Kap... kap... kap.
Ticho a tma.
Šátek na očích a tvrdá kulička v ústech. Ruce nepohodlně natažené nahoru, prsa vypnutá, nohy u sebe jen tak tak dosáhnou na zem. Celé tělo napjaté jako struna a čekající, chvějící se. Ale nic se neděje, až na ty kapky.
Kap... kap... kap.
Omezená možnost pohybu umožňuje jen trochu se pohnout, jen hlavou a krkem. Tak některé dopadnou do vlasů, jiné na kopečky pomalu se zdvíhajících chvějících se ňader. Pokusy trochu si ulehčit a změnit polohu pak vedou k tomu, že občas kapka dopadne až mezi lopatky a vydá se na dlouhou pouť podél páteře, až nakonec zmizí mezi půlkami někde dole. Jinak nic. Nebo že by přeci jen?
Po věčnosti trvající sotva několik minut přijde první letmý dotek vlhkých prstů. Dotýkají se jen špičky prstů, na krku, v podkolení, na bříšku, tančí si a kloužou a zvolna roztírají olej. Nespěchají, není kam. Je to k zešílení, nevidět jak se vlastní tělo postupně víc leskne a netušit, kam příště ty nenechavé prsty zabrousí. Chtěla bys? Cítit jejich pevnost, poznat jejich sílu? Ale jim se teď právě chce jen tak si unyle klouzat kolem boků a po zádech, protahovat chvilky sice klidné, ale prodchnuté očekáváním a vyhýbat se místům, kde po nich očekávající kůže touží.
Kap... kap... kap.
Kapky s sebou berou chvilku času, vteřinu věčnosti, zrnko žití a odměřují tak čas dokonalého klidu na straně jedné a neklidu na té druhé. Ale přece jen všechno má svůj konec. Není to soucit který ruce vede na stehna, zvolna od kolen výš po jejich zadní straně. Je to touha na straně majitele toho čekajícího těla, čekající mysli i čekající duše. Ne napořád, ne vždycky, ale teď a tady je všechno, co vidí před sebou, jeho vlastnictvím a on si to vychutnává do poslední... ale ano, kapky.
Ta stejná touha vede ústa k prsům - napřed k sání, potom k lehkému, ale čím dál silnějšímu kousání kolem bradavek. A to už obě dlaně pevně drží zmáčknutý zadek, jako by z něj chtěly vymačkat šťávu a ta skutečně teče, i když ne z něj.
Kap... kap... kap.
Stružky vlhkosti si razí cestu po stehnech dolů. Vůní vyjadřují pozvání a touhu a už není důvod mučit čekáním. Zuby se zakousnou do krku a vzápětí na to se jazyk vydá na průzkum jednoho z uší. Nehty drápou po těle. Na zadku přitlačí.
Kap... kap... kap.
Do šťávy se míchá krev, obětina bohu, který si hraje s bezmocným, ale roztouženým tělem. Konečně přichází ten pevný stisk rukou, odhodlané a rozhodnéí pohyby, před kterými se nelze bránit. Uvolní trochu provaz, ale to jen proto, aby bylo možno trochu roztáhnout nohy. Nečeká a nekontroluje si vlhkost, ví co dělá a proč. Vniknutí je otázka dvou vteřin a dvou zasténání a pak už se dvě těla pohybují jako ve vlnách a nevadí jim voda, která občas stéká po obou vlhkých tělech.
Kap... kap... kap.
Pot, voda, troška krve a troška šťáv už stéká po obou tělech, ale teď už se na ně nemá kdo soustředit. Je jen ohromná řeka, ve které se oba vznáší až k moři, které je ohromí svou nekonečností... a pak konečně uspokojený klid.