Často se mě při mých konzultacích klienti ptají, kde se vlastně vzalo jejich BDSM sexuální zaměření. Další otázkou, která často následuje, je otázka: „Dá se to nějak léčit?“ Sexuální orientace není nemoc, která vzniká, má určitý průběh a způsob léčby.
Sexuologové dnes už vědí, že sexuální orientace je záležitostí vrozenou a dohadují se o tom, do jaké míry má na ni vliv dokonce dědičnost, či určité faktory, působící na plod ještě v prenatálním stadiu vývoje. Možnost léčby sexuální orientace v podstatě neexistuje. V případech, kdy sexuální zaměření obtěžuje člověka natolik, že má problémy ve svém sociálním okolí, přistupují sexuologové k podávání utlumujících léků, k behaviorální psychoterapii, v krajním případě doporučí kastraci (zejména v případech sexuální patologické agresivity).
Další otázkou, kterou řešíme je, jak se dá vysledovat určité sexuální zaměření a do jaké míry má na ně vliv první sexuální zážitek. Ve většině případů se dá podle mého názoru sexuální orientace vysledovat už v dětských hrách. Hry na vojáky, zajatce, jejich přivazování ke stromu a následný výslech a podobné sadistické hry jsou jen některými z nich. Jedna dominantní žena se mi například svěřila, že už jako malá holčička svazovala panenky. Další můj klient, transvestita, se přiznal, že jako malý kluk si rád hrával s dívkami na princezny. Dokonce byl v hereckém kroužku a vynucoval si vždy roli princezen či královen. Protože v kroužku bylo málo chlapců a hodně dívek, nikdy mu však role princezny svěřena nebyla a dívky se mu vysmívaly. V šatně si alespoň tajně zkoušel šaty a závoje pro princezny a kradl děvčatům rtěnky a šminky.
Existuje teorie, že děti, které byly jako kojenci baleny do zavinovaček a zafixovaly si pocit spoutání jako příjemný uklidňující pocit bezpečí, v dospělosti inklinují k praktikám bondage. Již Freud tvrdil, že sexuální zaměření vzniká fixací na některou z vývojových fází jedince (orální, anální, falická, genitální). Proč ale u některých jedinců k této fixaci dojde a u jiných ne, již neřešil.
Já osobně se domnívám, že sexuální zaměření je záležitostí nejen vrozenou, ale i dědičnou. Ovšem pokud vím, dodnes nebyl k potvrzení této teorie proveden žádný seriózní výzkum. Možná, že čeká na zvídavé studenty sociálních věd.
Kdy a do jaké míry se tato dispozice rozvine, závisí na spouštěcím mechanismu. Tím může být film, fotografie, ale například i učitelka v botách na vysokých podpatcích a kožené minisukni s ukazovátkem v ruce. Já osobně si dodnes pamatuji na učitele zeměpisu, který s přísným výrazem a ukazovátkem v ruce chodil po třídě a vybíral si oběti ke zkoušení tím způsobem, že jim poklepal ukazovátkem na rameno. Když žák neodpovídal na jeho otázky dostatečně rychle, klepal ukazovátkem nervózně do stolu. Byl to ten typ učitele, kterému by, pokud by bylo stále ještě ve školství dovoleno používat tělesných trestů, slušela rákoska. Dodnes nezapomenu na ten pocit podivného strachu a vzrušení, když mě zeměpisář vyzýval k tabuli klepáním ukazovátka na mé rameno.
Co se týče prvního sexuálního zážitku, může se stát spouštěcím momentem pro vznik netradičních sexuálních fantazií. Nemyslím si ovšem, že by byl rozhodujícím činitelem pro budoucí sexuální orientaci jedince. Např. není pravidlem, že pokud je například mladá dívka znásilněna, začne nenávidět muže a stane se sadistkou, jak se mnohá laická veřejnost mylně domnívá. Znám spoustu žen, které první sexuální zkušenost měly se ženou, přesto nejsou lesbičky. Vysvětlovaly to tak, že se před chlapcem styděly a tak si nejprve vyzkoušely sex s kamarádkou.
Může se však stát, že první sexuální zážitek, kdy dojde pouze ke klasickému koitu, může vést ke zklamání a neuspokojení. Potom si jedinec klade otázku, co je špatně. Ovšem neznamená to, že když při prvním sexuálním zážitku jedinec nedojde k orgasmu, že je zákonitě „jinak“ orientován.
Velice častým případem je to, že člověk žije normálním sexuálním životem a po určité době teprve začne zjišťovat, že se mu líbí jiné praktiky nebo fetiše. Je to tím, že člověk se hledá a logicky si nejprve zkouší to, co mu společenské konvence nabízejí a předkládají jako „normální“.
Někteří sexuologové se domnívají, že ke skutečnému uvědomění si sexuální orientace dochází až kolem třicátého roku věku, kdy si člověk nejprve projde „normálním sexuálním životem“ a poté si začne uvědomovat, že by chtěl zkusit něco víc. Podle mého názoru je velice důležité i to, jaký protějšek si vybereme za partnera.
Je zajímavé, že paradoxně mnozí BDSM orientovaní jedinci si podvědomě vybírají za partnery pravý opak, tedy „vanilkové“ partnery. Na otázku proč tomu tak je jsem dosud nezískala žádnou uspokojivou odpověď. Je to snad dáno tím, že se za své zaměření stydíme a proto si podvědomě vybíráme nenáročné partnery v naivní naději, že nám pomohou „zbavit se“ našeho zaměření? A že skutečná láska „vyléčí“ naše perverzní představy? Anebo nám svým způsobem vyhovuje (nebo nás dokonce vzrušuje?) role masochistického sebemrskače, který sám sebe ujišťuje, že díky svému zaměření musí celý život trpět, protože kdyby se svěřil, všichni by ho odsoudili? Tohle by mohla být zajímavá otázka k diskuzi.