Na dovolené

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.

Původní datum vydání: 29. listopadu 2002, Autor: Isamar

Letos jsme si s Marcelou vyrazily na společnou dovolenou k moři. Už od dětství jsme velké kamarádky a vydrželo nám to až dodnes, kdy už jsou z nás pětadvacetileté mladé dámy. Jsme si blízké v mnoha ohledech. Mimo jiné i v názoru, že jako moderní emancipované ženy máme plné právo pobavit se, kde chceme, s kým chceme a jak chceme. A právě proto jsme si letos koupily společný zájezd a odletěly k moři s celkem jednoduchou představou o dovolené: určitě tam bude spousta chlapů, nějací se na nás rychle nalepí a my si je pořádně užijeme. Také jsme se na to připravily, nakoupily si co nejnecudnější plavky na pláž a co nejodvážnější šaty na večer. A hned první den po příletu jsme si vyrazily k vodě, přesvědčené, že tam do večera určitě někoho sbalíme. Dvě hezké sexy holky v miniaturních bikinách, ty jistě nebudou dlouho samy.

Den na pláži příjemně plynul. Šla jsem si zaplavat, a při návratu z vody jsem viděla, že kamarádka nezahálela. Vedle Marcely už seděl pohledný mladý muž a Marcela po něm naprosto viditelně jela. Ve mně se úplně zastavilo srdce, když jsem viděla, jak je krásný. Živě jsem si představila, jak mě svírá ve své mužné náruči a já se mu ochotně poddávám. Celá jsem se vzrušila při té představě, a všechno se ve mně rozkřičelo: ne, ne, já ho chci, ten bude můj, můj! Moje pudy mě zcela ovládly, úplně jsem zapomněla na rozum, opatrnost i na přátelství. Jistě, já bych Marcele nikdy nepřebírala přítele nebo dokonce manžela, ale tohle snad bylo trochu jiné. Vždyť už mockrát jsme spolu vyrážely na lov, a když se nám líbil stejný muž, soutěžily jsme spolu, která ho dřív dostane. Nejvíc jsme si užily s nesmělými mladíky, pro které jsme často byly jejich první ženské v životě. Dodneška nemůžu zapomenout na jednoho, který jako by se pořád nemohl rozhodnout, až nakonec celý rudý ve tváři vykoktal, že by nás chtěl obě, prý to viděl v časopisech a filmech a přál by si to zažít. Tak jsme si ho odvedly, a aby si to pořádně užil, pohrály jsme si nahaté nejdřív spolu, pak jsme ho vtáhly mezi sebe a pořádně ho vyškolily. Líbilo se nám, jak byl přes svou plachost učenlivý, takže nám pak pořád dokola děkoval a jistě na nás dodnes vzpomíná.

Tentokrát jsem však byla z toho krásného muže tak hotová, že jsem se o něj nechtěla s Marcelou dělit ani jí ho nechat. Rychle jsem zapřemýšlela, jak upoutat jeho pozornost na sebe, a už jsem to měla.

Rozběhla jsem se k nim a přiklekla si na rohožku.

„Čau, já jsem Karolína,“ pozdravila jsem ho a vyslala k němu patřičně žhavý pohled. Pak jsem si sáhla dozadu a svlékla si horní díl plavek.

„Co to, prosím tě, děláš?“ zeptala se mě Marcela.

„Odkládám si, co jiného? Vidíš přece, že většina holek je tady nahoře bez, takže si nemusím dělat žádné násilí. Ostatně se chci opálit opravdu pořádně a celá, takže zítra určitě půjdu na nudipláž.“

Dala jsem si na těch slovech záležet a po očku sledovala mladíka, jak reaguje. Nezklamal. Hladově se na mě díval. Koutkem oka jsem se mu rychle koukla na plavky a všimla jsem si, jak se hezky zajímavě vzdouvají v rozkroku. Určitě si mě po mé poslední větě představil úplně nahatou a nedokázal se ovládnout. Musel si dokonce dát nohu přes nohu, aby to trochu zakryl. A já, abych ho vydráždila ještě víc, jsem se začala hrabat ve své tašce a ukládat do ní svou již nepotřebnou část plavek, přičemž jsem si dala záležet, abych byla co nejblíže k němu a aby se moje baculaté čtyřky před jeho očima pěkně houpaly a natřásaly. Byl z toho celý vedle a už se zdálo, že se nakonec neudrží a sáhne mi na ně. Vůbec by mi to nevadilo, naopak. Ale udržel se, tak jsem se zase zvedla a s úsměvem jim oznámila:

„Já si jdu zase zaplavat. Zatím!“

A rozběhla jsem se do vody. Určitě se díval za mnou, cítila jsem jeho pohled v zádech. To už jsem věděla, co dál. Při plavání v moři jsem si všimla, že mi plavky moc nedrží a stále se mi svlékají, každou chvilku jsem si je musela natahovat zpět. A toho jsem se rozhodla využít. Zahlédla jsem je, jak stojí u našich věcí, asi si chtěli jít zaplavat a čekali, až se vrátím. I Marcela už byla nahoře bez. Tak jsem se rozhodla. Proplavala jsem velkou vlnou a plavky ze mě sklouzly. Za okamžik jsem už vybíhala z vody úplně nahá a volala jsem:

„Marcelóóó, Marcelóóó, já jsem ztratila plavkyyy!“

Ani trochu mi nevadilo, že se na mě všichni okolo dívají, muži se zájmem a ženy s pohoršením. Zajímalo mě jen, co on, jak na něho zapůsobí, že mě teď uvidí tak, jak si před chvílí představoval. Ani mě nenapadlo, že bych se mohla trochu zakrýt rukama. Naopak jsem se před ním ukazovala tak, aby viděl opravdu všechno.

„Karolíno, ty jsi hrozná!“ pronesla se zřetelnou nelibostí Marcela. „To jsi nemohla dát pozor?“

„Když já jsem to skoro necítila,“ lhala jsem, „a pak už jsem je nestačila chytit.“

Ohlédla jsem se, jako bych doufala, že moje plavky ještě moře vyplaví. V duchu jsem se však modlila: ne, jenom to ne!

„Ale jak se teď dostanu do hotelu?“ kňourala jsem jakoby bezradně a kroutila se nahatá jen malý kousíček od něj. „Já s sebou mám naštěstí župan,“ odpověděla Marcela a začala ho hledat v tašce.

„Díky,“ zapředla jsem a zase začala provokovat, „no, tak teď už aspoň jasně vím, co dál. Stejně jsem chtěla jít na nudipláž, tak už nemusím nic řešit.“

Oslovila jsem jeho:

„A ty bys mohl jít se mnou, nechtěl bys? Docela ráda bych se podívala, co v těch plavkách schováváš.“

A co jsem to říkala, lehce jsem mu přejela rukou po plavkách a s potěšením poznala, že reaguje.

„Ježíši pojď už, prosím tě,“ vyjela netrpělivě Marcela a hodila mi župan. Beze spěchu jsem si ho oblékla a ještě si jednou zaprovokovala:

„Tak zítra čekej v devět před hotelem. A plavky si neber, nebudeš je potřebovat.“

A šly jsme. Marcela rázovala jako na přehlídce a zdála se být naštvaná. Já jsem se beze spěchu vlnila za ní. Zapadly jsme do hotelu a vyjely výtahem nahoru. Jen co jsme vklouzly dovnitř, zamířila jsem do pokoje, Marcela těsně za mnou.

Položila na postel svoji tašku – a najednou se na mě vrhla. Strhla ze mě župan, a než jsem se jí stačila zeptat, co to do ní vjelo, už jsem ležela nahatá na jejích kolenou. Marcela vytáhla z tašky svůj velký dřevěný kartáč na vlasy, a začala mě jím řezat přes zadek!

Rozeřvala jsem se a pokusila se vstát. Ale Marcela si mě volnou rukou pevně přidržela, abych sebou nezmítala, a čím dál silněji mi na zadek sázela tím hrozným kartáčem další rány. Byla jsem bezmocná. Mohla jsem jen mávat rukama, kopat naprázdno do vzduchu, a samozřejmě vřískat a ječet.

„Áu, co děláš, to bolííí! Tak sakra pusť měěě! Co si to vůůůbec dovolujeeeš! Kdo myslíš, že jsiii!“

Ale nijak jsem si tím nepomohla. Marcela pevně svírala kartáč a s velkým potěšením jím znovu zasahovala mé bezbranné pozadí, které jako by vyzývavě trčelo přímo proti její bijící ruce.

Nemohla jsem to vydržet a rozbrečela se. Ale má kamarádka se mnou neměla slitování. Dál mě trestala tím hrozným kartáčem a mně se zdálo, že každé místo mého zadku už zasáhla aspoň desetkrát, tak moc každá rána bolela a já vykřikovala stále silněji a bolestněji.

Už jsem jich měla nasázených nejméně sto, když Marcela náhla promluvila:

„Tak tohohle ne, Karolínko, toho mi přebírat nebudeš, ten je můj!“

A já už byla natolik dobitá, že jsem začala prosit:

„Marcelkóóó, prosím tě, pusť mě už prosííím. Já se ti omlouvám, prosím tě promiň, promiň, promiň!“

A z očí mi tekly slzy jako hrachy. Marcela sklopila ruku a usoudila:

„No, když tak hezky prosíš, tak to už máš asi opravdu dost.“

Pustila mě a já vstala, zoufale si mnula zadek, který pálil jak rozžhavená plotna a každý jeho kousíček šíleně bolel, a dala se znovu do brekotu.

Marcela se na mě podívala s vítězným úsměvem.

„Tak, a je můj,“ libovala si, „zítra v devět si ho vyzvednu před hotelem, a do večera na tebe zapomene.“

„Co mu řekneš?“ vzlykla jsem ublíženě.

„No, klidně bych mu mohla říct, že jsem ti zpráskala zadnici, ale on by třeba chtěl přijít sem a ošetřovat tě. Takže mu radši řeknu, že ti není dobře a šla sis lehnout.“

Jako obvykle jsme spaly nahé (já pochopitelně na břiše a odkrytá), ale já jsem ráno ani nevstala. Marcela mi nechala přinést snídani ke dveřím a odnesla mi ji dovnitř. Pak zmizela v koupelně, a když z ní už upravená vyšla, hodila po mně okem a zlomyslně mi popřála:

„Hezký den, a užij si tu nudipláž!“

„Ahoj,“ špitla jsem lítostivě, a jen co za ní zapadly dveře, vběhla jsem do koupelny a zoufale se snažila najít něco, čím bych si ošetřila svůj zbitý modrý zadek. Našla jsem nějakou mast, nanesla si ji na ruce a opatrně rozetřela po zadečku. Příjemně chladila, ale bolest nezmírnila. Vrátila jsem se do pokoje, trochu pojedla, ale pak mě přemohla nová vlna lítosti a já padla na postel, zabořila hlavu do polštáře a usedavě se rozplakala. Tak tuhle dovolenou můžu škrtnout. Jestli se dostanu ještě k tomu, abych si mohla jít aspoň zaplavat, budu si muset koupit pořádné plavky, aby nebylo vidět, že jsem dostala výprask. A než se mi jelita zahojí, bude po dovolené…