Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 13. ledna 2003, Autor: Medvěd
Sobota. Docela obyčejný den, snad jen trochu náročnější, než soboty obvykle bývají. Dopoledne strávené v práci, no, vlastně i nezanedbatelná část odpoledne. Blíží se konec roku, tedy vánoce a pro nás období, kdy se v práci ani nezastavíme, a to všechno jen proto, aby všichni zákazníci dostali přesně to, co chtějí, nebo alespoň něco jiného. Shon v práci mi aspoň dává zapomenout na nedávný rozchod s přítelkyní, se kterou jsme si sice skvěle rozuměli v sexu, ale přestali jsme si rozumět v životě. Jediným světlým okamžikem toho dne se měl stát večer, protože jsme se zase jednou chystali s partou z práce za zábavou. Vyrazili jsme si trochu popít a zatancovat do jednoho z brněnských klubů. Ten večer hráli oldies a člověk si zavzpomínal na léta mládí - sice ještě nejsem žádný stařec, ale nějaký ten rok už na tomto světě jsem a leckterý ten hit pamatuji jako čerstvou novinku.
Chtěl jsem si dát svoji oblíbenou kombinaci: gin s nějakým tím energetickým nápojem. Na stole ležel leták s reklamou na novinku Black Dog. Což o to, proti psům nic nemám a černá barva je moc pěkná barva. Zkusím, co to se mnou udělá a objednal jsem si gin s Black Dog. A právě v tomto okamžiku se začal rozbíhat sled událostí, které způsobily, že na tenhle večer asi nikdy nezapomenu.
U našeho stolu se objevila dívenka tak asi dvaadvacetiletá, za kterou by se otočil snad každý chlap. Když matka příroda vytvářela tohle tělo, musela si dát hodně záležet. Stopětasedmdesát centimetrů nádherného vypracovaného těla opáleného do odstínu, za který by se nemusel stydět leckterý obyvatel rovníkové Afriky, ňadra radost pohledět a to celé korunováno dlouhými blond vlasy. Na sobě měla oblečen oděv, jehož nejpřesnější popis by se asi omezil na slova: lesklé plavečky zářící v barvě slunce. Kontrast tmavé kůže opáleného těla a žluté, nebo snad spíš zlaté barvy plavek, to byl pohled. A přesně tenhle pohled teď tady byl pro mne.
Pro našince ale byl bonbónkem na dortu obojek na jejím krku. Takový obyčejný obojek pro psa, asi dva centimetry široký, černý se stříbrnými cvočky. Jen ten, kdo okusil ten pocit moci, když někomu obojek nasadíte, nebo naopak jaké to je nosit ho, pochopí myšlenky, jaké se našinci honí hlavou při pohledu na obojek na dívčím krčku.
Tak tohle kouzelné stvoření mi oznamuje, že právě dnes a v tomhle klubu mají reklamní akci na podporu prodeje nového energetického nápoje Black Dog a každý, kdo si ho koupí, si s ní může zahrát kostky a pokud vyhraje, může si vybrat některý z reklamních předmětů: kšiltovku, čapku, zapalovač nebo propisku. Nechávám ji hodit první a padá jí trojka, moje kostka ukáže šestku. Vybírám si kšiltovku, dívenka odchází a mizí v davu tanečníků na place. Po chvíli si dávám další drink, dívenka se opět objevuje u našeho stolu, tentokrát si už přisedá a během hovoru zjišťuji, že před sebou nemám žádné hloupé a bezduché tělo, ale ženu, se kterou se dá mluvit a se kterou může být i zábava. Nicméně dotyčná má své povinnosti prezentovat výrobek a já nejsem sám, kdo ho pije, takže je čas hodit kostky, já opět vyhrávám šestkou a beru si čapku. Při třetím a čtvrtém drinku opět poklábosíme a já si postupně vybírám zapalovač a pak i propisku, pokaždé to bylo za šestku.
Pokaždé se ji snažím přesvědčit, aby si se mnou zatancovala a ona stále odmítá se slovy, že tanec by asi nemohl být považován za její pracovní náplň a ona je tady přece pracovně. Stejně tak odmítá jakékoliv mé pokusy připravit ji o obojek. Mé argumenty, že dvě šestky, pak tři šestky a dokonce čtyři šestky si přece zaslouží i nějaký speciální bonus, bohužel stále naráží na neproniknutelnou zeď. Samozřejmě se snažím o její obojek s jediným cílem, přece ten, kdo někomu sejme obojek, má nezpochybnitelné právo mu ho opět nasadit. A já moc rád nasazuji obojky, teda kromě jiného. Takovou příležitost by si přece našinec neměl nechat ujít. Už jen to, že je někdo ochoten veřejně nosit obojek, je přece pro našince známkou toho, že dotyčná osoba je možná obdobně “postižena” a obojek možná nosí velmi ráda.
Teď už mám kompletní sadu dárků a chuť na další drink. Nejenom, že mi docela chutná, z toho křepčení na parketu mám sucho v puse a příležitost kochat se pohledem na něco pěkného, navíc s možnou perspektivou něčeho ještě mnohem zajímavějšího, si přece nenechám ujít. Objednávám si pátý drink a tentokrát jsem odhodlán být mnohem důslednější a dotáhnout to alespoň k tomu tanci. Už před chvilkou začala pěkná série ploužáků a dostat to tělíčko do rukou, to by bylo něco. Licitace začíná, já argumentuji, že už mi nemá co dalšího nabídnout, ona argumentuje, že tam není kvůli tanci a obojek je součástí jejího kostýmu a nemůže si ho jen tak sundat. Po chvíli přemlouvání se situace změní a já konečně skóruji. Pokud vyhraji, dostanu jak tanec, tak obojek, pokud prohraji tak jenom obojek jako cenu útěchy. Ale na ten si budu muset počkat, až tady skončí svoji práci, což je až ve dvě hodiny, kdy se v klubu zavírá. Po sérii čtyř šestek již v duchu jásám.
Kostky jsou vrženy. Proti její čtyřce je moje… trojka!
Takže tanec nebude, ale obojek mám jistý a třeba přece jenom najdeme něco společných zájmů. Ačkoliv si dávám ještě dva drinky, tak se už u mne neobjevuje a vidím ji jenom, jak hraje kostky s ostatními konzumenty, ale kdykoliv se naše pohledy setkají, tak se usměje a spiklenecky mrkne.
Dvě hodiny, klub se začíná vyprazdňovat a já jsem jako na jehlách. Dívenka se objevuje a zve mne do místnosti v zázemí. Jdu za ní a hlavou mi víří myšlenky, přemýšlím, jak to udělat, abychom se jen tak nerozešli a abych si zajistil, že se ještě někdy uvidíme, nejlépe ještě dnes. Z myšlenek mne vytrhují její slova: Tvoje výhra čeká. Přibližuji se, zdvihám ruce a natahuji je po jejím obojku a najednou slyším za zády zabouchnutí dveří a ostrý hlas:
„Ne! Ten ne! Pro tebe je tenhle!“
Otáčím se za hlasem, podklesávají mi kolena a zastavuje se mi dech. Tupě zírám na přesné dvojče děvčete stojícího přede mnou: stejný obličej, stejné vlasy, stejná postava a dokonce stejný kostým. Co se to děje? Nějak mi unikají souvislosti. Teprve po chvilce si uvědomuji co to vlastně drží v rukou. Obojek. Pan Obojek. Protože to co vidím se jinak nazvat nedá. Asi tak osm centimetrů široký pás černé kůže opatřený vpředu kovovou plastickou hlavou psa, který v tlamě drží velký kroužek. Něco jako stará klepadla na domech, ale tohle má naprosto jinou funkci. A hlavně na něm nevidím žádný pásek a sponu na zapnutí, jen na jednom konci vyčnívá proužek oceli. Tenhle obojek bude zřejmě kovový a kůží jenom potažený. Něco takového jsem teda ještě neviděl a vůbec jsem nepochyboval, že se nejedná o věc koupenou někde v obchodě, ale o nějakou speciální práci na objednávku. Jsem naprosto zmaten a netuším, se kterou dívenkou jsem se vlastně bavil a hrál kostky, nebo snad střídavě s oběma? A pohled na ten obojek dává tušit, že tentokrát to asi nebudu já, kdo bude držet pevně otěže v rukou. Přece jenom se považuji spíše za dominantního jedince, občas si sice klidně nechám líbit i podřízenou pozici, ale vždycky jen s někým, koho dobře znám a nikdy bez toho, abychom se dohodli předem a měli jsme jasně stanovená pravidla a hranice. Na nějaká překvapení v tomhle přece jenom nejsem zvyklý a zvykat si snad ani nehodlám. Ani se nestíhám pořádně rozkoukat a obě dívky se ke mně přibližují a já jenom stojím a koukám na ně jako to příslovečné tele na nová vrata. Ruce držící obojek se blíží k mému krku a já to jenom fascinovaně sleduji. A je to tady. Obojek mi pevně obepnul krk jako by snad byl vyroben přesně na mne. Ten pocit se vůbec nedá popsat. Přede mnou dvě nádherné holky, já stojím jako socha a jsem úplně mimo. Mistrovský kousek mezi obojky mi svírá krk a já ztrácím jakoukoliv vůli se ozvat a vzepřít. Podávají mi moji bundu, já si ji oblékám a ani mne nenapadne se zeptat kde ji vzali, když lístek ze šatny mám u sebe. Obě si přes sebe přetahují jenom dlouhé tmavé pláště a berou velké tašky, které doposud ležely na zemi v koutě. Uvědomuji si, že na mne jedna z nich mluví:
„Tenhle obojek je na zakázku vyrobený exemplář ze speciální oceli, kterou nikdy nemůžeš přeříznout, zlomit, nebo jinak sundat aniž by sis u toho neuříznul hlavu. Zámek je uložen uvnitř těla obojku a ty nemáš nejmenší šanci, že ho otevřeš. Na to je potřeba klíč, který máme jenom my a v tomhle státě neseženeš zámečníka schopného si s tímhle zámkem poradit. Ten klíč máme na hotelu a pokud nehodláš tenhle obojek nosit do konce života, budeš muset jet s námi a ten klíč si zasloužit.“
Vždyť já bych s nimi v tu chvíli jel dobrovolně i bez těchto informací. Já jsem ani nepomyslel na cokoliv jiného než jet s nimi kamkoliv. Já jsem dokonce toužil po tom, abych s nimi mohl strávit jakýkoliv čas a to snad za jakoukoliv cenu. Nezmohl jsem se na nic jiného než pouhé souhlasné kývnutí. Do každé ruky jsem od nich převzal jednu tašku a následoval je k autu. Tašky byly sice velké, ale že budou takhle těžké, jsem přece jenom nečekal. Nasedli jsme do černé Octavie, obě dívky dopředu, já a kufry dozadu a jeli jsme do hotelu. Po cestě jsem se trochu probral z toho šoku a sesumíroval si, v jaké jsem se vlastně ocitl situaci: jedu se dvěma neznámými dívkami neznámo kam, nikomu jsem nic neřekl, na krku mám obojek, který si sám nesundám a navzdory tomu všemu, nebo možná právě proto, jsem tak nadrženej a natěšenej na ty dvě holky a co všechno se mnou asi budou dělat, že v mém klíně se začala tvořit pěkná boule.
Oním „hotelem“ byla nijak neoznačená vila u přehrady, ve které pravděpodobně kromě nás nikdo nebyl. Pokoj, do kterého jsme vešli, byl stejně jako předtím i vstupní hala, větší než celý můj byt a nábytek rozhodně dával najevo, že tady se na nějakou korunu nehledělo. Bylo mi jasné, že pokud tenhle barák slouží jako hotel (o čemž by svědčilo to, že jsem nikde neviděl žádné osobní věci a všechno to, co jsem v tomhle domě zatím viděl, na mne působilo příliš studeným a nezabydleným dojmem - asi jako pokoje v obchodě s nábytkem), tak jeho nabídka asi ve zlatých stránkách nebude. Tohle asi bude dům pronajímaný pouze lidem s patřičně vysokými příjmy a zřejmě jenom na základě doporučení.
Asi už na mně bylo vidět, že opojení z nasazení obojku vyprchalo a já se kolem sebe rozhlížím jako vyplašená myš. Holky si svlékly pláště a posadily do masivních křesel z tmavého dřeva a černé kůže. Obdobně vypadal veškerý nábytek v tomhle pokoji, všechno masivní tmavé dřevo v kombinaci s černou kůží.
„Tašky polož sem a odlož si,“ říká jedna z nich. Pokládám tašky, svlékám si bundu a rozhlížím se kam bych ji položil. Vidím, že mi ukazuje na sloupový věšák v koutě. Pověsím bundu, otočím se a chci se vrátit zpět k holkám.
„Tak se nestyď a odlož si. Všechno!“ Obě se usmívají tak odzbrojujícím úsměvem, že z nich jde docela strach. Co bych tak asi mohl dělat jiného než pokračovat ve svlékání. Zarážím se u slipů a snažím se zamaskovat bouli mezi nohama. Zjevně marně.
„Všechno! Přece by ses nebál. My přece víme, že se ti to líbí. A pojď sem k nám.“
Což o to, líbí se mi to a můj klacek trčící v rozkroku je toho jasným důkazem. Svlékám poslední kousek oděvu a přistupuji před „komisi“.
„Opravdu se mu to líbí. Tentokrát jsme si chytili pěkného a šikovného pejska. Teď dostaneš lekci, abychom tě naučily správnému chování k ženám. Nejenom to, garantujeme ti, že se ti to bude líbit. Teda, alespoň většinou. A když ne tobě, tak se to bude alespoň líbit nám. Od tohoto okamžiku nás budeš oslovovat Paní, já jsem Hana a tohle je Dana. Budeš pokaždé odpovídat celou větou, ale vždy jen na vyzvání. Sám mluvit nebudeš, jestli budeš něco chtít můžeš zaštěkat. Pokud bys to snad nehodlal respektovat, budeš toho litovat, protože dostaneš výprask, případně i roubík a tím bys ztratil jakoukoliv možnost projevit nějaký názor nebo potřebu. Rozumíš všemu?“
„Ano, Paní.“
„Výborně. Takže můžeme pokračovat. Obojek ti moc sluší, ale je na čase abys dostal ještě něco jiného. Rozkroč se a rozpaž.“ Mezitím vytáhla Dana z tašky dva páry kožených pout, jedny deseticentimetrové a jedny patnácticentimetrové. Menší jsem dostal na ruce, pořádně je utáhly a za zády mi je sepnuly k sobě. Větší jsem dostal na nohy. Obě ode mne poodstoupily a důkladně si mne prohlížely.
„Tak takhle se mi to líbí,“ řekla Hana.
„Něco tomu ještě chybí,“ doplnila Dana a už zase lovila v tašce. Vytáhla ven kožený postroj a ukazovala mi ho. Široký opasek uprostřed s velkým trojúhelníkovým čelním štítem se dvěma otvory nad sebou. Horní otvor byl navíc opatřen kovovou přírubou se závitem. Na spodním konci štítu z něj vybíhaly tři pásky, přičemž oba boční byly napevno a ten prostřední byl přichycen na sponu. Nejprve mi skrz horní otvor na štítu prostrčila můj klacek a spodním otvorem koule. Ty otvory nebyly zase tak blízko u sebe a tah na kůži byl docela cítit. Opasek mi utáhla kolem pasu a mezi nohami mi prostrčila spodní pásky a pak je zezadu na bocích přichytila k opasku. Prostřední pásek mi utáhla mezi půlkami a ten se mezi ně pěkně zaříznul. Postroj mne pevně sevřel a celý zadek jsem měl pěkně stažen mezi těmi třemi pásky.
„Nezapomeň na tohle,“ podávala jí Hana asi třiceticentimetrový pásek kůže, který se plynule rozšiřoval z jednoho až na pět centimetrů a na konci měl menší pásek se sponou.
„Neboj, na to se přece zapomenout nedá,“ odpověděla Dana. Vzala si pásek a přiložila ho tenčím koncem na šourek mezi postroj a koule a začalo ho velmi pevně obtáčet. V tu chvíli jsem pochopil ďábelskost tohohle pásku. Jak se rozšiřoval a obtáčel šourek, ten se napínal a moje koule se vzdalovaly od postroje, až jsem se bál, že o ně snad přijdu. Začal jsem potichu sykat a obě se na sebe s úsměvem významně podívaly. Už tady byl naštěstí konec natahování a Dana utáhla malý pásek na konci, protože další napínání už bych asi nevydržel. Ještě mi několikrát do koulí cvrnkla a když jsem pokaždé syknul, tak se jen usmála.
„Kleknout!“ Hana mi ještě k obojku připnula řetěz a jeho druhý konec přichytila k noze masivního litinového radiátoru vedle dveří a spojila mi krátkým řetězem pouta na nohou. S tímhle se dá maximálně lézt po kolenou, ale určitě se nedá stoupnout. Obě si vzaly do rukou kožené ocvočkované plácačky a začaly mi každá z jedné strany zpracovávat zadek. Údery sice byly víc slyšet než že by bolely, ale po chvíli jsem začal cítit, že se mi po zadku rozlévá horko jak se mi při úderech zadek důkladně prokrvuje a můj klacek se začal hlásit o slovo.
Když si holky všimly, jak se nalil skoro až k prasknutí, přestaly s výpraskem a přešly přede mne a začaly šťouchat do mých tmavě rudých koulí trčících od těla jako žárovka na kožené stopce. Když se mi do nich zaryly nehty, tak jsem vykřikl bolestí. Hana se jen zasmála a Dana mi ukázala závaží, které přinesla z tašky a hned mi je pověsila na koule. Tak tohle na mne bylo vážně moc a začal jsem se svíjet a kroutit, abych ulevil tomu úděsnému tahu na koulích, ale brzy jsem si uvědomil pošetilost svého snažení, protože čím víc jsem se hýbal, tím větší byl tah a bolest. Hana mi nasadila svorky se závažíčky na bradavky a na kořen penisu mi navlékla těsnou gumovou manžetu se závažím a malým zvonečkem.
„Moc pěkný,“ ozvala se Dana. „Teď bychom si už mohly zatancovat. Pořád s námi chtěl tancovat, ale teď vypadá, že už ho přešla chuť.“ Asi jsem působil poněkud ztrápeně. Vzhledem k tomu, co všechno jsem měl na sobě, se nebylo čemu divit. Dana vložila do věže cédéčko a místností se rozezněla pomalá melodie. Holky se do sebe zaklesly a začaly ploužit. Jejich ruce jim navzájem bloudily po celých tělech a rty se spojily do nekonečného polibku. Tohle pro mne bylo hodně kruté mučení. Ta dvě nádherná těla se pohybují do rytmu a já šílím a místo toho, abych se jich mohl alespoň dotýkat, klečím v koutě v poutech, postroji a obojku přivázaném na řetězu a kdykoliv se oddám snění, tak mne při jakémkoliv pohnutí závaží a zvoneček tvrdě vrací do reality. Holky tancují snad hodinu, jeden ploužák se střídá za druhým a já jsem tak nadrženej, že bych udělal cokoliv jen abych se mohl jedinkrát alespoň vyhonit. Přestávají tancovat a já jen smutně koukám a doufám, že mne nechají nějak si ulevit. Dávno už jsem ztratil přehled, která je která.
„Myslím, že bychom se mohly převléknout. Co si budeš chtít vzít na sebe?“
„Vezmu si tu novou červenou koženou soupravu.“
„Tak to teda máš smůlu, protože tu si vezmu já.“
„Ale tys ji už měla. Teď ji chci já.“
„Takže si o ni hodíme kostky, ale aby to stálo za to, tak ta, která prohraje, se podřídí i ve všem ostatním.“
„Souhlasím, ale nezapomeň, že tady máme na hraní ještě toho psa.“
„O toho se neboj a pojď hrát. Vyber si kostku a házej.“
Kostky jsou vrženy a vyhrává Hana pětkou proti dvojce. Dana si kleká, sklání hlavu a říká: „Uznávám svoji prohru, Paní Hano, odevzdávám se do vašich rukou a přijímám zasloužený trest za svoji opovážlivost.“ Je na ní vidět, že tahle slova neříká poprvé a zřejmě jsou součástí nějakého rituálu rozdělení rolí. Takže tyhle děvenky jsou zřejmě obě switchky. Jaké další překvapení mne tady ještě čeká?
„Vztyk! Svléknout! Nejdřív si ale na sebe vezmi tohle a pořádně si je dotáhni.“ A na stole se objevují další pouta na ruce a nohy stejná jako moje. Jen co si Dana připne pouta, už dostává stejný obojek jako mám já a teprve potom se svlékne a opět si kleká. Hana jí spojuje ruce za zády a po kolenou ji odvádí k radiátoru, kde ji připoutá stejně jako mě. „Teď se skočím převléknout a vy dva tady zatím nezlobte a nikam nechoďte,“ říká se smíchem. Jako bychom mohli kamkoliv jít. Přejde zpět k taškám, vyndává nějaké věci z jedné z nich, dává je do křesla, bere si tašku s sebou a po cestě z věšáku sbírá všechny moje věci, nacpe je do tašky a odchází zpět do haly.
Jen se dveře dovřou, už se Dana po kolenou přesouvá ke mně, až se naše těla dotýkají. Můj klacek se otírá o její klín a už se přibližují i naše hlavy, rty se spojují a jazyky se proplétají v tak vášnivém polibku, že ztrácím jakoukoliv představu o světě kolem. Najednou na naše těla dopadá rána bičem a my zjišťujeme, že už nejsme sami. Kousek od nás stojí Hana v kompletu z červené kůže: kalhotky a korzet z pásků, k tomu boty do půli stehen a rukavice až nad lokty. Vlasy sepnuté do ohonu, v ruce dvoumetrový bič a v očích pohled, který nás spaluje na popel.
„To snad není pravda. Jen je nechám chvíli o samotě, už jsou v sobě. Co jsem vlastně čekala od debilního psa a feny. Tohohle budete litovat.“ Jde ke stolku, přehrabuje se ve věcech v tašce a na křesle a za chvíli se vrací se dvěma gumovými roubíky ve tvaru penisu na vnější straně uchycené do širokého pruhu gumy, který překryje celou pusu a utlumí tak jakýkoliv zvuk. Nasazuje ho Daně a pořádně dotahuje, aby jí náhodou nevypadl. Druhý pokládá na taburetek kousek od nás. Vrací se ke stolku a přináší gumové kalhotky se dvěma penisy posetými hrozivě vypadajícími hroty a postrojem s připínacím penisem.
„Chtěli jste šoustat, tak si zašoustáte.“ Odepíná Daně nohy a tahem za řetěz ji přinutí stoupnout. „Roztáhni nohy a předkloň se, ty čubo, já ti ty díry ucpu.“ Zvedne jí nohy jednu po druhé a nasouká je do kalhotek. Do kundy narve ten ostnatej klacek relativně snadno, protože jak vidím, tak je pěkně promazaná, ale do análu jí ho musí narvat silou. Dana jenom tiše skučí do roubíku a vidím, že se jí po tváři koulejí slzy. Poplácává ji po zadku a přes kundu, tím si na příslušných místech ověřuje, že je všechno tam, kde má být. Je vidět, že tohle plácání Daně moc dobře asi nedělá. Přes kalhotky jí připne postroj s penisem a nasměruje ji tím klackem k mému obličeji.
„Tak nám ukaž, jak umíš kouřit a pořádně jí ho vykuř.“ Moc se mi do toho nechce, ale rána bičem je docela solidní přesvědčovací argument. Otevírám pusu a zjišťuji, že ty tři centimetry v průměru se v puse přece jen jeví jinak než na pohled. „Pořádně a hloub, ať z toho něco máš.“ A na naše těla začínají dopadat rány jedna za druhou. Slintám, chytají mne křeče do čelisti a přemáhám dávicí reflex. Začínám chápat, proč tohle některý holky nechtějí dělat. Dostali jsme snad sto ran, čas se příšerně vleče a já zažívám naprosto příšerný ponížení. Bičování náhle přestává a já vidím, že se Hana blíží s tím druhým penisovým roubíkem.
„Dost! To stačí.“ Zbavuji se klacku v puse, zavírám pusu a snažím se rozhýbat čelisti. „Otevři tu hubu!“ Vůbec se mi nechce, protože ten roubík je ještě větší než to, co jsem měl v puse doteď. „Řekla jsem otevři tu hubu, smrade!“ Má to se mnou trochu těžší, protože odmítám otevřít pusu a tak mi musí ucpat nos. Jakmile se pokusím nadechnout pusou, okamžitě mi do ní nacpe ten roubík a dotahuje ho takovou silou, až cítím, jak se mi na zátylku dělá z kůže harmonika. Najednou cítím, že pásek mezi půlkami opouští své místo a začíná mi docházet, jak tohle bude pokračovat. Snažím se protestovat, ale není slyšet nic než tiché nesrozumitelné zahuhlání. Tahem za obojek mne otáčí zadkem k Daně, přistavuje přede mne taburet a poté mne povalí, že se o něj opřu hrudníkem.
„Tak vraž mu ho tam. A neboj se pořádně přirážet. Teď si užijete oba. Máte štěstí, že si ho aspoň trochu navlhčil, takže to nebude tak drhnout.“ Daně se do toho asi moc nechce, protože slyším zasvištění biče, hned na to další a další. Začínám cítit tlak na svém análu a není to nic příjemného. Zatínám zadek co to jde a snažím se udržet toho vetřelce mimo. „Povol ten zadek, nebo to bude ještě horší.“ Tenhle pokyn doplňuje rána bičem a já nakonec povoluji. Cítím, že se něco cpe do míst, kudy je obvykle provoz pouze jednosměrný a opět začínám chápat, že to, co mne jako chlapa láká, nemusí být stejně tak příjemné pro holku, po které to chci. Už tam zřejmě pronikl celý, protože začíná přirážení. Pro Danu to taky nebude zrovna procházka růžovým sadem, protože s každým přírazem se dávají do pohybu i ti dva ostnáči, co má v sobě. Teď už bič dopadá na obě naše těla, ale bolest v zadku několikanásobně překonává bolest způsobenou bičem. Trvá to snad nekonečně dlouho, když přírazy začínají prudce zrychlovat a já mám pocit, že se mi to začíná skoro líbit. Několikrát jsem přemýšlel a snil o tom, jaké by asi bylo, kdyby mne nějaká ženská ojela umělákem, ale měl jsem z toho příliš velké obavy. Při dostatečném navlhčení a postupném roztahování to musí být celkem fajn. Tohle sice bylo poněkud jiné, ale i tak už moje vzrušení utlumilo bolest z prvotního vniknutí.
V mém klacku začíná cukat a zažívám orgasmus, jaký ještě nikdy. Zjevně nejsem sám, protože přírazy najednou ustávají a já slyším roubíkem tlumené Daniny výkřiky zpoza svých zad a ničím netlumené vzdychání Hany, která si to celou dobu, zatímco nás bičovala, dělala rukou. Oběma s Danou se nám podlamují nohy a padáme na zem neschopni naprosto čehokoliv, dokonce i připínák stále zůstává v mém zadku. Hana přestává s bičováním, doklopýtá ke stolku a padá do křesla, aniž by se přestala obdělávat rukou. Po chvilce slyším, že i ona se udělala a to pěkně bouřlivě. Nemám ani sílu otevřít oči a podívat se kolem sebe.
Po nějaké době, kdy jsem musel usnout, cítím, že se mi rozpojují pouta na rukou a můj zadek se opět uvolňuje. Vidím, že Hana se už svlékla a oba nás odpoutala, Daně sundala i pouta, postroj a kalhotky, jenom jí nechala obojek. Všichni tři společně odcházíme do koupelny, kde nejdřív Dana umyje v obrovské vaně mne a pak se umyjí holky navzájem. Jak pozoruji na Daně i na sobě, tak ten bič sice pořádně bolel, ale šrámy, které způsobil, nevypadají nijak vážně a ze zkušenosti si myslím, že tak do týdne by mohly zmizet.. Navzdory zvláštním pocitům z pěkně protažené díry v zadku dává můj klacek najevo svoji připravenost k nějaké další činnosti a holky to s pobavením pozorují.
„To si nechej na ráno,“ říká Hana a obě společně mne odvádí do pokojíku v patře, kde mne nasměrují na matraci v koutě, na které v rozích ležely řetězy. Povalí mne na ni a řetězy spojí s mými pouty tak, že sice mohu celkem volně hýbat rukama i nohama, ale od matrace odejít nemohu. „Něco tady pro tebe máme abys v noci nezlobil.“ Ze stolku Hana bere válcovou klícku z kovových pásků a našroubovává ji na závit na postroji u kořene penisu. Jen co zhasnou světlo a odejdou, zkouším jak pevná je klec v mém klíně. Holky mne v koupelně rozdráždily tak, že jsem odhodlán si ho vyhonit a ulevit si co to dá. Zjišťuji, že v tom závitu je uložen zámek a mám prostě smůlu. Vyzkouším i řetězy, ale ty jsou uchyceny do ok v podlaze. Ještě nějakou dobu se převaluji a hlavou se mi honí myšlenky na to, co všechno jsem prožil a co mne asi ještě čeká ráno.
Ráno se probouzím a překvapuje mne, že postroj i pouta s řetězy z mého těla i postele zmizely a já jsem volný. Jediné, co mi zůstalo, je obojek na krku a v zadku cítím otvor jako železniční tunel. Vstanu a na stolečku vidím lístek se vzkazem, abych přišel dolů. Vycházím z pokoje a po schodech sestupuji do haly, jediné otevřené dveře vedou do pokoje, který jsem poznal už v noci. Opatrně vstupuji do pokoje a vidím, že veškeré stopy toho, co se tady dělo v noci, jsou uklizeny a Hana sedí u stolku, na sobě má župan, čte si nějaký časopis a pochutnává si na bohaté snídani, tedy alespoň si myslím že je to Hana, protože Dana má pořád obojek a klečí nahá na zemi u jejích nohou.
„Pejsek se nám probudil. Tak se pojď najíst,“ říká Hana, jen co mne zahlédne. Chystám se vykročit směrem k holkám, ale ostrý hlas říká: „Odkdy psi chodí po dvou? Na všechny čtyři a k noze!“ Klekám a jdu pěkně po čtyřech až k nim. „Hodný pejsek, ale včera zlobil. Za to tě ještě čeká zbytek trestu. Něco k jídlu ale přece dostaneš.“ Bere do ruky kolečko šunky a hází mi ho. Podařilo se mi ho zachytit v letu a hladově ho polykám. „Ty ale musíš mít hlad, neboj, je toho tady dost pro všechny.“ Takhle to trvá aspoň půl hodiny, čte si, občas něco sní sama a občas něco hodí nám dvěma. Strčí nohou do Dany: Pokliď stůl a odnes zbytky do kuchyně. Můžeš jít po zadních.“ Když odejde Dana z místnosti, podívá se na mne. „A ty mi teď odpovíš na pár otázek.“
Čekáme, než se Dana vrátí a jakmile si opět klekne vedle mne, sáhne Hana po deskách s papíry a já dostávám jednu otázku za druhou s tím, že mám povoleno klást doplňující otázky. Nejprve jsou to všeobecné otázky o mně a mém náhledu na svět. Některé z otázek se týkají i sexu a občas mi dělá trochu problémy dostat ze sebe nějakou odpověď. Ať už proto, že jsem o takových otázkách nikdy nepřemýšlel, nebo je mi prostě nepříjemné odpovědět. Druhá série je typický dotazník pro submisivy s odpověďmi v hodnotách od jedné do pěti, nebo kategorickým ne. Má sice místy několik málo odlišností od mně známé verze, ale vzhledem k tomu, že tento dotazník nevyplňuji poprvé, jde nám to docela rychle.
„A to je vše, přátelé. Jak se ti ty odpovědi líbily, čubo ?
„Znělo to moc dobře, paní.“
„Takže mu zbytek trestu podmínečně odložíme. A co třeba nějaká odměna pro našeho pejska? Udělej mu dobře.“
Dana se ke mně přiblíží a začínáme se navzájem jemně dotýkat. Po chvilce se k nám připojuje i Hana a společně si užíváme vzájemné něžnosti a polibky. Příležitost dotýkat se těchhle dvou nádherných holek si užívám, jak jen to jde. Snad jen v Danině klíně a na zadku, celém rudém a oteklém po akci s ostnatci moje dotyky nepůsobí zrovna rozkoš, ale s o to větší chutí se jich dotýkám. Nakonec mne obě několikrát udělají pusou. Skončíme zase v koupelně, ale tentokrát se umýváme společně všichni navzájem a Hana nám sundává obojky. Nejdřív odcházejí holky. Až se doumývám, mám přijít dolů.
Bez obojku se najednou cítím trochu nesvůj, ale jistotu mi vrací, že na stolku nalézám svoje „civilní“ oblečení. Navléknu ho na sebe a odcházím dolů. Obě holky už sedí v křeslech a ukazují mi na další křeslo. Na sobě mají taky „normální“ oblečení a kupodivu každá něco jiného.
„V tom klubu nás zaujal tvůj zájem o naše obojky a shodly jsme se, že bys možná mohl být tím pravým partnerem pro naše hrátky. Myslím, že jsme se nemýlily. Nabízíme ti tenhle malý dárek. Můžeš si ho vzít a pak se ještě uvidíme, nebo odmítnout a zapomenout, že jsme se kdy viděli.“ Položily přede mne krabici s “mým“ obojkem a svoje dotazníky.
Tak takovouhle nabídku jsem přece nemohl odmítnout. Začetl jsem se do jejich dotazníků a ještě dlouho jsme si povídali o všem možném, o životě, o sexu, submisivitě a dominanci včetně našich fantazií. Dozvěděl jsem se, že jsou skutečně dvojčata a studují v Praze Dana medicinu a Hana práva. Jsou z Brna, ale celý týden tráví v Praze na koleji. Na víkendy jezdí domů do Brna a občas si mohou půjčit tuhle vilu, která patří jedné mezinárodní společnosti. Vila je většinu roku prázdná, používá se jen, pokud přijede do republiky někdo z vedení společnosti, nebo pro nějaké propagační akce. Jejich strýc v téhle vile dělá jakéhosi správce a ony si tady někdy přivydělávají úklidem. Občas si přivydělávají i při focení reklam, nebo při nějakých prezentačních akcích jako například teď pro Black Dog, nebo na veletrzích. Většinu takhle vydělaných peněz investují do hraček, z nichž jsem už část měl možnost poznat, ale pochlubily se, že toho mají mnohem víc.
Večer mne odvezly do města a dohodli jsme se, že příští neděli strávíme zase spolu a kostky si o role zahrajeme tentokrát ve třech a já přivezu něco ze svých hraček. Tak na tuhle neděli už asi nikdy nezapomenu, protože se mi splnil velký sen a našel jsem hned dvě holky, které jsou stejně ulítlé jako já. Už se těším na další neděli a tentokrát nehodlám pustit otěže ze svých rukou.