Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 24. září 2002, Autor: Isamar
Skončil zápas, a tenistka Natálie, mladičká hráčka hezoučká jako panenka, odložila unaveně raketu a sklopila oči, aby se vyhnula tvrdému pohledu své trenérky, která se na ni rozzlobeně dívala. Věděla, že dnes jí rozhodně radost neudělala. Vždyť neuhrála proti své soupeřce ani jedinou hru! Skončila s ostudnou porážkou, kdy na svém kontě měla nulu, a vypadalo to, jako by tu proti světové jedničce postavili úplnou začátečnici, která se teprve učí držet správně raketu.
A Natálie dobře věděla, že její trenérka, která už vychovala několik šampiónek, teď určitě zuří a její prohru považuje za svou vlastní ostudu.
Pravda je, že ona si svůj debakl zavinila spíše sama. Už dlouho trénovala značně ledabyle, a včera večer, místo aby se před zápasem vyspala, vyklouzla z hotelu a šla se pobavit do města. Tam vymetla několik diskoték, lehnout si šla až v půl páté, a to už bylo příliš pozdě, těch pár hodin spánku jí k pořádnému odpočinku rozhodně nestačilo. A na kurtu to bylo vidět. Pohybovala se po něm malátně a pomalu, na síť chodila pozdě, její údery neměly žádnou sílu a neustále kazila podání, takže nebylo divu, že si s ní její soupeřka hravě poradila.
Náhle se kdosi dotkl jejího ramene. Trenérka stála u ní a netvářila se ani trochu přívětivě.
„Pojď, Natálie, musím si s tebou vážně pohovořit.“
Uchopila ji za loket a vedla směrem k šatnám. Sotva za nimi zapadly dveře, trenérka přešla bez dlouhých úvodů rovnou k věci:
„Řekneme si to na rovinu, Natálie. Mám toho právě dost! Chodíš pozdě na tréninky a ani tam se moc nesnažíš. Jak na tebe nedávám pozor, už někde stojíš u lavičky a klábosíš s kamarádkami nebo koketuješ s kluky, a už půl hodiny před koncem máš tašku sbalenou a odcházíš. Pak se není co divit, že hraješ tak mizerně. A tohle už byl úplný vrchol! Dobře víš, že máš dnes hrát, ale klidně si jdeš do města za zábavou a vrátíš se až ráno.Pak se nediv, že tě ta holka takhle roznesla. Vždyť kdybych tam místo tebe postavila figurínu, výsledek by byl stejný!“
Přísně pohlédla na zkroušenou hráčku, stojící před ní se sklopenou hlavou, a vše shrnula:
„Takže, milá Natálie, takhle to dál nepůjde. Nemáš žádnou disciplínu ani odpovědnost. Mně už prošlo rukama několik hráček, a dotáhly to někam jen proto, že v sobě tu disciplínu měly. A ty jí nejsi schopna, chováš se jako nedospělé děvče, takže s tebou také tak budu jednat, protože vidím, že žádná slova na tebe neplatí!“
Přistoupila k Natálii, a než se krásná tenistka nadála, bylo už pro ni pozdě. Měla už jen čas vyjeknout, když ucítila, jak trenérčina ruka zezadu uchopila okraj její sukýnky. Za okamžik už ji měla staženou až pod kolena, a její sladký zadeček byl úplně nahý. Trenérka ji přinutila lehnout si na lavici a vylovila ze své tašky bytelnou dřevěnou plácačku. Nástroj, který se dal použít jen k jedné věci. K výprasku.
A že ho její trenérka právě takto použije, poznala mladá hráčka hned. Plácačka se mihla vzduchem a s hlasitým prásknutím zasáhla heboučkou obnaženou zadničku hezké tenistky.
„Jauvauvauvauvauvau!“ roznaříkala se okamžitě Natálie, protože ji to zabolelo opravdu pořádně. Ale nové ráně se tím nevyhnula. Její zadeček se měl s plácačkou seznámit důkladně. „Ááách! Áááááúúúúú!“ vydralo se z ní, když ucítila plácačku znovu. Při třetí ráně se už rozplakala. Avšak marně si dělala naději, že tím svou trenérku obměkčí. Ta neprojevila ani náznak soucitu a bytelnou plácačkou sázela nové a nové rány na Natáliino líbezné pozadí, které se už začínalo slušně zabarvovat.
A trestaná tenistka jen zoufalým nářkem doprovázela práskavé dopady plácačky a až příliš dobře si uvědomovala, jak to na tu nahatou zadničku bolí. Brzy už to nemohla vydržet a začala prosit.
„Áhhhhh… ne, prosím, neeee, já už budu hodnááá!“
„Hodná? Slibuješ tady něco jako malá holčička, která dostává na zadek za zlobení,“odbyla Natálii trenérka a hned jí to dala pocítit dalšími několika ranami, které zasáhly pokaždé jiné místo, aby si každý kousek Natáliiny sedýnky plácačku jaksepatří užil.
„Prosím, prosím, už opravdu neeee, to strašně bolííí!“ žadonila plačtivě ubohá tenistka a kroutila se na úzké lavici, ovšem její holý, rozpálený a stále sytěji rudnoucí zadeček tím plácačce neunikl a obdržel od ní další nadílku. A do té zněl příval Natáliiných úpěnlivých proseb.
„Nee, panííí trenérkóóó, prosím nebijte mě uuuuuž! Já se polepšííím! Slibujuuuu!“
„Je mi líto, Natálie, ale já nemohu jen tak snadno přijmout tvoje sliby. Zvlášť když znám tvou lehkomyslnost,“ poučila ji trenérka slovem i plácačkou v ruce. Ani když mluvila, nedopřála zadničce půvabné mladé hráčky oddych.
„Já opravdu budu pořádně trénovááát! Věřte mi to prosíííím!“
„Jistě, když dostáváš na zadek, ráda slíbíš všechno, jen abys už měla výprask za sebou, viď? Ale já ti sama řeknu, co od tebe očekávám. A jestli chceš, aby tenhle výprask byl poslední, tak si to dobře zapamatuj. Tak za prvé budeš chodit na tréninky včas, rozumíš?“
A plácačkou Natálii pobízela, aby co nejrychleji odpověděla, chce-li svůj zadeček uchránit od vydatného přívalu dalších ran.
„Ano, buduuuu! Prosím, už neeeee!“
„Za druhé,“ pokračovala nelítostně trenérka a samozřejmě nenechala ruku s plácačkou zahálet, „budeš pořádně trénovat celou dobu, od první do poslední minuty, a přestávky ti určím já. Trénink je od toho, abys opravdu trénovala, je ti to jasné?“
„Anoooo, já vííím!“ poslušně vzlykala Natálie, ale její šarlatové pozadí stále ještě bezmocně dostávalo ránu za ranou.
„Za třetí: odcházet z tréninku budeš až po jeho skončení a vždycky se mě dovolíš, jestli smíš odejít. Budeš si to pamatovat?“
„Ano,“ hlesla tichounce tenistka.
„A když budeš mít před zápasem, půjdeš brzy spát a žádné toulání po barech! Rozuměla jsi mi dobře?“
„Ano, paní trenérkooo,“ sténala ubrečená hráčka.
Zničehonic plácačka přestala tancovat na jejím pozadí. Ale trenérka ji ještě upozornila:
„A tato pravidla budeš bez výjimky dodržovat, Natálie. A záleží jenom na tobě. Plácačku budu mít pořád s sebou, a jakmile polevíš a kterékoli pravidlo porušíš, čeká tě to samé co dnes. Sukýnka půjde dolů a dostaneš další výprask. A abych nezapomněla: zítra odpoledne ať jsi včas na tréninku!“
„Ale vždyť já teď trénovat nemůžu,“ namítla vzlykavě Natálie.
„Nonono, jakto že ne?! Seřezala jsem ti zadek, ale běhat snad můžeš a raketu taky udržíš, tak žádné výmluvy. Zítra prostě trénuješ a přijď včas, jestli nechceš hned dostat znovu!“
Nechala zpráskanou hráčku o samotě a odešla. Natálie slezla z lavice a opatrně se postavila před zrcadlo, aby se podívala, jak moc její zadnička utrpěla.
Natáliin zadek byl temně rudý a začínal hrát všemi barvami.
Když mladá tenistka viděla na vlastní oči, jak ten tvrdý výprask poznamenal její pozadí, zavalila ji nová vlna lítosti. Svezla se na kolena, položila si hlavu v dlaních na lavici a znovu se usedavě rozplakala. Její dívčí pláč naplnil celou šatnu.