Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 17. února 2004, Autor: Span king
Čas příjemně plyne. Hledím na čadící plamen svíčky přede mnou a pomalu odpovídám.
„Nejlépe úplně.“
Vinárna je poloprázdná. Žena sedící naproti mně mírně přivře oči jako kočka na prudkém letním slunci a pomalu navazuje na moji odpověď:
„Dobře, do naha, ano?“
Skutečnost, že jsme se dostali k probírání technických podrobností budoucího výprasku mě přece jen trochu překvapila. Ano připouštím, klíč od vypůjčeného bytu mám s sebou, ale jen proto, že pionýrské vždy připraven nepovažuji za blbost.
„Ano.“
Píšeme si už nějakou dobu. Téma výprasků v naší korespondenci se pomalu rozšířilo o další věci, které naplňují nebo nenaplňují naše životy. Pamatuji si, jak mě překvapila její záliba v manipulaci s drobnými předměty. Po krátké odmlce odpovídá věcně:
„Dobře, souhlasím.“
Zdá se mi, že se náhle rozhodla.
„A nástroj?“
Cítím radost, že vše se vyvíjí tak, jak jsem si přál.
„Rákoska.“
Představuji si pohyb jejích nahých hýždí. Stažené svaly, změnu tvaru zadničky po jejich povolení. Přibývání červených proužků. Vzrušení. Vzdechy, pohyby těla.
„Dvacet pět je taková přijatelná míra, co říkáš?“
„Máš pravdu, je to takové magické číslo.“
Odpovídá a pokládá svoji ruku na mou.
„Zaplatíme, ano?“
Přirozeně se do mě zavěsí, volnou rukou si bere z vázy na stole karafiát, který ode mne přijala na začátku našeho příjemného setkání. Náhle se zarazí a otáčí se tváří ke mně:
„Na něco jsme zapomněli.“
Mám pocit, že jsem dnes řekl vše a snad i o kousek víc. Těším se na příští děj. Těším se a mohu říci, těším se celým tělem.
„Musíme rozdat role, zapomněl jsi? Počkej, podrž mi to.“
No ano, naše dohoda na začátku. Až los určí nakonec toho, kdo z nás bude mít v ruce rákosku. Nechal jsem se poněkud unést atmosférou večera a přestal jsem myslet na to, že to nemusí být moje ruka, která ji bude svírat. Vyvléká paži a do nastavených rukou mi pokládá květinu. Chvíli hledá v kabelce a v zápětí nalézá novou, blyštivou desetikorunu.
„Jak jsme to říkali? Hlava, budeš ten zlý ty.“
Malounko jiným hlasem dodává:
„Orel, teda ne, lev, budu o nic méně zlá já, ano?“
Vyhazuje minci vysoko nad hlavu a obratně ji chytá. Na chvíli vidím její záda.
„Podívej se první, co nám připravil osud.“
Otevírá dlaň a já vidím na minci stylizované zvíře se dvěma ocasy.