Dříve či později se musí většina lidí, co jsou na BDSM vyrovnat s jedním problémem: jsou jiní, nejdou s davem. Tohoto problému jsem byl v zásadě ušetřen. Já byl „jiný“ odjakživa a moje sexualita v tom myslím žádnou podstatnou roli nehrála. Do kolektivu jsem nikdy nezapadl a nikdy jsem se o to ani nesnažil. Myslím, že se dost ulevilo jak mně, tak kolektivu.
Svou roli v tom sehrála moje dost individualistická povaha. A rozhodně se podepsalo i to, že jsem kolektivu moc vystaven nebyl. V době, kdy jiné děti chodily do jeslí a do školky se o mne starala babička. Do mateřské školy jsem chodil jenom jeden rok před nástupem do první třídy. Nevzpomínám si už, zda to bylo povinné anebo zda mne jenom moji rodiče chtěli přivyknout kolektivu. V každém případě to moc úspěšné nebylo. Do kolektivu jsem nezapadl ani v mateřské školce, ani jindy.
Se svými spolužáky jsem se mimo školu nestýkal a žádné jiné přátele jsem si nevytvořil. A pokud později ano, tak „oborově zaměřené“, třeba v počítačovém kroužku, kam jsem chodil a později jej vedl. Osobní záležitosti jsem s nimi nijak nediskutoval. Že jsem jiný i v sexu mi tedy moc nevadilo, byl jsem zvyklý. Většinu volného času jsem trávil nejdříve čtením a potom programováním.
Než jsem objevil články Lenky Blažejové, měl jsem pocit, že jsem se svými touhami sám a sám taky zůstanu. Ten pocit pro mne byl hodně nepříjemný a hodně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že tomu tak není. Okamžik úlevy, když člověk zjistí, že není sám, když dokáže své touhy nějak pojmenovat a vidí, že jsou jiní, kdo jsou na tom podobně, byl opravdu důležitý. Opět se nejedná o pocit nikterak třeskutě originální, podobné výroky jsem slyšel i od dalších sadomasochistů.
Do jisté míry pak tento okamžik předurčil některé aspekty mé životní dráhy. Uvědomil jsem si totiž, jak je tohle poznání důležité. Že i já se svým řekněme dosti nestandardním přístupem k okolí jsem s tím měl problém. A jak nepříjemné to tedy musí být pro lidi, kteří jinak žijí konformnějším životem? To byla motivace pro to, abych později rozjel projekt BDSM.CZ a obecně vylezl na světlo.
Pořád se nicméně jednalo o prozření spíše teoretické, než že by mi bylo k něčemu v praxi dobré. Věděl jsem, že existují podobní lidé jako já, ale nevěděl jsem, jak bych se s nimi měl spojit. A ostatně jsem ani nevěděl, jestli je dobrý nápad se o to snažit.
Vyrůstal jsem v době předinternetové, navíc v Karlových Varech, které jsou zapadlou dírou dodnes (pokud se tam zrovna nekoná filmový festival). Žádné jednoduché komunikační kanály nebyly moc k dispozici. Zřídil jsem si Poste restante, poloanonymní poštovní službu (na rozdíl od populárního P. O. Boxu je zdarma, akorát obvykle musíte vysvětlit zaměstnancům pošty co to je). Oficiálně a původně pro potřeby Sdružení přátel historických počítačů, ale snažil jsem se zkontaktovat i s ostatními úchyly třeba přes inzeráty a podobně. Moc se mi to nicméně nedařilo.
Smutné bylo, že o sadomasochismu nikde nebylo moc informací. Rozhodně ne o tom „neškodném“, eroticky hravém. Když se člověk pokoušel nějaké informace najít, tak v lepším případě skončil u markýze ze Sade a Leopolda von Sacher-Masocha, v horším případě jediné další informace, k nimž se dobral, byly medicínského a kriminálního charakteru. Což není příliš povzbudivá společnost, k níž by se dospívající jedinec chtěl zařadit.
Publikace přímo určené k sexuální osvětě a výchově mnoho použitelných informací také nenabízely. Vrcholem přijatelné extravagance, o níž bylo možné nalézti alespoň letmé zmínky, byla homosexualita. Cokoliv exotičtějšího bylo buďto pominuto úplně nebo zmíněno coby odstrašující příklad.
Dnešní generace úchylů má v tomto směru situaci o něco snazší. Onen hlavní úkol, tedy nějak se vyrovnat s tím, co jsem zač, zůstává stejný. Ale o S/M se víc mluví, je společensky přijatelnější a je jednodušší zadat pár slov do Google než hledat ve věcném rejstříku knihoven nebo inzeráty v tištěné Annonci.