Na nahé kůži mě zastudily drobné kapičky. No nazdar, ke všemu ještě začíná pršet… Na pažích a v zátylku jsem ucítila příznaky husí kůže a bradavky mi ztuhly chladem. Jenom chladem? Opatrně zkoumám své pocity. Šátek přes oči zostřuje ostatní smysly. Zadržuji dech a napínám uši, ale slyším jen šumění deště v korunách stromů. Zvednuté ruce mě začínají mírně brnět, i když kožená pouta nejsou bůhvíjak stažená, mohu volně otáčet zápěstím a hledat si pohodlnější pozici. Když na to přijde, mohu palcem a prsteníčkem sevřít karabinku připnutou k D-kroužku na poutech a k řetězu přehozenému přes větev. Obě karabinky na poutech pravé i levé ruky i s řetězem jsou spojené ještě třetí, trochu větší karabinkou, ale i k té se lehce dostanu. Můj Pán to taky ví.
„Můžeš odejít, nebo zůstat,“ řekl, „je to na tobě“.
Hned po svém znehybnění jsem trucovitě hodila hlavou a začala prsty zbrkle zkoumat jeho provedení. Nevídáno, abych tu takhle zůstala, vřelo to ve mně, vztek vyplavil spoustu adrenalinu a já podlehla touze neúčinně cloumat řetězem, když se třesoucím se prstům nedostávalo citu k trpělivému hledání způsobu, jak se osvobodit. Přes chřestění řetězem jsem uslyšela vzdalující se kroky a hlasy. To zapůsobilo jako kbelík studené vody. Klid. Začala jsem systematicky prozkoumávat upevnění svých zápěstí. „Můžeš odejít“, zněla mi v uších první polovina Pánova sdělení. To znamená, že počítá s možností, že se sama uvolním. Můj Pán nikdy nemluví do větru, všechno, co řekne, má svůj smysl.
Zjistila jsem, že je to jednoduché upevnění a uklidnila se. Provaz kolem pasu přivázaný ke kmeni stromu, jehož drsnou kůru cítím na břiše, na prsou a na přední straně stehen, nebude problém, až si uvolním ruce. Kůže na stehnech a na břiše mě trochu pálí, asi jsem se odřela, když jsem se vztekle zmítala na řetězu. Můžeš odejít… nebo zůstat? Co vlastně chci? Co mě popudilo, když jsem se na dnešek s Pánem tak těšila?
„Mám pro tebe překvapení,“ řekl mi do telefonu, když mi sděloval termín čtvrteční schůzky.
Srdíčko mi poskočilo radostí. Pánova překvapení mám ráda, vždycky jsou příjemná… Buď přinese nějakou novou hračku, se kterou je spousta zábavy, nebo jdeme na zajímavé představení anebo dobrou večeři, kde si hrajeme tak, že o tom víme jen my dva. To spiklenectví mezi námi pak umocňuje umělecké nebo kulinářské zážitky tak, že se stávají nezapomenutelnými. Ráda se hezky obleču a upravím, obuju si pěkné botičky na vysokých podpatcích, tak jak to má rád i Pán, a podle jeho instrukcí pod šaty přidám (nebo uberu), co si vymyslí. Minule jsem měla pod šaty místo podprsenky jen provázky a to bylo tak vzrušující! Pohledy a úsměvy Pána, šeptnutí do ucha: „Podívej se k tomu stolu nalevo, ten tatík na tobě může oči nechat…“ Nejistota, jak moc je to vidět. Na toaletách zjišťuji, že při pozorném pohledu docela dost. Se svým Pánem bych se ale cítila příjemně i nahá. Hlavně, že to dělá dobře jemu, ten pocit mě hřeje a rozechvívá.
Tak to bylo i dneska. Ráda jsem splnila Pánovo přání nebrat si spodní prádlo pod černobílé strečové šaty, ve kterých vypadám docela sexy, k tomu černé lakové lodičky a černý šál přes ramena. Ještě rychle přimalovat rty a zezdola už se ozývá zvonek. Seběhnu před dům rozesmátá a připravená vrhnout se Pánovi do náruče, ale jeho oči mě zarazí. Zmateně se rozhlédnu kolem a vidím vedle stát cizí ženu s pohledem upřeným na mě. Je jasné, že patří k mému Pánovi, že na chodníku nestojí náhodou. Je pěkná, upravená, oblečená mladistvě a se vkusem – přesně, jak to má můj Pán rád, píchne mě v útrobách osten žárlivosti. Pán se se mnou vítá formálně, ani se neusměje. „Tak to je Šárka“, představuje mě, „a Daniela“. Podáváme si s Danielou ruce, ona s úsměvem dodá: „Těší mě, hodně jsem o tobě slyšela“. Tak oni se o mně baví a já vůbec nevím, že nějaká taková v životě mého Pána existuje!
„Půjdeme,“ popostrčí mě Pán šťouchnutím do beder a Danielu důvěrně uchopí levou rukou za paži těsně nad loktem. Stisknu rty a sklopím oči, záměrně zůstávám krok za nimi. Jdeme k autu. Ti dva se baví o nějaké Marii a jejím klubu. Já zarytě mlčím, ale nikomu to nevadí.
Přehrávám si scénu z dnešního odpoledne a snažím se vybavit si všechny detaily. Pánův nečitelný pohled, ale snažila jsem se vůbec, abych něco přečetla? Žárlivost mi zatemnila mysl a já celou dobu až k autu studovala špičky svých bot. Zcela přirozeně jsem přenechala své místo vedle řidiče Daniele, po cestě jsem se důsledně vyhýbala Pánovu pohledu ve zpětném zrcátku. Zasloužila jsem si to, jak jsem dopadla. Slzy se mi derou do očí, nechám je téct a vsakovat se do šátku.
Jeli jsme lesem, pak auto odbočilo na úzkou silničku vedoucí k hájovně, po které kromě jejích obyvatel nikdo nejezdil. Maximálně si tudy zkracoval cestu přes les občas nějaký cyklista. Dívala jsem se z bočního okénka a počítala, kolik odboček na lesní cesty, opatřených dřevěnými závorami, mineme. Párkrát už jsme tu s Pánem byli. Jen tak na procházce, ale několikrát jsme si tu i hráli. Bylo mi jasné, že s Danielou asi nejedeme pouze na procházku. Vzpomněla jsem si s nevolí na svoje maily, ve kterých jsem měla za úkol popsat Pánovi svoje fantazie. V jednom jsem popisovala jako velmi vzrušující fantazii hrátky ve třech. Jak by se mi líbilo, kdyby si pán hrál přede mnou s jinou subinkou. Momentálně mi to ale už tak vzrušující nepřipadalo. Seděla jsem na zadním sedadle úplně ponořená do vlastních úvah, když jsme zastavili u třetí závory. Najednou mě ovládla panika a srdce jsem měla až v krku. Nejistě jsem vystoupila z auta.
„Půjdeme se trochu projít, co říkáte, dámy?“ položil můj Pán řečnickou otázku a usmál se na mě i na Danielu. Zdálo se mi, že na mě trochu škodolibě.
Klopýtala jsem na podpatcích a pěstovala si svůj pocit křivdy. Daniela má pohodlnější boty na lesní stezku a pán ji přidržuje za loket, po mně se jen netrpělivě ohlíží. Nesu kufřík s hračkami, který se mi zdá těžší a těžší…
Zkrátka, než jsme došli na mýtinu uprostřed hustého náletu smrčků, měla jsem toho tak akorát dost, vzdor a křivda ve mně bobtnaly jak kynuté těsto na buchty.
Když jsem doklopýtala na mýtinu a položila kufřík, dolétl ke mně jen strohý příkaz Pána: „Svlékni se!“
Litovala jsem, že nemám spodní prádlo. Pohnula jsem se, ale zůstala jsem stát s rukama zkříženými na prsou a pohledem zabodnutým kamsi ke špičkám pánových bot. Cítila jsem, jak pán dostává taky zlost, jenže na rozdíl ode mne ji on dokáže ovládat. Daniela si sedla na pařez a pobaveně nás pozorovala.
„Podívej se na mě!“ procedil Pán mezi zuby.
Zvedla jsem zrak a věděla, že prohraju. Pomalu jsem si stáhla šaty a zůstala stát s nimi zmuchlanými v klíně. Pán otevřel kufřík, přistoupil ke mně a zavázal mi oči šátkem. Na krk obojek a na ruce pouta. Vodítko podal Daniele.
Teď tu tedy stojím, počasí přesně jako moje nálada, Pán s Danielou odešli z doslechu, a já přemýšlím, jak moc jsem Pána naštvala. Stydím se a je mi to líto, vždyť pokaždé všechno dělal pro mě, aby se mi to líbilo, proč se nemůžu přemoct a překousnout přítomnost nějaké další ženy, když to tak Pán chce? Ale přece jen červíček pochybností pořád hlodá, ani slzy ho ne a ne odplavit. Kdo je Daniela? Pán se k ní chová jako ke staré známé, přitom dost důvěrně, snad mě kvůli ní nechce opustit? Ne, to ať mi prosím nedělá… Jsem smířená se vším, jenom s touhle alternativou ne, posmrkávám do šátku a tak přeslechnu blížící se kroky, když je zaslechnu, jsou už docela blízko. Ztichnu a zatajím dech, když se ozve: „Tak ses rozhodla zůstat?“
„Ano pane,“ vydechnu zcela spontánně úlevou. Jindy se při nutnosti vypustit z úst toto oslovení ošívám jak nahý v trní, ale teď jsem ráda tak, že udělám cokoliv, aby se na mě už nezlobil. Vypadá to, že se mi to může ještě dnes podařit, abych si ho udobřila. Vrátil se pro mě, taky mě tu mohl nechat, dokud mi nedojde, že se budu muset osvobodit sama a ostudně se doplížit k autu. Že by mě tu nechal úplně samotnou a odjel s Danielou, to mě sice sebemrskačsky napadlo, ale spravedlivě musím přiznat, že to by můj Pán, jak ho znám, neudělal. I když některé tresty mi občas vzaly dech, nikdy mě nevystavil opravdovému nebezpečí, zkrátka nahou v lese několik kilometrů od civilizace by mě nenechal. (Nevěděla jsem, že mě celou dobu ani nespustil z dohledu, zpátky k autu poslal jenom Danielu, jak mi posléze řekla.)
Při odvazování neřekl nic, udělal to rychle, úspornými pohyby, sundal mi šátek z očí, připnul k obojku vodítko a beze slova mě vede k autu. Stydím se za svou rozmazanou řasenku a rozcuchané vlasy a ještě víc si to uvědomím, když vidím o kapotu auta opřenou dokonale upravenou Danielu se zářivým úsměvem. Zastavujeme se u závory. Nevím kam s očima, vtom mě oslovuje Daniela: „Víš, že jsi zklamala svého Pána a zasloužíš si trest?“
Prosebným pohledem na něj pohlédnu. Slituje se a poslouží vysvětlením a zároveň pokynem.
„Daniela je komteska mojí dobré známé, Madam Marie, požádal jsem ji, jestli by nám dnes nechtěla asistovat při našich hrátkách. Netušil jsem ovšem, že se budeš chovat jak umanutý harant, takže bych uvítal tvou omluvu a Daniela ti určí trest, který bez řečí přijmeš.“
„Omlouvám se, Pane, i tobě Danielo“, špitnu, „chovala jsem se hloupě, zasloužím si trest“.
„Viděla jsem, že ti moc nesedí pohybová omezení, viď? Proto jsem jako součást trestu určila uvázání k závoře a potom si můžeš vybrat: buď tady tu kytici kopřiv přivázat mezi roztažené nohy a potom padesát ran prutem přes zadek, přes stehna, nebo lýtka, jak určí Marek, nebo deset kolíčků na kundičku padesát ran prutem přes zadek a potom prutem posrážet kolíčky, to přenechám Markovi.“ Usmála se na něj a vrátila se pohledem ke mně.
Až teď jsem zpozorovala velkou kytici kopřiv, Daniela nezahálela, zatímco mě nechali přemýšlet u stromu na mýtině. Představuji si oba navrhované tresty a nemůžu skrýt vzrušení. Pán se na mě vědoucně usměje, zná mě příliš dobře. Ví, že moje představivost pracuje, i to, že si nebudu schopná vybrat.
Mrknu na závoru, pršet už přestalo, ale na dřevěném břevnu ještě visí kapky vody. Můj Pán pokládá na břevno na široko poskládanou deku a stahuje ji leukoplastí.
„Aby sis ji neshodila, až se budeš vrtět, nevím, jestli si takové ohledy vůbec zasloužíš,“ bručí naoko.
„Tady se přehni!“ Poroučí Daniela. Nešikovně se ohýbám přes závoru, je výš, než bych potřebovala, sotva dosáhnu špičkami palců na zem, plnou vahou spočívám na břevnu a jsem vděčná za deku pod břichem, i tak mě to hodně tlačí. Dost nepohodlná pozice na výprask. Když si představím ještě to srážení kolíčků, asi budu volit kopřivy, také s nimi mezi nohama nebudu tak vystavovat obnažené pohlaví jako právě teď. Daniela s pánem mi přivazují zápěstí ke kotníkům, každý na jedné straně. Potom zbylý konec provazu, ach ouvej! Natahují do stran a připevňují ke vzpěrám závory. Tím se mi doširoka rozevírají stehna a úplně ztrácím kontakt se zemí. Jak dlouho to můžu vydržet?
Pán řekl: „Bez řečí přijmeš trest!“ Chci to pro něj, dodávám si odvahy.
„Tak kopřivy, nebo kolíčky?“ Ptá se Daniela, když je hotovo.
Zvažuji ještě svoje rozhodnutí a vybírám kopřivy, i když si nejsem jistá, jak to zvládnu, kolíčky bych zpočátku snášela lépe… Možnost volby je pro mě také součástí trestu, tohle musel být nápad mého Pána, probleskne mi ještě hlavou. Vzápětí hořce lituji svého rozhodnutí. Daniela mě zkusmo pleskne kyticí mezi nohy, pálí to jako čert, ale není to nic proti tomu, co následuje. Napůl přeložený provaz omotá kolem volné části trupu, protáhne smyčkou a dva volné konce vede přes zadek mezi půlkami dolů, prsty v chirurgických rukavicích mi pečlivě rozhrne závojíčky na mušličce a zelenou žahavou kytici druhou rukou silně přitiskne do těch nejcitlivějších zákoutí, až překvapená ostrou bolestí zaječím. A vím, že to horší teprve přijde, ulámané chloupky na listech a na stoncích právě vypouští pálivou tekutinu na moji kundičku a pálení bude čím dál tím silnější, už teď je to k nevydržení. Ale vzrušením z bolesti jsem celá mokrá, nehledě na chlad mi i po zádech začíná stékat pot.
Daniela mi ještě párkrát přitiskne rukou kopřivy těsněji k tělu a upevní provazem pevně přitaženým k pohlaví a provlečeným pod závorou zpět k trupu. Lapám po dechu a křičím, házím sebou, ale nemůžu s tím dělat nic. Daniela čeká, až se trochu uklidním. Na pokyn Pána mi pak začne sázet prutem pořádné rány na vyšpulený zadek, v této poloze nemám možnost uhýbat ani jinak ulevit bolesti a tak rány na napnutou kůži můžu doprovázet jen křikem. Pán počítá za mě a při pětadvaceti se střídají, tolik jsem ještě schopná vnímat, ale vědomí pomalu odplouvá do jiné dimenze a přestávám bolest cítit tak intenzivně, zase mi po tvářích stékají slzy i s řasenkou.
Zdá se mi, že se pauzy mezi ranami prodlužují, nesnesitelně mě pálí rozkrok a uvědomuji si i bolest roztažených kyčlí, chtěla bych odvázat co nejrychleji a tak se soustředím na počet ran, který ještě zbývá, není to moc, deset, devět, osm… bolí to, aúúú. Mluví se mnou, nejsem schopná vnímat, co říká, poslední rána? Odvazují mě, nejdřív kopřivy, na pálení kundičky to nic moc nemění, ale sesouvám se z břevna a úleva je to obrovská. Pán mě pevně svírá kolem ramen.
Dává mi napít, až teď si uvědomuji, jak vyprahlo mám v krku. Daniela na mě zírá trochu s úžasem, musím vypadat hrozně. Pomalu se vzpamatovávám. Pán mě objímá a utírá mi slzy, potom mi položí ruce na závoru a jen tak si rozepíná poklopec a zezadu si mě bere, zasouvá svůj tvrdý klacek do mé rozbolavělé kundičky, přímo tady před Danielou, která se se zájmem dívá, pak přistoupí blíž, položí svoje ruce na mé a hladí mě po pažích až k ramenům, bere do rukou moje prsa a masíruje je dlaněmi, v prstech mne moje bradavky, až je to všechno k nevydržení, sténám a kroutím se, nárazy na můj zmučený zadek se stupňují, letím do nebe, můj Pán se mnou, Daniela mne pouští a nechává nás dva.
Já hloupá, hloupá, jak jsem mohla uvěřit, že by mne můj Pán opustil, jak jsem mohla být tak nedůvěřivá. Najednou jsem spokojená a šťastná, vím, že všechno, co se stalo, mělo svůj smysl. Můj Pán dělá všechno za nějakým účelem a všechno, co udělá, má svůj význam.