Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 3. října 2001, Autor: Meridian
„Tak tohleto tě zaručeně vzruší, miláčku“ pomyslel jsem si, když se můj červený kajak s mojí beruškou odrazil od břehu. Byl teplý letní večer, skoro se už stmívalo a kromě nás dvou tu už nikdo nebyl. Snad proto se i osmělila a najednou mě začala prosit, ať ji taky půjčím kajak, že si kousek na téhle umělé vodní slalomové propusti sjede.
Mockrát jsem jí na kajak do propusti už lákal, rozhodně nebyla žádný začátečník a na klidné vodě se ho už naučila docela dobře ovládat, ale na víc si zjevně netroufala a pokaždé se radši na něco vymluvila. Zatím měla zkušenost s některými jezy na Vltavě a Sázavě, ale tohle bylo něco jiného.
Ráda sedávala na břehu a pozorovala ty nadšence, co se na kanálu prohánějí slalomovými brankami nebo zkouší, co s nima dovede udělat voda ve válci a divákům předvádějí ty své eskymáky a lopingy a jiné prvky vodního rodea. A dneska se poprvé odhodlala to zkusit sama projet. A já najednou zaváhal a začal pochybovat, jestli je teď pro ní ten vhodný okamžik.
Dodnes si pamatuju na svůj první sjezd tohohle kanálu, svůj vůbec první samostatný sjezd na divoké vodě, byl to opravdu silný zážitek. Eskymáka jsem tenkrát ještě moc neuměl a po dojezdu se mi rozklepala kolena a srdce bilo jak o závod. Ze břehu to všechno vypadalo tak jednoduše a přehledně, ale když se pak ocitl uprostřed té hučící vody plné vln a vírů a kolem sebe viděl jenom bílou vodní pěnu, už jsem měl pocit zcela jiný. Nějak jsem se se štěstím skrz všechny nástrahy prokousal, přestože chvílemi jsem si vůbec nepřipadal pánem lodi, neboť jsem si nebyl ani trochu jistý, jestli nezahnout radši doprava nebo doleva, zkrátka ztrácel jsem občas orientaci.
Jak jsem drahouška znal, byla na tom teď se svýma znalostma asi tak stejně jako já tenkrát ve svých začátcích a neviděl jsem problém, proč by to nemohla zkusit. Kdyby měla nějaké problémy, mohl jsem skočit do vody a pomoci, většinou tady bylo mělko, i když silný proud. Plavat uměla a na nějakou tu modřinu, co by eventuelně utržila při setkání s kameny či jinými překážkami v tomhle silném proudu, byla celkem zvyklá. „Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ souhlasil jsem tedy naoko dost neochotně. V duchu jsem se ale těšil na zábavu... Jako mě tenkrát, i jí teď připadalo naprosto jasný, kudy pojede. Jediné, co ji trochu děsilo, byla studená voda. Když se oblékala do nepromokavé bundy, využil jsem čas a tloukl jí do hlavy nějaké takové ty obecné zásady, co dělat v různých okamžicích. „A když ztratíš orientaci, tak zůstaň v tom vracáku, dej si pauzu a pořádně si přečti vodu, kudy pojedeš dál, nikdy nejezdi naslepo.“
Zamumlala něco zpod bundy, asi souhlas. „Tak, a kdyby jsi snad ztratila rovnováhu a převracela se, tak to vyrovnej záběrem. Když to nepůjde, tak se opři pádlem o dno, tady vě všude dosáhneš, a srovnej se. Nebo zkus toho eskymáka, zkrátka se o něco pokus. Nesmíš hned jenom tak vypadnout pasívně z lodi, je tady silný proud, to není jako někde na Vltavě v jezu.“ Urovnávala si bundu.
Podívala se na mě s takovým přezíravým úsměvem, asi ji to moje poučování nudilo. „Ale já vím, vždyť nejsem na kajaku poprvé.“ „A pádluj, furt pádluj, musíš mít pořád pádlo ve vodě a rovnat loď. Jestli se dostaneš do válce, tak pádluj jak o život a pořádně zaber, ať se z něj vyhrabeš. Kdyby jsi náhodou vystřelila z kajaku, tak nezapoměň plavat nohama napřed. To je důležitý, nohama napřed, ne hlavou. Klidně pusť ten kajak, i pádlo, a plav co nejrychleji ke břehu.“ Nazouvala si neoprenové boty. Trochu se i ušklíbla. Asi jí moc poučuju, zdá se. „Jó, jasně. Neboj, já to projedu.“ „A dávej pozor na ty válce a vyhni se jim.“ přidal jsem ještě dost důležité upozornění. Přetáhla přes boky špricdeku a dokončila úpravu svoji vodácké garderóby. Teda, přesně řečeno, mojí, byla jí o trochu větší. Ale docela jí to v tom slušelo. Bylo na ní vidět, jak se těší, jak je najednou celá vzrušená. „Tak ještě si dej na hlavu tu helmu, pusinko a můžeš vyrazit.“ pobídl jsem jí.
Odstrčila helmu znechuceně stranou.
„Ale miláčku, tahle helma se mi moc nelíbí,já pojedu radši bez ní.“ Podíval jsem se na ní překvapeně. „No to ne, to je dobrý, ty si snad chceš rozbít hlavu o beton? Když tě to otočí, tak než uděláš eskymáka nebo vyplaveš z lodi, tak plaveš v tomhle proudu několik metrů hlavou dolů. Hlava je v tu chvíli jako takový malý kyvadýlko a co je na dně, to nikdy nevíš... Ostatně, už jsi viděla někoho, kdo by tady jezdil bez helmy?“ Zdálo se, že tyhle argumenty zabraly. Váhala a pak položila helmu do trávy. „No dobře. Tak ještě chvilku počkej, já si odskočím.“ a zmizela za křovím. Vrátila se za chvíli a oči jí jenom zářily. Pomohl jsem jí do kajaku.
„Tak dobrý.“ prohlásila za chvíli, když se uvelebila v kajaku.
„Tak jeď v klidu a ne celý kanál nejednou. Zajeď ke břehu, odpočiň si, prohlídni si, kudy dál a já ti budu ze břehu radit. Neboj se, vono to nějak dopadne. Sepsala jsi už závěť?“ neodpustil jsem si závěrečnou poznámku. Vtipné poznámky, to je pro mě někdy dost typické. Moc jsem jí tím nepovzbudil, jen se na mě ušklíbla. „To bylo moc vtipný, jen si rejpni. Tak už mě nezdržuj a šoupni mě na vodu.“
Nadzvedl jsem záď, naklonil kajak o devadesát stupňů a šoupnul jí z betonového mola do vody. Špička se celá ponořila se do vody, pak se pomalu vynořila, moje beruška nabrala rovnováhu a začala pádlovat do středu kanálu, do proudu. „Tak tohleto Tě zaručeně vzruší, miláčku“ pomyslil jsem si... Když ji proud uchvátil, zrovna mi moc jistá nepřipadala. Sledoval jsem ji ze břehu.
Začátek kanálu byl jednoduchý a postupně rostla jeho obtížnost, překážky byly větší a vyšší a blíž za sebou. Začínala dělat chyby a naštěstí zabočila ke břehu, na posledním místě, kde by si to šlo ještě rozmyslet a vylézt, běžel jsem hned za ní. Ve tváři měla blažený výraz, hluboce dýchala a celá se chvěla. Ten její blažený výraz mě trochu zarazil. „Tak co broučku, je to dobrý? Nechceš radši vylézt?“ zeptal jsem se. Voda kolem ní hučela, musel jsem skoro křičet, aby mě slyšela. „Teda, já nevím. Já vůbec nemám přehled, je to úplně jiné, než když se na to koukám ze břehu. A ta voda kolem, jak hučí a jak houpe a hází s lodí. Ale je to nádhera, snad to zvládnu.“ řekla tiše, sotva jsem jí v tom hukotu slyšel. „Teď to bude ještě těžší. Nechceš si to rozmyslet?“ viklal jsem jí a připadal jsem si jako moderátor Čech v soutěži milionář.
Chvilku zaváhala, snad jakoby sváděla v sobě souboj se strachem a s touhou pokořit tu divokou vodu, blažený úsměv v jejím obličeji ale setrvával, a pak zavrtěla hlavou. Trochu jsem si oddechl, vystupování by určitě nebylo bez komplikací. „Tak jeď s rozmyslem a často zastavuj. A dej si pozor na ty válce. Kdyby něco, tak ti pomůžu.“ křičel jsem na ní svoje rady. Ale to už se pustila zdi a pádlem odrazila špičku kajaku do proudu. Všimnul jsem si, že úsměv na tváři ji ani na okamžik neopustil. To mi bylo trochu podezřelé, takhle se miláček tvářil jen ve vyjímečně hezkých situacích. Že by se jí to tolik líbilo?
Proud ji rychle uchopil a táhnul do válce. Nebyl to sice ten největší, ale měl už docela slušnou, metrovou vlnku. Nebylo těžké pro zkušenější jezdce se v něm udržet nebo z něj vyjet, ale můj miláček zatím žádné zkušenosti s ježděním ve válci neměl. Tušil jsem, že to bude zajímavá podívaná. A taky byla. „Pádluj doleva, doleva“ křičel jsem na ní, vždyť o tom válci musela přece vědět. Ale byla jako v tranzu, vůbec mě neposlouchala a ke všemu přestala vůbec pádlovat. A za chvilinku bylo vymalováno, už byla ve válci. Kdyby alespoň pádlovala, tak by měla oproti vodě rychlost a možná by se jenom zpomalila a projela. Takhle ji válec úplně zabrzdil a vzápětí se ocitla v jeho středu, uprostřed bílé hučící zpěněné vody. Na tváři měla pořád ten blažený výraz. Kajak se s ní usadil uprostřed válce a to ji trochu probralo z letargie. Pokoušela se záběrem pádla za zádí dostat z válce nebo si alespoň pomoci při držení rovnováhy a kdo by nevěděl, že se ve válci ocitla neúmyslně, mohl by se domnívat, že snad nacvičuje nějaké prvky vodního rodea. V některých okamžicích neměla daleko k eskymákovi, ale zatím rovnováhu nějak udržela. Bylo to pro mě docela zábavné, jak prudce nadskakovala na kajaku v té vodní tříšti a svými záběry pádlem ve snaze vyprostit se z hučícího válce dosahovala naprosto jiného efektu. A nemohl jsem si nevšimnout toho jejího slastného úsměvu, který měla stále na rtech. Tomu jsem nějak nerozuměl. Tipoval jsem si, jak dlouho jí to ještě může takhle vydržet, určitě jí už pěkně bolely ruce.
Pak udělala náhodou ten správný záběr pádlem a dostala se z moci válce. Teď bych čekal, že bude jak o život pádlovat ke břehu, aby si tam trochu odpočinula, v nejhorším bych jí snad mohl i vytáhnout na břeh, kdyby toho měla dost, ale ouha. Miláček přestal pádlovat a s tím roztomilým úsměvem se nechal unášet mocným proudem. Volal a křičel jsem na ní, co mi síly stačily, aby pádlovala, ale jako by ohluchla. Dívala se s tím svým strnulým úsměvem přímo na mě, viděla moje gesta, ale jako by jí najednou přestaly fungovat smysly - neslyšela a neviděla. A plula naprosto odevzdaně vstříc vodnímu živlu.
Další válec ale byl „zlatým“ hřebem kanálu. Tomu se rozhodně měla vyhnout. Zcela bez milosti jí to okamžitě převrátilo. Následovaly dva marné pokusy o eskymáka, když byl kajak dnem vzhůru a ona se s hlavou pod vodou kochala pohledem na betonové dno a různé překážky. Za chvíli jí došel kyslík i síly a tak vyklouzla z kajaku a nechala ho napospas vodě. Válec jí však nepustil, vtáhl jí do sebe a jeho mocný proud jí ještě několikrát srazil na betonové dno. Chvilku jí trvalo, než přišla na to, jak se potopit a několika tempy dostat z jeho dosahu. Málem jsem tam pro ni musel skočit. Stálo jí to asi dost sil a dál už evidentně nemohla.
Teprve teď jí ten úsměv trochu zmizel. Proud jí stáhl na umělé překážky z pneumatik asi metr od břehu a tam se jí ke všemu ještě mezi ně nešťastně zaklínila noha. Nemohla se proti tomu nijak bránit ani se sama osvobodit a jelikož neměla už dost sil na to, aby pořádně plavala, začala se docela regulerně topit. Chvilku musela polykat andělíčky, než jsem k ní doběhl a skočil do vody. Bylo jí tady asi po prsa a byla teda docela ledová, a já se ani nesvlíkal, protože s miláčkem to vypadalo dost bledě. Pomohl jsem jí na břeh, v ruce stále křečovitě svírala pádlo, evidentně byla asi v šoku, a běžel po proudu dolů vylovit kajak. Za chvilku jsem byl zpátky, seděla bez hnutí stále na stejném místě a byla bílá jako svíce, ale už zase měla na tváři ten záhadný úsměv.
„Jsi v pořádku?“ otázal jsem se. Něco zamumlala a pokývala hlavou. To mě uklidnila. Ještě kdyby se jí tak něco stalo. Oddechl jsem si. Trochu se chvěla, těžko říct, jestli zimou nebo vzrušením. „A není ti zima? Nechceš se už radši převlíknout, ať nemrzneš. Stejně už dneska asi jezdit nebudeš.“ Otočila hlavu směrem ke mně. Přestávala se chvět a záhadný úsměv z její tváře pomalu mizel. Začala se pomalu převlíkat.
Byli jsme sami a ona stejně nebyla žádná stydlivka, která by si s převlíkáním na veřejnosti dělala nějakou těžkou hlavu. Postupně odhalovala svá tělo a to bylo od nárazů na překážky samá modřina. A když si sundala spodní díl plavek, tak se najednou na její tváři rozhostil opět onen záhadný úsměv a ona si ze své micinky začala, za tichého vzdychání, pomalu vytahovat - no, asi všichni už tušíte, co asi. A tušíte určitě správně. Koukal jsem, valil oči a nestačil jsem se divit. Měla ji pěkně rozpálenou i v té zimě.
Ovšem, ovšem, tak proto ten slastný, rozkošný úsměv při nadskakování ve vlnách. Ale že to bylo silnější než pud sebezáchovy, to jsem nějak nebyl s to pochopit. Pochopitelně si to bohužel nemohu sám na sobě zkusit, že, i když mě to tak strašně moc zajímá a vzrušuje. Pud sebezáchovy a strach lze sice třeba potlačit alkoholem, ale tím se naruší i rovnováha a takové pokusy nemusí na divoké vodě skončit (a taky nikdy neskončily) slastným úsměvem a vzrušením. A jenom doufám, že můj miláček je mezi děvčaty vyjímkou a že ostatní děvčata takovéto chlípné a nebezpečné pokusy nedělají. Nebo se mýlím?
Na závěr si neodpustím jedno poučení: Pokud máte miláčka, který teprve začíná a ještě si plete kajak s kánoí, nikdy – ale opravdu nikdy – ho nepouštějte na slalomovou propust, má-li v sobě venušiny kuličky. Nejen, že se vám při svém orgasmu málem utopí, ale po kratičké zábavě navíc budete muset hned dvakrát do ledové vody - jednou pro miláčka a podruhý pro kajak. Tak jí to hned, ale opravdu ihned důrazně rozmluvte a případně své argumenty pevně podepřete. A podotýkám, že nemusíte chodit někam daleko pro rákosku, když máte v ruce pádlo.