez trička!" "Ty seš ďábel, co když mě někdo uvidí?" usmála se s ulehčením. "Ukaž mi, co by viděl!" Už jsem se zase usmíval. Popadl jsem ji a vjel rukama pod tričko. "Beru, dvacet deka do každý ruky. Nemáš je sádrový?" ohodnotil jsem pevnost jejích prsíček. "Zvedni ruce!" Poslechla bez odporu, jako by zvláčněla.
Stáhnul jsem jí tričko, pomalu, tak abych ji při tom stačil dráždit. Vyzvedl jsem ji a vysadil na střechu Audiny. Začal jsem vyvolávat jako na pouti: "Pedofilní vítěz rally Jizerské hory zneužívá nezletilou! Odvážná školačka se svým deviantním přítelem prchá z rukou spravedlnosti soutěžním vozem! Nebo ti už bylo patnáct?" "Je mi šestnáct, teda bude." "Za tři roky, viď?" "Ne, fakt, v lednu. Tak už mě sundej!" "To bych musel použít zakázaný chvaty. Pojedeš na střeše, to vypadá líp!" Sundal jsem ji a hodil do sedačky jak pytel mouky. Podal jsem jí tričko a zapnul pásy. "Kdyby něco, tak se přikrej!" Nasedl jsem a vyrazil k chatě.
V chatě bylo vše připraveno k uvítání. Na nízkém konferenčním stolku ustlaná deka, další stočená do roličky napříč. "Nenápadně" připravený bejčák ležel na bílém prostěradle. Na kredenci ve džbánu směs vrbových a lískových prutů. Lucka se rozhlížela udiveně a překvapeně. "Zajímavý, máš pěknou kytku." "Celá bude tvoje," vytáhl jsem jeden z vrby a vyzkoušel jestli nemá ostré výstupky. Švihnul jsem jím ve vzduchu a pak přes srolovanou deku. "Dobrý, ne? Tímhle můžem začít. Tak sundej kalhoty!" "Chceš mě bít?" zeptala se věcně. Měla trochu zastřený hlas, ale dívala se mi pevně do očí. "Jasně. Budeš bita!" "To je další tvůj fór, nebo to myslíš vážně?" usmála se nejistě. "Úplně vážně, Luciášku. Svlíkneš se do naha a já ti pořádně zmrskám prdel! Máme na to celý víkend!" "Ale proč?" "Protože mám rád silný zážitky, a ty snad taky, proto jsi sem snad přijela, ne? Nebo jsi čekala buchtu, čaj s mlíkem a odpolední kanastu? Vím, co dělám, ty potřebuješ dostat nářez, jako sůl potřebuješ vejprask. A nelži, že ne, nebo lžeš i sobě? Tak sundáš ty kalhoty sama, nebo ti mám pomoct?" "Ne, nikdy! A nech mě, seš hnusnej dobytek! A vrať mi tričko. Já chci domů!" "Hele, neblbni, Luciášku, tomu prostě neujdeš, tak se nevzpouzej, na Velikonoce taky dostáváš a líbí se ti to. Teď to bude víc, ale to zvládneš. A dělej, nebo mě nasereš a fakt tě odvezu domů!"
Přitáhl jsem ji k sobě, až jsem ucítil její divoce tlukoucí srdíčko. Trochu se zklidnila. "Tak jo, Sváťo, dostal jsi mě. Mám strach, přiznávám se. Ale bít se nenechám, dobrovolně nikdy!" "No tak teda nedobrovolně!" Popadl jsem ji a bez komentáře jsem ji začal svlékat. Když jsem jí rozepnul rifle, bránila se jako divoká kočka. "Vzteklounku, děláš si to horší, po dobrém bys dopadla líp! Stáhnul jsem jí kalhoty až ke kolenům a násilím odvlekl na lavici. Řvala a vzpouzela se čím dál víc. Vzal jsem proutek a začal jsem ji vyplácet na holou zadnici. Sice citelně, ale ne nijak moc. Cítil jsem, jak mi pod rukama vláční. Přestala se vzpouzet a jen sebou poškubávala při každém šlehnutí. Nepřestal jsem, dokud neměla obě půlky stejnoměrně pokryté zarudlými proužky. Postavil jsem ji před sebe. Teprve teď jsem si všiml, že tiše pláče. To mě rozlítostnilo. Setřel jsem jí slzičky. "Nebreč, Lucifírku, to snad moc nebolelo, no tak, Lucíšku, Lucinečko moje, malá, no tak!" Konejšil jsem ji jako malou holku, dokud nepřestala plakat. "Mě to nebolelo, jenom mi byla hrozná hanba, styděla jsem se dostat od kluka na holou prdel, no. Připadalo mi to hrozně trapný. A teď pojedu domů, a půjdu na policajt prásknout, žes mě zbil a znásilnil!" Už se smála a skočila mi kolem krku. A lípla mi pusu.
Postavil jsem si ji před sebe a přejel rukama po jejím skoro nahém těle. "Beru, ale ještě jim tam odnes předmět doličný, svoje kalhoty, který jsem ti musel sundat." Stáhl jsem jí kalhoty úplně. "Ale bylas báječná, jak jsi se vzpouzela, měl jsem tě plné ruce. Plný ruce malý, nahatý, zlobivý Lucinky!" Pleskal jsem ji při tom přes její pevné půlky, spíš mazlivě než palčivě. "Tak co teď s tebou mám udělat, naháčku?" Usmála se mírně a sklopila oči. "Dělej co myslíš, třeba tím prutem. A můžeš víc, třeba jako na ty Velikonoce, aby to štípalo!" "Nepoučuj, cvrčku, dostaneš, jak já budu chtít. A já se těším na jelita na tý tvojí prdelce zlobivý. Ale teď si vem něco na sebe a pojedem se najíst, od rána jsi nic nejedla." "Ty taky ne, a seš zvíře, teď se mi zrovna nechce. Tak mi aspoň předveď, co mě bude čekat po večeři." Vyzývavě našpulila zadnici, už zase vybledlou. "Co by tě čekalo, pyžamko, vyčůrat a spát. A vyčistit si zuby. Jo, a jestli jsi zlobila, vzpouzela ses a neposlouchala, tak dostaneš vejprask na holou. Takhle, nebo radši takhle. A navrch aspoň takhle, nebo ještě víc. Ustroj se, jedem!" Švihal jsem ji při těch slovech přes provokativně nastrčenou zadničku čím dál tím silněji. Poslední dvě sedly, až se prohnula. "Au, to už hodně bolí, to asi zas budu bulet. Ale neva, já to beru!"