Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 29. září 2003, Autor: Span king
Kolik slz a potu se do jejího dřeva asi vsáklo. A teď si tu stojí a dlouho již neslyšela ani pláč, ani kletby. Dřevěná trestná lavice. Stojí v jedné z místností muzea a vnímá jen lhostejné pohledy návštěvníků. Lhostejné? No asi jak kdy, ten můj tedy určitě lhostejný není. Nemohu od ní odtrhnout oči. Žena s příjemným hlasem, která naši skupinu provádí, něco povídá a já jsem přesvědčen, že ona ze dřeva není.
„Tak pojď, ale kdyby nás tu někdo chytil, tak letím.“
Vybízí mě Marie a odemyká vchodové dveře.
„Předstírala bys vědeckou činnost.“
Namítám.
„Vědeckou činnost, kde předmětem mého vědeckého zájmu je nahý chlap uvázaný na lavici? Ano? Tak to bys možná dokázal ty, ale já si neumím tak vymýšlet.“
Jsem polichocen tak vysokým hodnocením svých schopností lhát. V návalu pýchy jsem jat touhou být vtipný a napadá mě nabídnout jí pro tento případ vysvětlení, že ověřuje vědeckými metodami pravdivost tvrzení o bolestivosti výprasku. Raději ale mlčím. Klíče svěřil stát Marii, nikoliv mně. Několik dalších kroků, a stojíme vedle ní. Fascinovala mě od první chvíle, co jsem ji spatřil. Někdy se mi o ní i zdá. Její masivnost jí dodává vážnosti, pevné poutací řemeny jí dávají moc. Tak dnes se jí konečně dočkám. Rychle se svlékám. Nahý nedbale skládám šaty a prádlo. Uléhám. Marie poutá moje nohy a ruce. Ještě poslední řemen kolem pasu. Můj ztopořený úd se zapírá o letité dřevo.
„Jdu pro nástroj“
Marie se vrací s vysokou štíhlou vázou, ze které vyčnívají tři lískové pruty. Vázu staví k hlavě mého lože tak, abych na ni dobře viděl. Jeden si vybírá. Volnou rukou otírá odkapávající vodu! Hledí mi do očí a sladce ke mně promlouvá.
„Vzpomněla jsem si, kde jsme se vlastně seznámili. Vzpomeneš si ještě vůbec, kde jsme se seznámili?“
„Ale ano, přece zde jsem tě oslovil, jak bych na to mohl zapomenout.“
Odpovídám snaživě a kupodivu i pravdivě, neboť o lískových prutech máčených ve vodě nebyla nikdy řeč a já matně tuším, že se vše nevyvíjí tak, jak jsem si představoval. Marie poodešla a já ji již nevidím.
„Chtěla bych se tě na něco zeptat. Tušíš na co?“
Slyším její hlas.
„Ne“
„Au“
Zařval jsem. Na mém zadku asi vypukl požár.
Nevadí, ty na to přijdeš. Jsi chytrý chlap, je to jeden z důvodů, proč tě mám ráda.
„Ne, fakt nevím.“
Odpovídám. V hrůze si uvědomuji, že se nesmím přiznat, že jsem ji původně získal jen kvůli tomuto okamžiku. Jsem ale vůl, muselo jí to dojít! Kdybych řekl jak je to teď, nebude věřit. Je to tak prostinké, tolikrát to člověk viděl v blbých amerických filmech, že se tomu prostě věřit nedá. Čas ukázal že Marie je báječná ženská, se kterou lze dělat spoustu věcí. Nechci přijít o její smích, při kterém se jí dělají droboučké vrásky kolem očí. Se ženou, se kterou se mohu tak volně smát, s tou mohu spáchat i tu největší mužskou zvrácenost. Takovou si přece mohu i vzít!
„Au.“
Znovu zařvu.
„Někdo nás uslyší.“
Dodávám, když jsem popadl dech, s nadějí, že bude milosrdnější.
„Neboj se. Pan Vavroušek si vzal na dnešek dovolenou a Marta je nemocná. No a víc zaměstnanců, jak víš, nemám. Ale vraťme se k tématu. Odpověz mi!“
„Já ale fakt…Au, ááááá!“
Škubu sebou, ale řemeny moc volnosti neposkytují.
„Odpověz!“
Mlčím, čekám co bude. Zadek příšerně bolí. Ne, tohle je prostě moc. Ale jak z toho? Slyším svist a zase ta šílená bolest.
„Aáááááá.“
Slyším svůj řev rozléhající se místností.
„Přiznej se!“
„Nerozumím ti, co chceš slyšet? Já, já ti to řeknu, všechno ti řeknu.“
„Aááááá!“
„Ne, prosím tě, né!“
„Odpovíš mi na to, co chci vědět!“
„Ale co? Co chceš?“
„To je první otázka, už jsi zapomněl? Budu počítat do deseti.“
Poslouchám, jak počítá. Počítá pomalu, ale já si přeji, aby to bylo ještě pomaleji.
„Deset.“
Svist prutu, bolest a můj řev. Vše se znovu opakuje. Jedna, dva, tři... deset, zvuk, oheň, řev. Nespletl jsem se? Nedozvěděla se nějak o Jitce? Bože. Vždyť už se mi to s ní skončit skoro podařilo. Předvedl jsem jí nezájem, hysterický záchvat, nesmyslnou žárlivost, dokonce i skrblictví. No, ještě mi neoznámila, že se se mnou rozchází, ale to se dá čekat každou chvíli. Ji bych přiznat mohl, ale pokud o ní neví? Ne, musím vydržet, jiná cesta není. Co asi ví a co si domyslela ?
„Auůůůůů!“
Ona se snad zbláznila, chce mě umrskat. Za chvíli asi začnu brečet.
„Mluv!“
Po každé ráně se trochu nadzvednu, nebo pohnu pánví do stran a moje stále ztopořené přirození se smýkne po nehoblovaném dřevě. Nová bolest je jiná a přichází z jiné strany. Já jsem si do něj zadřel třísku! Tříska zabodnutá do středobodu mého těla má stejný efekt jako ocelový hřeb v pneumatice. Tak tohle je teprve něco! To je konec, konec, to nevydržím. Prostě konec. Bezděčně opakuji nahlas slovo, které naplnilo celý můj mozek.
„Konec, konec“
Marie mě rychle odvazuje. Jako kdybych vyslovil kouzelné zaklínadlo. Vstávám.
„Něco jsem si tam zapíchl.“
„Co sis zapíchl? Kam sis...“
Otázku nedokončuje a já vidím, jak jí cukají koutky úst.
„Počkej chvíli, hned jsem tady.“
Promlouvá konejšivě a hladí mě po tváři.
Za okamžik se vrací s lékárničkou.
„Podívám se.“
Přičapne na bobek a já vidím její nehty, jak se prodírají houštinou tvrdých chlupů mého podbřišku. Prsty jemně zkoumají moje přirození, ale jeho obvyklá bouřlivá reakce se nedostavuje.
„Tady je. Už ji mám.“
Krátká operace s pinzetou. Ještě malé štípnutí dezinfekčního prostředku a je hotovo.
Ležíme na široké posteli v malém útulném bytě. Oba jsme nazí. Marie leží na boku pod přikrývkou, já na břiše na přikrývce. Nevěřil jsem příliš, že jakýsi k tomuto účelu připravený, voňavý olejíček zmenší intenzitu mého pálivého prožitku, ale měla pravdu.
„Petře.“
Přerušuje ticho v pokoji.
„Víš když jsi tehdy spadl s kola a byl jsi tak škaredě potlučený, tak jsi ani nehlesl. Říkal jsi přece, že to musí bolet a musíš z toho mít tak trochu strach, aby tě to rajcovalo. Proto to překvapení s těmi pruty. No kdyby ses viděl, když jsem je přinesla. Měl jsi v očích úplnou hrůzu. Asi jsem u toho blbě mluvila, nevěděla jsem, jak tě mám jako vyslýchat. Nenapadaly mě žádné konkrétní otázky. Myslela jsem, že mě navedeš, na co se mám ptát, ale ty jsi se choval, jako kdybys opravdu přede mnou něco tajil. Měl jsi se živit jako herec. Mně už bylo úplně do breku, zdálo se mi, že moc trpíš a ty pořád neříkáš heslo, abych mohla přestat. Tak jsem přidávala pořád na síle, aby to už jenom skončilo. Já to celé prostě nemám ráda, nechtěla jsem ti to říkat. Nezlob se na mě.“
Probírám se z náhlého ohromení a přemýšlím, jaký jsem vlastně pitomec.
„Heslo, jaké heslo?“
„No přece heslo, slovo konec. Nemohla jsem se dočkat, až ho konečně řekneš. Domluvili jsme se na něm na úplném začátku, když jsi o tom začal občas mluvit. Ty mě neposloucháš, viď?“