Tentokrát mě Aradia přijala s úsměvem. Skoro jsem měl pocit, že jsem přijel ke kamarádce na kávu a ne k domině. To mě trochu vyvedlo z míry. Vždycky byla přísná a nesmlouvavá a dnes samé legrácky. Co má asi za lubem? Nikdy nedělá nic jen tak. Všechno má svůj důvod. Přemýšlel jsem, zatímco mi nalévala limonádu. Mé tušení se brzy potvrdilo.
„Dnes si, broučku, mám chuť hrát. Zahrajeme si spolu takovou hru. Díváš se rád na pohádky?“
Přikývl jsem.
„To je dobře. Takže dnes ode mě dostaneš tři úkoly. Jako princ z pohádky. Když je všechny splníš, uděláme si spolu krásný romantický večer. A splním ti každé tvé přání.“
„To by se mi líbilo,“ usmál jsem se.
„Když ale jeden z nich nesplníš…,“ řekla tak, že mi naskočila husí kůže.
„No nazdar!“ ujelo mi.
„Když je nesplníš, budeš můj zajatec. Ale to není všechno. Budu tě mučit, jak jen nejlépe dovedu!“
Polilo mě horko.
„Udělám vše, co si budete přát, Paní!“
„Každý další úkol bude o něco těžší, než ten předchozí. Takže hned začneme. První úkol zní: Budeš zavřen do vakuového lehátka a na penis ti dám vibrační kroužek. Když se během deseti minut nevystříkáš, úkol jsi splnil. Ale pokud se vystříkáš, čeká tě peklo!“
„A to má být jako ten nejjednodušší úkol? To se přece nedá vydržet!“ namítl jsem.
„Znáš to? Půl království a princeznu anebo tě sežere drak, můj princi. Jen mě tak napadlo, jestli jsem v tomto případě princezna anebo drak?“ zasmála se Aradia zle.
Po té mi Paní poručila, abych si oblékl kombinézu a kuklu a zavřela mě do vakuového lehátka s vibrátorem na penisu. Zavřel jsem oči a zkoušel myslet na práci a ne na můj pulsující ocas. Těch deset minut mi připadalo jako celé hodiny. Vůně latexu mě dráždila, ale já se rozhodl, že tohle mučeníčko vydržím za každou cenu. Bylo to peklo, ale zvládl jsem to! Tak první úkol mám za sebou! Hurá!
„Šikovnej kluk! Tak tedy další úkol. Tento bude o něco těžší. Spoutám tě do kozelce a ty se budeš snažit z provazů dostat. Ale abys to neměl tak jednoduché, dostaneš do pusy roubík z mých punčoch a zapnu ti zip na kukle v otvoru na ústa. Bude se ti zkrátka dost špatně dýchat! Ale abys neřekl, že nemáš žádnou šanci, uvážu tě tak, abys měl určitou možnost se z provazů při troše šikovnosti dostat.“
„Tak to bych možná zvládl,“ usmál jsem se.
Často jsem se doma spoutával a následně se snažil z provazů dostat, takže pokud mi nechá Paní aspoň jeden konec provazu u zápěstí, mám jistou šanci.
Paní mě svázala, jak řekla a zapálila si cigaretu. Dýchání tedy nic moc, ale protože jsem použil moji starou fintu, při svazování pořádně napnout svaly, věřil jsem, že úkol splním. Šlo to sice těžko, chyběl mi vzduch, funěl jsem jako lokomotiva, ale rozhodl jsem se bojovat. Vyšlo to! Tak už jen jeden úkol a princezna je dnešní večer moje! Anebo dračice? Musel jsem se smát.
„Ještě nemáš vyhráno, chlapečku!“ usmála se sebejistě Paní.
To určitě! Teď už to rozhodně nevzdám! Vítězství mám přece na dosah ruky!
„Čekám na třetí úkol, Paní!“ řekl jsem šibalsky.
„Nasadím ti na ruce bondážní rukavice, na hlavu dostaneš deprivační masku a spoutám tě na bondážním křesle. Ovšem tak, abys měl lýtka u stehen a na těle desítky uzlíků! Všechny provazy budou končit za tvojí hlavou a ruce budeš mít spoutány za opěradlem křesla. Pokud zvládáš akrobatické kousky, možná se z provazů přece jen dostaneš. Pokud ale ne, rovnou si tě na křesle nechám přivázanýho a vyzkouším na tobě své nové pomůcky.“
„Mohu se zeptat, jaké pomůcky?“
„Nejrůznější hračičky z kovu, které ti přichytím na koule a ocas a zapojím je do téhle šikovné krabičky na elektrotorturu. A potom vyzkouším všechny programy a stupně. Nejraději používám tenhle, co reaguje na zvuk. Když zařveš, dostaneš ještě mnohem větší ránu. A víš, co je nejhorší?“
„Ne, madam!“
„V deprivační masce neuvidíš, co všechno ti budu provádět. Tvoje smysly budou utlumeny, aby sis mohl pěkně užít. Užít bolest! Takže elektrotorturou začneme. A co bude dál…?“ řekla záhadně a zatvářila se jako šelma hrající si se svojí kořistí těsně před tím, než ji sežere.
Věděl jsem, že pokud Paní nechce, abych se z provazů dostal, tak nemám šanci.
S provazy to uměla. Přesto jsem doufal, že mi dá alespoň malou naději. Když jsem ale ucítil, jak pevně utahuje a uzlíkuje moje otrocké tělo, pomalu mi začínalo být jasné, že to celé byl její záměr. Navnadit, dát naději k vítězství a potom mě pošlapat jako kus hadru. Najednou mi připomněla doktora Mengele. Ten taky dával naději vězňům. O to horší pak pro ně bylo následné mučení.
Když je člověk připraven být dán na pospas bestii, bolest se snáší mnohem lépe, než když jeho ostražitost otupíte navozením pocitu jisté náklonnosti a lidskosti.
Bojoval jsem statečně a dlouho. Tentokrát ale marně. Časový limit vypršel a já už nebyl schopen protestovat. Na koulích a ocase jsem ucítil chladivý kov. A potom šimrání, které se záhy změnilo v píchání tisíce elektrických jehliček. Chtěl jsem křičet, ale maska mi v tom bránila. Chtěl jsem prosit o milost, ale pevně stažené přezky na obličeji mi nedovolovaly mluvit. Přesně v moment, kdy jsem měl pocit, že omdlím bolestí, mi Paní strčila do malého otvoru pro dýchání vatičku s jakousi tekutinou a pustila vibrační strojek. Nikdy bych netušil, že se mohu vystříkat při takové bolesti.
Paní konečně odpojila kovové kroužky a sondy napojené na elektriku a sundala mi z hlavy deprivační masku. Cítil jsem obrovskou úlevu. Celé tělo mě bolelo. Těšil jsem se, až mě Paní konečně odváže.
„Myslíš si, že jsem skončila?“ usmála se Aradia, jako by četla moje myšlenky.
Přikývl jsem.
„To se pleteš, broučku! Nejhorší tortura je po výstřiku. Když jsi nadrženej, tak to není to pravé,“ řekla a zapnula elektrické podtlaky.
Měla pravdu. Koule a ocas jsem měl v jednom ohni a další dráždění vibračním strojkem mého penisu mi bylo pěkně nepříjemné.
„Nepřestanu, dokud se nevystříkáš podruhé!“
„Takhle rychle za sebou to nezvládnu!“ namítl jsem.
„Tvoje chyba!“ řekla a nasadila mi kuklu pro regulaci dýchání.
Na nos mi dala znovu vatičku se známým pachem. Celý pokoj se se mnou zatočil. Ale tak nějak jinak.
Měl jsem pocit, jako by okolní svět na chvíli přestal existovat. Vnímal jsem jen čistou, absolutní submisi. Byl jsem pouhou hračkou v rukou dominantní ženy. Už jsem necítil bolest, ale jen nesmírnou slast, která proudila celým mým tělem. Zatmělo se mi před očima a já cítil, jak se bouřlivá láva uvnitř znovu valí na povrch. Znáte orgasmus, kdy vám vibruje každá buňka ve vašem těle? Šílený, bolestný orgasmus z pekla? Já ano.
Když mě Paní rozvazovala, usmála se, jako by ta bestie před chvílí ani nebyla ona a potichu mi pošeptala do ucha:
„Vždyť ty jsi přece nechtěl vyhrát, broučku, že?“