„Chyběla jste mi, fraulein Zdeny,“ prohlásí SS-sturmbannführer König, když se Zdenička objevila na prahu jeho obydlí.
Vy mně ne, pomyslí si Zdeňka nešťastně.
„Jen pojďte dál,“ zve ji srdečně esesák. Vypadá obzvlášť rozjařeně, ale možná je jen opilý. „Sklenku šnapsu?“ ptá se vemlouvavě a pozvedne koňakovou skleničku s tmavě hnědou tekutinou.
Zdeňka si představí mýdlovou chuť lihoviny a zavrtí hlavou. Ví, že dělá chybu. Později bude určitě o hlt něčeho ostřejšího, co by jí pomohlo spláchnout všechny nechutnosti, které s ní má esesman v úmyslu provádět, prosit.
„Nu, jak myslíte,“ poznamená König a obrátí kořalku do sebe.
„No tak, pojďte blíž,“ vyzývá Zdeňku a sám jí vykročí vstříc. Obejme ji oběma rukama, hladí ji po zádech, líbá do vlasů a na skráně. Když chce, umí být pozoruhodně něžný a pozorný, ale Zdeňka už ví, že je to zpravidla pouze předzvěst něčeho příšerného.
Tentokrát jako by si chtěl dát König s násilím na čas, ještě o pět minut později Zdeňku líbá a hladí. Přejíždí jí rty a jazykem po tvářích. „Moje sladká, malá fraulein Zdeny,“ šeptá okouzleně. Pak dívku náhle se vší svou brutální silou chytí za vlasy. Zdeňka má pocit, že jí je musí vyrvat i s kořínky. Zaskučí bolestí.
Esesák ji táhne do koupelny. Proč právě tam? Chce ji snad škrtit a zneužívat před zrcadlem? Nebo už jsem se mu omrzela, ptá se sama sebe vyděšeně Zdeňka, a rozhodl se, že mě rozseká na kusy? Z praktických důvodů to ale chce udělat na kachlíčkách?
Esesman smýkne Zdeňkou na zem před vanou. Dívka si bolestivě narazí kolena. Chce vstát, ale König ji znovu chytí za vlasy a strčí jí hlavu pod vodovodní kohoutek. Zdeňka prská a uhýbá před proudem studené vody, není jí to ale nic platné. Vana se plní vodou a König zatlačí Zdeňce hlavu pod hladinu.
Je to ještě horší, než když ji škrtil. Tohle bude můj konec, myslí si Zdeňka panicky, zatímco jí plíce hoří nedostatkem vzduchu. König jí trhne hlavou vzhůru. Dopřeje Zdeňce několik drahocenných nádechů, a pak jí opět ponoří hlavu pod vodu.
Zdeňka se pokouší nedýchat, ale už to nemůže vydržet. Vdechne vodu a začne se topit. König jí opět škubne hlavou vzhůru. Pustí Zdeňčiny vlasy a poodstoupí kus od děvčete. Stojí a kochá se pohledem na Zdeňku, která kucká a dáví na podlaze.
„Úžasná. Jste úžasná,“ poznamená.
„Takhle se vám přece nemůžu líbit,“ vydechne Zdeňka, když konečně popadne dech. Vzhlédne a otírá si vodu a sliny z obličeje.
„Naopak,“ vrtí hlavou König, „takhle se mi velice líbíte.“ Popadne Zdeňku za rameno a postaví ji na nohy. „Svlékněte se,“ poroučí a sám si začne sundávat zacákané oblečení.
„Všechno?“ ptá se Zdeňka přerývaně. „I punčochy a střevíčky?“
„Ne. Ty si nechte.“
„A tu mokrou blůzku,“ pokračuje esesman a zvedne Zdeňčinu zmáčenou halenku, „si zase oblékněte.“
„Ja, mein Herr,“ hlesne Zdeňka ztrápeně. Tuší, že jen při topení dnes nezůstane. König sám se zatím vysvlékl jen do půl těla, a to také není dobré znamení. Dokud má na nohou holínky, má určitě ještě něco za lubem. Nu, někdy i poté, co si je sundá…
Esesák odvede Zdeňku do ložnice, ale nezamíří k lůžku. „Zůstaňte stát tady,“ poručí.
To není dobré, říká si Zdeňka nešťastně. To není vůbec dobré…
„Mein herr,“ pokusí se zaprosit. „Nešlo by to…? Nemusíte mě přivazovat k těm hákům ve stropě, mein Herr…. Já…“
„Ano, Zdeny, co vy?“ ptá se s nelíčeným zájmem König. „Budete tu jen tak klidněte stát a necháte se ode mě bít důtkami? Opaskem? Nabijákem? To asi ne, že?“ pokračuje pobaveně. Chytí jednu Zdeňčinu ruku za zápěstí a připoutá ji k řemeni, který visí ze stropního háku. Podobně naloží i s druhou dívčinou rukou.
Zdeňce vyrazí slzy zoufalství a bezmoci. König si mezitím přinese kožené důtky a švihne Zdeňku přes ňadra, prosvítající pod mokrou halenkou. Jednou, dvakrát, třikrát… Krouží kolem Zdeňky a bije ji přes prsa, břicho, zadek, stehna… Nebije ji nijak silně, ale přesto to Zdeňka po chvíli už velmi nepříjemně cítí.
„Bitte schön, mein Herr,“ pokusí se opět zaprosit, „už ne…“
„Důtkami už nechcete?“ směje se König. „Mohu použít něco jiného.“
Přejde za Zdeňku, takže mladá žena nevidí, co dělá. Slyší jen, jak si čímsi poklepává po holínce. Rákoska, jezdecký bičík… Zdeňka neví. Slyší pouze, jak ta věc náhle zasviští vzduchem a vzápětí na to dopadne na její pozadí. Zaječí bolestí, a pak ještě jednou a ještě…
Teď už doopravdy brečí. Brečí a žadoní. „Prosím, Herr Sturmbannführer, prosím už ne… Prosím, prosím…“
„Když tak hezky prosíte,“ směje se Němec. Zahodí bičík, či co to bylo, na zem a začne Zdeňku laskat. Přistoupí těsně za ní, hladí dívku po vlasech, líbá na šíji. Tiskne a mačká jí ňadra pod mokrou blůzkou. „Jste slaďoučká,“ šeptá Zdeňce do ucha. Sjede jí rukama na boky, klekne si na kolena.
Zdeňce se točí hlava, jako vždy, když v Königově počínání dojde k podobnému obratu. Dokud jí jenom ubližuje, může k němu pociťovat nenávist a strach. Ale když jí začne působit rozkoš, neví ubohá Zdeňka, co si počít. Je jí trapné, že se jí náckovy pozornosti tak líbí. Takřka proti své vůli se prohne v zádech, vystrčí zadek a roztáhne nohy, aby byla pro Königa přístupnější. A esesák toho patřičně využije. Když chce, umí rozdávat rozkoš.
Hladí a olizuje Zdeňce přirození, strká jí prsty do vlhké kundičky. Pak začne stejnou pozornost věnovat také Zdeňčinu zadnímu otvoru. Tohle by si mladá žena odpustila, ale König je tentokrát rozhodnut dojít slasti právě v této dírce. Vytáhne jakousi mast či vazelínu a začne jí Zdeňce roztírat po zadečku. Vtírá jí mast dovnitř.
Zdeňka zatne zuby, zaryje nehty do kožených řemenů, kterými je přivázána. König se postaví na nohy, rozepne si kalhoty a vrazí své mužství do Zdeňčina ztýraného zadečku. Nakonec to nebolí, tak jak dívka očekávala. Vlastně… Nejspíš už začínám být stejně šílená jako on, myslí si Zdeňka vyděšeně. Nakonec se mi bude líbit i to bití a topení.
Esesák svírá její boky, naráží si ji na sebe. Přitom drtí mezi zuby nejrůznější zuckersüss a niedlich, dokud ho nepřemůže vášeň a on se do Zdeňky nevystříká. Po tom všem, co s ní dělal předtím, to ostatně netrvá nijak dlouho.
Zdeňka cítí, jak se jí podlamují nohy a trnou ruce. König ji nechá přivázanou a odejde do koupelny. Vrátí se po deseti minutách, už bez kalhot a holínek, oblečený jen do županu. „Netvařte se na mě tak ošklivě, Zdeny,“ nabádá dívku a pleskne ji po tváři.
Teprve pak ji odváže a Zdeňka se mu, ač nerada, zhroutí do náruče. Němec ji podepře a odvede k pohovce. Zdeňka si sice vůbec není jista, zda chce právě v tuto chvíli sedět, ale nakonec přece jen najde jakousi polohu, v níž se dá vydržet. „Nemohla bych, mein Herr…,“ začne.
„Was?“ chce vědět König.
„Svléci si tu mokrou blůzu?“ zkouší to Zdeňka.
„Selbstverständlich,“ mávne König blahosklonně rukou. „Šnaps?“
„Ja,“ kývá dychtivě Zdeňka.
„Cigaretu?“
Dívka zavrtí hlavou. Kouřit se dosud nenaučila. I když kdoví, ještě pár dnů po boku herr Königa a třeba přijde na chuť lecjaké neřesti. Falešný koňak chutná právě tak odporně, jak čekala, ale spolyká ho s vděčností.
Němec si ji mezitím prohlíží přes namodralý kouř z cigarety a v očích mu podezřele blýská. „Copak je, Zdeny?“ řekne konečně. „Vypadáte nějak… utrápeně.“
Že by to bylo tím, že jste mě trápil? pomyslí si Zdeňka.
„Nechutná vám šnaps? Dala byste si raději šampaňské? Bohužel, momentálně došlo. To ta válka,“ rozkládá esesák zaujatě. „Ale už záhy ji – s pomocí Boží a díky genialitě našeho Vůdce – vyhrajeme, a pak budete mít šampaňského, co hrdlo ráčí.“
„Jistě. O tom nepochybuju,“ poznamená Zdeňka povinně, i když na základě poslechu zahraničního rozhlasu tuší, že to s německými vyhlídkami není tak slavné. Navíc velmi dobře ví, že König má v Říši manželku, která by ho, kdyby nebylo války, jistě nenechala užívat si s hezkým, mladým děvčetem. Ostatně válka neválka, frau Trudi prý zuří už teď. Dokonce už údajně zvažovala odjezd do Protektorátu. Jen péče o tři děti jí v něm zabránila.
Pomyšlení na chrabré spojence a zlolajnou frau Königovou vrátí Zdeňce náladu. „Vida,“ prohlásí esesák, jemuž změna jejího rozpoložení neujde. „Vrací se vám barva do tváří. Přiznejte, Zdeny, že se vám to, co vám dělám, líbí.“ Přisedne si blíž ke Zdeňce a zajede jí rukou mezi stehna. „Vaše tělo to prozradí za vás,“ směje se.
Odhodí dokouřenou cigaretu do popelníku (tentokrát si ji kupodivu netípne o vlastní předloktí) a začne Zdeňku hladit po ňadrech. „Nuže, Liebling,“ naléhá, „líbilo se vám, jak jsem vás obšťastňoval do zadečku?“
„Tedy…,“ začne Zdeňka znejistěle. Königovy doteky ji vyvádějí z míry. Chtěla by být pevná jako skála, netečná k jeho laskání. Ale je to těžké. Kdyby mohla vyskočit a vmést mu do tváře, že je hnusný nácek! Ale to by ji zastřelil, a o to Zdeňka přece jen nestojí.
„Nuže?“ napovídá jí esesák. „Líbilo?“
„Do klína je to hezčí,“ kapituluje Zdeňka.
„Pročpak?“ chce vědět esesman.
Zdeňka neví, co odpovědět. „To… to si asi jako muž nedokážete představit,“ koktá.
„Jak muž zřejmě ne. Jako bývalý žák katolického gymnázia si zřejmě dovedu představit leccos,“ poznamená König, náhle překvapivě suchým tónem.
Rozdychtěné, a tudíž ne zcela soustředěné, Zdeňce chvíli trvá, než pochopí, co vlastně řekl. Střeží se na něj pohlédnout, ale stejně jako prve, i tentokrát König změnu jejího rozpoložení postřehne. Přestane ji vzrušovat a namísto toho jí zaryje prsty bolestivě do ňadra. „Bolest a ponížení, fraulein Zdeny,“ vykládá pomalu, „mohou být zdrojem úžasných zážitků.“
„Ale to vy,“ dodá už zase s úsměvem, „sama velmi dobře víte.“ Přestane trýznit Zdeňčino ňadro a opět zajede mladé ženě rukou mezi mokrá stehna. „Och, já už asi vím, co se vám na tom obdělávání do zadečku nelíbilo.“
„Neřekla jsem, že se mi to nelíbilo. Já jen…“ Zdeňka se stydí sama před sebou. Opravdu nemůže říci, že by se jí Königovo nedávné počínání nelíbilo. „Bylo to… bylo to zvláštní,“ přizná po pravdě.
Ale König si vede svou. „Vadilo vám, že mě při tom nevidíte, že?“ míní. „Musí to pro vás být obrovský triumf vidět, jak nad sebou ztrácím kontrolu. A to jen díky vašemu půvabu.“
Je ještě vyšinutější, než jsem předpokládala, pomyslí si Zdeňka nešťastně.
„Ale já nechci být neuznalý, fraulein Zdeny,“ sděluje jí esesák a propaluje ji obrovskýma modrýma očima. „Pojďte,“ zavelí a zvedne Zdeňku za nadloktí do stoje. „Dám vám možnost vychutnat si, jaké to je, když vás skrápí moje šťáva.“
Zdeňka nemá pocit, že by jí teď byl schopen postříkat. Ne, že by mu zopakování milostného aktu dělalo potíže. Ale takhle rychle po sobě? A po té spoustě hnusného alkoholu, který do sebe nalil…
Ale König ji nevede k lůžku, nýbrž do koupelny. Snad mě nechce zase topit, vyděsí se mladá žena, ale Němec ji tentokrát nacpe do vany celou. Rozkročí se a začne na ni močit. Jestli si Zdeňka, když ji svého času nutil, aby mu olizovala holínky, myslela, že hůř už ji ponížit nemůže, mýlila se.
Moč je odporná. Ještě odpornější než armádní leštidlo na boty, ale uhnout nemá Zdeňka odvahu.
„Nuže, Zdeny, je to ono?“ směje se König. Chytí Zdeňku za mokré vlasy a přitáhne si její hlavu k přirození. To ne, říká si dívka zoufale. Ale když jí König nutí, aby olízala poslední kapičky, udělá to. „Tak a teď se pořádně osprchujte, holčičko,“ vyzve ji Němec vzápětí.
„A mohu teplou vodou?“ ptá se Zdeňka už dočista zbídačele.
„Ale jistě,“ prohlásí nácek blahosklonně a opustí koupelnu.
Zvláštní, jak za určitých okolností chutná mýdlový šnaps dobře. Zdeňka má pocit, že by ho dokázala vypít celou láhev. Tedy za předpokladu, že by jí sturmbannführer König tolik nechal. Bohužel za tu dobu, co se myla a drhla, prolévala si vlasy vroucí vodou a vtírala do nich spoustu mýdla, esesák většinu zbývající lihoviny vypil. Zdeňka spolyká zbytek a rezignovaně hledí na svého nevyvoleného společníka.
König leží na posteli a opile si ji prohlíží. „No, tak pojďte ke mně, liebling,“ požádá ji konečně. „Zůstal jsem vám něco dlužen.“
„Já ten dojem nemám, herr sturmbannführer…“
„Nehádejte se se mnou.“
„To bych si nedovolila, mein herr.“
„Neděláte nic jiného,“ zavrtí König hlavou. „No, tak pojďte,“ láká ji. „Přece si nenecháte ujít potěšení z mého objetí.“
Ze srdce ráda, pomyslí si Zdeňka okamžitě. I když kdesi v koutku mysli ví, že lže sama sobě. Snad je to tím odporným pitím, snad celou tou odpornou atmosférou, v které je nucena žít, ale na objetí SS-sturmabannführera Königa je opravdu cosi zvráceně přitažlivého. A nácek to pochopitleně velmi dobře ví. Přiláká Zdeňku do lůžka a začne ji laskat a hladit. Věnuje se jí všemi možnými způsoby, jež je pozorný muž k uspokojení ženy schopen vymyslet.
Netrvá to dlouho a Zdeňka cítí, jak se jí ztýraným tělem rozlévá vlna slasti.
„Chcete, abych do vás strčil svoji zbraň?“ ptá se jí König.
„Ach, ano. Ano,“ sténá Zdeňka vášnivě.
„Obávám se, že na to bylo toho šnapsu až příliš,“ poznamená König věcně. „Ale nějak už si poradíme. Koneckonců jsou zbraně a zbraně…“
Zbraně? říká si Zdeňka nechápavě, ale vzápětí na to vyskočí zalita ledovou hrůzou.
To už ale drží esesák v ruce pistoli. „Ležte klidně, Zdeny,“ žádá hrůzou zkoprnělou dívku. „Tohle je speciálně upravená zbraň bez mířidel. Když budete rozumná, nebude vás to bolet.“
„Ne,“ zasténá Zdeňka, ale tváří v tvář černému ústí hlavně kapituluje a položí se zpátky do podušek.
„Není natažená,“ uklidňuje ji esesák.
Není natažená, opakuje si Zdeňka v duchu, zatímco jí chladný kov studí mezi stehny. Není natažená. Nejspíš není ani nabitá. Nemůže být… Něčeho takového by nebyl schopen ani König. Ostatně na co mu taková zbraň bez mířidel vůbec může být? Leda tak…
Leda tak na ránu do týla. Zdeňka cítí, jak ji polévá ledová hrůza. Zuby nehty se drží, aby nezačala ječet. Musíš zůstat klidná, musíš…
V tichu, které panuje, slyší cvaknutí natahovaného závěru.
Je to jen hra. Ta pistole není nabitá, říká si. Přesto jí srdce vynechá jeden úder.
Po nekonečné době vytáhne König hlaveň pistole ven. Otočí ji ústím proti sobě a se zaujetím ji olizuje. Nebyla nabitá, říká si Zdeňka ulehčeně. Nabitou a nataženou pistoli by si přece do pusy nestrčil. I když je šílený, tak takhle šílený není.
„Copak je, Zdeny?“ zeptá se König, když vytáhne hlaveň pistole z úst. Teď už je vzrušený až až. „Vydržte ještě chvilku,“ požádá rozjařeně. Přejde k oknu, vedoucímu do zahrady, otevře ho a vypálí do tmy před sebou. Kulka narazí do větví blízkého stromu, poláme je, a pak se s plesknutím zaryje do dřeva.