Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 1. září 2003, Autor: Moutnbatten
Tento příběh mi vyprávěla milá a inteligentní dáma na plese, který se koncem loňského roku konal u hraběte de C., který je mým i jejím vzdáleným příbuzným. Zprvu jsem pro její vysoký věk - a pro dnešní zálibu určitých dam ve fantaskních smyšlenkách - nebral její vyprávění vážně. Avšak v průběhu letošního roku jsem se přesvědčil o pravdivosti jejích slov, nebo aspoň o existenci osoby, o níž příběh vypráví. Chtěl jsem se tedy s touto duchaplnou ženou opět sejít, ale nechtěla již o této historii více slyšet. Rozhodl jsem se tedy dodat jejímu vyprávění literární charakter a uveřejnit ho.
doc. Mummery, podzim 1903
Moje rodina pocházela ze starého šlechtického rodu, který po celá staletí sídlil v jižní části Rakousko-Uherské říše. Bohužel však náš majetek nebyl tak cenný jako erb, ke kterému patřím.
Maminka mi zemřela, když jsem byla malé dítě a období její smrti mám spojené s hrozivými sny, které mne tehdy pronásledovaly. Musím dodat, že maminka byla moc hezká dáma s věčně živýma očima a neuvěřitelnou záplavou hustých kaštanových kadeří. V těch snech - bylo mi tehdy tak šest let a neměla jsem z ničeho rozum! - tak v těch jsem vídala nádhernou paní neuvěřitelně bělostné pleti a havraních vlasů, kterak tahá moji maminku za její nádherné lokny. Pronásledoval mne matky nešťastný výraz v očích, které neměly nic společného s těmi živými ohýnky, které si tak dobře pamatuji ze svého šťastného dětství. Pořád slyším její zoufalý křik, který vždy pomalu ustával a měnil se v píseň, kterou na smrt unavená maminka tehdy zpívala... moje malé koťátko už spí, moje malé koťátko navěky spí...
Probouzela jsem se vždy vyděšená strachem a pamatuji si, že na mé dotazy, co je s maminkou, mne chůvy vždy odbyly a pak dlouho konejšily.
Když mi bylo šestnáct let - a na své dětské můry jsem si již téměř vůbec nepamatovala - musel se otec služebně přestěhovat do Prahy. Zcela jistě v tom velkou roli hrál náš neutěšený finanční stav, neboť náš zámeček byl prodán. Mne otec s sebou vzít nechtěl a tak mi místo toho zařídil místo v lyceu pro mladé dámy, které stihl podobný osud. A tak se nás na podzim roku 1847 sešlo v malebném alpském městečku, kde výchovný ústav sídlil, pět nových dívek v mém věku, které všechny byly šlechtického, ale nepříliš majetného původu.
Učili nás věci, které považovali za životně důležité pro dívky našeho typu. Celkem nás tam bylo třiadvacet dívek a ač hodiny hraní na klavír, tance a francouzštiny byly leckdy zábavné, tak takový život byl pro mne příliš stereotypní. Proto jsem se velice těšila na výlet po horách, který pro nás připravili na jaře následného roku. V tu dobu se začala v Evropě pomalu rodit nastávající revoluční bouře, která posléze celý kontinent zachvátila. Cestovaly jsme tedy v pohnuté době.
Jely jsme velkým kočárem a krom mne jelo ještě šest dalších dívek a dvě učitelky. První dny byly zábavné i poučné, ale nikterak dobrodružné. Třetího dne nám však počasí tak moc nepřálo, že bylo zřejmé, že do setmění do cíle dnešní cesty - do městečka Morgenstern - nedorazíme.
Ve vesnici jménem Wolfburg jsme se rozhodly sehnat si nocleh, avšak žádný hostinec jsme nenalezly. Slečna Folentainová - učitelka francouzštiny - vylezla ven z kočáru a optala se postaršího muže po noclehu. Jeho vzhled byl děsivý a hlas ještě strašidelnější. Zaskřehotal: „Asi tři míle ocáď je hrad Wolfburg. Tam vás, křepelky, rádi přivítají. Hehehe,“ děsivě se zachechtal.
„Wolfburg? Nejezděte tam! Straší tam! Nejezděte,“ vpadla do jejich rozhovoru stařena, která se k nám přišourala.
„Kuš babo!“ zahnal ji muž, který nám radil cestu. „Nelekejte se. Ta bába je bláznivá. Ale to víte, vesničané! Jsou už takoví. Žijí věčně mazi báchorkami o upírech a vlkodlacích a snaží se tím nakazit ostatní. Jeďte přímo touto cestou do kopce vzhůru a přijedete k hradu. Uvidíte, že hostitelé jsou milí lidé a rádi vás uvítají.“
Slečna Folentainová poděkovala a po půl hodině cesty nepříjemným terénem se před námi objevily věže Wolfburgu. Byl to středně velký hrad, jehož přední část byla udržována, ale ostatní již ohlodával zub času. Bylo sice pět hodin odpoledne, ale v těchto místech byla již téměř tma a tmavý hrad působil horrorově.
Zaklepali jsme a brzy nám otevřela žena sice středního věku, avšak stále neuvěřitelně krásná. V první chvíli, co jsem ji spatřila, jsem poděšeně vyjekla - byla tak neuvěřitelně podobná kruté ženě z mých dětských děsivých snů! Vřele se na nás usmála a na dotaz, zda je schopna nám poskytnout ubytování, mile odvětila: „Buďte vítáni! Málokdy nás někdo navštíví, navíc taková roztomilá návštěva,“ přejela nás spokojeným pohledem. „Jak vidíte, hrad je veliký, obzvláště žiji-li tu pouze já se svým mužem a několika sluhy. Buďte tedy vítáni. A myslím, že je čas na svačinu,“ ukončila se smíchem a neformálně náš rozhovor a uvedla nás do salónu, kde o pár minut později nám bylo servírováno lahodné pohoštění.
Po výměně několika zdvořilostních frází mezi učitelkami a hradní paní si ona zajímavá dáma přesedla ke mně. Všimla jsem si, jak jsem jí sympatická a ač jsem z ní v první chvíli měla strach, její příjemné a ušlechtilé chování mi chmury vbrzku rozptýlilo.
„Říkáte, že jste z rodu C. a pocházíte z jižní části našeho království? Mám pocit, že tam někde mám příbuzné,“ štěbetaly jsme takto a podobně skoro hodinu, když tu se domů vrátil její choť - hrabě Wolfburg.
Byl to pěkný zralý muž a mně stačil jeden pohled a zamilovala jsem se. Své paní pokynul hlavou a pak si mne dlouze prohlížel, až jsem rudla. Hraběnka možná vycítila mé rozpaky a vzdálila se.
„Mám skvělou návštěvu, vidíš to?,“ přejela zrakem všechny roztomilé dívky. Útlé kotníčky, rozkošná stehýnka, naducaná, čerstvě pučící ňadérka - byl na nás krásný pohled.
„A tuhle sis vybrala?“, tázal se.
„Líbí se ti?“
„Je rozkošná, těším se.“
Zachytila jsem jeho pohled a zrudla. Neslyšela jsem, o čem si svou ženou povídal, ale když popošel směrem ke mně, koketně jsem skopila oči.
„Tak jak se vám líbí náš hrad?“
„Je to moc pěkné místo a veliké. To náš rodinný zámeček byl oproti Wolfburgu malinkatý!“, povzdechla jsem si.
„A to jste viděla sotva kousek! Chtěla byste, abych vás provedl?“, nabídl se mi a já přikývla. Možná až moc horlivě. Bohužel v tu chvíli nám cestu zastoupila hraběnka a pozvala nás k večeři.
Hrabě stihl se ke mně přitočit a pošeptat: „Má nabídka stále platí, takže souhlasíte-li, co kdybychom se sešli o půlnoci na chodbě před vaší ložnicí?“
Zrudla jsem, neboť mi bylo jasné, že nepůjde pouze o prohlídku sídla.
„Tak co, navnadils jí?“
„Ano, o půlnoci Já už se tak těším!“
„Já také! Už jsem se tu pomalu nudila a vesnické dívky jsou tak... tak...“
„Tak ordinérní! A to tě příliš nebaví, že má drahá?“
„Ne. Avšak dnes si to vynahradíme.“
Odbila půlnoc a já se tetelila jak strachy, tak očekáváním z nepoznaného, čehož se mi mělo dostat vrchovatou měrou.
„Jste tak rozkošná, že jste dochvilná,“ zazněl mi do ouška hlas pána Wolfburgu. Až jsem nadskočila leknutím - vůbec jsem neslyšela, že by přicházel!
„No snad se nebojíte, dušinko?“, zasmál se a vzal mne něžně za loket. „Tak inteligentní děvče by snad nevěřilo na bubáky,“ usmíval se dál.
„A nestraší tady?“ pípla jsem při vzpomínce na tu bláznivou stařenu ze vsi.
„No povídá se to,“ připustil hrabě „ale mohu vás ujistit, že ani já, ani má žena, jsme ničeho nikdy neviděli. Znáte to - vesnické drby. Ale já už vás ochráním,“ objal mne. Jeho ruka pomalu postupovala po mých zádech a já se jí začala poddávat. Když se ke mě hrabě sklonil, aby mne políbil, nebránila jsem se.
„Jste krásná. Líbíte se mi. Nechtěla byste tu se mnou zůstat?“
„A co... co paní hraběnka?“
„Prosím vás! Ona je... je trošku bláznivá a my už spolu dlouho nejsme jako muž a žena.“
Takto mi šeptal a já neodporovala. Vždyť to jsem si tak toužebně přála! Všimla jsem si, že už jsme v jiné části hradu, která byla kupodivu také upravená a nezpustlá. Něžně mne vtlačil do místnosti po straně. Opětovala jsem jeho polibky a nevnímala, že místnost je tmavá kobka. V tu chvíli mi do očí padla postava v rohu. Trhla jsem s sebou. Byl to ten strašidelný muž ze vsi!
„Ale... ale... toho jsem viděla ve vsi,“ otočila jsem se na hraběte. Ten jen pokrčil rameny a muž se ke mně začal blížit. Ustupovala jsem, avšak hrabě mne zadržel.
„Co? Co to?“ koktala jsem a když se ke mne vesničan přiblížil na dosah ruky, začala jsem panikařit. Chytl mne však za ruce a začal mi je kroutit. Hrabě mu pomáhal a ač jsem sebou cukala, vzápětí jsem měla ruce spoutané. Oba dva mne dotlačili doprostřed místnosti, kde ze stropu visel masivní řetěz. Ruce mi zvedli nad hlavu a řetězem zajistili tak, že jsem stála na špičkách. Pokoušela jsem se křičet, ale hrabě vytáhl koženou pásku s dřevěnou kuličkou uprostřed a vtlačil mi ji do úst.
„Ne, roubík ne! Víš, že mám ráda, když křičí,“ ozvalo se za mnou. Hraběnka! O co tady jde, vířilo mi hlavou, ale neměla jsem odvahu se zeptat.
„Ony vždy tak kvílí, je to strašně vzrušující!“, pokračovala „a nikdo jí stejně neuslyší, všichni spí v předním traktu, netřeba brát ohledy.“
Neslyší mne! To zjištění mnou otřáslo, že jsem jen apaticky sledovala, co se mnou hodlají dál provést a bez hnutí vnímala, jak rozřezávají můj noční úbor a na chlad noci, který ovál mé nahé tělo, jsem ani nereagovala.
„Ježíš ta je rozkošňoučká! Ty kozičky, ta prcinka!“ dojímala se hraběnka a já jsem jen se zatnutýma zubama trpěla, kterak její ruce mi cuchají vlasy, dlaněmi přejíždí po zadku, ohmatává mi ňadra a prstama útočí do mé škebličky.
„Ach bože! Já jsem z ní skoro hotová, ale ne! Ne! Ještě ne! Hansi, pusť se do toho,“ přikáže vesničanovi a všichni stojí a pozorují, kterak bere do rukou dvoumetrový dobytčí bič. Ani nedýchají a sledují, jak se ten kožený had hodlá zahryznout do mých panenských zad.
První rána je šok. Ohromí mne a skoro nemohu popadnout dech, ale při dalších křičím až do umdlení. Pálivé chapadlo se prokusuje mou kůží a zanechává v těle pocit dvaceti ohňů. Kolena se mi podlamují a ani necítím, jak z rukou rozedraných od pout mi stéká krev až ke krku.
„To je skvělé! To je výborné! Ještě! Přitlač! Miluji, když trpí! Jsou tak... zničené!“ křičí hraběnka v extázi a její krutá slova mne zraňují snad více, než vodopád brutálních ran.
„Ach miláčku, to je ono! Už se jí nalévají jelita, už se jí trhá kůže!Ach ano! to je ono! Skoč na mne! Ojeď mne! Udělej mi to!“ vyráží ze sebe hraběnka zdivočelá pohledem na mé mučené tělo. Vybízí svého chotě a ten se nemusí dvakrát pobízet, už strhává z hraběnky živůtek, vykasává ji sukni. Jedním trhnutím ze sebe serve kalhoty a svým mocným ztopořeným pyjem vjíždí do své ženy.
„Chci se jí dotýkat, tak ano!“, chroptí paní z Wolfburgu a poslední, co cítím, je její ruka, kterak mi drtí prsa.
Ticho - tak děsivé a chladné mne obtáčí jako škrtící had. Ticho? Ne, není tu úplné ticho. Někde slyším vytrvalé kapání..kap!kap! Je to k zbláznění, ten prokletě stejný zvuk. Neuslyší mne, vzpomínám na to, co pronesla hraběnka. Je mi však s podivem, že by mne mé sestry z lycea nehledaly! Avšak, nehledají. Nevím jak dlouho jsem zde v této prapodivné komnatě trýzně. Když jsem proctila, mohlo být k ránu. Nebo také již mohl být druhý den večer. Také jsem však mohla spát pouze pár minut. Nevěděla jsem, že mohu usnout ve stoje, ale mdloby byly ke mně milosrdnější. Celé tělo mne pálí, cítím, jak na mých zádech pomalu zasychá krev.
Je mi zima, chlad se mnou prokousává jako bestiální zvíře. Nohy mám uvězněné v kádích plné ledové vody, o má lýtka se otírá ledová tříšť, není tedy divu, že jsem procitla. I přes tu zimu však cítím, jak mi na pokožku na ramenou v pravidelných intervalech odkapává vosk z velké svíce naklánějící se ze stěny ke mně. Pokusím sebou pohnout, v těch kádích to jde ztuha, avšak tak akorát nastavím horkému mučení svá ňadra. Jak dlouho zde budu uvázána, než přijde má poslední chvilka, motá se mi v hlavě.
S nadějí se otáčím ke dveřím, v nichž zaslechnu zarachocení těžkého klíče. Vstupuje hraběnka i se svým pánem. Přistupuje ke mně a takřka něžně laská mé tělo, dotyky na mé potrhané kůži však bolí vice, než bych si kdy mohla představit.
„Podej mi nůž, drahý,“ slyším její rozkaz jako ve snách. Chladivá čepel se ke mně blíží, hrůzou přivírám oči. Řezavá bolest mi projede paží. Cítím, kterak vzápětí mé ruce skrápí horká krev.
„Je tak teplá, tak červená!“ vzdychá slastně krutá šlechtična. Její jazyk mne zraňuje, když roztírá krev z mých ramenou po celém těle, slíbává ji a děsivě se u toho chechtá.
„Myslím, že bys měla přikročit k činu,“ napomene jí choť.
„Ach ano, podej mi pohár!“ Přiloží broušenou sklenku k otevřené ráně a já mohu s posledními zbytkami svých sil pozorovat, kterak do ní proudí má životadárná tekutina. Hrabě jí podá druhou sklenku a ona do ní ze své odleje polovinu.
„Tak na zdraví má drahá. Bratr sestře...“
„Sestra bratru. V životě...“
„a smrti,“ dokončí to děsivé prořekadlo. Zvířecí záblesk v jejích očích, rubínová tekutina mizející v jejich odporných a na první pohled tak krásných ústech; začínám se pokládat do tmy mrákot. Poslední vypětí sil, chci křičet o pomoc, ale vydám ze sebe jen slabou hlásku. Najednou, ani nevím jak, mi přišla na jazyk, začínám zpívat... moje malé koťátko už spí, moje malé koťátko navěky spí...
Hraběnka s sebou trhne a pak se zle usměje. „Věděla jsem, že jí odněkud znám. Inu, aspoň je to v rodině“
Smysl jejích slov mi však nedochází a ona již ze stěny snímá bič. Je menší, než ten, kterým mne včera zraňoval jejich sadistický sluha, avšak bolest dokáže uštědřit stejnou. Chlad postupující od chodidel, bolest v celém těle od minulého bičování, slabost po ztrátě mé nejdůležitější tělní šťávy, to vše si vybírá svou daň. Hraběnka bere do rukou mé vlasy, vidím ji. Jak mne mohlo napadnout, že to je žena středních let? Vrásky, ty přece nikdy neměla, nebo se mi to jen zdá, že se jí vyhladily? Víc než třiadvacet let bych jí netipovala! Mladistvá dívčí tvář se ke mně sklání, boří svůj nos do mých kadeří. Ne, to nejsem já, to je má matka, shlížím na ně z výšky, hraběnka zatíná své nehty - teprv teď jsem si všimla, že jí na prostředníčku chybí poslední článek prstu - do plného ňadra, žena křičí.
Křičím. Ne to nebyla má matka, to nejsou její vlasy, husté kaštanové, to jsou mé blonďaté myší ocásky a ty nehty, cítím je v sobě.
Ani nevím, jak jsem se ocitla venku. V lese, na mýtině ze které mohu vidět hrozivé věže sídla, které se pro mne v posledních dnech stalo vězením. Nevím, možná se domnívali, že jsem mrtvá a vyvezli mne do lesa. Hajný, v jehož domě jsem nalezla pohostinství na dobré tři týdny, ve kterých jsem se uzdravovala z utrpení, které jsem prožila, mi nechtěl věřit, že jsem přišla z Wolfburgu. Před lety tam zmizela jeho schovanka a už ji víckrát neviděl. Bylo jí pouhých patnáct let!
V lyceu mne nepostrádali - jak jsem později zjistila - neboť jim hradní pánové vzkázali, že mne brzy ráno dostihl vzkaz od mého otce, k němuž jsem se údajně musela neprodleně navrátit. Do výchovného internátu jsem se již nevrátila a několik let jsem se musela vzpamatovávat z toho, co mi provedla ta krvelačná bestie v těle úchvatné krásné dámy.
Nebyl jsem nakloněn věřit v pravdivost vyprávění této příjemné ženy v letech. Avšak na jaře tohoto roku do mé ordinace osud zavál nádhernou mladou paní, která se na mne obrátila v poněkud choulostivé otázce. Představila se mi jako hraběnka Wolfburgová a já při zaslechnutí jejího jména zbystřil pozornost. Nedalo mi problém si zjistit, že rod Wolfburgů vymřel jak po meči, tak po přeslici před více jak stopadesáti lety! Této šlechtičně však, dle mého odhadu - a mohu se považovat za dobrého odhadce ženského stáří - nemohlo být více jak pětadvacet let. Chtěl jsem její podvůdek se jménem, kterým se rozhodně nemohla pyšnit, odhalit, tu jsem si však všiml chybějícího článku na jednom z prstů!
Bohužel však madam, která mi svůj děsivý příběh na plese sdělila, se mnou již o této smutné historii mluvit nechtěla. A mně teď ve snech straší krásná a věčně mladá paní z Wolfburgu.