Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 12. ledna 2002, Autor: Marienka
Rychlík uháněl jižními Čechami, kupé bylo příjemně vyhřáté a venku se před chvílí setmělo. Vracela se od kamarádky od Brna a batoh s několika vzorky z vinného sklípku kamarádčina strýce měla opatrně položený na sedadle vedle sebe.
Před chvílí vystoupila její předposlední spolucestující, starší hovorná paní, a v kupé s ní zůstal jen mladý muž v černém svetru, opřený v rohu s walkmanem na uších. Sáhla po odloženém časopisu a pokračovala v rozečteném článku o škodlivosti nereálných novoročních předsevzetí.
Za chvilku mu asi dohrála kazeta v přehrávači, protože vstal, sundal svůj batoh z police nad hlavou a začal se v něm přehrabovat. Byl to velký turistický batoh se síťovanými postranními kapsami a spoustou popruhů. V jedné z kapes si všimla policejních kovových pout. Asi to bude člen nějaké bezpečnostní agentury, pomyslela si, proč jinak by s sebou takovou věc nosil? Hm, pouta, stříbrná hračka, která studí na zápěstí.. Hračka, o které věděla, že ji děsí a současně tím víc přitahuje..
Zvedl oči od batohu a zachytil její pohled. Díval se dlouho, maličko překvapeně, potom pobaveně a zpytavě. Nemůže přece přečíst moje myšlenky, přesvědčovala se v duchu. Přesto cítila, že se začíná červenat.
"Chceš si je půjčit do ruky?" Zmohla se jen na přikývnutí. "Jsi si jistá? Řekl bych, že si tím koleduješ o problémy, děvče." Když znovu přikývla, sáhl do kapsy batohu a pouta jí podal. Byla těžká a studená. Převracela je v ruce a přemýšlela, s jakou nicneříkající frází mu je za chviličku vrátí.
Prázdná pouta přímo lákala k tomu, aby si jeden náramek pravou rukou zkusila nasadit na levou. Zoubky kovově cvakaly, když je zmenšovala okolo zápěstí. Ještě jedem zoubek, ještě jeden... Náramek byl najednou docela těsný a když se pokusila ruku vytáhnout, nešlo to. Zatraceně, budu muset požádat o klíčky, pomyslela si.
Než to stihla, předklonil se na protějším sedadle a naznačil jí, ať mu podá ruce. Chytil ji za pravou ruku, nasadil na ni druhý náramek a utáhl ho. Od popruhu batohu odcvakl horolezeckou karabinu a pouta za spojovací řetízek připjal k žebru hliníkového nosiče zavazadel nad její hlavou.
"Máš půl minuty na to, abys mi řekla, že se ti to vůbec nelíbí, a okamžitě tě pustím."
Bláznivá situace, úplně cizí muž, chodbičkou vlaku může každou chvíli někdo projít - musím ho stopnout, honilo se jí hlavou. Ale hranatý, kůži odírající dotyk kovu byl vlastně podivně příjemný. A ten pocit bezmocnosti s rukama připoutanýma nad hlavou...
Neřekla ani slovo a dívala se, jak vstal a zatáhl závěsy na prosklené stěně, která odděluje kupé od uličky. Pak si sedl zpátky naproti ní. Vzal ji za bradu, přiměl ji zvednout hlavu a podívat se mu do očí. "Tak to jsem zvědavý, koho jsem to vlastně chytil.. A než něco řekneš, myslím, že bys mi měla vzhledem k situaci vykat a že by ses měla chovat velmi krotce. Říkám to pro tvoje dobro, nerad bych na tebe hned dnes byl zlý."
Krotce? Vykat? To tak, prskala v duchu a na jazyku měla uštěpačná slovíčka, jen je vyslovit. Pořád se na ni ale díval a ona cítila, jak její vůle slábne pod tím upřeným pohledem.
Sklopila oči. "Co bys - byste chtěl o mně vědět?"
"Líbí se ti to, být takhle bezmocná? Řekl bych, že ano, ale chci to od tebe slyšet."
Ztuhla hrůzou, když z chodbičky vlaku uslyšela kroky. To bude určitě průvodčí, pomyslela si, za chvíli otevře dveře a bude chtít vidět jízdenky! Kroky minuly kupé a ona si s úlevou oddychla. Cítila, že jí po páteři stéká kapička potu, napůl hrůzou, napůl vzrušením.
"Jestli mi neodpovíš, zkusím tě rozpovídat..." řekl. "Třeba tím, že ty závěsy zase roztáhnu. Budu tady sedět a spolu s náhodnými procházejícími s údivem koukat, co to tady provádíš."
Při téhle představě si pospíšila s odpovědí: "Líbí se mi to, myslím."
Pohladil ji prstem po tváři: "Správně. Mně se ten pohled taky líbí."
Z kapsy košile jí za růžek vytáhl jízdenku, podíval se na ni a řekl: "Za pět minut budeš vystupovat, takže mne dobře poslouchej - za nějakou dobu ti pošlu textovku na mobil a ty uděláš přesně to, co ti v ní přikážu. A teď mi pověz svoje telefonní číslo."
Přece nedám číslo jen tak nějakému člověku, který má sice příjemně bláznivé nápady, ale kdo ví, co je zač, pomyslela si a odříkala telefon do své oblíbené pizzerie.
Nepočítala ale s tím, že on vezme do ruky svůj mobil a nadiktované číslo vyťuká na klávesnici.
"Ehm.., myslím, že jsem se spletla," vysoukala ze sebe. "Dala jsem vám omylem špatné číslo." Tentokrát řekla svůj skutečný telefon a za chvilku se z jejího batohu ozvalo zvonění. "Tak omyl, říkáš? Popletla jsi operátora a pět čísel ze šesti.. Nebudu tě tedy trestat za lhaní, ale za hrozně špatnou paměť," zasmál se a schoval telefon do pouzdra. "Ale to až příště, vjíždíme do nádraží."
S mírně otlačeným zápěstím, s bundou v ruce a s hodně zmatenými pocity stála na peronu, dívala se, jak rychlík odjíždí, a přemýšlela, jak tenhle příběh může pokračovat...