Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 17. srpna 2000, Autor: Ďábel Medvědovitý
Šimon se probudil s druhým zakokrháním kohouta. Rozhlédl se po stodole, do níž spárami vnikaly první paprsky světla, a s hrůzou zjistil, že jeho milovaná otrokyňka Trnka tu není. Vyležená prohlubeň v kupě sena byla prázdná. Rychle prošmejdil všechny kouty stodoly, ale dívka nikde. Když v hluboké noci usínal s hlavou na jejích hebkých ňadrech, ani ho nenapadlo, že by mu mohla zase utéci. Ne, že by ji zapomněl před spaním uvázat, ale spíše ji ani uvazovat nechtěl, protože by se tím narušila ta hezká chvíle, kdy si spolu tak krásně rozuměli. No a teď je fuč. Chtěl vyjít na dvůr, ale dveře byly zvenku zavřené závorou. Dveře od stodoly neměly zámek, který by šel zamknout a otevřít z obou stran klíčem, takové zámky byly drahé a měli je na svých domech jen bohatí měšťané. Vrata od stodoly měla jednu dřevěnou závoru zevnitř a jednu zvenku, toť vše. A ta venkovní byla zavřená. Tak! Ta potvora mě omámí láskou, pak mne zavře do stodoly a zdrhne!
Zapomněl, že vzadu je ve stodole díra, ani se nechtěl zdržovat vyháčkováváním závory. Rozzuřil se a starou ojí od vozu vyrazil dveře. Chvíli pobíhal po dvorku, chalupě, půdě, dílně, chlívku a jiných místech jako šílený, aby se ujistil, že se tu někde neschovala. Třeba se mnou jen žertuje, říkal si, vždyť stále věřil, že ho má ráda. Ale nenašel ji a jeho víra v její lásku se hroutila. Vyběhl z branky na náves a hned se vrátil. Vždyť byl nahý a bosý. Naštěstí ho nikdo neviděl. Vrátil se do stodoly, oblékl si alespoň kalhoty a boty a vyběhl ven. Vtom klaply dveře od sousedovic statku a z nich vyšla Trnka, růžovoučká, jak se hezky vyspala, a nesla džbán s mlékem. Z očí Šimonovi sršely blesky, obořil se na ni: "Kdes byla, když máš bejt doma?!" Trnka se na něho vlídně usmála a povídá: "Byla jsem u sousedů koupit mlíčko, abys ho měl k snídani. Co je na tom špatného?" Šimon sklopil oči a říká: "Nic, má milá Trnečko, já se jen hrozně vyděsil, žes mi zase utekla, a tak jsem trochu řádil. Dobře jsi udělala, mléko mám moc rád, ale příště, než někam půdješ, tak se mě musíš dovolit. Bez mého vědomí nikam nesmíš! Rozumíš?" Trnka odpověděla: "Rozumím, ale nesplním, ty jeden tyrane!" "Polož ten džbán!" vyštěkl Šimon. Šimonovi se v očích zase zajiskřilo, nebyly to ale už blesky z černé oblohy, ale jiskry z drvoštěpova ohýnku. Trnka postavila džbán do trávy a Šimon se na ní vrhnul. Šíleně ji muchloval, lechtal a na každou vypouklou část jejího těla, která se mu zrovna dostala pod ruku, ji plácnul dle hesla "Kde je vyšpulíno, tam je dovolíno". Trnka pištěla a chichotala se. Když jí Šimon dal asi tak deset lupanců na prdelku a deset polibků na tvář a prska, pustil ji se slovy "Jdeme se najíst, dáme si to mlíčko. Ale hned po snídani si tě označím, kdybys mi přece jen utekla, aby řimbabové věděli, kam tě mají vrátit." Zarudlá a zadýchaná Trnka si urovnala šaty, popadla džbán a vešli do chalupy. Chleba s povidly a mléko, to byla ta nejlepší snídaně.
Šimonovi se po jídle hned zlepšila nálada, a s radostným pohvizdováním se chystal do práce. Než odejde na stavbu mlýna, musí ale ještě označit svoji zrzunku. V dílně vzal štěteček s červenou fermežovou barvou a na pravou tvářičku Trnce namaloval svoji řemeslnickou značku, a na levou srdíčko. Oba symboly spojil namalovaným řetízkem, jdoucím přes bradu pod její rozkošnou pusinkou. "Tak, a teď už každý vidí, že jsi milovaná otrokyňka sekerníka Šimona." Trnka se zálibně prohlížela v kusu leštěného bronzového plechu, který měli místo zrcadla, a usmívala se. "Dnes už můžeš jít ven do vsi, když bude zapotřebí, ale vždy se mne zeptej, nebo se dovol mé maminky nebo tatínka, pokud tu nebudu." Políbil dívku, hodil si přes rameno brašnu s nářadím a odešel.
Odpoledne Trnka zrovna zametala zápraží, když přiběhla paní Ždímalová, selka z největšího statku ze vsi. "Prosímvás, sousedé, kdo máte chvilku volné ruce, pojďte nám pomoci. Na naší louce máme mnoho sena, téměř suchého a žene se hrozná bouře. Musíme to rychle skopčit, ať to nezmokne." Nad Petřínem se houfovaly černé mraky jak nepřátelské vojsko k útoku.
"Trnko, jdi jim pomoct, já to tu dodělám," říká panímáma.
Trnka popadla hrábě a se sousedy se vydali rychlým krokem na louku. Šlo celé osazenstvo statku. Sedlák Josef Ždímal s paní Miladou, jejich dvě dcery Marta a Žofinka, čiperný dědeček, dvě děvečky a čeledín. K nim se přidalo ještě několik sousedů, které Trnka neznala, celkem dvanáct párů rukou.
Seno hbitě hrabali ve směru po větru a vršili do kupek. Byl to závod s časem, louka byla rozlehlá a mraky houstly. Na dlouhé řeči nebyl čas ani nálada, ale přesto si děvčata stačila povědět vše podstatné - jaké výšivky se dnes nosí i co to bylo za chasníka, který v neděli večer Žofinku vyzval k tanci. Vtípky na Žofčin účet ale přerušilo vzdálené zaburácení.
Nad Prahou strměl mrak podobný kovadlině a v dáli již bylo slyšet rachocení, jak Perun kuje žhavé blesky, ohnivá kopí, aby je vrhal na zem. Všichni byli křesťané, ale v takových chvílích si vzpomněli na strašidelné pohanské zkazky dědů o krutém bohu, který v hněvu bleskem ničí vše co se namane, dobré i zlé. Pan farář říkal, že dobrý Pánbů zabíjí bleskem jen zlé lidi, nebo ty co jsou pyšní, ale dobrým se vyhýbá. Říkával: "Pýše předchází pád, a žádný strom neroste do nebe. Všimněte si, že blesky ničí ty nejvyšší a nejsilnější stromy, co se vytahují nad ostatní. Ale skrčenou prostou bezinku nikdy nezasáhne."
Žofka povídá: "Marto, schovej se, aby tě blesk nezasáhl do tvého zvednutého nosu!" Zrzavá Marta byla velmi pyšná, neboť její milý Lojza Ch. sloužil na pohraničním hradě jako zbrojnoš a několikrát se vyznamenal v bojích s nepřáteli. Tajně doufala, že to dotáhne hodně vysoko, až na rytíře.
Již dohrabávali poslední kupku, když dopadly první těžké kapky. Blesk ťal do vysokého topolu u řeky, až se haluze rozlétly a poryvy vichru haly déšť s kroupami, velkými jak dobře vyrostlé fazole. Každý se schoval pod nejbližší strom, Trnka stála pod širokým dubem u cesty, zatímco Marta s Žofkou pod lípou uprostřed remízku. Třásly se strachy a sledovaly běsnící živel. Bouře netrvala dlouho, po čtvrt hodině začal déšť slábnout. Za chvíli po blátivé cestě cvalem přijížděl jezdec na koni. Jeho promoklý klobouk připomínal houbu, přes ramena voskovaný plášť, který zakrýval odznak knížecího posla. Neodkladná povinnost ho nutila, aby pokračoval v cestě i v dešti. Spatřil Trnku, zpomalil, nadzvedl plášť a z brašny vyňal svitek. Povídá: "Tys ta zrzavá kráska od Ždímalů z Karlína, viď? Něco pro tebe mám od mého přítele." Trnka chtěla říci: "Ne pane, já nejsem..." ale jezdec nečekal na odpověď. Podal jí dopis, pobídl koně a zmizel za zákrutem cesty, vedoucí k Praze.
Trnka schovala dopis pod halenu a v dešti zkusila proběhnout směrem k děvčatům. Již stála asi deset kroků od nich, když se přihnal nový příval deště a krup. Chvíli čekala pod hustým stromem, až jí nějaký rarášek poradil, aby dopis otevřela. Začala z něj slabikovat, ale jen to, co se jí hodilo, a doplňovala to svými nápady. "Podvojín Chudý z Újezda píše, že na jejich hradě je teď velmi krušno. Hrad oblehlo na tři sta nepřátel, a dvacet obránců se muselo bít jak lvi, aby hrad uhájili."
Dej mi ten dopis, to není nic pro tebe!" volala Marta, ale Trnka pokračuje: "Lojza píše, že se dá raději zabít, než aby si nechal nasadit od zrzky chomouta." "Drž zobák, ty potvoro, to určitě nenapsal!" "Ne, jinak to je, píše, že se dá raději zabít, než by na jejich hradě viděl kokrhat červeného kohouta. Ale hrad uchránili a nepřítel ho nevypálil, naopak voják Chudý spálil nepřítele, když mu za brnění nasypal řeřavý popel z krbu. Došly jim totiž soudky se smůlou, tak na dobyvatele házeli vše, co jen trochu doutnalo.
Velitel hradu napsal knížeti Bořivojovi návrh, aby pasoval Lojzu na rytíře." "Nepřeháněj, Lojza nikdy rytířem nebude," popíchla Žofka. "Bude, určitě bude, Trnko, dej nám ten dopis, ukážu ti to černé na bílém!" tvrdila Marta. "Nepřeháním," pokračovala Trnka. "Jeho erb bude v horní půli červený a dole potažený popelčinou. Pan Chudý z Újezda bude mít ve znaku popel a jeho heslem bude 'Popel jsem a popel budu'. A ty, Marto, budeš Popelkou Chudou z Blátivýho Újezda."
Těch jedovatostí a rýpanců už bylo příliš. Marta vyjela po Trnce jak lasička a už se holky praly, škrábaly a kousaly, podobny dvěma divokým kočkám. Až paní Milada je od sebe roztrhla, a držíc každou z dívek za jedno ucho, kárala je: "Že se nestydíte, takové velké a perete se jako zvěř! Která z vás začala?" "To Marta, ta mne napadla." "Ale může za to Trnka, která otevřela můj dopis od Lojzy, četla ho přede všemi a posmívala se mi." "Tak tys otevřela dopis, který ti nepatřil? Ukaž ho!" Trnka panímámě podala pár rozmočených zmuchlaných cárů. "Já jsem ho nechtěla roztrhat, to až při té pranici. Snad půjde usušit, vyžehlit a sestavit." řekla Trnka, provinile klopíc oči. "To snad půjde, ale cizí dopisy prostě otevírat NESMÍŠ! Jak si to jen můžeš dovolit! A ještě se posmívat Martě, která už druhý rok věrně čeká na svého milého Lojzu! Jen počkej, až to řeknu Šimonovi, ten ti dá! ..."
Jak se Šimon vracel z práce, už na návsi mu selka Ždímalová žalovala, co Trnka provedla. Šimon doma Trnce řekl: "Připrav se na přísný trest. Označím tě tak, aby si tě knížecí posel nemohl splést se selskou dcerou, budoucí rytířkou, ani kdyby mu kroupy vytloukly obě oči." Hned připoutal Trnku železným poutem za jednu ruku ke sloupu verandy, aby mu neutekla, než vše připraví. Potom s kamenným výrazem prohlásil: "musím zapálit výheň" a zašel do kovářského kouta s hořící třískou. Chvíli tam ještě cosi štrachal, bylo slyšet řinčení železa a z komína se vyvalil oblak kouře. Dívka stála u sloupu se sklopenýma očima a pozorovala brouka lezoucího v trávě. Zcela se na něj soustředila, aby zaplašila strach a nemusela myslet na to, co ji čeká. Černý havran strachu jí kroužil nad stísněnou duší a rudý krocan hanby se na ni upřeně díval ze středu hnojiště.
Až po delší chvíli Šimon zavedl provinilou Trnku do kovářského kouta na dvoře. Šimon neměl kovárnu, vždyť pracoval hlavně se dřevem, ale měl alespoň malou výheň, masivní železnou kostku místo kovadliny a několik základních nástrojů pro práci se železem. Často potřeboval opravit nebo jen přesně dotvarovat kovovou součást nějakého dřevěného stroje, a kovářské pracoviště se mu také hodilo na údržbu jeho nářadí.
Když Trnka viděla, že ji vede do kovárny, začala prosit: "Jen mne prosím neznačkuj žhavým železem, vždyť stačí, když mi dáš na řetízek kolem krku cedulku se jménem a adresou. A potrestat mne můžeš třeba metlou. Prosím, prosím." Jeho nehnutý zachmuřený výraz ji děsil. Šimon se stále tvářil nepřístupně a jen poručil : "Svlíkni se!" "A proč?" "Abych tě mohl označit na nahém těle." odpověděl žulovým hlasem. Klekla si před ním a sepjala ruce: "Prosím, prosím, žhavé železo ne." "Neskuhrej a svlíkni se, jinak tě zmáčknu žhavými kleštěmi!" Šimon sáhl pro kleště, které byly odloženy ve výhni, z níž stoupal slabý proužek kouře. Kleště byly jen vlažné, to ale Trnka nevěděla, navíc ani štípnutí studenými kleštěmi není nic příjemného. Trnka se svlékla, nechala si jen šátek, uvázaný přes prsa, a kalhotky. "Řekl jsem donaha!" "Prosím ne!" "Tak ty neposlechneš?!" Švihl ji třikrát prutem přes hýždě, a ona si pak s bázlivým výrazem ve tváři stáhla kalhotky do půli zadečku a šátek si shrnula tak, že jí koukaly horní třetinky prsních dvorců. "Pořádně svlíknout! Odkrejt bradavky a kalhotky dolů na stehna," promluvilo zamračené skalisko. Rostl z něj hlohový keř, který ji švihl přes půlky. Trnka už neodporovala a poslušně odhalila celé kozy a prdelku. Šimon jí poručil: "Teď si klekni tady před tím sloupem!" Trnka si klekla a Šimon jí za sloupem svázal ruce nejdřív za zápěstí a potom i za lokty. Provaz na loktech utáhl tak, aby dívka pěkně vypjala prsa. Pak jí uvázal šátek přes oči a spoutal jí vzadu i kotníky. Chytil její bohaté vlasy a svázal je do uzlu. Za uzel pak zaklesl hák kladkostroje na zvedání mlýnských kamenů a zatočil klikou. Kladkostroj ji táhl za vlasy nahoru tak, že musela klečet zcela rovně a hlavu držet zpříma, netáhl ji ale tolik, aby to příliš bolelo. Potom se Šimon chvíli věnoval ohni ve výhni, který málem zhasl. Když byla výheň roztopená, Trnce odvázal šátek z bříška a kalhotky jí stáhl ke kolenům. Dívka náhle ucítila žár, sálající z výhně, na celém těle, i na těch nejintimnějších místech. Roztřásla se strachy. Trnka byla tak pevně připoutaná, že se nemohla ani pohnout, jen ňadra se jí lehce zahoupaly. Šimon jí hned obě kozy ovázal dvěma provazy, které spojil vzadu za sloupem, takže jí táhly prsa mírně od sebe. Trnka věděla, že pokud má značka pěkně vypadat, otrokyně se při vypalování nesmí ani pohnout. Z toho, že jí připoutal i prsa, usoudila, že ji chce ocejchovat na prsou, a rozplakala se. "Prosím, na prsou mne nepal, to strašně bolí. Prosím, prosím!" Šimon neřekl nic, nadzvedl jí rukou podvázané prsy, které teď vypadaly jako dva balónky, a zasunul pod ně desku z hrubého dřeva. Na jednom ňadru a na hrdle dívku zastudila nehybná chladná ocel.
Potom jí dlouze něco kreslil na prsa a na hrudník mezi hrdlem a ňadry. Přitom si cosi podivně brumlal. Trnka se domýšlela, že jí chce udělat složitý vypalovaný nápis, který si teď předkresluje. Složitý tvar samozřejmě nejde vypálit jedním dotykem značkovacího železa, ale dělá se po kouscích. Vypalování nápisu patří mezi nejkrutější muka, jaká mohla otrokyni potkat. Začala znovu prosit: "Když už mne chceš ocejchovat, vypal mi prosím jednoduchou značku, ne nápis. Sem mi udělej značku, sem." Otočila hlavu doprava a zachvěla jemně pravým ramenem. Pak ucítila řetěz kolem krku a už k ní Šimon nesl kus žhavého železa. Už jí sálalo těsně u hrdla, už cítila pach oxidujícího kovu. Strachy vyjekla dříve, než se jí dotklo. Ale ono se jí vůbec nedotklo. U ucha jí zazvonilo několik bytelných ocelových ran kladivem a to bylo vše. Šimon poodtáhl dřevěnou desku s tou studenou kovovou věcí, rozvázal děvčeti prsa a sundal šátek z očí. Ten řetěz kolem hrdla jí posunul dokola, a vzadu ji něco začalo slabounce pálit. Před ní stál malý dílenský stolek se svěrákem a v něm byl upnut hlavičkář.
Šimon před ní položil kus vyleštěného bronzového plechu, který sloužil místo zrcadla, a řekl : "Podívej se!" Z Trnky opadl všechen strach a se zalíbením hleděla do zrcadla. Kolem krku měla obojek, no spíše náhrdelník, tvořený řetízky a destičkami z leštěného železa. Na přední destičce byl vyryt nápis "Trnka, milovaná otrokyně Šimona z Karlína". Vše bylo ozdobeno tepáním a rytými ornamenty. Dvě destičky byly vzadu spojeny čerstvě zatlučeným nýtem, který ještě trochu hřál. Vepředu i vzadu byl na obojku větší kroužek, za které bylo možno děvče uvázat.
Na klíčních kostech měla namalovány dvě rozkvetlé trnkové větvičky a na prsou ornamenty z růží. Růžové větévky jí na hrudníku nad ňadry tvořily dvě zrcadlově obrácená velká Š, která dohromady znázorňovala srdce. Trnka zírala: "Jů, to je krása. Můžeš mě odvázat, abych se prohlédla?" "Ale jistě."
Trnka vstala, uchopila leštěnou desku a prohlížela si ozdoby na svém těle ze všech stran. Byla více než spokojená. Šimon jí řekl: "Je to malováno zvláštními rostlinnými barvami, které se vsakují hluboko do kůže. I když se budeš každý den mýt, vydrží ti ta kresba několik týdnů. No a pak ti můžu zase namalovat něco jiného." "To budu ráda, ale ušetři mě toho hrůzného divadla." "Musel jsem tě přece postrašit, když jsi tak zlobila. Martu jsi ošklivě pohaněla a duševní bolest jí způsobila. Teď, když sis prožila pořádný strach, aspoň víš, jak účinné je psychické mučení. Ale jestli ještě budeš někomu ubližovat zlým jazykem, tak tě opravdu označím žhavým železem." "A já si tebe teď označím žhavou pusou, že jsi Šimon, milovaný pán otrokyně Trnky." A udělala mu dva cucfleky, na každé tváři jeden. "A teď tě pobodám ostrým jazykem," přisála se mu na jeho ústa. Jejich jazyky se spolu potýkaly jako meče dvou rytířů při souboji.
Hádanka: Potomkové rytíře Chudého z Újezda to dotáhli hodně vysoko. Víte, jak se později jmenoval tento šlechtický rod? Prvním třem, kteří správně odpoví, pošlu kresbu Trnky.