SS-sturmbannführer König přechází po místnosti a diktuje, jeho dlouhé nohy ve vysokých, kožených holínkách jako by odměřovaly čas. Zdenička sedí za psacím stolem a datluje do stroje, je pečlivě oblečená i upravená. Všechny Königovy písařky tak chodívají. O to se SS-sturmbannführer postaral. Nemá rád lidské trosky. Tedy, ne že by mu vyloženě vadily, ale ve svém nejbližším okolí je mít nemusí. Děvčata, která si vybral za zapisovatelky, jsou všechna hezká, mladá, slušivě se oblékají a dostávají dobře najíst. Samozřejmě, že to není zadarmo, ale zrovna od Zdeňky SS-sturmbannführer König dosud nic nad rámec jejích písařských povinností nežádal.
Němec diktuje, dívka zapisuje. Esesák přechází po místnosti, zapálí si cigaretu, dlouze šlukuje. Chvíli stojí s téměř vykouřenou cigaretou v ruce. Zdeňka už byla nejednou svědkem toho, jak ji někomu zhasil o zátylek, hřbet ruky, někdy i o tvář. Teď si ji ovšem s podivnou lhostejností típne o vlastní zápěstí. „Něco se vám nezdá, fraulein Zdeny?“ opáčí, když vidí Zdeňčin překvapený obličej.
Zdeňka rychle sklopí oči k psacímu stroji. Čeká další diktát, ale König mlčí. „Máte ze mne strach, fraulein Zdeny?“ zeptá se znenadání. Přejde přes místnost a klekne si vedle Zdeňky. Je vysokánský, takže i když klečí na jednom koleni, hledí Zdeňce téměř z očí v oči. „Nuže?“ naléhá a přejede dívce prsty po tváři.
Zdeňka ví, že mohla něco podobného čekat, ale přesto se jí dělá špatně. König ji hladí po tváři, zajede jí prstem do úst. Je to pozoruhodně intimní gesto, jako by se jí už zpola zmocnil. „Neodpověděla jste mi na otázku.“ Náhle ji chytí za vlasy a škubne jí hlavou dozadu.
„Já…,“ koktá Zdeňka vyděšeně. Na co, že mu to má vlastně odpovídat? „Zaskočilo mě,“ blekotá, „jak jste si típl cigaretu o zápěstí.“
„Proč?“ chce vědět König, aniž pustí její vlasy.
„Muselo vás to bolet,“ sténá Zdeňka.
„Bojíte se bolesti, fraulein Zdeny?“ dotazuje se esesák. „Samozřejmě,“ odpovídá si vzápětí a konečně pouští Zdeňčiny vlasy, „vy jste podřadná rasa. Takové věci jako bolest vás děsí.“
„Pojďte,“ zavelí náhle. Popadne Zdeňku za nadloktí a postaví ji na nohy. Sám se zvedne taky. „Seznámíte se s bolestí,“ vykládá a vleče dívku za sebou ven z kanceláře.
„Ne! Tam ne!“ protestuje Zdeňka, když se ocitnou u schodiště vedoucího do sklepa. Pokouší se mu vzepřít, ale nácek má děsivou sílu. Ani se nezastaví a táhne ji dál. Dívka klopýtá po schodech. Podpatky černých střevíčků jí ujíždějí do stran. „Ne, ne! Bitte schön, herr sturmbannführer,“ prosí.
König rozrazí dveře od sklepní místnosti. Zdeňku zahltí pach bolesti a zoufalství. Dva svalnatí tupohlavci se zvednou od železného stolu. Za nimi vidí mladá žena krysí tvář jakéhosi mužíčka. König pustí Zdeňčinu ruku a začne si navlékat kožené rukavice. Krysí mužíček se svíjí a trhá sebou. Je železnými pouty připoután ke stolu. Zdeňce dojde, že ho zná. Jistý Lojzíček, kšeftsman a příležitostný donašeč, zpola ubožák, zpola hajzlík. Co musel udělat, že si popudil svoje nynější pány, ptá se v duchu.
Odpověď se má dovědět vzápětí. Lojzík začne pištět jakási doznání. Zdeňka je ale příliš vyděšená, aby chápala jejich smysl. Přesto, že umí německy opravdu skvěle, nerozumí jedinému slovu.
König odpoutá vyslýchaného od stolu. Vzápětí s ním mrští přes celou místnost. Lojzík narazí na zeď a sesune se na zem. Skřehotá, pokouší se zvednout. „H-h-herr sturmbannführerrr…,“ koktá. Esesák ho nakopne. Jednou, dvakrát… Nikoliv v hněvu, ale promyšleně, s citem. Tak, aby ho neomráčil, nevykopl mu zuby…
Zdeňce je špatně strachy, odvrací se, pokouší se nevnímat výkřiky hrůzy a bolesti. Přesto nemůže nezaslechnout spokojené mlaskání – to si Königovi tupohlaví přisluhovači právě s velkým zadostiučiněním otevřeli sklenici marmelády. Pak dusnou atmosféru mučírny pročísne vysoký kvílivý vzlyk. König se přece jen netrefil a nakopl svého vězně do varlat.
Lojzík se zalyká a dáví bolestí. Sám esesmanský oficír vypadá, že je zaskočen. Štěkne něco na svoje podřízené. Tupci si otírají lepkavé prsty do kalhot a horlivě přikyvují. „Pojďte, fraulein Zdeny,“ osloví König Zdeňku a nabídne jí rámě. Zdeňka se ho chytí. Chce odtud pryč, děj se co děj. Takřka poslepu klopýtá po Königově boku ven.
„Pijete šampaňské?“ ptá se SS-sturmbannführer König o několik minut později.
„Ne,“ vydechne vyděšená Zdenička.
„Dnes uděláte výjimku,“ poučí ji Němec. Odvedl Zdeňku do svého bytu, pověsil kožený kabát a čapku s lebkou a hnáty na věšák a právě vytahuje ze spíže lahvinku sektu. „Podáte mi skleničky? Ty broušené. Támhle z příborníku,“ navádí svou nešťastnou společnici. „Prozit!“ zvedne sklenku v přípitku a obrátí ji do sebe.
Zdeňka je ráda, že dokáže omočit v šumivém nápoji rty.
„Vypadáte pobledle,“ vykládá esesák. Svalí se na pohovku a hledí na svou nedobrovolnou společnici. „Vadí vám pohled na krev?“ vyptává se zdánlivě zúčastněně. „Pak,“ dovozuje vzápětí, „byste ji měla co nejdřív setřít.“ Najednou popadne utěrku, s jejíž pomocí před tím otvíral šampaňské, a mrští ji po Zdeňce. „Nuže!“ vyzve užaslou dívku a natáhne jejím směrem nohy v kožených holínkách.
„Chc-chcete, abych vám utřela boty?“ dotazuje se nevěřícně Zdeňka.
„Ja,“ ujistí ji spokojeně König.
Jako nějaká loutka, odsouzená neúprosným scénářem k trapné roli, si Zdeňka kleká na kolena a začíná esesákovi otírat holínky. „Skvěle, fraulein Zdeny,“ libuje si König a opět ji začne hladit po tváři. „Teď mi je ještě olízejte.“
„Co… cože?“ ptá se Zdeňka, ačkoliv ví, co po ní esesman chce. To neudělám, bouří její nitro, ale zároveň ví docela jistě, že nechce skončit jako Lojzík. Skloní se a přitiskne rty na jednu z důstojníkových holínek. Chutná po kůži a vojenském leštidlu, přesto má Zdeňka pocit, že z ní cítí krev nešťastného Lojzíka.
„Úžasné, fraulein Zdeny,“ chválí ji sturmbannführer. „Teď tady,“ dodává vzápětí. Chytí Zdeňku za vlasy a přitiskne si její hlavu mezi nohy. Přes tuhou látku vojenských kalhot cítí Zdeňka jeho mohutnou erekci. Nakonec je to možná lepší než holínka. Otírá se mu rty a tváří o přirození. Čeká, že si König rozepne kalhoty, ale esesák místo toho sáhne po sklenici. Zjistí, že je prázdná, odstrčí Zdeňku stranou a jde si nalít. „Ale, fraulein Zdeny,“ kárá dívku, „vy vůbec nepijete.“ Sebere i druhou sklenici a vnucuje ji na zemi klečící Zdeňce. „Vypijte to,“ poroučí. „Až do dna!“
Zdeňka si není jista, zda nebude zvracet, ale pokouší se splnit rozkaz.
„Ještě vám zbývá olízat mi druhou holínku,“ upozorní ji takřka přátelsky König a natáhne k ní levou nohou. Zdeňka má pocit, že nic horšího už ji potkat nemůže. Odloží šampaňské a začne se věnovat náckově botě. Objímá ji a olizuje, přesně jak si to König přeje.
„Posaďte se ke mně, fraulein Zdeny,“ překvapí ji náhle návrhem důstojník.
Velmi váhavě si Zdeňka sedá vedle něj na pohovku.
„Máte ze mne strach?“ ptá se jí Němec. Hladí ji po tváři a po vlasech.
„Právě jste mě donutil, abych vám olízala boty,“ hlesne na místo odpovědi Zdeňka.
„Ale to vám nevadilo, že ne?“ ptá se blahosklonným tónem esesák. „Jste přece pro něco podobného stvořená. Nejste takový hmyz, jako ten tam dole, ale…“ Zajede Zdeňce rukama pod blůzičku a vzápětí na to i pod kombiné. „Óóó, fraulein Zdeny,“ vyráží takřka okouzleně, „vy jste úžasná. Nejste sice bytost jako já, ale na to, abychom se spolu potěšili, jste dobrá dost.“ Chytí Zdeňku za ruku a donutí ji vstát. Sám se vztyčí také. „Pojďte,“ vyzývá nešťastnou dívku a strká ji před sebou do vedlejší místnosti, jež mu slouží za ložnici.
Zdeňka neví, má-li očekávat doupě neřesti, plné červeného plyše, nebo naopak strohou vojáckou místnost s pryčnou namísto postele, ale esesákova ložnice je docela obyčejná, s bílým kobercem a zelenou lampou na nočním stolku.
„Svlékněte se, fraulein Zdeny,“ poroučí König a sám si začne rozepínat opasek a svlékat vojenskou blůzu.
Zdeňka je ztuhlá strachy. Ví, že by mu měla vyjít vstříc, ale při představě, že se s ní tenhle ohava, který před chvílí brutálně zkopal bezbranného člověka, a pak ji nutil, aby mu olizovala holínky, bude milovat, na ni jdou mrákoty.
„No, tak? Co se děje, fraulein Zdeny?“ ptá se König. Sám už se vysvlékl do půl těla. Pod bílou kůží se mu rýsují svaly a na předloktí jasně vystupují vytetované runy. „Nechce se vám?“
„Já…“ koktá Zdeňka a ustupuje před ním, dokud nenarazí do postele.
König ji znenadání chytí za zápěstí, zkroutí jí ruku za zády a povalí ženu tváří na postel.
„Měla byste poslouchat, fraulein Zdeny,“ radí Zdeňce medovým hlasem, zatímco jí přivazuje ruce k pelesti jakousi šňůrou. Teprve později Zdeňka zjistí, že ji tu má přichystanou pro podobné účely. Zvedne Zdeňce sukni a mladá žena s jistotou očekává, že ji znásilní, ale König ji namísto toho švihne vojenským opaskem přes pozadí. Zdeňka vyjekne, jak ji zasáhne zášleh bolesti.
„Dost, dost… bitte schön, her sturmbannführer,“ prosí, zatímco jí na zadečku naskakují červené pruhy, ale König se danou kratochvílí nejspíš skvěle baví. Teprve po chvíli pustí überschwung a rozváže Zdeňce ruce.
„Udělám, co budete chtít,“ slibuje Zdeňka a horečnatě si rozepíná halenku.
„Já o tom nepochybuji, fraulein Zdeny,“ usměje se na ni esesák a v modrých očích mu zlověstně blýská.
Zdeňka si svlékne blůzku, sukni i kombiné, odloží podprsenku a kalhotky, ale když si chce stáhnout punčochy, esesák ji zarazí: „Punčochy si nechte, to je hezké.“ Položí Zdeňku na postel, tentokrát na záda, a začne ji znovu přivazovat ruce k pelesti.
„To je zbytečné, herr sturmbannführer,“ dovolí si zaprotestovat Zdeňka. „Já se nebudu bránit. Udělám všechno, co mi řeknete. Budu s vámi spolupracovat…“
„Jak už jsem říkal,“ směje se König, „já o tom nepochybuju, fraulein Zdeny.“
Utáhne Zdeňce pouta, a pak ji přejede prstem po tváři. Náhle je vtělená něha, hladí Zdeňku po ňadrech a líbá ji na tváře. Pak vyskočí na nohy a dívka v hrůze očekává, co si na ni vymyslí teď, ale König si jen zouvá holínky a svléká zbytek oblečení.
Konečně je úplně nahý a Zdeňka vidí to, co před chvílí cítila přes látku jeho kalhot. Čeká další příval bolesti, až se do ní bude ten mohutný nástroj drát, ale König nespěchá. Lehne si vedle Zdeňky, hladí ji a laská. Olizuje jí bradavky, až jsou úplně nalité a ztuhlé. Chvíli je saje, jako by byl Zdeňčiným miminkem. Pak sjede ústy na dívčino břicho a níž, do klína. Roztáhne mladé ženě nohy a začne jí olizovat přirození.
Zdeňka očekávala bolest, ale namísto toho cítí slast. Zadeček ji sice pálí a svázané ruce trnou, ale jinak se jí tělem začíná rozlévat vzrušení. Chtěla by ho zastavit. Nechce přece, aby ji tenhle netvor, který ji před okamžikem týral a ponižoval, působil rozkoš. Ale jediné, co může udělat, je zavřít oči a semknout rty, aby se jí z nich nedraly výkřiky vášně.
König si takové násilí nedělá. Už si ji otevřel a připravil dost, tak ji uchopí za kotníky a se slastným výdechem do ní pronikne. Vzdychá a sténá, zatímco do Zdeňky vráží své mužství. Ani teď nespěchá. Čeká, až si na něj Zdeňčina kundička přivykne. Konečně je dostatečně rozevřená a vlhká, aby mohl začít přirážet vášnivěji.
To už to ani Zdeňka nemůže vydržet a ze rtů jí splyne výkřik vzrušení. Jako by čekal jen na něj, zrychlí Němec své pohyby. O chvíli později už křičí vzrušením i on. Vášeň ho přemohla a on se do Zdeňky mohutným výstřikem vysemení.
„Bylo by to lákavé,“ říká SS-sturmbannführer König. Stojí nad dosud svázanou Zdeňkou se sklenkou šampaňského v jedné a zpola vykouřenou cigaretou v druhé ruce.
Zdeňka leží před ním a připadá si vzácně zbědovaně. Připoutaná k posteli, vysvlečená jen do punčoch, zneužitá, zbitá a ponížená. Z klína jí vytéká Königovo sperma a ona se nenávidí za to, že křičela rozkoší, když ho do ní stříkal.
Esesák se napije šampaňského. Vypije sklenku téměř až do dna, potáhne z cigarety. „Bylo by to lákavé,“ opakuje. Odloží sklenici, ale cigárko si ponechá. Ještě jednou potáhne, vypustí oblak kouře z úst a přejede oharkem nad dívčiným tělem. „Ale ne,“ zavrtí vzápětí na to hlavou, „jste příliš krásná. Byla by škoda pokazit vaši dokonalost jizvami.“ Uhasí cigaretu tak jako předtím v kanceláři o vlastní zápěstí a nedopalek hodí do zbytku šampaňského ve sklenici.
Zdeňka vidí puchýřky a drobné sivé jizvičky na jeho zápěstí, ale také větší růžové, jež má Němec na ramenou a části zad. Ty ale – jak odhaduje – budou od střepin nějakého granátu, nebo něčeho podobného.
König přejde přes místnost a znovu sáhne po zapalovači. Tentokrát si ale nezapálí cigaretu, nýbrž něco jiného. Svíčku v jednoduchém svícnu, jíž si Zdeňka všimla už před tím, ale myslela – ach, jak naivně! – že ji tu esesák má kvůli případnému výpadku elektrického proudu.
„Tohle také pálí,“ vykládá mezitím důstojník zaujatě, „Ale,“ ujišťuje Zdeňku skoro starostlivě, „ne tak, aby to zanechalo jizvy.“
Zdeňka ví, že prosit nemá smysl. Jistě by se tím jenom bavil. Snaží se nekřičet, když jí krůpěj horkého vosku ukápne mezi ňadra. Dá se to vydržet, ale když zasáhne bradavku, je to horší. Zdeňka má ňadra nalitá a rozcitlivělá z předchozího laskání a horký vosk ji teď bolestivě zraňuje. Chvílí odolává, ale nakonec to nevydrží a zaškemrá: „Prosím, prosím už ne.“
„S vámi je to těžké, fraulein Zdeny,“ vrtí hlavou esesák, „stále jste nepochopila kouzlo bolesti. Někdy může být stejně povznášející jako rozkoš. Aspoň, že tu chápete,“ dodá a safírové oči mu blýskají potměšilostí.
Jede kapající svíčkou nad Zdeňčiným břichem. Postará se, aby svou dávku horkého vosku dostala její vlhká stehna. Přes dívčiny protesty roztáhne Zdeňce nohy a počká, dokud jedna horká krůpěj neskane přímo na její naběhlý poštěváček.
„Roztomilé, fraulein Zdeny,“ směje se, když sebou nešťastná mladá žena trhá a pokouší se vyprostit z pout. „Nechte toho,“ vyzve ji vzápětí. „Já vás rozváži, ale musíte mi slíbit, že budete hodná holčička. Budete hodná holčička?“
„A nebudete mi už ubližovat, herr sturmbannführer?“ odváží se položit otázku Zdeňka.
„Nebudu. Dnes už ne,“ odpoví König a na důkaz svých slov sfoukne a odloží svíčku.
Pak si znovu lehne vedle Zdeňky a začne ji hladit a laskat se stejnou něhou a pozorností jako před chvílí.
Zdeňka odvrací hlavou. Je ráda, že už jí esesák neubližuje, ale mazlit by se s ní také nemusel. Navíc Zdeňka velmi dobře tuší, že nezůstane jen u mazlení. Königův úd už je opět tvrdý a vyzývavě trčí z mužových slabin. Zdeňka se bojí vlastní reakce, když jí ty náhle zněžnělé ruce a vášnivá ústa přejíždějí po těle. Touží po tom, aby už ji odvázal. Ale když to König konečně udělá, má dívka ruce tak strnulé, že s nimi v první chvíli nedokáže pohnout. A to už ji Němec hladí po přirození, dráždí poštěváček, zajíždí prsty do rozevřeného a mokrého klína.
„Ach, ne, ne,“ protestuje Zdeňka, ale když může konečně pohnout rukama, obtočí mu je okolo ramen. Cítí vášeň a vzrušení a namísto odporem křičí rozkoší z blížícího se vyvrcholení. Zatne Königovi nehty do ramen a pranic se neohlíží na to, že mu drásá zjizvenou tkáň.
Ostatně Němci to při jeho vášni pro bolest také nevadí. Dostal fraulein Zdeny tam, kde ji chtěl mít, a teď na ni nalehne a vrazí do ní své mužství. Teď už si nemusí dělat starosti s tím, zda je pro něj Zdeňčina kundička dost velká, vjede do ní bez sebemenších potíží a tvrdě přiráží. Zdeňka se pohybuje proti němu, jednak proto, že ji pálí sešlehaný zadeček, ale také kvůli slasti, kterou jí König svým počínáním působí. Vzdychá a sténá a objímá ho. Líbá ho…
Dokud ji König znenadání nechytí jednou rukou za krk a nezačne ji škrtit.
O jeho síle už ví Zdeňka své. Ani nestačí zalapat po dechu. Marně se ohání po té ocelové paži s vytetovanými runami. Esesák ji škrtí, ale dál ji obdělává. V očích mu hoří safírový oheň a Zdeňka má pocit, že se udusí, že umře zezdola rozorávána jeho údem a seshora spalována jeho očima. Pomalu ztrácí vědomí, pohled se jí rozostřuje…
A v té chvíli ji König pustí, vytáhne z ní svůj nástroj a vystříká se Zdeňce na prsa.
„To bylo moc pěkné, fraulein Zdeny,“ prohlásí esesák o chvíli později. Došel pro zbytek šampaňského a druhou sklenku. Nalil a počkal, dokud Zdeňka sklenici žíznivě nevyprázdní. Teprve pak po ní sáhl sám.
„Danke schön,“ zašeptá Zdeňka a esesák se uměje. „Že byste konečně oceňovala, co pro vás dělám?“ pokouší se vtipkovat.
„Samozřejmě,“ rozkládá vzápětí, „jsem se do vás neměl napoprvé vycákat. Doufám, že to zůstane bez následků. Bylo by ostudné, aby příslušník mé rasy zplodil dítě s někým, jako jste vy. Na druhou stranu,“ pokračuje a pohladí Zdeňku po vlasech, „v tu chvíli ho nedokázal vytáhnout ani nadčlověk.“