„You are my imbecile, my idiot lover“ zní lascivně z autorádia a já si pomalu uvědomuji, že právě dnes ze sebe takového idiota nechám udělat. Táhnu se kvůli tomu stovky kilometrů kamsi do severního hvozdu na zpola opuštěný starý hrad.
Po vleklém stoupání v krkolomných serpentinách se konečně otevírá pohled na rozložitou stavbu uprostřed zalesněné homole, jakých jsou v tomto kraji desítky, snad stovky. Z uctivé vzdálenosti pozoruji dění kolem a vychutnávám si poslední svobodnou cigaretu. Naprosté ticho a osamělost místa mne trochu uklidní, přesto střídavě se vzrušením cítím v těle silný běh nervozity. Připadám si jak omítka v rozích vstupního portálu, nepřetržitě rozdíraná kolonou neúnavných mravenců. Jsem více než rád, za nepřítomnost zvědavců, i když každou chvíli čekám, že sem nahoru dorazí skupinka turistů, kterou jsem minul na odpočívadle pod kopcem.
Téměř uklidněn se zakloněnou hlavou sjíždím pohledem vysoké zdi, majestátně lemující zarostlé stísněné nádvoří. Černý otvor zející kamsi hluboko pod zem mi přímo do plic vehnal notnou dávku zatuchliny. Říkám si, snad tam, snad určitě tam, většina mého dosavadního snění se odehrává právě ve sklepeních, musí to být tam. Z tak krátkého zamyšlení mě jako blesk vytrhuje můj vlastní výkřik, zmateně lapám po dechu, přes hlavu mám přehozený pytel, pevně stažený u krku a už nevidím nic. Slyším jen dunivé kroky, které jsem před tím nepostřehl, neslyšel. Kdosi nebo cosi mne surově vleče po dřevěných schodech nahoru.
Dusot kroků otřásá mým strachem stejně dobře, jako staletou vyschlou konstrukcí schodiště. Stoupáme stále výš, v tom pytli se téměř zalykám, sotva popadám dech, začínám se potit, ale toto utrpení už nebude mít dlouhého trvání. Pravděpodobně jsme vešli do krovu, podlaha je i tady dřevěná, houpavá a podle její měkkosti usuzuji na notnou vrstvu prachu. Podle počtu zatáček jsme museli dojít nad některé z bočních křídel hradu.
Tady mne ono cosi přivázalo za zdvižené ruce ke kovové tyči. Nohama stojím stále na podlaze, jsem donucen rozkročit, slyším praskot látky, trhá ze mne oblečení až do úplné nahoty, podle typického zvuku pode mne staví plechový kýbl a odchází. To vše bez jediného slova, bez jediného doteku na mém nahém těle. V této pozici zeji snad celou věčnost, ruce už mám úplně odkrvené a pomalu mnou otřásá zima.
Do všudypřítomného ticha se najednou spustilo šumění deště, neúprosně buší do střechy a na mne začíná kapat jedna studená kapka za druhou – na ramena, na záda, jen na hlavě přes pytel padající vodu necítím. Víc než déšť mi začíná vadit čím dál tím nutkavější potřeba onoho výborného kafe, které jsem do sebe oklopil cestou na benzínce a nervozita taky dělá svoje. Jsem si vědom, že po takovém prohřešku bude následovat trest, však neváhám déle a využívám kýbl, tak milosrdně mi přistavený mezi rozkročenýma nohama.
Zatímco má moč úlevně srší na dno nádoby, slyším blížící se hlasy. Podle rozjuchanosti jde o tu veselou skupinku turistů. Čekal jsem sice jejich příchod na hrad, ale v žádném případě bych si nedokázal představit takovouto situaci, v níž se s nimi mám střetnout a najednou je to tu. „Hele támhle je přivázanej ten psychouš, jak říkala kastelánka!“ „Ty vole, tak to je mazec, dělej, vyfoť ho!“ Cvakot závěrky mi zní v hlavě jak palná zbraň, potím se studem a ochromený ponížením poklesávám na svých poutech, až si téměř lámu zápěstí. Senzacechtivá skupinka s chechotem spokojeně odchází, přesto se mi zdá, že někdo zůstává.
„Hmmm takový pěkný kozičky“ šátrá mi po hrudníku drobná dívčí ruka. Mylně zadoufám v osvobození. Se slovy: „dáš si lízátko?“ mi nestoudně jezdí lepkavou laskominou po bradavkách, dolů po břiše až na ocas, probuzený z letargie a pomalu se zvedající vzhůru. Ve strachu zachovávám úmluvu mlčenlivosti a nevydám ze sebe ani hlásku. To drzou holku jenom povzbudilo, prsty mne švihla po zadku, roztáhla půlky a zálibně si prohlížela mou díru. „Ještě nikdy jsem neviděla chlapskou dírku, ten můj mi ji nikdy nechce ukázat, …díky chudáčku“. Zasmála se, s důrazným mlasknutím si vytáhla lízátko z pusy a bez zaváhání mi ho vrazila rovnou do zadku.
Myslel jsem, že mě tu tak nechá napospas utrpení, ale asi se v ní něco hnulo, když zašeptala: „Pojď chudáčku, odvedu tě odtud.“ Bleskurychle odmotala pouta od tyče, jakoby je snad sama…, zdřevěnělé ruce mi zkroutila za záda a pevně utáhla tím samým provazem. Bolestivá, sic příjemná změna. Vedla mě dál podkrovím, až jsem se odvážil zeptat: „Musím mít ještě na hlavě ten pytel?“ „Ano, byl to rozkaz od paní, v žádném případě pytel nesundávat! Pozor, teď se sehni, jinak si ošklivě ublížíš.“ Učinil jsem, avšak málo, záda mi rozedrala hrubá plocha nízko loženého trámu. Nejspíš budu mít pod kůží plno třísek. Není čas na fňukání, před námi další úskalí. Slečna se zdá být soucitná, vše mi trpělivě vysvětlila: „Teď přijdou příkré dřevěné schody, půjdeš přede mnou, našlapovat budeš opatrně bokem. Schodů je dvacet, dole už to bude v pohodě.“ Trochu se potím, našlapuji opravdu obezřetně, staré dřevo vrže, pomalu v duchu počítám jeden, druhý…lízátko se mi lehce tetelí v análku, cítím, jak mám dírku vyplněnou a nějakým zvrhlým způsobem mě to začíná vzrušovat.
Jsme dole, slečna mě vede spletí chodeb do jakési komory, kde snad nejsou žádná okna, přes pytel na hlavě nevidím ani náznak šera. „Na čtyři ty prase!“ ozval se hned za mnou hrubý ženský hlas, provazová pouta zapraštěla, nedokážu odporovat, už klečím jako zvíře na všech čtyřech. Strhla mi pytel z hlavy a začala se smát. „Co to máš za ocásek čuníku? Takovou sladkost si tvá špinavá prdel nezaslouží!“ Vyškubla slastné lízátko, až to zabolelo a nacpala mi ho do pusy. Zatímco cumlám nestoudnou laskominu, paní vyplácí můj drzý zadek rákoskou. „Tak, pro začátek stačí. Teď přivolám slečny, ať tě umejou a neopovažuj se vystříkat! Jakmile se tak stane, přivážu tě ke svodidlům u příjezdové cesty pro posměch kolemjdoucím!“ Asi mi nezbyde nic jiného, než vydržet.
Slečny vešly dovnitř, zapálily vysoké svíce, vyskládané kolem celé místnosti. Dvě drobné postavičky, jedna v červených, druhá v bílých mini šatičkách, na rukou vysoké rukavice ve stejných barvách. V tom okamžiku jsem spatřil i paní, seděla v mohutném koženém křesle, oblečena téměř stejně jako slečny, její barvou však byla černá, od bot až po masku s dlouhým saracénským chocholem. Vlastně jsem z ní neviděl zhola nic.
Pořád klečím na všech čtyřech, pode mnou zrezivělý odtokový kanálek, nejspíš nějaká stará koupelna. Jedna ze slečen odkudsi vytáhla dlouhou sprchovou hadici a pustila na mne vodu, naštěstí vlažnou. Rány na zádech a zadku pálí jako čert. Za takové situace nebude vůbec těžké udržet touhu na uzdě. Slečny jakoby tušily, nač pomýšlím, přivázaly mi ruce pevně k nohám litinové vany. Pak mi jedna z nich začala houbou rozdírat záda k ještě většímu utrpení. Ta druhá byla milejší, mydlinovou pěnou mi projížděla prsty mezi půlkama, přičemž občas zajela kluzkým latexovým ukazováčkem co nejhlouběji do análku. Když se bílá bestie dost vyřádila na zádech, jala se mi omývat ocas a to neměla dělat. Soustavné dráždění anální dírky a ocasu se mnou začalo dělat divy. Už už jsem se viděl uvázaný u cesty, když paní zavelela. „Dost! Opláchněte ho!“
Ještě mokrého mě vedou chodbou do velké místnosti, kde dominuje ohromná postel a úplně stejné křeslo jako v koupelně. Slečny si zabraly lože pro sebe. Už asi začínám tušit, o co tu půjde. „Na kolena prasáku“ zavelela paní, kolem krku mi zapnula obojek s řetízkovým vodítkem, obě ruce mi pevně přivázala do klína, usedla do křesla a držíc konec vodítka sledovala se mnou to překrásné divadlo. Slečny bez šatiček byly jedna od druhé k nerozeznání. Pevné kozičky, tak akorát do chlapské dlaně, štíhlá bříška a ještě sladší zadečky, které jsem trochu ošmíroval už v koupelně. Ostře řezané a přesto jemné tváře oběma lemovala záplava dlouhých rovných havraních vlasů.
Je tohle ještě skutečnost? Jejich tlumené vzdechy mne utvrdily v přesvědčení, že nesním. Oh, to jemné líbání, jazýček na jazýček, jazýček na bradavku, na bříško, na škvírku… Tak tohle bude můj konec. Když se slečny spojily dlouhým červeným umělákem tváří v tvář a začaly proti sobě přirážet, už dávno jsem cítil mezi dlaněmi svého naditého ptáka. Ach, kdybych si tak mohl alespoň jednou do některé z nich zasunout, jenom tam a zpátky… Ne, to se nedá vydržet, mačkám si ocas víc a víc, snad si paní nevšimne. Provaz je tak pevně uvázán, nemohu pohnout dlaněmi, musím si pomoci celým tělem, rozhoupávám zadek a přirážím ptákem do sevřených dlaní víc a ještě víc… Paní pomalu vstala, ze stolku vedle křesla sebrala misku, přidržela ji proti mému vybuchujícímu ptáku právě včas. Slečny se svíjí ve vzájemném orgasmu a já se svíjím s nimi. Ne, už jsem to déle nevydržel, naplnil misku, jak jen to šlo.
„Pij dobytku, u nás nic jiného nedostaneš!“ Káže paní přísně a já chlemtám skutečně jako čuník ve chlívku, semeno štípe v krku… „Pořádně všechno vylízej až do poslední kapky!“ Pak mi před obličejem vystřelila nůž, bleskovým chvatem přeřízla provaz na rukou až nebezpečně blízko u ptáka a jakoby mimochodem pronesla: „Támhle v koutě máš náhradní oblečení, hoď to na sebe, za pět minut tudy půjde prohlídka, připojíš se nenápadně k nim a vypadneš odtud jasný?“ „Ano paní, děkuji paní, děkuji vám za všechno!“ Líbám její černé rukavice, div nepadám zpátky na kolena. Ona se však opovržlivě vytrhla, vzala slečny za ruce a klidným krokem s nimi kráčela směrem ke staré koupelně.
Zbytek prohlídky hradu jsem prožil jako v mrákotách. Nemohlo být nic lepšího, než dostat se zpátky do auta. Snažím se trochu vzpamatovat a soustředit na cestu. Snad trochu pomůže muzika, „I am the one you want, unlike the others…“