Osud

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.

Původní datum vydání: 12. srpna 2001, Autor: Meridian

Věru se tenhle sobotní večer nedařil. Byl konec října, nacházel jsem se sám na výletě v hlubokých horách a počasí se oproti předpovědi úplně zkazilo. Ale jak! Z černé oblohy se na zem řítily přívaly deště, doprovázené chvílemi kroupami a dokonce i sněhěm. Venkovní teplota rozhodně nebyla předpovídaných dvacet stupňů, když se na zemi dělala slabá, ale souvislá vrstvička sněhu. A já byl jenom naboso v sandálech a v baťohu už jenom spacák, všechny ostatní věci jsem už měl dávno na sobě. Před studeným větrem nebylo kam se schovat, ostatně jsem už byl celý mokrý, samozřejmě jsem v tom spěchu zapoměl doma pláštěnku. Ke všemu mi ještě praskla kůže na patě pravé nohy a za každý krok jsem platil mučivou bolestí.

Jídlo ani pití jsem neměl žádné, spoléhal jsem se na hospody, což nebylo právě nejchytřejší. Pokud jsem v těhle liduprázdných horách na nějakou narazil, tak jako na potvoru všude měli zavřeno. A ke všemu ještě tahle bouře. Ještě chybělo, aby burácel hrom a vytí vlků a mohl by se tu točit drákula. No to je výborný, to se fakt může stát jenom mě, to bych se s toho pos... Fakt nebylo, kam se schovat, vítr si našel cestu i mezi stromy a z mokrých větví padaly na zem v poryvech větru hotové kbelíky ledové vody. Byl jsem ke všemu na hřebenu a do nejbližší civilizace to bylo z kopce dobrý čtyři kilometry. Za týhle situace, kdy mi sandály kouzaly na čerstvám sněhu jako na ledě, mi to bude trvat alespoň dvě hodiny.

Ale zas by tam mohla být otevřená hospoda a možnost přespat v suchu. A nebo asi kilometr přede mnou byla podle mapy zřícenina staráho hradu. Zbožňuju tyhle staré zříceniny, taková noc ve staré zřícenině, sám si tam schrupnout ve staré hradní mučírně a nasát tu atmosféru, navíc to bylo blíž a po rovině, no zkrátka a dobře, dlouho jsem se nerozhodoval, s určitou lítostí oželel vesničku a nabral směr zřícenina. Na počasí jsem už dávno rezignoval a jenom dával pozor, abych na tenké vrstvě rozbředléhu sněhu neuklouzl. To by mi ještě chybělo, abych si vyvrtnul kotník. Počasí se nijak nelepšilo a já si razil cestu přívaly deště. Konečně jsem v dálce spatřil zříceninu.

Hradu dominovala vysoká věž, které ovšem chyběla střecha. Jinak se nezdál být na první dojem poškozený. Dokonce se mi zdálo, že se ve věži v jednom okně svítí. Že by tam bydlel kastelán? To by bylo dobrý. Troochu jsem pookřál a dodalo mi to nové síly, pokračoval jsem o dost rychleji kupředu. Konečně jsem dorazil ke zřícenině.

Ve věži se opravdu svítilo, hrad má tedy obyvatele. Jak se na mě asi bude tvářit? No co, v nejhorším mě nechá venku (jak jsem se mýlil... ), povzbudil jsem se a zabušil na vrata. Bylo tam k tomuto účelu našimi dávnými předky vymyšleno opravdu dokonalé klepadlo, takový masivní kovový kruh, co narážel na kovovou destičku a vydával dunivé, hluboké rány. Chvíli se nic nedělo. Začal jsem křičet a zvýšil intenzitu klepání. Po chvíli se rozsvítilo světlo a bylo slyšet čísi kroky. V zámku zarachotil klíč. Teď bych ještě mohl napsat, že se s příšerným skřípotem otevřely dveře, ale nic takového. Byly namazané a udržované. Stála v nich menší štíhlá dívka v bílém rouše, co sahalo až na zem a na hlavě měla špičatý dlouhý bílý čepec, v obličeji byla taky celá pobledlá, zkrátka se tady asi možná točí nějaký film, napadlo mě.

„Proč se sem dobýváš, člověče? Proč tě sem zavál osud? Vidím, že jsi celý promoklý. Můžeš jít dovnitř, jestli chceš, necháme tě tady někde v suchu přespat.“ zvala mě dál a dívala se přitom soucitně na moje promodralé nohy a promoklou postavu.

„Máš štěstí v neštěstí, do nejbližší vesnice jsou to čtyři kilometry a teď by zaručeně žádný auto nejelo. A my se tady scházíme jenom každou poslední sobotu v měsíci, jinak je hrad opuštěný. To by sis tedy dal, jít v tomhle počasí ještě takovou dálku,“ rozpovídala se cestou nahoru po točitých schodech.

„Vy tady točíte nějaký vystoupení nebo filmy?“ zeptal jsem zvědavě.

„Nu, my si tady jenom tak hrajem. Je to náš osud. Ale na to se mě radši moc neptej. Vůbec bychom Ti neotevřeli, kdyby nebylo tak hrozné počasí.“

„Dobrá, tak to bych si mohl zahrát s váma dohromady. Já nic nezkazím, se mnou je sranda. Teda, až si trochu odpočinu. Možná bys mi mohla prozradit víc...“

„No, víš, věříš v osud? Sice jsi v tomhle světě relativně svobodný, ale máš svůj osud. A tomu neunikneš, stejně jako nepřekročíš vlastní stín. Je to asi dost divné filozofování, viď?“ usmála se na mě.

„Ale vůbec ne, já jsem došel taky k podobnému poznání. Lidi, a nejenom lidi, ale všechno na světě má svůj osud. Je to tak,“ konstatoval jsem. Viditelně jsem ji tím příjemně překvapil.

„Tak? No, a my jsme se rozhodli, že našim osudem bude zahrát si na osud. Není to moc složitý?“ otázala se mě, když uviděla můj překvapený výraz. Teda, začínala mi být čím dál tím víc sympatičtější.

„Ne, ne, to ne, jenom mě to zarazilo. Je to zajímavá myšlenka. A jak se to hraje, to musí být asi dost složité...“ zajímal jsem se dál.

„Hele, víš, pravidla pochopíš za pět minut. Tady se jedná spíš o něco jiného. Jsme taková uzavřená společnost, hrajeme tady takové středověké situace. Někdy při tom bývá i mučeníčko. A protože život není možný ve smrti, zahrnuli jsme do hry i možnost smrti. Ale to je hrozně nepravděpodobný, snadno lze statisticky vypočítat, že by k tomu mělo dojít jednou za dvě stě let. Opravdu bychom neradi, aby se tu něco podobného stalo. Nicméně, tahle možnost tady je, ale to nás spíš přejede auto. Je tu právě proto, že smrt je součástí života. Bez smrti by ani život vlastně nebyl. Jinak zde ale občas, nebo spíš pravidelně, dochází k tělesným trestům, ale bez nějakého trvalého poškození. Prostě se jenom tak pobavíme. V pátek nás sem přivezou auta a v neděli pro nás zase přijedou. Víc ti zatím nepovím.“

To jsem se zhluboka nadechl. Tak tohle bych teda chtěl zkusit. Smrt je součástí života, tomu jsem sice teda moc nerozuměl, a že by bez smrti nebyl znovu život, to už vůbec bylo na můj mozeček moc.

„A vzali by jste mě na ty vaše hrátky? A za jakých podmínek? Nebo jste uzavřená společnost? A je možný být na vašem večírku jako nezúčastněná osoba?“

„Tak, uzavřená společnost nejsme. Přijímáme i nové členy. Podmínkou je absolvování na ostro jednoho sezení a oboustranná spokojenost. Jinak je nutný souhlas se stanovami a symbolický členský poplatek na krytí nákladů. Každý má stejná práva a povinnosti. Ze společnosti lze samozřejmě kdykoliv odejít. Ale pozor! Nikoliv v průběhu večírku, když by Tě stihnul nějaký nepříjemný trest. A taky tady nedochází k žádnému sexu,“ podívala se na mě zkoumavě.

„No, to chápu. A počkej, to bych se jako mohl teda i jako zúčastnit už dneska???“ vykoktal jsem ze sebe. Najednou už mi nebyla vůbec žádná zima. To je teda ale osud, to chci vyzkoušet.

„Samozřejmě. Rozhodni se dobrovolně, dám Ti pravidla a čtvrt hodiny na přečtení. Pokud se Ti to nebude zamlouvat, odvedu tě dolů, kde můžeš do rána přespat. A nebo Tě v případě zájmu uvedu do naší společnosti. Zahraješ si na osud. Ale pozor, budeš tam muset strávit celý večer, asi tři hodiny, a nebudeš moci svobodně odejít! Tak si to dobře rozmysli.“

Dostal jsem pravidla a dívka mě nechala v klidu o samotě. Zvědavě jsem otevřel knihu a začal studovat. Opravdu to nebylo složité. Byly celkem čtyři balíčky karet, v každém bylo deset karet. Hráči si podle směru hodinových ručiček měnili balíčky karet a tahali si z nich vždy jednu se zadaným úkolem. První balíček se jmenoval PÁN. Devět karet mělo napsáno „Pán může udělit milost“ a na desáté stálo „V tomto případě nelze milost udělit“. Druhý balíček nesl název SOUDCE. Rozsudky byly pestré, jako například zavření do klády, svázaní do kozelce, nucené práce, výprask, pranýř a úplně na konec stětí gilotinou s odkladem na doživotní galeje a !!!OPRAVDU!!! bezpodmínečné stětí gilotinou. Třetí balíček měl deset karet POŠKOZENÁ OSOBA a čtvrtý naopak PACHATEL ČINU. Byly na nich shodně osoby všeho možného společenského významu, počínaje děvečkou a konče šlechticem. Po vylosování musela během jedné minuty poškozená osoba obžalovat pachatele činu u soudce a ten pak podle vylosovaného zákona a vhodně zformulované obžaloby rozhodl o míře trestu. Ten ještě tímto nenabyl platnosti, PÁN mohl udělit ve vyjímečním prípadě milost... Už se roztočila moje fantazie na plné obrátky.

Tak, to s tou smrtí není zas tak žhavý, to by musela být opravdu peprná žaloba, soudce by musel vytáhnout setnutí a pán kartu nelze udělit milost. A to ještě třikrát za sebou. To opravdu nebylo moc pravděpodobné, to spíš havaruju někde v autě než tohle... Jevilo se mi to čím dál tím víc jako dobrá a vzrušující zábava. To bych si troufnul. I kdyby se mi to nelíbilo, tak kde je psáno, že musím přijít i podruhý...

Moje bílá paní se potichu přikradla za moje záda. Zlehka se mě dotkla na rameni, až jsem sebou trhnul.

„Tak, tvůj čas vypršel. Teď se musíš rozhodnout. Byl by jsi ve dvojici poškozená osoba a pachatel se mnou. Čekám...“ vyzvala mě. Připadala mi v tomhle bílém úboru čím dál hezčí a tak jsem rychle a celkem přesvědčivě vyslovil souhlas.

„Ano, ano, ale jistě, jsem pro, souhlasím,“ vyhrknul jsem ze sebe.

„Ještě, bych se Ti rád představil, jmenuju se,“ ale zastavila mě.

„Tvoje jméno a adresa mě nezajímá, nezlob se. Teď jsi tu jen na zkoušku a podle hraní a podle osudu uvidíme, jak se to dál vyvine. Vyber si nějakou přezdívku. Promiň, ale bude to tak lepší. „

„Tak mi říkej třeba... třeba Meridian! Je to ta spojnice mezi tím protilehlým severním a jižním pólem.“

„Dobrá, Meridiane. Jestli se staneš po dnešním večeru členem klubu, tak Ti taky prozradíme svoje přezdívky. Takže můžeme jít?“ otázala se.

Kývnul jsem. Šli jsme dolů do jakéhosi sklepení, úzkou a hodně točitou chodbou, až k masivním dveřím na jejím konci. Dívka otevřela dveře a vešli jsme do kamenné místnosti, zařízené jako středověká mučírna. Opravdu tady nic nechybělo, atmosféra byla tak dokonalá, že jsem to ani nečekal. Ovanul mě závan studeného vzduch a najednou mi byla zima. No jasně, vždyť mám na sobě mokré věci, ještě nestačily uschnout. Uprostřed místnosti plápolal v železném koši oheň a kolem sedělo pět párů. Všichni byly v převleku a vypadali jakko nějaká skupina historického šermu. Moje nová přítelkyně mě odvedla na její místo a představila mě.

„Tohle je Meridian. Souhlasil s tím, že bude na dnešní večer mým partnerem v našem osudu. Pravidla jsou mu jasná. Samozřejmě, pak se dále uvidí. Je to zcela podle našich stanov. Souhlasíte s tím?“ Otázala se bílá paní.

Po chvilce všichni souhlasili. Takže hra začala. Jakožto nový člen jsem byl zařazen na začátek a jakožto poškozená osoba jsem si vytáhl šlechtice. A ukázal kartičku všem. Moje partnerka si vytáhla děvečku. Taky ji všem ukázala. Ihned jsem přednesl žalobu soudci, že jako šlechtic mám právo první noci a tahle děvka se mi vzpírá, žádám tudíž o co nejpřísnější potrestání... Soudkyně vytáhla kartičku nucené práce. Chvíli přemýšlela, poté vznesla několik otázek na moji osobu a k mé bílé paní. Byl jsem evidentně přesvědčivější ve svých argumentech a navíc mě silně podpořila mužská část společnosti, že tohle si žádná děvečka ke svému šlechtici nesmí dovolit. Po chvíli vynesla rozsudek. A až po té ukázala svoji kartičku se zákonem. Čtvrt hodiny nucených prací pro svého pána! A bez jakéhokoliv odmlouvání. Ale neodpustila si mě napomenout.

„Protože jsi tu nový, tak si pamatuj, že zde nejsou povoleny žádné sexuální služby“. To jsem věděl, teď jsem toho teda zalitoval. Byla tak hezká a mohla by mi ho třeba jenom tak trošičku maličko polaskat, ale když ne, tak ne. Pan ukázal svoji kartičku. Mohl udělit milost, ale jen na mě vlídně pokynul. „Souhlas s rozsudkem“ potvrdil.Začal jsem tedy.

„Tak, pusinko, tvůj miláček má žízeň. A nikde na stole nevidím nic k pití.“ Ihned se vžila do své nové role.

„A co si přeje můj nový pán? Snad mu uvařím kafe, když je chudinka celý promočený.“

„No, něco vařeného bych si samozřejmě dal. Ale ne teplýho.“

Koukala překvapeně a vrtěla hlavou nad mým přáním

„Opravdu, pane, nezlobte se, jsem jen hloupá děvečka, nerozumímm vašemu přání, prosím, mohl by jste mi to trošku napovědět?“

„Ty jsi ale hloupoučká husička, dal bych si pivo. To je vařený a pije se studený. Tak šup, šup, šup, a vem rovnou dvě. A ať jsou vychlazený. A taky vem něco k jídlu!“ a už šupajdila.

„Tak, prosím, pane“ přiběhla po neuvěřitelně krátké chvíli s dvěma pivy. Byly i správně vychlazené! Jako správný a spravedlivý pán bych jí měl udělit pochvalu. Usmál jsem se na ni:

„No, vidíš, květinko, jak Ti to jde. Teď ještě dones něco malého k jídlu a dej vychladit další pivo. A budeš se starat o to, aby měl tvůj miláček na stole vždy bez pobízení vychlazené otevřené pivo a taky něco na zub. Sama si taky něco dones, na co máš chuť. „ a jelikož jsem za celý den nic nepil, byly dvě piva za chvíli v tahu a na stole nic, jenom prázdné flašky. A už běžela moje služtička s novým pivem a nějakou limonádou.

„Tak kde vězíš, kopretinko, a proč máš jenom jedno pivo, to se takhle uběháš k smrti. Dej sem ty brambůrky a dostal jsem chuť taky na šunčičku, tak koukej sypat“

„Ano, pane, už letím. Ale šunčička bohužel došla, může být uzený?“

Milostivě jsem svolil. Všimnul jsem si při konzumaci druhých brambůrků a pátého piva, že nějaké dámy jsou úplně fascinovány tím, že to do mě padá jak do popelnice. No, jindy se tak necpu, ale teď jsem celý den nic nejedl ani nepil. Ale čtvrt hodina uplynula, ani jsem nestačil dopít pátý pivo a už se slízelo ze stolu. Teda, sklízela moje bývalá služtička. Společnost se docela bavila, pánská asi ještě víc, ale bylo vidět, že jsem se uvedl docela dobře.

„Počkej, ty baloune nenažranej, tohle Ti teda osladím“ prskala.“Takhle Ti běhat pro pivo...“

No, dostala příležitost. Ani bych nevěřil, co všechno se dá stihnout za čtvrt hodiny. Byl jsem odsouzen k výprasku jakožto pacholek, co znásilnil selku. Marná byla moje plamená obhajoba, soudce byl nemilosrdný. A Pán??? Tentokrát byla v roli pána jedna madam a ta se na mě jenom mile pousmála a pravila: „Když se nám tady Meridian tak pěkně najedl a napil za naše peníze, tak nám určitě udělá to potěšení a nechá si taky tak hezky vysázet těch padesát ran na holu, že. A navíc by se slušelo, aby za každou ránu hezky poděkoval. Takže rozsudek tímto nabyl právní moci. „

No, zadek mě teda pálil neskutečně a nijak mě asi nešetřila. Byla to dost dlouhá čtvrt hodina plná bolesti a ponížení. Ale bylo to i dost příjemné, i jsem se pohlavně vzrušil, zvlášť, když mě bílá paní třela v přestávkách kolem přirození. Zase nebyla tak zlá, mohlo být i hůř... Koukal jsem se na ní potom úplně jinýma očima. Hra pokračovala a bylo mi to příjemné, přiznám se bez mučení, i v roli zasvěceného diváka. Nejhorším trestem snad byla ta kláda.

A už jsem byl na řadě v roli poškozené osoby. A vytáhl jsem si otroka! A moje partnerka zase měšťačku. Rychle jsem přednesl žalobu. Žaluju paní, že se mnou jakožto s otrokem podváděla svého manžela. Proti tomu nemohla soudkyně nic namítat a zákon zněl výprask na holou. Snad jenom, že otrok by neměl vyplácet svoji paní. Takovou děvku ale jó, zaznělo z úst mužské populace. A rozsudek potvrdil i PÁN. Třicet ran.

Vedl jsem ji k pranýři. Byl jsem trochu rozechvělý, to se přiznám, dívky jsem vyplácel vždycky jenom o velikonocích. Před pranýřem jsem ji přikázal, aby se předklonila a dala ruce za hlavu. Pomalu jsem ji vyhrnoval její bílé roucho. Teda, jak to dělala, byla celá bílá, určitě nebyla za celý rok ani jednou na sluníčku. Pod rouchem měla jeětě bílé kombiné, a na zadešku ještě bílé krajkové kalhotky, ale obratně jsem její zadeček obnažil.

Dal jsem jí bičík k ústům a poručil, aby držela. „Tak je to hezké, pusinko. Pěkně drž a moc sebou necukej. A ruce dej pěkně za hlavu“ To se mi teda taky moc líbilo. Ta její bezmocnost a pokora... Ale samotný výprask už ne, ale co jsem mohl dělat. Tady se nedalo couvnout nazpátek. Byl to prostě její osud. Snažil jsem se jí šetřit, ale byl jsem pokárán dokonce samotnou soudkyní.

„V takovém případě Vám udělím dvojnásobný trest za lajdáctví a ulejváctví a osobně provedu exekuci...“ No, byla na rozdíl od mé partnerky docela silná žena, to by asi jinak chutnalo... Musel jsem trochu přitlačit. A byl konec. A nové losování... Byl jsem sedlák a moje partnerka jeptiška. Náhle soudce zbledl. Ani PÁN nevypadal zrovna nějak moc nadšeně. A už tu byla obžaloba mé osoby. Jeptiška mě žalovala, ža jsem jí před kostelem urazil několika sprostými slovy. Tobude legrace, říkal jsem si připravil obhajobu. Aby se ostatní taky trochu zasmáli. Hájil jsem se slovy, že jsem řekl jenom „Ty jedna posvátná krávo, koukej vodlítnou na koštěti nebo ty tvoje cecky podojím, až ti bude peklo rájem“, protože mi hrubým způsobem zkřížila cestu. Všichni se zasmáli, jenom soudce a PAN mlčeli. Zavládlo ticho. Docela dlouhý, na můj vkus. Poté soudkyně povstala a pronesla rozechvělým hlasem rozsudek:

„Odsuzuje se k smrti setnutím hlavy bez možnosti odvolání, bezpodmínečně. Za tak závažný přečin nelze jinak. Ukázala kartičku...

Hrklo ve mě... A PÁN byl najednou bledý jako stěna.

„Ukaž kartičku, ukaž kartičku“ volali všichni. PÁN otočil kartičku. Všichni četli „milost nejde udělit“. A pak karty zamíchal a znovu ta samá karta. Všichni najednou ani nedutali. A po třetím zamíchání? Zatočila se mi hlava: Milost nelze udělit.

Náhle zavládlo hrobové ticho. Bylo mi jasné, že se s takovouhle situací ještě nesetkali. OSUD. Ano, hráli jsme si s osudem. A teď si pohrál osud se všema. Nikomu nebylo do řeči. Jak s teď zachovat. Nějak to všem přerostlo přes hlavu. Snad deset minut nikdo nepromluvil. Pak se ozval PÁN. Mluvil klidným, tichým hlasem. Šle z toho hrůza a každý věděl, že musí poslechnout...

„Tak, tohle se nám za celou dobu ještě nestalo. Nikdo to nechtěl. Takový osud... A máme samozřejmě možnost ukončit tuhle hru na osud. Ale bylo naším osudem ji hrát a osudu stejně neutečeme. Cítím, že tohle je asi naše poslední hra na osud. Osud tomu tak chtěl. Musíme ji dohrát, to je osud. Milost neuděluji a potvrzuji tímto rozsudek. Občalovaný má právo na záchranu života. Pokud projde se zavázanýma očima a s rukama svázanýma za zády po krákorcích nahoře kolem věže, tak bude omilostněn. Toto právo se tak v historii tohoto hradu poskytovalo všem odsouzencům na smrt. Ale, pokud vím, nikdo nebyl omilostněm, nikdo to nedokázal. Poprosím teď bílou paní, aby začala s rozsudkem.“

Bylo vidět, že to byl opravdový muž a zachoval si respekt. Hrál svoji roli opravdu důstojně. Snad doufal, že přeskáču krákorce a zachráním se a tím zachráním i jejich svědomí. Abych to trochu přiblížil, tak krákorce jsou takové kamenné nosníky , na které se pokládala prkna a na kterých stál krov. Asi čtyřicet metrů nad skálou. Čněly asi metr ze stěny, byly od sebe vzdáleny něco přes metr a široké asi patnáct centimetrů. Samozřejmé na nich už dlouho žádná prkna nebyla, byly obrostlé mechem a v dešti byly asi pěkně kluzké...

Dívka mi svázala ruce za zády. Vůbec jsem neoporoval, když mi pak dala kolem krku smyčku a vedla mě nahoru na střechu věže. Ostatní nás následovali. Konečně jsme dorazili nahoru.

„Podívej se, tak tohle by tě mohlo vysvobodit. Pořádně si to prohlídni... Budu ti držet palce...“

Podíval jsem se. Ne, to se nedalo... Ale co kdyby se to povedlo...

„Tak já to zkusím přelézt.“

Soucitně se na mě podívala. Zavázala mi oči šátkem. Tak, pomalu jsem se postavil na první krákorec. Ale ta hrůza. V životě jsem netrpěl strachem z výšek, ale teď se zavázanýma očima, s rukama spoutanýma za zády, a v tý hrozný zimě jsem se celý rozklepal...

„Já už nemůžu, tohle nesvedu,“ vypravil se ze sebe a klepal se jako osika Všichni to uznali. To by nikdo nedokázal. A opravdu to podle kronik nikdo nikdy nedokázal. Někdo mě uchopil za smyčku a vedl po schodech dolů. Všechno už mi bylo jedno. Pociťoval jsem jenom obrovské vzrušení a zároveň i strach. Musel jsem si kleknout a můj krk byl sevřen do díry mezi dřevěné desky. Gilotina... Náhle jsem se dostal do takového divného stavu. Ten jsem měl, když jsem boural s motorkou, ale jen chvilku.

Tady to musela být pro ostatní taky chvilka, ale pro mne celá věčnost. Nevím, jak bych to popsal... To vědomí, ta duše se najednou snažila opustit to tělo. Už byla z těla venku, ale ještě pořád s ním byla spojena smysly. Ještě pořád si neujasnila, jestli chce být v těle nebo se vydá do neznáma. To se pak taky už nebude moci vrátit zpět, nikdo jí to nezaručí... A tak chvilku váhala a úplně nestraně všechno pozorovala. I to tělo. Ten dobytek vystříknul, musela suše zkonstatovat a pak se ozval zvuk železa, co padá dolů po kolejnicích.

„Tak jsme ho chtěli jenom postrašit a von nám tady zkolaboval, rychle otevři tu kládu a dej mu umělý dejchání. A ty volej sanitku, dělej. To je v prdeli, takovej osud. Takovej osud.“