Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 29. března 2004, Autor: Selit
Jedna věc pořád Vreně vrtala hlavou, zatímco si česala právě umyté vlasy: Co po mně vlastně bude chtít? Ať se na to dívala z libovolné strany, nedávalo jí to celé vůbec žádný smysl. Zatímco všechny ostatní otrokyně, které byly koupeny ve stejný den jako ona, už dávno odnevidím donevidím pracovaly na zahradě, ona jediná nemusela za celý týden od aukce udělat vůbec nic, mohla vstávat kdy chtěla, měla malou světničku sama pro sebe, byla oblečená do mnohem lepších šatů než všechny ostatní. Jídlo dostávala ze stejného hrnce, jako všichni ti různí biřici nebo nižší písaři, dokonce ani ve světničce nebyla zamykaná, chodit mohla, kam chtěla, samozřejmě jen po zahradách a ve správním domě.
Tihle Římani jsou vůbec divní lidé, v těch svých tógách. Třeba ti písaři - pořád všechno na zahradě kontrolují, všechno si zapisují a nejvíc ze všeho si hledí toho, vypadat důležitě. Škoda, že jim nerozumím, alespoň bych měla o zábavu postaráno. Je tu vlastně docela nuda. A ostatních otrokyň ze slovanských kmenů tu taky moc není, a když, tak je to tak zašmodrchané, že si s nimi nemůžu moc povídat. Stejně by mně toho mnoho neřekly, co se mnou vlastně. Všechny do jedné byly koupeny ve stejný den jako já, ví houby. A ostatní - kdo kdy slyšel ty jazyky, kterými pořád brebentí! Když si člověk stoupne k oknu, zleva slyší nějaké germánské nářečí a zprava Gótštinu. Když to člověk chvíli poslouchá, hned mu z toho brní hlava!
A přitom ke konkubínám taky nepatřím, ty jsou rovnou v tom paláci, kde nemají nic jiného na práci než se pořád fintit a čekat, každý večer je vidím oknem. Ludry jedny, rozhodně jim to není proti mysli!
Možná ta stará Germánka, co mi nosí jídlo, ta by mohla něco vědět, soudě alespoň podle toho, jaké pohledy na mě hází. Jsou takové - jako by mě litovala. Sama sebe by ovšem litovat měla víc, protože se celý den v práci narozdíl ode mne nezastaví. A sem tam nějakou slízne, od biřice nebo od správce, ostatně stejně, jako kterákoliv jiná.
Správce je taky takovej... být u nás na vesnici, otočila bych se za ním, to dá rozum. Kupoval mě na aukci. Brr, aukce. Kdo nestál hodiny spoutaný a nahý na slunci, ten tohle nepochopí. A s nějakou cedulkou na krku, asi na ní bylo něco napsáno. A těch lidí kolem! Fůra jich vypadala, jako by kupovali otrokyně pro nevěstince, tak si mě prohlíželi, od hlavy až k... Šáhnout si se samozřejmě nestyděli a z pusy jim byl většinou cítit česnek a víno. Brrr. A zájem by o mě měli, ne že ne!
Naštěstí mě nakonec vydražil správce. Možná se na mě poprvé od té doby, co legie vtrhly do vesnice a všechny nás zajaly, usmálo štěstí. Správce nevypadá rozhodně na to, že by mi někdy utrhnul hlavu. Navíc je to bývalý legionář, který dokonce sloužil na slovanském území a umí docela dobře naši řeč. Brassus se jmenuje. Když mě prvně šoupli do téhle místnůstky, zatímco ostatní otrokyně už dřely na zahradě, myslela jsem si, že mě chce pro sebe. Ale od té doby uplynul už týden a nic...
Stejně je divné, že mě tu ještě nikdo ani jednou neuhodil. Dokonce ani včera, když jsem v kuchyni rozbila ty hrnce. Jeden biřic, co má v kuchyni koukat na pořádek, už už se po mě oháněl bičem. A jak ten je velký, strachy se mi v tu chvíli tak klepaly nohy. Naštěstí u toho byl správce, který na něj něco křikl - kdybych tak věděla co. A pak mi řekl, že mám dnes po obědě přijít k němu. Asi mi za to vyčiní sám, nebo čert ví, co po mně bude chtít, když toho biřice zarazil...
Hlavně udělat na správce dojem, pomyslela si Vrena, když splétala své husté černé vlasy do copu. Protože, ať si kdo chce co chce říká, je lépe nechat správce na sebe mlsně koukat, než se dřít na zahradě. A krom toho... krom toho mi nebude proti mysli, když se zakouká trochu víc, pousmála se v duchu Vrena a posunula si ramínko haleny do strany. Tak, teď ještě poupravit sukni, škoda, že nemám nějakou lepší, a honem za správcem, celá naobědvaná čeládka se jistě dávno spokojeně rozlezla po zahradě i paláci, ale lépe nechat správce chvíli čekat a přijít trochu upravená...
Dveře správcovy kanceláře byly z těžkých dubových prken, která do sebe neforemně zapadala. Sem tam mezi nimi byla nějaká škvíra, kterou by se nechalo nakouknout dovnitř. Něco jimi bylo vidět, i když se člověk nekoukal: V místnosti bylo přítmí, někde v ní hořela malá lampa. Uprostřed dveří, zhruba ve výšce Vreniných očí, bylo zavěšeno těžké kruhové klepadlo. Přece jen jí bušilo srdíčko z toho, co bude dál.
Budu se mu líbit? Kdybych alespoň měla nějakou jinou sukni, tahle je hrozná! A přece jen, nebudu bita za ty rozbité hrnce? Ostatní otrokyně, ty co jsou na zahradě i v kuchyni, jsou bity i za mnohem menší věci. A někdy jen proto, že se strážím chce. Kdepak, tady platí jiná než doma, to je hned každému jasné. Ale zase na druhou stranu, kdyby mě správce chtěl bít, udělal by to už včera. Takže si mě sem zve kvůli něčemu jinému - snad.
Člověk by nikdy nevěřil, jakou ránu dokáže vydávat takové klepadlo na dlouhé tiché chodbě, a to Vreně připadalo, že s ním klepla docela malinko. Dokonce se i zdálo, jako by plamínek lampy poposkočil, ale jinak se v místnosti nic nestalo, vypadala úplně prázdná. Možná by stálo za to podívat se dovnitř škvírou ve dveřích, napadlo Vrenu. Stejně tam už správce není, to by ji už dávno volal dovnitř. Ještě kradmý pohled po chodbě - ne nikdo tu není - a už oko zvědavě škvírou nakukuje dovnitř.
Táák, tohle je ta místnost, kde pracuje. No, moc noblesně to tu nevypadá. Chicht, to bych si nepomyslela, že to bude mít tak jednoduše zařízeno. Vpravo stůl - ten jsem si představovala teda větší, židle taky nebude z nejpohodlnějších. Zato těch lejster, co tu všude má! Jak to jen může všechno učíst. A svítit tou lampou by si taky nemusel, stačilo by, kdyby si otevřel víc tu okenici. Je na ní pavučina. Hmm, a proč u všech všudy je u stolu ve zdi ten hák?A vedle něj nějaká deka na zemi, to musí být pro psa. Nějakého velkého, vůbec jsem ho tu neviděla.
„To jsou k nám hosti,“ smál se Brassus, zatímco se Vrena sbírala z podlahy. Ten mě ale nachytal, běželo jí hlavou, zatímco si třela bolavý loket. Celou dobu musel stát za dveřmi a hrát si se mnou na kočku a myš. „Takže, maličká,“ pokračoval Brassus, „tohle je moje pracovna. Za těmi dveřmi je světnice s malou kuchyní a koupelí, vzadu moje ložnice. Tvůj úkol bude se o tyto tři místnosti starat, protože od doby, kdy jsem prodal tvou předchůdkyni, to tu už trošku zpustlo - a navíc,“ zasmál se Brassus, „dělat mi společnost, rozumíš?“ Poslední větu doprovázelo bohatýrské plácnutí Brassusovy paže přes Vrenin zadek.
„Ale abychom si hned na začátku ujasnili pořádek - od své osobní otrokyně vyžaduji poslušnost, pokornost a uctivost. Zvláštní, tobě se, jak se zdá, ničeho z toho nedostává. Přišla jsi pozdě a nakukování škvírou ti taky nebudu trpět. Za oboje budeš potrestána...
Ostatně,“ pokračoval po krátké odmlce Brassus, „čekal jsem to. Otrokyně se obvykle kupují podle síly paží, stavu zubů a mdlého výrazu, zaručujícího poslušnost. Ty nejsi taková. Naopak, když jsi nahá klečela na trhu, líbily se mi plamínky vzdorovitosti v tvých očích. Slibovaly mnoho zábavy při tvém krocení - a já vychovávám neposlušné otrokyně opravdu rád. Na jejich těle se najde pár míst, kde taková výchova tuze bolí. “
Bububu. S tímhle mi strach nenaženeš. Já si klidně svých pár slíznu, třeba za rozbité hrnce nebo že jsem se koukla. Tssss. Takovejch jsem už viděla, bůhví, koliks vypil.
No... i když - nevypadá že by pil. Určitě ne moc. Krom toho, ty jeho ruce - do jedné své dlaně by sevřel moje obě zápěstí tak, že bych mu neuhnula. A stejně, nevypadá to, že by měl zapotřebí se chvástat. Kdyby řekl, že už takhle s nějakou otrokyní zacházel, asi by mě nenapadlo mu to nevěřit. Hm.
Brassus popostrčil zkoprnělou Vrenu k truhle u stolu: „Vypadá to, že ze všeho nejdřív potřebuješ odnaučit špehovat u cizích dveří. K tomu ti určitě pomůže jedna malá šikovná věc,“ pokračoval ve svém monologu a otevřel truhlu. Vytáhl z ní okov se zvonečkem a připevnil ho Vreně na krk.
No teda! Copak mám běhat se zvonečkem na krku jako nějaká ovce na pastvě? pomyslela si Vrena. To určitě, ty nádivo! Do hlavy jí začal stoupat vztek. Vztekle zatahala za zvonek, ale nešel utrhnout. „Nech toho, radím ti dobře,“ varoval Brassus. „Vztek je něco, čeho otrokyně v téhle místnosti litují. A krom toho, jak jsem řekl, čeká se od tebe, že budeš pečovat o mé pohodlí. Začít můžeš třeba tím, že otevřeš támhletu skříň, jsou v ní pro tebe nějaké dárky a myslím, že alespoň jeden docela rychle oceníš,“ pokynul jí Brassus směrem ke skříni.
Dárky? Je to vůbec možné? pomyslela si Vrena. Dárky pro otrokyni a od správce? Zvědavost na chvíli potlačila její vzdor a hned otevírala skříň. Těžká dubová almara měla na dveřích upadlý držák a šla jen těžko otevřít. Pak dveře konečně povolily pod náporem Vreniných prstíků.
Před jejíma očima se objevilo několik rákosek, pout, řemínků, i jeden bičík tu byl, stejný, jako mívají vozkové na koně. Všemu vévodila sukně, na níž ovšem bylo hned nápadné to, že v místě, kde by látka měla chránit zadeček, se skvěla obrovská díra.
Tak takhle je to tedy, blesklo jí hlavou, „dárky“. Vztek jí stoupal hlavou. „Dáreček“, pomyslela si, sukně s dírou. Grrrr.
„Líbí se ti?“ zeptal se s potměšilým úsměvem v tváři Brassus. „Hned si ji obleč, ať vidím, jestli krejčík správně vzal míru,“ usmíval se správce.
Vztek dál a dál stoupal Vreně hlavou. Sukně s dírou na zadek. Dárek... polkla. Společně se vztekem totiž kupodivu přicházely i moldánky z toho ponížení. Tak ten jediný hodný Říman, sympatický správce, co se jí docela líbil, po ní chce, aby chodila s nahatou... Ona, dcera stařešiny kmene! V tu chvíli vztek definitivně zvítězil nad brekem. Zatvrdila se, vyslala ke správci nenávistný pohled a dívala se jakoby z okna ven.
„Obleč si ji,“ rozkázal pevným hlasem Brassus, „vztekem si nepomůžeš, jen si dej pozor, abys o ni nakonec nemusela hodně dlouho prosit. “
Tohle přece nejde, pomyslela si Vrena, přece tohle nej...
„Dělej!“
Neudělám to, rozhodla se Vrena. Just ne a ne! zacloumal vztek zase jejím tělem.
„Tak když se k tomu nemáš, podej mi ze skříně ten bič,“ ozvalo se od správce. Natáhnul ruku v očekávání podaného biče.
Vrenou projela zlost. Co si to ten sprosťák dovoluje? Tak bič, jo? Vztekle sáhla po biči a švihla s ním správce přes nastavenou dlaň.
Brassus zaklel. Tohle nečekal. Vzpurná maličká, jen co je pravda, pomyslel si. Na dlani se mu objevil pruh. „Ty couro, co si to dovoluješ?!?“ popadl Vrenu za vlasy, smýknul s ní, až upadla na kolena. Vzal jí bič a za vlasy ji táhnul po kolenou doprostřed místnosti. Svou levou rukou jí zkroutil pravou ruku za záda a přinutil ji předklonit se. S chatrnou sukní chvíli zápolil, než ji strhnul. Spodnička šla dolů sama.
Švih!
Tichý vzdor. Jen si mě bij, sprosťáku, já něco vy...
Švih!
...držím!
Švih!
Vydržím...
Švih! Švih!
Auu. Just ti tu radost neudělám, aby...
Švih!
Švih! Švih!
Jau! Už to moc bolí...
Švih! Švih!
„Aúúúú.“
Švih!
„Prosím...“
Švih!
„Prosím Pane, nechte toho, moc to bo...“
Švih!
„bo-lí!“
Švih!
„Prosím. . . “
„Prosíš? A za co, ty špindíro?“
„Nebijte mě... “
Švih!
Švih!
Švih!
„Bůůů,“ rozbrečela se Vrena. „Já... “
„Co ty?!“
„Já... “
„Ty mi tady teď pěkně připravíš koupel,“ pustil správce Vrenu. Ta si chtěla vzít svoji starou sukni. Brassus ji ale přišlápl na zem. Vreně to pomalu došlo.
„Nahá?“
„Teď bys chtěla svoji novou sukni? Ano, nahá. A dej si pozor - nepřeji si být rušen cinkáním zvonku. Každé cinknutí potrestám. “
Jau au au au. Tohle klečení je skoro horší než ten výprask. Kolena mě strašně brní. A to, že mi přikázal dát ruce za hlavu, to taky není jenom proto, aby mi viděl na prsa, jak jsem si myslela. Asi moc dobře věděl, jak mě budou ruce mravenčit. A na seřezanej zadek si taky nemůžu šáhnout. No, jemu je v té teplé vodě hej. I olej si do ní nechal přilít. Teda, stejně se mi líbí. Sice se se mnou nepáře, ale to by se v jeho situaci nepáral asi žádný. Určitě bude chtít.
Ještě štěstí, že je tu kvůli té jeho koupeli všude mokro, jinak by si toho všimnul. Teda pokud si nevšimnul. Tváří se, jako by si všimnul, ale zase na druhou stranu, ten potměšilej úsměv má pořád. Studem se propadnu. Jaúú, ty kolena tlačí. Kdyby si alespoň nepověsil k tóze ten bičík. Nařeže mi - cinkala jsem. Moc.
Brassus vstal z kádě a otřel se připraveným ručníkem. „Dnes, maličká, je ti leccos z tvých povinností odpuštěno. Dnes naposledy se utírám o oblékám sám. Příště mi v lázni budeš pomáhat mnohem více, a tak to bude platit se vším. Většinu doby budeš trávit na dečce v pracovně a sledovat mou ruku, zda si něco nepřeji. Budu-li si přát sklenici vína, pokynu ti a ty vstaneš a přineseš mi ji. Budu-li potřebovat nový brk na psaní účtů, podáš mi ho. Budu-li si přát bič, podáš mi ho, sama si klekneš na podlahu, sama si stáhneš prádlo, sama nastavíš zadek a poprosíš o spravedlivý trest. A sama za něj poděkuješ. A konečně, budu-li si přát, abys mi podržela, podržíš mi. “
Vrena fascinovaně hleděla na Brassuse, který se oblékal do tógy. Kupodivu, kolena v tu chvíli jakoby přestala brnět. „Spát budeš také na dece, pokud neurčím jinak. Teď ze začátku, a pokud nebudu s tvou prací spokojen, budeš pěkně na řetízku.“ Brassus přešel na druhou stranu pokoje a otevřel dveře od své ložnice. „Po kolenou pěkně za mnou, čubičko!“
Vreně se div nepodlomily nohy, když viděla ložnici. Z normálního nábytku tu byla jen postel a skříň, ovšem krom toho tu byla ještě malá klec, že by v ní mohl člověk jen stát, kříž na stěně a dlouhá vysoká lavice, na jejímž každém konci visely dva okovy. Brassus vzal Vrenu za vlasy a smýknul s ní k lavici. „V téhle místnosti, čubinko, strávíš více času, než ti bude milé. Teď vylez na tu lavici, připoutám tě a podívám se, co jsem si koupil za zboží, jestli je mezi nohama tak pěkné, jak se vypadá.“ Brassus připoutal Vrenu rukama za hlavou na jednom konci lavice a každou nohu na jinou stranu. Jeho ruka začala zkoumat Vrenino tělo. Začal prohmátnutím prsou, vzal za faldy na nohou a uznale zamručel. Pak jeho ruka nemilosrdně zajela mezi Vreniny nohy. Nic platný nebyl pokus je stáhnout k sobě.
Nee. Ne. Já se nesmím vzrušit. Nesmím. Omakává mě tu jako kus masa na pultu. Stejně jsem mokrá. Přivázaná. Nesmím. Nenenene! Neee, neeee-e.
Brassus odsunul svou ruku od Vreny. „Jsem spokojen, vidím, že prodejce nelhal. Mladé masíčko, nevytahaná kundička. Udělala se skoro sama. Radost pohledět. “
No to je teda nuda, tady sedět na dece a čekat, až dopracuje. Pořád píše a píše a nic z toho. Bičík si nechal přinést, na stole ho má, ale nepoužil ho. Jednou chtěl naplnit kalamář, jednou chtěl podat nové brko, dvakrát sklenici s vodou a chvíli jsem mu dělala podložku pod nohy, ale moc pohodlné mu to nebylo, chicht, za chvíli to vzdal. A to už bude brzo večeře, jestlipak si pro ni nechá poslat mě? Kdyby tak, tahle nuda je hrozná!
Ještě štěstí, že jsem přišla na to, jak se zbavit toho protivného řetízku - stačilo s ním chvíli chrastit, aby mu došla trpělivost. A bylo, chicht. Ale zvoneček nesundal, i když jsem se stejně snažila. Ani si toho nevšimnul, jak je zabraný do té své protivné práce. Teda ten zadeček už taky dávno tolik nepálí, jak pálil. To je dobře, alespoň bude klidná noc. Teda, doopravdy budu spát tady? Není to tak pohodlné jako postel. Na druhou stranu bych se tu mohla trošku důkladněji poohlédnout, teda jestli mi nedá řetízek. Brr, řetízek je hroznej. Nemám ho ráda ani trošku. Můžu s ním jen ke skříni a k jeho stolu. Jako pejsek. Brr.
Ale zase na druhou stranu, když jako pejsek, tak jako pejsek. Pejskové se rádi lísají pánům k noze. Líbím se mu, tak co. A cokoliv je lepší než tahle nuda nudoucí!
Brassus byl natolik zabrán do počítání účtů, že si ani nevšiml Vreny, jak po čtyřech pomaloučku, potichoučku přešla k jeho stolu. Kočičím pohybem se otřela o jeho nohy. Poprvé, podruhé. Z klapnutí na desce stolu bylo jasné, že odložil překvapeně brk. Vzal jej do ruky a zase odložil. Když se Vrena otřela tváří o jeho lýtko, byl z ní ještě cítit vonný olej z koupele. Ozvalo se pochvalné Brassusovo zamručení. Zkusila ho šimrat prsty po lýtku, po vnitřní straně, po stehně…
Chicht, líbí se mu to, ne že ne. Nakonec to nebude takový protiva, jak to chvíli vypadalo. Hm, a pod tou tógou toho je víc, než se na první pohled zdálo, chicht, ne nadarmo byl legionář a ne nadarmo jsem ho už dvakrát viděla zápasit na žíněnce na dvoře. Teda ty černé chlupy… Hmmm, škoda, že není vidět výš. Pošimrám ho nehtíkem výš po stehně… ještě výš… Tááák, líbí se mu to, chicht.
„Čubičko,“ zabral Brassus svou mohutnou rukou za oko na obojku. „Vidím, že se rychle učíš, co znamená dělat mi společnost,“ trhnul Brassus mohutně obojkem nahoru. „Dělej, a jestli nebudu spokojen, bič čeká, tak se snaž. “
Hm, tváří se spokojeně. No bodejť by nebyl spokojený, asi neměl dlouho žádnou. A nechal mě ležet u nohou. Hmm, pořád voní tím olejem. Pěkně mě pak udělal, jen co je pravda… Kousnu ho. Moc ho kousnu. Chicht, nemá tógu až k zemi, kousnu ho tak, aby to bylo vidět, až půjde ven. Tááák, sem!
„Jau!,“ zařval Brassus, ale výraz bolesti na jeho tváři brzy vystřídal úsměv, který Vrena pod stolem nemohla vidět: Dobře koupil. „Čubinko, jak se zdá, tobě opravdu schází péče bičíku na správném místě. Zlobíš. Navíc, jak se zdá, nepochopila jsi, že má zdrženlivost ohledně tvého cinkání byla jen podmínečná. Dostaneš co proto a pak,“ odmlčel se, „pak si oblékneš svou novou sukni, abys mi venku nedělala ostudu, až půjdeš s listy k písaři,“ pousmál se záhadně Brassus.
Vrena vyšla ze správního domu kolem dvou biřiců, kteří po ní vrhali hodně svlíkající pohledy a netajeně se pochechtávali. Cupitala malými krůčky po cestičce, sledována pohledy ostatních otrokyň i stráží, které na chvíli zapomněly otrokyně popohnat v práci, jak jí to jen krátký řetízek na nohou dovolil. Ruce spoutané před tělem, připoutané k pasu a další řetízek vedoucí od krku k nohám a od nohou k rukám, nedovolující jí se narovnat, znemožnil zakrýt pruhované to, co sukně tak důmyslně odkrývala. V puse pouzdro s listem pro vedoucího písaře - hlavně ho neupustit, to by stálo hodně času. Písek v Brassusových hodinách se sype a sype, Vrena cupitá, spěchá. A zvoneček zvoní, cingilicink, cingilicink...