Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 8. září 2001, Autor: Janis
I.
Ráno se probudím úplně zpocená. Už zase mám příšerné sny, ve kterých prchám před zabijáky, mafiány a dalšími neřády, ale stejně mě nakonec ti bastardi vždycky zapíchnou jako levně prodejnou děvku.
Nelíbí se mi to. Nejsem dobrá oběť, raději se stokrát vzepřu, než abych někoho poslechnula.
A tak se raději otřepu z krušné noci a jdu si dát ochlazující sprchu. Mám pocit, že má pokožka je nesmírně rozpálená, že má nejmíň sto stupňů. Naprosto cítím, jak chladivé kapky vody po dopadu na mé obnažené tělo zasyčí.
Po očistě se ještě nahá postavím před velké zrcadlo. Zkoumavě se prohlížím. Hm, není to špatné, pomyslím si a svůdně si prohrábnu svou hustou hřívu a zamrkám očky.
Zkoumám své zaoblené tělíčko, něžně hladím své menší, ale pěkné poprsí, popleskám se po kulaťoučkém zadečku a hned popadnu zubní nit, abych měla krásný a silný chrup, až někoho kousnu do masíčka, hihi.
A ještě než opustím koupelnu hezky upravená a nalíčená, už na mě buší můj milovaný mladší bratříček.
“Zoe, co tam, k sakru, děláš tak dlouho?” vřeští patnáctiletý Tomáš a tluče pěstí do dveří.
Hrdinsky je otevřu a vyjdu ven jako bohyně. Sotva co jeho blonďatému číru uštědřím výchovný pohlavek, s úsměvem se na mne zašklebí a rošťácky prohodí:
“Ségra, nechceš mě zaučit v těch tvých zvrhlých praktikách?”
Nevěřícně na něj pohlédnu. Je mi jasné, že si o mě leccos zjistil od přátel a že leccos tuší, ale až tak?!
No, přiučit by fakt potřeboval, je pravda že mu ještě teče mlíko po bradě, ale je to brácha a…
Mohla bych si z něj udělat otroka, to je jasné, ale asi by moc neposlouchal a poslal by mě k šípku, a tak jej radši zpražím přísným pohledem starší sestry.
“Bratře, spíš než Kamasutru studuj fyziku, ať nejsi zakrslý jak nějaký analfabet.”
“A co takhle studium anatomie tvého těla?” volá ještě za mnou ze dveří, ale já už mizím na schodišti a jen se nevěřícně směji jeho drzosti. Ale co! Jak je vidět, je to v rodině.
II.
Venku před domem již netrpělivě čeká má kamarádka Eva. Evička je nervózní jako sáňky v létě, nemůže se dočkat, až konečně vyrazíme do města nakupovat.
Má milá přítelkyně mi vypráví o nových majitelích domu v naší ulici. Popisuje dva bratry, jeden se zdá být lepší než ten druhý. Jak je vidět, tak se s nimi už stihla seznámit. Bodejť by ne, když bydlí hned vedle nich.
Evička smyslně našpulí své plné rtíky a začne vyprávět:
“Ten mladší se jmenuje Radim. Je mu dvacet, je to fakt kus. Kulturista, chápeš, děvče? Takovéhle svaly,” ukáže na své bílé ručce a vyvalí modré oči. “Pokoj má plný trofejí, je to borec. Kdyby mu dal někdo ránu, ani by to s ním nehnulo.”
“Kecáš,” utrousím a hned myslím na to, jak krásně by se mi takový chlapec podmaňoval.
Evka na mne zamrká a já se jen směji.
Ano, ví o mých touhách, vůbec jí to nevadí. Ba naopak. Ona je tak “trochu” submisivní, a když se nudíme nebo máme prostě chuť, tak si spolu hrajeme na královnu a služku. Je to docela legrace a svým způsobem se mi má kamarádka líbí.
Nebudu zatajovat, že mám ráda kluky, tak i holky. Ale když vidím tuhle malou blondýnu na kolenou, jak prosí, tak lapám po dechu. Je to prostě úžasná holka a dobrá přítelkyně.
Druhého ze sourozenců popisuje s větším zanícením, vidím jí na očích, jak ráda by byla, kdyby nebyla jen jeho sousedka.
“Je o rok starší než Radim. Má takovou velkou motorku, počkej,” zamyslí se, “je to Harley Davison, říkal mi to. Dan je motorkář, víš. A ty jeho dlouhé tmavé vlasy a oblečení z kůže…” rozplývá se Evička, div mi tu neroztaje jako led na slunci.
No, budiž. Začínám trošinku žárlit, chci svou Evušku jen a jen pro sebe, ale co nadělám. Při nejhorším se podělím, no, i když vím, že tohle řešení není vůbec dominantní a vymyká se to mé povaze a vůli.
Ještě v ten den si koupím ohromné upnuté šaty na ramínka. Jsou fialové a sexy.
Evička se mi klaní, jak mi to v nich sluší.
Cítím se jako vládkyně.
Už jenom dostat toho kulturistu a jsem na vrcholu blaha.
III.
Sedím u Evy v kuchyni a pozoruji, jak chystá drink. Je velmi obratná. Dívám se na její oči, které plně věnují pozornost přípravě nápoje. Její něžné světlé řasy, mírně přivřené, jsou víc než krásné.
Celou dobu mlčíme.
Evuška si sedne naproti mně a podá mi rudou tekutinu. Mlčky sleduji její pohyby. Je o rok starší než já, ale je také o dost vyvinutější, co se proporcí těla týče.
Naše pohledy se střetnou a obě pochopíme. Trošku se usměje, ale já zůstávám ledově chladná. Takto vždy začíná naše hra. Ona si mě snaží získat, já jí však notně odmítám.
Postaví se a klekne si k mým nohám. Složí svou blonďatou hlavu mého klína a já vnímám, jak se lehce chvěji.
“Zmiz,” syknu.
Malou rukou mě pohladí po břiše a dotkne se i pravého prsu.
Okamžitě ji uštědřím políček a zařvu: “Jsi snad hluchá?!”
“Odpusťte, má Vládkyně,” špitne a přestane s doteky, ale zůstává klečet.
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Zase cítím, jak se mne dotýká, ovšem tentokrát na nohou. Její vláčné horké rty líbají moje kolena.
Popadnu ji za pačesy a ona se na mne neprovinile podívá. Odtáhnu její hlavu dál od sebe a ona oddaně sklopí víčka a tiše poví:
“Jsem jen vaše, má Vládkyně…”
Evičko, já tě doopravdy zbožňuju, pomyslím si.
Z její nevinnosti jdu do kolen, rozpaluji se ještě víc.
“Svlékni se, ty mizerná lhářko,” řeknu suše.
Samozřejmě, že poslechne. Trvá jí to sice dlouho, až ji musím párkrát podrážděně popohnat nějakým nepěkným slovem nebo dokonce plesknutím po zadečku. Nakonec přede mnou stojí úplně nahá, její svršky se válejí na zemi kolem jejích nohou.
Vidím její husí kůži, naběhne mi vzrušením taky.
Tak, a teď si ji můžu pěkně prohlédnout. Je to doopravdy Venuše, krásná a smyslná, radost pohledět. Její mikádo těsně pod uši rozfoukává průvan z okna, ona přivírá očka a chvějí se jí rty.
Chvíli na ni zírám přísným, tvrdým a nekompromisním pohledem a nakonec se na ni z ničeho nic obořím:
“Vůbec se mi nelíbíš! Jsi jenom obyčejná prachmizerná coura, rozumíš? Jsi neposlušná a vůbec si mě nevážíš! Směješ se mi do ksichtu, ty malá mrcho?”
Jistě, že se nesměje, ale...
“Ó, ne, má Vládkyně, já se vůbec nesměji. Ale pokud si myslíte, že ano, pak si zasloužím trest,” klopí zase očka.
Oběma se nám to líbí. Nemůžu si nepovšimnout, jak jsme obě rozechvělé, že nám oči jenom hoří tužbou.
Jenže já ji neustále napínám. Už to, chuděra, nevydrží a padne mi kolem krku s hořkým pláčem.
“Má Vládkyně, vy jste tak krásně přísná… Má Paní, já si vás vůbec nezasloužím!” vzlyká Eva a líbá mne na rty.
Docela mne to vyděsí, tohle ještě nikdy neudělala, a tak ji záměrně odstrčím a hned padne jedna facka. Bohužel se mi to dítko sesype k zemi a prosí, abych jí nařezala. Leží mi u nohou. No, to zas tak špatné nebude, i když by toho mohla opravdu vydržet víc. Ale vystačím si.
Ona je Evička trochu citlivka, všechno ji rozhází, nevím, jestli jí ty tělesné tresty dělaly dobře i v útlém dětství, kdy musela trpět nářezy opaskem a klečení na hrachu. Nevím, ale teď po nich naprosto prahla.
“Ne, nebudu tě mlátit,” řeknu tvrdě, což ji úplně zlomí.
Ještě chvíli ji častuji nadávkami a nakonec se přece jen slituji nad ubohou žábou, popadnu tu největší vařechu, kterou v kredenci najdu, ohnu si její bezvládné vzlykající tělíčko přes kolena a plácám ji přes půlky, jak jen dovedu.
Nádherně úpí, je to taková balada pro mé uši, až mám pocit, že ji seřežu do modra.
Uběhne asi deset minut a její prdelka k tomu nemá daleko. Nejen, že je rudá, ale místy i nafialovělá. Docela legrace, hi.
Evička už nepláče, jen se ošívá, kňourá a prosí o odpuštění.
Bohyně pomsty ve mne pomaličku, ale jistě umírá a jaký jsem ještě puberťák, tak se nad tou její zmalovanou kraslicí začnu řehtat jako kůň, ovládá mne záchvat smíchu.
“No to snad né,” zajíkám se smíchy, “víš, že ti ta fialová taky docela sluší?”