Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 29. srpna 2001, Autor: Ďábel Medvědovitý
Šimon si jde koupit do Prahy kramle a hřebíky. Před Poříčskou branou potká děsivý průvod. V čele jede důstojník na koni, za ním četa pěších ozbrojenců a za nimi kat vede na popravu odsouzence. Za nimi kráčí druhá četa vojáků, pak rychtář a soudce a po nich se z brány valí dav měšťanů. Bubeník jednotvárně bubnuje bum - tudu - bum - tudu - bum. Nad průvodem poletuje hejno havranů a krkavců, těšících se na hostinu.
Šimon přichází blíž k průvodu a strne hrůzou - kat vede na popravu jeho Trnku. Tváře ulepené od slzí hledí zoufale do země a nevnímá okolí. Na rukou i na nohou má železná pouta spojená silným řetězem. Ohnivé vlasy má krátce ostříhané a z haleny jí kat uřízl límec. Její bělostné štíhlé hrdlo je připraveno pro sekeru. Dírami v roztrhaných šatech jí prosvítá nahé tělo, pokryté krvavými šrámy.
Šimon zvolá: "Trnko!" "Šimone" zasípá dívka a otočí se za ním. Pacholek jen trochu trhne řetězem, Trnka vykřikne a pokračuje v cestě. Asi ji natahovali na skřipec, takže má klouby na rukou zmrzačené a každý pohyb rukou ji bolí.
Šimon přiskočí k soudci a vykřikne : "Pusťte tu dívku, určitě je nevinná." "Co to povídáš, člověče, vždyť se dopustila hrozných zločinů! Je odsouzena za vraždu stráže a žhářství, které včera spáchala v našem městě. Vyhodila do povětří padací most a zapálila Horskou bránu." "To není možné, to jste si ji asi s někým spletli. Ona je moje otrokyně a včera celý den pracovala u mne v chalupě. Mohu vám to dosvědčit já i moji rodiče. Dyť je to nesmysl, jak by mohla bezbranná holka zabít zbrojnoše v brnění a zbořit most!" "Vaše svědectví nepřijímám, celý případ je již uzavřen. Pět vážených měšťanů svědčilo, že ji viděli při činu. Nezdržujte mne." Šimon pohlédl k Horské bráně. Tam, kde stávala masivní kamenná brána v románském opevnění města, se černala kupa doutnajících trosek. Musel to být strašný žár, malta mezi kameny se vypálila a rozpadla v prach. Obrovské kvádry žárem rozpukaly na kousíčky a sesuly se na neforemnou hromadu. Nechápal, co na kamenné stavbě, která měla i střechu z kamene, mohlo hořet, a že by ji zapálila Trnka, se mu zdálo absurdní. "To přece nemohla udělat moje Trnka, pusťte ji. To přece není možné!" volal Šimon. "Ale ano, udělala to a stačil jí k tomu jeden měch řeckého ohně a soudek čínského prachu." odpověděl jeden z měšťanů. "Blábolíš člověče, vždyť takové hrozné zbraně přece neexistujou. To jsou jen povídačky arabskejch kupců, kterýma nás bavěj u piva! Jeden soudek nějakýho prachu přece nemůže zničit celou bránu!" volal Šimon. (To bylo v ranném středověku, tenkrát v Evropě střelný prach ještě neznali.) Nemá smysl se s nimi handrkovat, jsou to všecko hovada, pomyslel si. Bezmyšlenkovitě sáhl za pás, kde jindy nosíval sekeru. Popadla ho šílená zlost, chtěl by se sám rvát se dvěma četami žoldnéřů. Ale neměl s sebou ani tu sekeru. Zoufalství mu naplnilo mysl, tak vykřikl strašnou kletbu: "Ať červený kohout sedne na vaši střechu. Ať celé hejno červených kohoutů zakokrhá na vašem proklatém městě!" V tom se hejno havranů proměnilo v červené kohouty s plamennými ocasy, kroužili v povětří nad průvodem a kokrhali. Kam některý z nich sedl, vše začalo prudce hořet prskajícím zelenomodrým plamenem, ze kterého sršely proudy jisker. Měšťané se s hrůzou rozutekli, jen kat a ozbrojenci dál vlekli Trnku na popraviště.
V tu chvíli se průvod rozplynul a Šimon se ocitl doma ve své posteli. Hleděl do temné jizby a protíral si oči. "Fuj, to byl ale hrozný sen."
Vklouzl do dřeváků a vyšel na dvůr. Z černomodré oblohy ještě svítily hvězdy, jen na východě začínalo tyrkysově svítat. Vešel do stodoly, musí se ujistit, že Trnka je v pořádku. Byla tam a sladce se usmívala ze sna. Dlouhé rezavé vlasy měla volně rozhozené na polštáři z pytle od mouky, vycpaného senem. "Tak ona si v pohodě chrupká a já kvůli ní nespím. Ode dne, kdy jsem si ji koupil, jsem se pořádně nevyspal. Nikdy nevím, jakou rošťárnu ta mrška zase provede. Zrovna včera, potom, co dala Trnka do ohně ten kaštan, jí panímáma lála, že roste pro šibenici. Bouchlo to a jiskry se rozlétly po jizbě, díky Bohu, že chalupa nezačala hořet. Stará maminka se úplně třásla, jak se lekla, zatímco Trnka se mohla rozsypat smíchy. Však jsem ji potrestal, ale není to nic platné. Slíbí, že už to nikdy neudělá, ale zase si vymyslí tucet jiných lumpáren. A pak nemám mít ty hrozný sny."
Šimon políbil Trnku a tiše povídá: "Vstávej Trnko, půjdeme na trávu." Dívka pomalu otevřela oči a usmála se na něj. "Proč jsi tak smutnej, Šimone?" "Ale, měl jsem takový sen. O tobě, jak tě vedli k šibenici." "Ale já budu dnes celý den hodná, vždyť jsem ti to včera slíbila. Nevěříš?" Šimon Trnce odpojil řetízek, který ji volně poutal k trámu stodoly, Trnka vstala, protáhla se a Šimon ji jemně pohladil na bocích. "Ale věřím," řekl. Vyběhli na dvůr ke studni, Šimon vytáhl vědro s vodou šplíchl Trnce trochu vody do tváře. Ona zavýskla a oplatila mu to, začali po sobě šplouchat, až byli oba mokří. Krátká noční košilka se Trnce přilepila na tělo a zprůsvitněla. Studilo ji to, ale Trnka nebyla žádná bábovka. Šimon ji objal a začal ji lechtat. Chvíli se pošťuchovali a muchlovali, pak se umyli a Trnka se začala česat. "S tím česáním to nemusíš přehánět, pak se upravíš pořádně, až bude tráva hotová. Teď musíme co nejdříve začít, abychom byli hotovi, než slunce trávník vysuší. Oblékni se a jdeme. Nasnídáme se až za dvě hodiny, panímáma nám jídlo přinese na zahradu." Trnka si oblékla kytlici z hrubé látky, Šimon měl krátký pracovní kabátec a kalhoty.
Vešli do zahrady zarostlé vysokou trávou a lebedou. Šimon doposud nestíhal se o zahradu starat, ale teď, když má Trnku, tak to snad zvládnou. Šimon nesl dobře naklepanou kosu, Trnka měla srp a hrábě. "Trnko, já posekám ty velké volné plochy a ty vyžneš kouty, cestičky mezi záhony a keři a podobně. Buď opatrná, je tu spousta trní a bodláků. A nepřibližuj se ke mně při práci, abych tě nesekl." Trnka byla bosá, Šimon měl na nohou sešmajdané dřeváky. Z představy, co by se Trnce mohlo stát, Šimonovi běhal mráz po zádech.
Pustili se do díla, jemná tráva i pichlavé bodláky se kácely pod ostřím kosy a rovnaly do pravidelných řádek. Trnka vysvobozovala z těsného objetí travin a plevele rybízové a angreštové keře, záhony zeleniny a léčivek. Práce jim dobře přibývala.
Šimon už posekal palouček uprostřed zahrady, protahuje se a brousí kosu. Pohlédl na Trnku, klečící mezi rybízy a sekající trávu plnou kopřiv a bejlí. "Odpočiň si taky trochu a protáhni se, Trnko!" "Děkuji ti, Šimone, už mě bolí záda a dřevění nohy." "Ukaž!" řekl Šimon. Bosé nožky měla Trnka úplně prokřehlé, bledé a místy až do modra. Tráva byla plná studené rosy. Trnka si sedla na špalek, a Šimon jí vzal pravé chodidlo do dlaní a třel ho. Jeho medvědí pazoury byly prohřáté od usilovné práce, tak ji příjemně hřály. "To ti ty tlapičky pořádně prokřehly. Já tě trochu zahřeji. Ještě chvíli to vydržíš, a pak začne hřát slunce." Trnka začala loudit: "Šimone, a nemohl bys mi dát nějaké boty? Třeba mi vyřezat dřeváky?" "To bych nemohl. Ne že bych je neuměl, vyřezat dřeváky není nic těžkého, ale musíš si zvykat na chlad i horko, abys byla otužilá. Jsi mladá a zdravá otrokyně, tak budeš od sv. Jiří až do sv. Lukáše chodit bosá. Na čím těžší podmínky si zvykneš, tím budeš šťastnější, každá drobnost ti pak udělá radost. Časem poznáš, že to tak skutečně je. Najednou zjistíš, že jsi mnohem spokojenější, než nějaká bohatá měštka, která si žije v pohodlí, ale nic jí není dost dobré."
"Já jsem také jako mladý tovaryš chodil od jara do podzimu bos, pohodlí dřeváků jsem si začal dopřávat i v létě až v pětadvaceti, když jsem se stal mistrem. Pak jsem trochu zpychnul (:-)). A stejně bych asi i dnes šel naboso, kdyby tu nebylo tolik bodláků a kopřiv." pokračoval Šimon.
Šimon dále dlaněmi zahříval Trnce prochladlá chodidla a hrál si s jejími prsty. "To je tak příjemné, to se mi tak líbí, Šimone!" povídá Trnka. Několik míst, kde Trnku poštípaly kopřivy, měla začervenalých a trochu teplejších. "Tak už vím, proč se říká, že kopřivy jsou dobré proti revma." poznamenal Šimon.
"Už je to dobré, pěkně jsi mi je zahřál. Děkuji ti, Šimone." usmála se Trnka. "Tak jdeme zase pracovat." Šimon se pustil do sekání trávy pod ovocnými stromy, a Trnka pokračovala v obžínání keřů.
Slunce již vystoupalo nad černé lesy a začínalo hřát, když přišla panímáma a přinesla džbán bylinného čaje, chleba a tvaroh. Právě dokončili sekání trávy.
Po snídani Šimon dal Trnce drápky a hadr na klečení a přikázal jí vyplet záhony. "A kde bude nějaká rostlinka chybět, dosaď jí ze záhonu se sazeničkami." Trnku Šimon přivázal velmi dlouhým řetězem za kotník ke stromu uprostřed zahrady, dal jí ještě neglazovaný džbán plný vody a odešel do dílny.
Začíná horko, Trnka se svlékla a má akorát šátky přes prsa a přes boky. Do zahrady obehnané živým plotem stejně z ulice není vidět. Šimon jí během dopoledne několikrát zkontroluje, a pochválí ji: "Tak se mi splnil dávný sen, mít pilnou a hodnou otrokyni, která se mi o tu velkou zahradu postará. Panímáma už na to nestačila, a já mám mnoho jiné práce. Zahrada pustla a plodila čím dál míň. Slibuju ti, že až to všechno vyroste a uzraje, tak se budeš moc nabaštit ovoce i zeleniny do sytosti. Bude toho dost pro nás všechny." "I jahod?" zeptala se Trnka a oči jí zářily. "I jahod se budeš moct nabaštit, co budeš chtít, ty moje jahůdko. Ale nejdřív je musíme vypěstovat. Všechno pěkně vyplej, a když bude sucho, tak je každý den zaleješ."
"Ráda to udělám, Šimone."