Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 9. června 2003, Autor: Medvěd
To byla tedy neděle. Ještě teď jsem se z toho nevzpamatoval. Večer, jen co mne holky hodily domů jsem se na hodinu naložil do vany a ulehl do postele. Hlavou se mi honily zážitky a představy, co bude příští víkend. Pořád dokola jsem si pročítal jejich dotazníky a vymýšlel, co s nimi provedu. Kochal jsem se obojkem a hrál si s ním tak dlouho, až se mi ho zadařilo zaklapnout kolem krku. Kolem svého krku. Chvíli jsem si znovu užíval ten pocit, ale po nějaké chvíli jsem se začal shánět po klíči. V krabici ale žádné klíče nebyly. Nebyly ani na zemi, ani nikde jinde. A že jsem je hledal všude, úplně všude.
Co teď? Co s tím udělám? Mám zavolat holkám a udělat ze sebe naprostého trotla? Tak to teda ne. Nechám to na ráno, ne nadarmo se říká: ráno moudřejší večera. Třeba se mi ho ráno podaří najít.
Už podruhé usínám s obojkem. S tím krásným obojkem a zase si ho nemůžu sundat. Tohle už tady jednou bylo.
Jen co se ráno probouzím, tak znovu prohledávám celý byt. Neúspěšně. Pochopitelně. Jsem blbec, jsem trotl. Zavolám holkám. Nezbývá mi nic jiného. Do práce přece nemůžu jít s obojkem kolem krku. A nejít do práce teď před vánocemi už vůbec ne. Ještě že existují telefony. Holky se docela diví, že jim volám a já to hraji na to, že jsem se musel ujistit, že se mi to všechno jenom nezdálo. Mluvíme o všem možném a já se jen tak mezi řečí nenápadně zeptám na klíč od obojku.
"Klíč dostaneš jako dárek pod stromeček, zatím se s ním můžeš kochat."
"Proč až na vánoce?"
"Aby ses zatím mohl o to víc těšit. Nebo snad máš nějaký zvláštní důvod abys ho měl dřív?"
"Ne, to ne. Já jen, že je to silný a nebezpečný pokušení."
"To vydržíš. Jen si dej pozor. Klíče ti doručí kurýrní služba až přesně na štědrý den. Nezamknul sis ho doufám, že?"
"No jasně, že ne. Mám přece soudnost."
"Tak to máš štěstí. My už jsme ti ty klíče totiž poslaly."
Teda spíš asi nemám. Mohl jsem se přiznat a holky by mi to určitě pomohly nějak vyřešit. Ale já mám svoji hlavu a nechci se před nimi shodit. Ještě chvíli vykecáváme a jen co hovor ukončím, tak se mne zmocňuje panika. Do štědrého dne je ještě celých patnáct dní. Patnáct dní nosit obojek. Do práce s obojkem, spát s obojkem, na vánoční nákupy s obojkem. To nejde. Musím si ho sundat. Přece mne nezastaví nějakej zámeček. Otevřel jsem i fabku, strávil jsem s ní sice více než hodinu, ale povedlo se. Nejdříve se snažím na ten zámek podívat. To je první problém. Zkouším se pomocí zrcadla na zdi a zrcátka v ruce zahlédnout zámek a hlavně jak vypadá uvnitř. Ruce si zalamuji a ohýbám do akrobatických figur a stejně je mi to houby platné. Zámek je uložen a ukryt v těle obojku a dost dobře ho nemůžu otevřít, když na něj nevidím. Jediné, co vidím, je úzká škvíra pro klíč. Asi jsem si měl ten zámek prohlédnout ještě než jsem si ho zamknul. Ne nadarmo se říká, že po bitvě je každý generálem. Zkouším kouskem drátu nahmatat mechanismus v zámku, ale marně. Začínám se obávat věcí budoucích. Budu na to muset jít jinak. Teď už musím do práce a se zámkem si pohraji večer. Ale jak zamaskovat obojek? U ženské by to možná spravil šátek, ale co já? Šátek ani šála by se nejspíš k obleku s kravatou, který nosím v práci moc nehodil. A co jiného se dá nosit kolem krku, aniž by to budilo nežádoucí pozornost? Lámu si s tím hlavu, že se mi z ní snad musí kouřit. Už to mám, zdravotní límec. Takový ten límec, který se nosí při úrazech páteře.
To by mi snad mohlo projít. Venku je zima, sněhu a ledu plné ulice a já jsem prostě na tom ledu ověřoval gravitační zákony. Ve zlatých stránkách hledám kde sehnat límec, každá lékárna asi tyhle věci nevede. Najdu si zdravotnické potřeby a ujišťuji se, že límce mají. Na cestu si omotávám krk šálou. Stejně je tam zima a nosit v zimě šálu je normální. Koho by napadlo co mám pod ní. Ode dneška si zřejmě začnu víc všímat lidí, kteří nosí šálu i v létě. Že by...?
V obchodě mi prodavačka nabízí několik druhů plastových límců na zpevnění krční páteře a vyptává se jako bych si snad kupoval samopal. Sugestivně se mi snaží vysvětlit výhody této nejnovější generace límců, ale moje představa byla ten klasický tlustý límec z molitanu, nebo z čeho se vlastně dělají, potažený látkou. Vysvětluje mi, že ten plastový je tenký, vejde se i pod košili, je v tělové barvě a rozhodně by k mému obleku seděl lépe. Copak jí můžu říct, že mám poněkud specifické důvody k nošení límce a jiný než ten tlustý mi obojek neskryje? Nakonec mi ho prodá, ale tváří se u toho, jako že dělám obrovskou chybu, které budu nadosmrti litovat. Shodou okolností je tenhle tlustý totiž i nejlevnější a zřejmě si myslela, že na chlapovi v obleku má větší šanci trhnout víc. Chápu její snahu utržit, ale tentokrát má smůlu. Prostě nemá šanci mne přesvědčit
V práci se hned hrnu na záchod, odmotávám šálu a nasazuji si límec. Padne jako..., no vlastně padne jako ten obojek pod ním. Ještě po cestě jsem si vymýšlel a dopilovával historku, jak jsem uklouzl a praštil hlavou o zem a trochu si u toho namohl krční svaly. Sice se stávám terčem vtípků a poznámek kolegů, ale je mi to jedno. Jen v jednu chvíli mne oblil ledový pot a to když někdo zavtipkoval, že prý až ho nebudu potřebovat, tak by si ho ode mne vzal, aby měl čím maskovat cucfleky. A prý kdoví co pod ním schovávám já. A kampak že jsem v sobotu tak najednou zmizel. Začíná jít do tuhého. Dělám si srandu sám ze sebe a říkám, že jsem klofnul takovou koc, že mi zlomila srdce a nakonec i krk. Ještě že mi tím krkem nezakroutila. Tím jim beru vítr z plachet a vrháme se do práce. Protože zákazníci zase šílí a kupují snad úplně všechno, tak mi den uteče jako voda a já skoro zapomínám na svůj krk.
Večer si beru domů "na otestování" malou kameru, abych se mohl pořádně podívat tomu zámku na zoubek, nebo spíš asi na zoubky. Hraji si s ním asi tři hodiny, ale bez jakéhokoliv efektu. Dosáhl jsem akorát toho, že mám ruce utahaný, jako kdybych přeházel snad vagón uhlí.
Pomalu se smiřuji s tím, že si ten obojek asi skutečně nesundám. V práci ty dva týdny s límcem nějak zvládnu, tam ani nebudu mít čas na to myslet, toho se nebojím. Ale co ten zbytek času? Co to se mnou udělá? Nosit dva týdny obojek pevně utažený kolem krku je přece jenom dlouhá doba. Kdykoliv si na něj vzpomenu, tak se mi v kalhotách něco hlásí o slovo. Na co má člověk pořád myslet? A to raději ani nepřemýšlím o tom, že v sobotu se mám sejít s holkama. Asi se budu muset pro ně hodit marod. Přece se před nimi nezesměšním. Bez ohledu na to, že pokud to zjistí, tak jim dojde, proč jsem volal v pondělí ráno.
Týden utekl jako voda a v pátek ráno volám holkám, že z víkendu nic nebude. Chytil jsem takovou chřipku, že by se mnou nic nebylo a ještě bych je nakazil. Politují mne a popřejí brzké uzdravení. Zdá se, že mi to u holek prošlo. Domlouváme se, že si mezi svátky zajdeme někam posedět a "náš víkend" si uděláme až po novém roce.
Najednou těsně po páté vidím, že do dveří se hrnou holky, asi mám návštěvu. Obě se ženou rovnou ke mně.
"Tak jsme přišly povzbudit maroda. Na chřipku vypadáš docela zdravě."
"No, víte holky, já..."
"A co je tohle?" natahuje se mi Hana po límci (teď už dokážu holky od sebe rozeznat podle pár maličkostí). Její prsty neomylně nahmatají psí hlavu pod límcem. "Zvláštní chřipka, taková psí."
"Tak někdo nám tady chytil psí chřipku. Zítra končíš ve dvě?"
"Hmmm..."
"Takže o půl třetí budeš na přehradě. Přesně. Do nedělního večera si nic dalšího neplánuj."
Myslím, že jsem si pěkně zavařil. Já se měl asi přiznat rovnou hned v pondělí. Uvidíme co si na mne holky vymyslí. Patří mi to. Za blbost se platí. Uvidíme, třeba nebude až tak horká tahle moje kašička.
V sobotu spěchám z práce rovnou na přehradu. Nervózní a netrpělivej. Stihl jsem ještě koupit dvě lahvinky dobrého vína, abych aspoň trochu odčinil svoji chybu.
Holky na mne už čekají. Obě jsou komplet v černém: boty na pěkně vysokých jehlách, dlouhé kožené kalhoty a nádherně obtažená gumová trička. Stejně tak i rtěnku, oční stíny a lak na nehty mají černé. A vlasy stažené koženými šňůrkami do ohonu. Teď z nich jde vážně strach. Ale zase na druhou stranu vypadají božsky.
"Tak jsem tady holky. Musím se omluvit."
"Ticho! Donaha a kleknout! To si ještě probereme."
Samozřejmě už vím, že pokud chci zůstat, tak vzpouzet se je zbytečné a odejít prostě nedokážu. Takže tenhle pokyn poslechnu a plním ho přesně do puntíku. Tak jak jsou holky oblečené a nalíčené už je zase od sebe nerozeznám.
"Takže za prvé. Je ti doufám jasné, že nějaké hry o rozdělení rolí nepřipadají v úvahu. Ty máš obojek a to tě automaticky staví do podřízené pozice. Souhlasíš se mnou?"
"Ano, paní."
"To že sis zamknul kolem krku obojek je tvoje a jenom tvoje rozhodnutí. My to pouze bereme na vědomí. Když jsi nám v pondělí volal, měl jsi ho už na krku, že?"
"Ano, paní."
"Čili na otázku jestli sis ho zamknul jsi nám lhal, že?"
"Ano, paní."
"A pak jsi nám opět zalhal, že máš chřipku, že?"
"Ano, paní."
"Tys nebyl schopen jednoduše přiznat vlastní chybu. Kvůli tomu jsi nám dvakrát lhal. Za to si zasloužíš patřičný trest. Chceš nám k tomu ještě něco říct?"
"Chtěl jsem si zachovat hrdost a bylo mi trapné přiznat, že jsem se zamknul. Myslel jsem si, že ho dokážu otevřít dřív, než se uvidíme. Zachoval jsem se jako blbec a už bych to neudělal. Omlouvám se, že jsem vám lhal a prosím vás o odpuštění."
"Všechno?"
"Ano, paní."
"Znělo to skoro věrohodně. Ale takhle se muž nechová. Muž by se postavil problému čelem a přiznal se. Takhle se chová malé dítě nebo zvíře bez vlastního rozumu. Jenomže děti nenosí obojky a ty sis ho nasadil sám a nosíš ho o vlastní vůli. Obojky nosí psi. Tudíž tady máme jasné důkazy, že nejsi nic než pes a ještě ke všemu blbej pes. Nemáš dost rozumu. Vštípíme a vtlučeme ti do hlavy základní pravidla správného psího chování. Takže odteď už budeš jenom štěkat. Jsi připraven?"
"Ano, paní." Takovou facku jsem snad ještě nedostal. A na druhou tvář další. Od každé holky jednu. Až se mi zamotala hlava a div že jsem se nesvalil na zem. Kde se v nich ta síla bere?
"Stupidní čokl. Psi přece nemluví. Psi štěkají, vyjí a kňučí, ale nikdy nemluví! Jasné?"
"Haf!"
"Správně. Ruce za hlavu a nehýbat se." Můj penis a varlata jsou nasoukány do gumového váčku. Cítím, jak se noří do nějakého gelu, kterého je ten váček plný. Zvláštní pocit. Gel chladí ale zároveň i podivně svírá.
"Zatím je tam jenom znecitlivující gel. To abys zapomněl na sex. Pokud bys zlobil, dostaneš chilli. Nebo tabasco." Pěkně hnusná představa. Toho by snad schopné nebyly.
K obojku mi připínají vodítko a táhnou mne do koupelny. "Na všechny čtyři a nohy od sebe! Pořádně!" Do zadku se mi vtlačí hadice a vzápětí skrz ni začíná protékat nálev. Klystýry taky zrovna nemiluji. Dostávám zátku a musím běhat kolem vany. Deset koleček. Po čtyřech, s čvachtáním ve střevech a zátkou v zadku je to docela makačka. Oblévá mne ledový pot. Holky se postavily každá na jeden konec vany a bičíkama mě pěkně popohání. Když už se můžu vyprázdnit do výlevky v koutě, je to báječná úleva. Bohužel ne nadlouho. Další nálev. O poznání teplejší a větší množství. Větší zátka a dvacet koleček kolem vany. Vyprázdnit a třetí kolo: ještě teplejší, ještě víc, ještě větší zátka a třicet koleček. Vyprázdnit a ... naštěstí čtvrté kolo už se nekoná. Dostávám rovnou zátku. Zdá se být nějaká menší. Omyl. Slyším pumpování vzduchu. On je nafukovací a roztahuje se. Roztahuje se v mém zadku. Pumpování ustává a hadičku s balónkem nahrazuje ohon. Hustý chundelatý ohon. A je ze mě pes se vším všudy.
Jsem odveden zpět do pokoje. Teď následuje výcvik pozic. Sednout, lehnout, vztyk, prošení a tak pořád dokola. Chůze na vodítku. Chůze u nohou střídavě obou mých paní. Nejít ani moc rychle ani pomalu, včas zastavit, včas se rozejít. Jsem utahanej jako kotě, nebo bych měl spíš říct jako štěně? Díky únavě dělám čím dál více chyb a každá chyba je odměněna ránou bičíkem. Bolí mě celé tělo a jednotlivé rány přestávám vnímat.
Asi je vidět, že mám dost. Na ruce i nohy dostávám svoje známá pouta a jsem zase odveden do pokojíku v patře a moje pouta jsou zamčena k řetězům. Holky si prý zatím vyrazí trochu se pobavit do města a budou se mnou pokračovat ráno. Tentokrát mi ale řetězy moc pohybu nedovolí. Ležím na břiše, ruce a nohy do X. Na břiše jsem se nikdy pořádně nevyspal, ale v tuto chvíli je mi to úplně jedno a okamžitě usínám.
"Haf! Haf!" ozývá se kousek ode mne a probouzí mne ze sladkého spánku. Než se trochu vzpamatuju a rozkoukám stihne uplynout pár vteřin. Uvědomuji si obojek na krku, pouta na rukách a nohách, zátku s ohonem v zadku a hlad v žaludku. Kousek ode mne klečí Dana na všech čtyřech, taky s obojkem na krku a ohonem v zadku. Vedle ní stojí Hana oblečená stejně jako včera a drží ji za obojek na vodítku. Z tohohle pohledu, kdy mám hlavu u země, vypadá Hana fantasticky. Můj zrak stoupá z podpatků přes boty, kalhoty a zastavuje se na jejím nádherném hrudníku obepnutém a sevřeném v tričku z lesklé gumy. Výš si svůj pohled pozvednout netroufám. Rychle svůj pohled skláním dolů a moje oči se potkávají s Daninými. Vidím v nich směsici oddanosti, obav a zároveň i čertovské ohýnky. Koukáme na sebe a po tvářích se nám oběma rozlévá úsměv.
"To neumíš pozdravit, čokle? A nečum tak na tu fenu!"
"Haf!" přesouvám pohled na špičky jejích bot.
"Správně čokle. Na dnešní drezůru nebudeš sám. Vyzkoušíme si výcvik v páru." Sláva, když má jedna paní na starosti dva psy, bude to pro mne určitě lehčí než dvě paní na jednoho psa.
"Dostanete nažrat a pak se uvidí, co umíte." Hana mi odepíná pouta z rukou i nohou a připíná vodítko. Odvádí nás oba dolů. Jenomže nás čekají schody. Směrem nahoru nepředstavovalo zdolání schodů vcelku žádný problém, ale dolů je to mnohem horší. Několikrát jak já, tak Dana, skoro ztratíme balanc a div, že se nesesypeme dolů pod schody. Jsme zavedeni do pokoje a každý dostáváme dvě misky. Jednu s vodou a jednu s podivnou šlichtou. Moc se mi do toho nechce. Vidím sice, že "mojí" fence to asi chutná, ale i tak se asi netvářím patřičně nadšeně. "Tak žer!" rána bičíkem dokáže přesvědčit leckoho o lecčem. Zabořím obličej do misky a ono je to dobrý. Brambory s masem a zeleninou v chutné, leč nevzhledné směsici. Zapíjím to vodou z druhé misky. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy zapíjel jídlo čistou vodou. Vyčistím misku úplně dočista, ale cítím, že na to, abych si očistil obličej, mi jazyk nestačí. Olížu se,kam dosáhnu, ale použít ruce si netroufnu. Když se podívám na Danu, musím se pousmát. Ta už taky dojedla a s úsměvem pozoruje moji snahu o očistu. Ta se tak má co smát, sama má jídlo snad i za ušima.
"No, co to je? To se nedokážete nažrat bez toho, abyste se úplně zasvinili? To snad není pravda. Očistěte se navzájem, ale nic jiného nezkoušejte."
To se nám líbí. Vzájemně si olizujeme obličeje a dělá nám to oběma dobře. Občas se jazyky dokonce letmo dotknou, ale Hana to pokaždé zaregistruje a "komentuje" bičíkem. Kdybych neměl svoji mužskou výbavu v tom gelu, asi bych šílel vzrušením. Takhle už od včerejška vůbec necítím, že nějakou výbavu mám.
"Dost! To stačí." Misky jsou nám odebrány a my po sobě jenom zálibně koukáme. Naše idylka bohužel končí. Začíná drezúra. Pozice, chůze, aporty, překážky. Jako včera, jenomže ve dvou. Něco zkoušíme v páru, něco každý zvlášť. Pořád dokola. Copak psi se cvičí tolik hodin vcelku? Oba jsme pěkně utahaní a už nás ani nelákají vzájemné doteky jako na začátku. V krátkých přestávkách, kdy si Hana odešla pro pití, něco k jídlu, nebo nás jen nechala vydechnout, jsme s Danou po sobě házeli očima, ale teď už jen oči zavřeme, relaxujeme a jsme vděční za každou chvilku klidu. Kolena mám otlačená a omlácená od věčného pobíhání, celé tělo rozlámané a jediné moje myšlenky se upírají k tomu, aby to už skončilo. Takhle zabrat jsem nedostal ani na vojně. Cítím se jako vyždímaný hadr na podlahu a zmocňuje se mne naprostá apatie. Všechny povely plním bez přemýšlení a naprosto automaticky.
Mezitím se venku setmělo a na Haně už je taky vidět jistá únava. Nedostáváme už tolik ran jako dřív a není to proto, že bychom dělali méně chyb, spíš naopak. Dostáváme závěrečný aport na body. Hana nám hází gumovou kost a kdo ji donese dřív, má bod. Oba pookřejeme, protože konec našeho trápení se blíží. Zase se snažíme ze všech sil. Strkáme se, přetahujeme o kost a oběma se nám viditelně vlila nová dávka energie do žil. Skóre je vyrovnané. Končíme, když se Dana dostane na patnáct, já mám v tu chvíli třináct.
"Tak to by asi stačilo. Doufám, že si to budete pamatovat. Vyhrála fena, takže ji za odměnu vylížeš a ona vylíže zase mě." Hana si sedá do křesla a sundává si kalhoty. Pod nimi měla celou dobu kalhotky - jak jinak než z černé gumy a v nich pěkně mokro. Dana se jí staví hlavou mezi nohy a já se přesouvám za ni. Slyším, že holky si to pěkně užívají, jen já mezi nohama necítím vůbec nic. Tak tohle je od nich hnusný, co mi to tam vůbec daly? O to víc se snažím jazykem a po chvíli se obě holky udělají bouřlivě a synchronizovaně jako na povel. Já nic.
Skončíme opět společně ve vaně. Oběma jsou nám odebrány ohony, vypuštěny a vyjmuty zátky, Dana je už i bez obojku. Tak nějak podvědomě doufám, že se i já dočkám sundání obojku, leč marně. Navzájem se všichni ve vaně umýváme a moje varlata i penis jsou osvobozeny. Ale když je holky společnými silami zbavují zbytků gelu, tak necítím ani jejich doteky. Co mi to proboha provedly?
"Neboj, do rána bude v pořádku," říká Dana, když vidí hrůzu a děs v mým očích. Doufám, že se nemýlí. Ležíme ve vaně a debatujeme o tomhle víkendu.
"Daly jste mi pěkně zabrat. Jsem úplně grogy."
"Ale za to si můžeš sám. Nasadil sis obojek? Nasadil. Zamknul sis ho? Zamknul. Klíče dostaneš až na štědrý den. A ten gel máš za to, že jsi nám lhal."
"Tak dobře. Ale to je zvláštní zvyk dávat nekompletní dárky a ani na to neupozornit. Přiznejte se, že jste počítaly s tím, že se zamknu."
"Nejen to. My jsme se o to vsadily. Dana tvrdila, že budeš dávat pozor a nezamkneš se. A prohrála. Proto se taky k tobě připojila jako fenka."
"Vy jste ale potvory. Stejně jsem ale rád, že jsem vás potkal."
"Však my taky."
Ráno se naštěstí můj nástroj hlásil čile k světu. Netušíte, jak se mi ulevilo. Na revanš jsem ulevil já jemu. Několikrát.
Na štědrý den mi kurýr doručil nenápadnou obálku. A v ní byl nádherný dárek. Jeden z nejhezčích dárků letošních vánoc. Klíče. Klíče od mého obojku. Nedočkavě jsem si sundal obojek. Po více než čtrnácti dnech. Za blbost se platí a já jsem tentokrát zaplatil důkladně.
Najednou mi to došlo. Ty potvory měly ty klíče celou dobu u sebe! Já je snad přetrhnu! Zase mě dostaly. Ale příště! Příště holkám ukážu já, zač je toho loket!
Teda aspoň doufám.