Poznámka editora: Tato povídka poprvé vyšla před několika lety v nějakém časopise a náhodou se mi dostala do rukou. Jak silně na mne zapůsobila jest možno poznat z toho, že jsem ji přepsal do počítače a pečlivě uložil na disketu. Disketu jsem po čase našel a vyžádal si souhlas ke zveřejnění. Jednalo se o můj první kontakt s ponyplay a jsem za něj Lence vděčen, stejně tak za to, že mohu tuhle povídku zveřejnit i na BDSM.CZ.
Michal Altair Valášek
Když mi volal poprvé, nejistě se zeptal do telefonu: „A máte uzdu na koně?“ Odpověděla jsem „Chceš být koněm?“ Položil sluchátko. Škrtla jsem tedy jeho objednávku. Nevěřila jsem, že by přišel. Objednala jsem náhradního klienta na konzultaci. času mám opravdu málo, a tak se snažím věnovat každou volnou chvilku těm, kteří si chtějí jen popovídat.
Zazvonil. Šla jsem otevřít a vedla jsem ho do studia. Styděl se. Mladý, asi dvacetiletý chlapec, mohl vážit maximálně padesát kilo.
„Jdeš na konzultaci?“ zeptala jsem se.
„Ano, jsem objednán.“
„Dobře, posaď se a povídej mi o svém problému.“
„No, chci být, jak jste říkala, tím koněm.“
„Aha“, pochopila jsem, o koho jde. Protože mu očividně nebylo příliš do řeči, přešla jsem tedy hned k věci.“Svlíknout a do sprchy!“
Než se stačil osprchovat, obula jsem si vysoké kožené boty celé pobité cvočky. Připravila jsem si uzdu a bič. Vyšel ze sprchy a kleknul si na kolena. Poplácala jsem ho po zádech. „To mám ale hezkého hřebečka,“ pochválila jsem svého nového koně. Oklepal se. „Tak, a teď tě budu cvičit! Takže cvalem, hezky dokola a zostra!“
Cválal opravdu jako kůň. Vzala jsem jezdecký bičík a pobízela jsem ho stále víc a víc. Po třetím kolečku jsem ho zastavila. Poplácala jsem ho znovu, tentokrát po hlavě, a dala jsem mu cukr. Poslouchal na slovo. „A teď budeš vozit paní. Opovaž se vzpínat!“
Nasadila jsem mu uzdu a nasedla na jeho záda. Podlamovaly se mu nohy, byl skoro ještě dítě, ale jeho úd se pod tího mého těla nalil krví.
Pobízela jsem ho bičíkem a on mě hrdinně vozil na svém útlém hřbetě. Pobízela jsem ho bičíkem oravdu jako koně. Drezírovala jsem ho. Cval, klus a chůzi střídal přesně podle mých pokynů.
Na jeho zadku přibývaly stopy po biči a vždy, když jsme procházeli kolem zrcadla, se do něho zálině podíval. Byl vzrušen. Byl to pro normálního člověka dost komický pohled. Útlý chlapec v koňském postroji nosí dominu, která má nejméně o patnáct kilo víc než on. Jemu to ale vyhovovalo.
Po určité době, kdy jsem uznala za vhodné, že by naše drezůra mohla skončit, jsem seskočila z koně a poručila mu, aby vyskočil na lůžko. Udělal to. Odstrojila jsem ho a ručníkem utírala jeho zpocené tělo. Přitom jsem ho chválila a poplácávala po zádech.
„Za to, že jsi byl poslušný, se ti musím odměnit. Lehni si na lůžko.“ Udělal to, tentokráte už ne jako kůň. Plnou vahou jsem mu sedla na hrudník zády k jeho obličeji a rukou mu začala masírovat jeho naběhlý úd. Trvalo to jen pár sekund a ruku mi zaplavila horká tekutina. Prudce oddechoval a já si šla umýt ruce.
„Tak co, líbila se ti moje drezůra?“
„Moc, vy jste psycholožka?“
„Ano.“
„A proč děláte dominu?“
„Protože jsem takto zaměřená, ale i jako psycholožku mě vždycky zajímali lidé s takovou orientací. Kdybych studovala sadomasochismus pouze teoreticky, myslím, že by to nebylo dostatečné. Za dva roky praxe dominy mám spoustu poznatků o osobnostech těchto lidí. Píšu o sadomasochismu knihu a mnohem zajímavější bude teorii prokládat rozhovory s lidmi, kteří s touto úchylkou žijí. Sadomasochismus je můj život a zjistila jsem, že skutečně kvalitní vztahy mohu navazovat pouze s podobnými lidmi, jako jsem já sama. Jsme už taková velká rodina.“
„Já bych se studěl komukoliv kromě vás říct, že mám představy být koněm.“
„Snad lidem, kteří jsou 'normální'. Zkusil jsi to říct jinému koni?“
„Žádného neznám.“
„No tak to vidíš. Kdybys poznal pár přátel, kteří jsou stejní jako ty, určitě by se ti žilo líp.“
„Ale já se toho chci zbavit. Copak to nejde? Třeba psychoterapií?“
„Snad částečně ano. Vše se dá do jisté míry ovlivnit vůlí a okolím, ve kterém žiješ. Ale říkám, jen do určité míry. Kdyby se masochismus dal léčit, myslíš, že bych měla tolik klientů? Masochismus není nemoc, proto se nedá léčit.“
„To jste mi moc optimismu nedodala.“
„Jsi ještě mladý, musíš se naučit žít s tím, jaký jsi. Je to součást tvé osobnosti. I když ti není příjemná. Ale na to příjdeš sám.“
Rozloučili jsme se. Když odcházel, chytil mě oběma rukama za ruku a začal mi ji líbat: „Paní doktorko, pomozte mi prosím. Chci žít jako normální člověk.“
„Ale v tom ti nikdo nebrání. Znám spoustu lidí, kteří jsou jako ty.“
Když jsem za ním zavírala dveře, cítila jsem na ruce vlhkost jeho dlaní. Dlouho jsem o tom chlapci přemýšlela. Věděla jsem, že se brzy objeví znovu, protože nemá sexuální partnerku. Je sám. Ostatně jako všichni sadomasochisté.