Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 31. prosince 2003, Autor: Lenka
Zatracené Vánoce. Jako každý rok. Jen den v týdnu se změnil. Pondělí. Od půlky prosince jsem se honila a věnovala všechen volný čas na to, abych si teď, když všichni odešli nebo usnuli, mohla říct, že to bylo úplně zbytečné. Sladké cukroví, sladké obličeje, strojené úsměvy a předstírání radosti ze bytečností, které bychom si nikdy sami nekoupili. Teď je budeme muset nějakou dobu vystavovat nebo používat, aby bylo znát, že si vůbec neumíme představit, jak jsme bez nich doteď mohli exitovat a jakou z nich máme radost.
Společnost jsme měli stejnou, jako obvykle. Útočiště osamělých příbuzných, jako už po několikátý rok. Zrovna letos, když jsme tak náhle osaměly i my dvě, se nehodilo, chtít na téhle tradici něco měnit. Bylo by těžké, brát jim iluzi, že nám oplácejí péči z loňských let. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Něco naprosto odlišného si o tom však myslela moje dcera Terezka. Už když rozbalovala druhého plyšáka, tvářila se značně znuděně. Když pak seděla v křesle, obklopená několika dalšími dárky typu ručně pletený svetr a ponožky, knížky připomínající školu a nádobí do výbavy, bylo na ní jasně znát, co si o tom myslí.
Je jí patnáct a zatím není vyzbrojena zásobou trpělivosti pro podobné situace. Když pak ještě teta vyzvídala, jakou má radost z těch skleniček, už se neubránila a zřejmě odpověděla krátce a po svém. Neslyšela jsem to. Byla jsem zrovna pro něco v kuchyni. Když jsem se vrátila, bylo mi hned jasné, že došlo k nějakému střetu. Tušila jsem, že k něčemu podobnému jednou musí dojít, ale mohlo to ještě rok počkat.
Vlastně jsem Terezku asi trochu chápala. Neměla jsem jim ji nechat samotnou. Nebo jsem ji měla hned teď poslat pro něco do lednice, do sklepa, nebo kamkoli. Jenže neposlala a napětí stoupalo.
"Já tě, děvečko, vůbec nepoznávám." Podivovala se babička hlasitě.
"Měla bys zakročit, takhle by ta holka neměla mluvit," přizvukovala jedna z obou pratet.
"A co se tu vlastně stalo?" Požádala jsem přímo o vysvětlení. Chvíli bylo ticho. Asi se jim do toho nechtělo nebo se možná zas tak moc nestalo. Slova se bohužel ujala Terezka.
"Každý rok je to tu na Vánoce stejné..." a chtěla pokračovat.
"Mlč už!" okřikla jsem ji.
"Co bych mlčela. Jiné holky dostanou k Vánocům voňavky, kosmetiku nebo magneťák..."
"Aspoň o Vánocích bys mohla..."
"Aspoň o Vánocích by mi mohli dát všichni pokoj a ne čekat, že se budu rozplývat nad dárkama, co jsou jak pro malou holku..."
"A dost!"
"...nebo pro starou bábu."
"Kdyby tu byl táta, taky by sis takhle dovolovala?"
"Táta tu není, protože tohle už nechtěl další rok snášet!" zasáhla mé nejcitlivější místo.
Sáhla jsem po ní, že jí zacpu pusu, protože to bylo poslední možné řešení pro záchranu celého večera. Jenže jsem nebyla dost rychlá.
"Je to tu jak v domově důchodců!" stačila ještě říct.
Pak už toho nikdo moc nenamluvil. Všechny tři příbuzné, které přišly naši osamocenou dvojici potěšit svou přítomností, odešly během půl hodiny. Měla jsem na Terku strašnou zlost. Taková ostuda. A zrovna na Vánoce. A ještě navíc měla tak trochu pravdu. Před dvaceti lety bych nebyla jiná. S úlevou jsem zavřela dveře za poslední a otočila klíčem v zámku.
Už jsem na ni nepromluvila. Odešla uraženě do svého pokoje a pustila si rádio. Nejradši bych jí nafackovala, jenže na to už je asi moc velká. Ale jak by se mi ulevilo... Na stole zůstala spousta cukroví a asi půl láhve sladkého vína. Sladké je dobré na nervy, zdůvodnila jsem si svůj náhlý konzumační záchvat. Nervy je potřeba obalit sádlem, přiznala jsem si po prvni skleničce. A nezůstalo jen u jedné. Aspoň někdo z nás si dneska ty Vánoce užil, napadlo mě, když jsem dolévala zbytek z láhve. Třeba by to dopadlo jinak, kdybych bývala Terezce koupila aspoň ten kožený batoh, o kterém pořád mluvila. Teď mi bylo jasné, že s ním asi počítala. Jenže napřed jsem na něj neměla peníze a pak už ho nikde neprodávali. Zatracená práce... Já bych tu Terezu roztrhla. Vyvádí jak malá holka. Zasloužila by pár na zadek. Jenže jak dlouho už jsem na ni ani nekřiknula? Od té doby, co Petr přestal chodit pravidelně domů, jí asi chybí pevná ruka. Ne, že by to předtím bylo jen na něm, to spíš já jsem v poslední době nějak rezignovala. Vůbec netuším, co by s takhle velkou holkou udělalo, kdybych jí dala pár přes pusu, nebo třeba rovnou nařezala vařečkou. Docela by mě to zajímalo. Trochu se bojím, jak by to přijala, ale na druhou stranu mě ta představa docela baví. Asi by bylo potřeba to zkusit nanečisto... Už z toho pití blbnu.
A ještě jsem jí pak nahrála na smeč, když jsem jí pohrozila tátou. Taky, že mi to hned vrátila. Ten si teď někde užívá se svou rusovlasou přítelkyní. Zlost se ve mně pomalu přetavila ve smutek.
Zapnula jsem televizi. Zrovna začínal nějaký film. MGM se řvoucím lvem ve znaku. Když jsem byla malá, chodila jsem ráda do cirkusu. Nejvíc jsem se vždy těšila, až v manéži začnou stavět vysokou klec a pak do ní pustí šelmy. Cítila jsem takové zvláštní napětí. Krotitel se mezi nimi neohroženě pohyboval a nutil ty nádherné potvory předvádět kousky, do kterých se jim zřejmě vůbec nechtělo. Snila jsem o tom, že jednou budu krotitelkou. Budu se procházet v krotitelském úboru, práskat bičem a udílet rozkazy. Tenkrát jsem nemohla tušit, že to, co vidím, je jen vrcholem ledovce, skrývajícího spoustu nudné a věcně se opakující práce. Jak dávno už jsem nebyla v cirkuse. A jak dávno už jsem si nevzpomněla na tuhle dětskou vizi budoucího povolání. Proč zrovna teď?
O čem byl ten film, nevím. Spánek mě přemohl. Sny nám někdy dokáží přinést útěchu.
Zdálo se mi, že pod stromkem zůstal ještě jeden dárek, který jsme předtím přehlédli. To bude batůžek pro Terezku, zaradovala jsem se. Nějaký vak to byl, ale jenom takový obyčejný. Podobal se spíše pytli na brambory. Vznešenější vzhled mu dodávala pouze zelená mašle, kterou byl zavázán a na níž byl připevněn lísteček se jmenovkou. Jenže žádné jméno na ní nebylo. To, co na ní bylo napsané, bylo dost podivné. Vůbec se to nedalo přečíst. Když jsem se o to pokoušela, znělo to tak maďarsky nebo arabsky. Jenže na maďarštinu je tam málo 'e' a Arabi přece mají jiné písmo.
mívohyv mývt mábžut mýnvidop
mínasp es tsil nej im íčatsop
énazákaz i is tářp es joben
enatsoden cin ýtidapánen
cív ydkin, šežům tárkiřt nej
cin ánemanzen lymo nedej
Trochu se to rýmovalo a nepodobalo se to žádnému jazyku. Když je tam š, ž a ř musí to přece být česky! Možná jsou písmena jen nějak zpřeházená. Chvíli jsem text soustředěně pozorovala. Vždyť je to tak jednoduché, došlo mi najednou.
Tak já tedy vyzkouším, jestli kouzlo funguje, odhodlala jsem se konečně. Utrhla jsem kus papíru, co tu zbyl z obalu nějakého dárku a zkusila na něj načmárat svoje přání. 'Nejradši ze všeho bych teď holce nařezala' a vložila lístek do vaku. Nečekala jsem, že se něco stane. A taky se nic nestalo. Nefunguje to. Je to všechno hloupost. Nebo snad dělám něco špatně? Znovu jsem se začetla do ozdobným písmem psaného návodu. Několikrát jsem si převrátila poslední větu.
enatsoden cin ýtidapánen
A vtom mi to došlo. Vzala jsem si větší papír a začala psát znovu. Napřed nanečisto. Napadlo mě přitom, že nařezat Terezce bych taky potřebovala nejdřív nanečisto. Vůbec jsem netušila, jak na to může reagovat. A teď ještě přepsat načisto. V hlavě se mi odehrával film. Konečně byla žádost kompletní. Včetně jména a příjmení, to je náhoda. Odtrhla jsem kus listu s výsledným textem. Stálo v něm následující:
étabuh ezeret íjom
étahan, meturp mýrkom
is mádáž kedaz tiřtešen
ysup od ídiven is ťoben
tazávo kerád kaj ij ílšam
takířan šímsen! žrd, čelk álam
alibmah uchort es yb kap
alyben atib žu tel ráp
Trochu s obavami jsem zasunula lístek co nejhlouběji a převázala vak stuhou. Ten se najednou začal nadouvat, až byl velký asi jako by byl plný brambor. Jen neměl tak pravidelný tvar. Zdálo se mi, že se teď trochu zakymácel. Ty obrysy mi něco připomínaly. Tady to vypadá jako loket a tady koleno. A tohle oblé vzadu je jako...
"Je snad někdo uvnitř?" zeptala jsem se tiše a dokonce mě napadlo, nemám-li zaklepat.
"Ano, já jsem tu," odpověděl mi povědomý hlas.
S leknutím jsem se ohlédla po dveřích. Co tu ta holka chce teď v noci?
"Tady jsem," ozvalo se znovu. "Rozvažte mašli, ať můžu ven."
A proč mi ta káča najednou vyká, nasměrovala jsem pohled, teď už správným směrem. Opatrně jsem rozvázala mašli, uzavírající vak. Sklouzl o kousek níž a vykoukla z něj známá hlavička, jen pečlivěji učesaná. Postava se napřímila a já na chvíli oněměla úžasem.
"Kde ses tu vzala? -- A jak to, že nejsi v posteli?" zeptala jsem se po dlouhé odmlce.
"Ale já jsem v posteli."
"Jak to, v posteli, vždyť stojíš přede mnou."
"Jsem tady i v posteli" upřesnila to. "Jsme teď dvě. Vaše dcera spí a zatím o ničem neví."
Připadala jsem si jak v pohádce o Aladinovi.
"Já jsem její kopie. Zvenku i zevnitř. Vypadám přesně jako ona a taky se budu chovat přesně jako ona. Stačí, když poručíte..."
"Tak mi přestaň konečně vykat, vždyť jsi... vlastně nejsi..." Pomalu mi to začínalo docházet. Mám před sebou kouzelnou dvojnici naší Terezky. A co to má na sobě? Kromě několika pruhů široké zelené stuhy, která stěží dokázala zahalit to, co má být zahalené, byla docela nahá.
"Musí ti být zima. Honem si něco obleč. Co teď s tebou budu..."
"Ale v tom přání jste... jsi psala, že mám být nahá a co se mnou budeš dělat tam taky stálo docela jasně. Chceš mi přece nařezat?" a podávala mi středně silný vrbový prut. Ještě z něj kapala voda.
Tak to vypadá, že se mi splní přání. Můžu nařezat naší Terezce. Nanečisto. "A dozví se to?" pokračovala jsem nahlas v myšlenkách.
"To záleží na tobě. Jestli budeš chtít, tak dozví."
Nenapadlo mě zaptat, jak se to dozví. Vlastně mě skoro přešla chuť jí nařezat. Je najednou tak mírná...
"Ale večer jsem tak mírná nebyla," navázala na mou myšlenku. Pohodila hlavou, účes se jí rozpletl a jako by do ní najednou vjel čert. Teď teprve je kopie dokonalá.
"Myslíš, že jsem malá, abych dostávala dětské knihy a plyšáky?" vyjela najednou nečekaně.
Dál už nemusela pokračovat. Chuť se mi vrátila.
"Dej mi ten prut!" řekla jsem ostře. "Nebo ne, ješte ho chvíli podrž." Uchopila jsem mašli, která zakrývala její zadek. Konce volně splývaly k nohám, a nařasená klička zakrývala její klín. Zatáhla jsem.
"Teď je dárek rozbalený," neubránila jsem se hlasitému zhodnocení.
Zbývala už jen mašle kolem pasu a od ní šikmo vedoucí šerpa přes prsa a přes rameno.
"Otoč se!"
Vzadu byla druhá ozdobná klička. Přímo nad zadečkem. Dá se říci, že ho zdůrazňovala.
"Takhle to může zůstat. Dej mi ten prut, klekni si na židli a přidrž se opěradla! Ještě se trochu předkloň!" Kde se ve mě berou ty nápady, pomyslela jsem si. "Nebudeme to protahovat. A ne že budeš řvát, abys vzbudila celej dům!"
"Jauu! to bolí!" vypískla hned při první.
"Říkala jsem neřvi, nebo všechny vzbudíš a ještě na nás někdo přijde."
"Jsem jen tvoje. Nikdo jiný než ty mě nevidí, ani neslyší."
"Opravdu? Tím hůř pro tebe. Šetřit tě nebudu. Mně ten křik nevadí." Ba naopak, vzpoměla jsem si na tu večerní ostudu.
"Auu! Já už budu hodná."
"Auu! Já už to víckrát neudělám."
"Auu! Budu si to pamatovat."
"Auu! Ke všem budu slušná."
"Auu! Hned zítra se každému omluvím."
"Jauu! Řeknu, že jsem včera..."
"Jauu! měla protivnou náladu."
"Ss... jauu! A že mám z dárků opravdu radost."
"Jauu! Jauu! Jauu!"
"Tak já ti to teda odpouštím," řekla jsem a stvrdila to posledním švihnutím.
"Aach" vydechla, jako by se jí ulevilo.
"A myslíš, že zrovna tohle by řekla i naše Terka, kdybych nařezala jí?"
"Ano, paní."
"Už zase začínáš s tou paní... A ty bys mohla zařídit, aby si Terka ráno myslela, že se tohle doopravdy stalo?"
"Jestli chcete... teda chceš..."
"Jo, chci, myslím, že by jí to prospělo. A docela by mě potěšilo i to, jak jsi říkala, že se všem omluví."
"Takže od téhle chvíle to Terezka ví. Nashledanou. Sebrala stuhu, prut, skrčila se do pytle a přetáhla jej přes sebe.
"Ten prut mi tu nech!" stačila jsem ji ještě zarazit. Podala mi ho, a když její ruka zmizela, vak pomalu splasknul.
Ten prut budu ještě potřebovat, protože už jsem věděla, jaké bude mé druhé přání. Cítila jsem se najednou překvapivě klidná a vyrovnaná. Jako by ze mě něco spadlo. Jako bych se zbavila nějakého dluhu. Celý ten předvánoční spěch mi najednou připadal korunovaný zaslouženým závěrem. Jako děti, když konečně mohou vstát od rozvrtané ryby na talíři a jít rozbalovat dárky.
Vzala jsem kus papíru a chvilku se znovu trápila se správnou formulací.
ukarzáz yt ýsalvosur
mekrád mývarp mít im šedub
ukdaz an yhurp kaj ádur
meturp ej mílserkan ža, ďub
elís an tiřteš máldohen
ízls, itselob es šákčod
telívken a táts átunhen
šížrdyven. yksál zeb žakod
šítárv aldevdo soc, ohot
išud máhelšyv it oben
šítartz es kap ža, bils elhot
šíšut ot žu, šejarhyven
Lístek jsem opět vložila do vaku a zavázala.
Tentokrát se vak nafoukl o něco víc. Zrzavá hlava mě po rozvázání stužky už tolik nepřekvapila. Srdce se mi rozbušilo, protože teď už jsem přesně věděla, co přijde. Předtím s Terezkou, nebo s tím, co ji zastupovalo, jsem trochu váhala. Dokonce si myslím, že jsem ji švihala spíš s něžnou opatrností. Zprvu to bylo způsobeno neznalostí situace a nakonec i nedostatkem praxe. Po prvních třech nebo čtyřech ranách jsem získala jistotu, ale přece jen jsem bojovala s určitými morálními zábranami. Ten výprask byl sice prostředkem ke zdůraznění mého názoru na předchozí události, ale zároveň mi nebyl lhostejný ani názor druhé strany. S trochou nadsázky lze říci, že šlo vlastně o určitou formu dialogu.
Ale teď to bude něco úplně jiného. Všechno, co teď udělám, budu dělat jen pro sebe.
"Nebudem se zdržovat dlouhými řečmi. Víš, proč tu jsi?"
"To vím. Abych dokázala, že já jsem z nás dvou ta silnější." odpověděla drze.
"Svléknout!" Začala si rozepínat košili.
"Dole svléknout! Košili si můžeš nechat. Zdálo se, že zatím neztrácela pocit převahy. Zřejmě pro ni svlékání před obecenstvem nebylo nic nového.
"Tohle taky!" ukázala jsem prutem na poslední kousek oděvu, který na mechanické parametry chystané události nemohl mít valný vliv. Pro její pocit nějaký význam mít mohl.
"Ohni se přes to křeslo a přemýšlej o posledním roku."
Poslechla bez odmlouvání.
"Můžeš nahlas. Tady tě stejně nikdo neuslyší."
"Čekáš snad, že budu brečet nebo prosit?" odsekla vzpurně. "Takovou radost ti zas neudělám, ty..."
Přerušilo ji hvízdnutí, provázející první ránu. Trhla sebou, ale ani nevzdychla. Tak ona se ješte bude vytahovat, že je silnější než já? Že nebude brečet? To je hozená rukavice. Za chvíli se uvidí. Prosit na kolenou mě bude. Zřejmě se ve mně probudila ta horší část mého já.
"Tumáš!"
"Ty couro!"
"Ty Děvko!"
"Ty Čůzo jedna..."
"Zrzavá!"
"Já ti..."
"Dám..."
"Služební..."
"Cesty!"
"Já ti..."
"Dám..."
"Že máš víc..."
"Pochopení!"
"A ještě..."
"Ses mi..."
"Vlétě..."
"Přišla..."
"Drze..."
"Ukázat..."
Stále jsem neslyšela ani náznak nářku. Chtěla jsem se jí podívat do očí, jestli už se objevily první slzy, ale měla je křečovitě zavřené a zuby zatnuté. Ten proutek je asi k ničemu. Měla jsem si přát raději... Místo dalších úvah jsem otočila prut a švihla tím tlustějším koncem. Asi ji to po té pauze překvapilo. Možná myslela, že už je konec.
"Sss..." neubránila se prudkému nadechnutí, prvnímu projevu bolesti, který jsem od ní slyšela.
"Sss... aach!" stupňoval se dál obsah i hlasitost jejích projevů.
"Sss... Auu!"
"Ssss... Jauuu!"
"Jauuú!"
"Jauú! už ne."
"Jauú! už dost."
"Jauú! odpusťte, prosím."
"Jauú! slibuji, že už ho nikdy..."
Těmi posledními dvěma výkřiky mě obměkčila. A ještě víc, když se pak na mě podívala, neboť bylo nezpochybnitelné, že brečí. Horší část mé duše, která se mi před chvílí odkryla, byla zřejmě pro dnešek uspokojená. Cítila jsem se najednou slabá, jako by se mi měla každou chvíli podlomit kolena. Prut mě pálil v ruce a to teplo z něj do mě vstupovalo tak hluboko, jak si jen troufám pomyslet. Nesmí to na mě poznat, vzchopila jsem se.
"Zmiz, a nezapomeň si tu ty hadry. Doufám, že si to budeš navěky pamatovat. A vyřiď mu, že..."
Nečekala ani až dokončím větu. Sebrala s podlahy oblečení, dvěma rychlými kroky vstoupila do vaku a natáhla jej přes sebe. Prohrála. Dál jsem se o ni nestarala. Stále ještě jsem držela v ruce prut. Všimla jsem si, že je na slabším konci nalomený a trochu mě píchl do ruky. Bude ještě použitelný na třetí přání? A budu ho ještě vůbec potřebovat? Co si budu vlastně napotřetí přát?
Velmi nadneseně řeceno jsem teď měla 'mír v duši'. Výsledek dvou předchozích přání mě naplňoval příjemnými pocity. Ješte před chvílí jsem dokonce měla dojem, že mám až chorobnou radost z té trochy násilí, kterého mi bylo dopřáno použít. Zvláště v druhém případě jsem ke konci měla pocit, jako bych... Vzpoměla jsem si na Petra, a byla to vzpomínka plná lásky. Tak jak teď mohu spojovat myšlenku na něj se splněním třetího přání? Chci si na něm snad taky vylít zlost? To, co jsem cítila před chvílí připomínalo spíš odpuštění.
To zlé, co ještě před chvílí převládalo v mé mysli, bylo zřejme zatlačeno někam do pozadí. Mám tak ráda vánoční svátky, napadlo mě. Ta klidná atmosféra Štědrého Večera. Co víc si ještě můžu přát... Ty dvě přání jsem možná vyplýtvala na zbytečnosti, které měly význam jen pro mě. Třetí bych si měla dobře rozmyslet. Snad by se dalo použít k tomu, abych všechno zas uvedla do pořádku. Skoro se na to bojím pomyslet. Zkusím to tedy zase napsat.
Znovu jsem sedla k útžku papíru, na který jsem po dlouhém přemýšlení nedokázala napsat nic, než jedinou řádku.
litárv es yba, is chyb alářp
...
Na víc jsem se nezmohla. Tohle přání se mi už nikdy nesplní. A i kdybych to dokázala napsat, k čemu by mi byla další chvilková iluze? Tou nic nezměním, já ho chci skutečného. Přitiskla jsem čelo na okenní sklo a dívala se na rozsvícené vánoční stromečky v protějších domech. Za každým z nich se teď hřejí splněná přání. Opravdu za každým...?
Probudil mě divný zvuk. Ze spaní vsedě na židli mě rozbolelo v zádech. Byl to domovní zvonek? Co se mi to zase zdálo? Že se dívám z okna, vzpoměla jsem si na poslední obraz z mého snu. Čelo mě ještě studilo a tlačilo. Zřejmě jak jsem usnula s hlavou na stole. To mám z toho, že se na noc přejídám. Cestou do postele jsem nakoukla na Terezku. Že zase není přikrytá? Sklonila jsem se nad ni, abych jí urovnala peřinu. Košilku měla vyhrnutou a na bílém zadečku jakoby se jí rýsovalo několik tmavších rovných pruhů. Někdo znovu zazvonil.