„Tohle prostě nedopadne dobře,“ pomyslel si mladík, který napolo klečel, napolo seděl opřený o box v zešeřelé stáji a spíš cítil, než slyšel nervózní pohyby velkého těla za sebou. Staré koňácké úsloví praví, že když po koni něco chceš, valachovi přikaž, hřebce požádej a s kobylou konzultuj. S rezavou klisnou nikdo nekonzultoval, zda pokládá za dobrý nápad čekat bezmála dvacet minut nasedlaná v boxu a podle jejího nespokojeného podupávání bylo vidět, že to nepovažuje za dobrý nápad.
Klisna se jmenovala (kromě mnoha jiných jmen) Morning Star, což štolba před jejím boxem pokládal za velmi případné pojmenování. Kromě obligátní „jitřenky“ totiž tohle jméno v překladu znamená i řemdih. A podle soukromého názoru jejího ošetřovatele se k jejímu temperamentu a povaze rozhodně víc hodila představa ostnaté železné koule na řetězu, než něžných paprsků Venuše, přinášejících světlo rána.
Kdyby byl stájník ještě o trochu vzdělanější, věděl by, že i biblický Lucifer byl nazýván jitřenkou, nositelem světla a jistě by i s tímto připodobněním souhlasil. Beztak byl přesvědčen, že klisna si z něj záměrně dělá legraci a čistě pro svou zábavu ho neustále drobně šikanuje. Tahle souvislost mu ale unikla, takže jenom rozmýšlel, jestli se nemá zvednout, dojít ke dveřím stáje, rozsvítit a vrátit se zpět na místo. Zabralo by mu to asi dvacet sekund. Jenomže v těch dvaceti sekundách by mohla přijít jeho zaměstnavatelka a její příkaz zněl jasně – připravit klisnu a čekat před boxem. A to si, na základě minulých zkušeností, nedovolil riskovat. Měl na to myslet dřív.
Seděl tedy v šeru podzimního odpoledne a sledoval škvíry okolo zavřených dveří, jimiž prosvítalo světlo silného reflektoru nad vchodem do stájí. Aby se trochu zabavil, rozhodl se počítat sekundy, aby si ujasnil, jestli jeho rozhodnutí vyčkat bylo nebo nebylo správné.
Když se dopočítal ke čtyřiceti, dveře se otevřely a reflektor nade dveřmi vykreslil na betonové podlaze stájí jasný čtyřúhelník, přerušený jenom stínovým obrysem ženského těla.
„Ahoj, držíte tady černou hodinku?“ ozval se pobavený hlas mladíkovy zaměstnavatelky. Jmenovala se (kromě mnoha jiných jmen) Lucie. Kdyby byl štolba ještě o trochu sečtělejší věděl by, že i toto jméno znamená v překladu „světlonoš“ a že tedy mladá žena i klisna mají společné víc, než zálibu v tom ho šikanovat. Sečtělejší ale nebyl, takže mu ušel symbolický význam cvaknutí vypínače, kterým Lucie zaplavila prostor jasným světlem.
„Dobrý večer, slečno Lucie,“ pozdravil zdvořile a rychle se přestal opírat o stěnu boxu, aby svou paní přivítal vkleče na kolenou, jak se sluší a patří.
Pravda, nebývá to v našich krajích úplně zvykem, aby zaměstnanec svého chlebodárce vítal s pokorou a na kolenou. Nicméně poměry mezi Danem, jak se stájník jmenoval, a Lucií nezvyklé již nějaký ten rok byly.
Lucie byla potomkem šlechtického rodu, kterému v za první republiky patřil rozlehlejší statek, místními nazývaný zámek, a přilehlé polnosti v rakouském pohraničí. Z majetku je vyhnali nejdříve nacisti, pak komunisti a v devadesátých letech jim byl po různých průtazích některý majetek vrácen, ve stavu odpovídajícím půl století laskavé péče různých vlastníků, z nichž poslední bylo místní zemědělské družstvo, které v objektu provozovalo sklad teoreticky průmyslových hnojiv, prakticky rozličného harampádí, které se nevešlo jinam.
Jednu z prvních věcí, které udělala, byl návrat starých stájí k jejich původní funkci. Personálu se v okolí po útlumu zemědělské výroby našlo dost, ale jeho přístup a pracovní nasazení Lucii příliš neohromoval.
„Za časů mojí babičky bych vás prostě spráskala, a byl by pokoj,“ nespokojeně hučela pokaždé, když nepomáhaly řeči andělské ani ďábelské a něco nebylo uděláno pořádně.
„Možná by to fungovalo i dneska,“ ušklíbl se jednoho dne Daniel. No a zbytek, jak se říká, je historie. Pečlivost jeho práce se výrazně zlepšila, i když metodami, se kterými tvůrce Zákoníku práce jistě úplně nepočítal.
„Doufám, že jsi byl dneska obzvláště pečlivý,“ usmála se jezdkyně na klečícího štolbu.
Tomu úsměv přišel poněkud vlčí a ze zkušenosti věděl, že nevěští nic dobrého. Čehož se současně trochu bál a trochu se na to těšil. „Ano paní, snažil jsem se,“ odpověděl pokorně a sklopil zrak, prohlížeje si černé jezdecké boty a bílé rajtky své paní.
„No, uvidíme,“ zabroukala mnohoslibně Lucie a otevřela dvířka boxu. Zdvořile nabídla klisně pamlsek, zkoumavě ji pohladila po krku a promnula si prsty.
„Mohlo to být lepší. Takže aby sis pamatoval, že máš být příště pečlivější, dostaneš pro dnešek zase kolík do zadku. Mimo jiné. Takže se běž připravit a přines mi bičík.“
„Ano, paní,“ povzdechl si štolba a vydal se do sedlovny. Vývoj dnešního večera ho nijak nepřekvapil, protože už z tónu prvotního příkazu usoudil, že jeho zaměstnavatelka má dneska náladu ho potrápit, a že ať udělá cokoliv, nebude to dobře. Půl odpoledne se toho zčásti bál, zčásti se na to těšil.
Typický odér smísený z vůně kůže a koňského potu byl v sedlovně doplněn ještě jemným závanem medu, od přípravku se včelím voskem, který Daniel používal na údržbu kožených součástí. Dan měl sedlovnu rád, bylo to příjemné místo, zvlášť když se venku ženili všichni čerti, tady byl klid, teplo a příjemně. Teď ho ale příjemné zážitky nečekaly, ba právě naopak.
Místo toho otevřel malou skříňku, na které byl štítek s jeho jménem. Vyňal z ní malou lahvičku s lubrikantem a podstatně větší anální kolík z tvrdé černé gumy, který si jeho zaměstnavatelka poslední dobou obzvláště oblíbila jako prostředek výchovy a trestu. Líbilo se jí, jak zásadní efekt může mít nenápadná a pro ni nikterak namáhavá věc, je-li umístěna na správném místě.
Dan si stáhl kalhoty, přehnul se přes jeden stojan se sedlem a široce roztáhl nohy. Snažil se vší silou uvolnit, když si začal mezi půlky zadku zasouvat nalubrikovaný kolík. Ze zkušenosti věděl, že taková věc chce čas a nesmí se uspěchat. Ovšem nechat Lucii čekat příliš dlouho, na cokoliv, nebyl příliš dobrý nápad. Pár minut to zabralo, ale nakonec nejširší část kolíku úspěšně zmizela ve štolbově zadku a zbytek následoval snadno. Celá procedura ho nesmírně ponižovala a zároveň nesmírně vzrušovala. A mohl si být jist, že ponížení se mu dostane do sytosti. A pokud se onoho vzrušení týče, inu, to už byl jeho problém.
Cestou zpět vzal z držáku pletený jezdecký bič a vkleče jej na natažených rukách nabídl Lucii.
„Kalhoty dolů a přehnout!“
Štolba se opřel o stěnu boxu a podle rozkazu vystrčil zadek. Jezdkyně s uspokojením zaznamenala vyčnívající základnu kolíku a rukojetí bičíku jej zatlačila dovnitř, až Dan zalapal po dechu. Pak nebohému štolbovi vysázela pár poctivých ran přes zadek. „To abys nezapomněl pro příště,“ ušklíbla se.
„Ano paní, děkuji paní,“ zasyčel.
„V pořádku, můžeš se obléknout,“ odvětila, vzala klisnu za otěže a odkráčela uličkou ven. „Pak za námi přijď do haly.“
Lucie nesnášela ticho, rušené jenom duněním koňských kopyt. Sotva klisnu trochu rozhýbala, dálkovým ovladačem spustila hudbu a z reproduktorů se rozezvučela Madonna:
Faster than the speeding light she's flying,
trying to remember where it all began.
Dan si mezitím pohladil zadek, s povzdechem natáhl kalhoty a tak rychlým krokem, jak mu jenom masivní kolík mezi půlkami dovoloval, se vydal do haly. Zastavil se mezi dveřmi a pozoroval pracující dvojici.
„Nestůj tam jak tajnej svatej,“ zavolala na něj Lucie. „Támhle si klekni,“ ukázala bičíkem na jeden z rohů jízdárny. „Kleč, a přemýšlej o svých hříších, Danečku,“ křikla a pobídka ryzku do cvalu.
„Ano paní,“ odpověděl tiše Dan, i když ho nemohlo být přes hudbu slyšet. Klekl si, ale místo rozjímání nad svými domnělými či skutečnými prohřešky pozoroval svou zaměstnavatelku, jako vždy se směsicí úžasu a mírného zděšení.
Kdyby měl popsat svou zaměstnavatelku jedním slovem, asi by to bylo „jasná“. Vypadala vždycky jako na jasné, trochu přeostřené fotografii. Měla dlouhé černé vlasy sepjaté do ohonu, jasně bílé tričko a rajtky, leskle černé vysoké boty. Dan nikdy na Lucii neviděl jinou barvu, než černou nebo bílou. Jenom světlo nebo tma, nic nejasně šedého, nic co by připouštělo kompromis nebo pochybnosti.
She‘s got herself a little piece of heaven,
waiting for the time when earth shall be as one.
And I feel quicker than a ray of light.
Ryzka pod jezdkyní vypadala jako trochu z jiného světa, do černobílého schématu se nehodila. Nenabízela absolutní dokonalost, i když k Lucii se chovala s podstatně menší mírou škodolibosti, než ke svému štolbovi. Svět prostě nikdy není tak dokonalý, jak bychom si přáli.
Stájníkovi jeho vlastní nedokonalost připomínaly štiplavé stopy biče na půlkách a nepříjemný pocit kolíku mezi nimi. Pozoroval Lucii, jak provádí klisnu skokovými řadami. Bolest po výprasku postupně přestávala, ale naopak se postupně přidala bolest klečením namáhaných lýtkových svalů. Zavřel oči a přemýšlel, jak dlouho to ještě bude muset vydržet, pomalu počítal sekundy.
Až po chvíli si uvědomil, že neslyší zvuk kopyt. Otevřel oči a zjistil, že z metru hledí přímo na hruď klisny. V jejím sedle se pobaveně šklebila Lucie: „Já si říkala, kdy se probereš. Myslíš, že si budu překážky stavět sama, co?“
Dan si teprve teď všiml, že Star shodila horní břevno jedné z překážek. „Omlouvám se, paní, hned to napravím,“ vychrlil a vystartoval břevno zvednout na místo.
„No, to brzo,“ zabručela Lucie. „Říkala jsem si, že bys pro dnešek mohl vyváznout jenom s jedním trestem, ale teď vidím, že si po Star budu muset vzít do parády i tebe. Mazej zase na místo a tentokrát pro změnu dávej pozor!“
Víc už se Dan snění neoddával a podle pokynů stavěl překážky. Ve skutečnosti to bylo jednodušší, než nehnutě klečet, alespoň si protáhl ztuhlé svaly. Ale zase při každém kroku cítil trestný kolík mezi půlkami.
Lucie seskočila z ryzky a luskla na Dana prsty. „Odstroj ji, a místo ní připrav k výcviku sebe, máš na to patnáct minut,“ přikázala mu, předávajíc otěže. „A tentokrát to neodflákni, víš, že už máš u mne pro dnešek vroubek.“
„Ano paní, budu obzvláště pečlivý,“ odpověděl mírně se třesoucím hlasem Dan. Odvedl Star do boxu, odstrojil ji a začal ji kartáčovat. Kobyla na něj vycenila zuby a začala ho plecemi tlačit ke stěně boxu, jak měla v oblibě. Lucie tvrdila, že je Star chudáček lechtivá, Dan byl nicméně přesvědčen o tom, že je prostě jenom zlomyslná a těší ji, když mu může komplikovat život.
„Nechej toho, potvoro zrzavá,“ dloubnul ji pod žebra. „Je to pro tvoje vlastní dobro, tak koukej držet a nestřečkuj!“ Rozhodně si nechtěl vykoledovat další trest, i když moc dobře věděl, že skutečná dokonalost jeho práce na to bude mít menší vliv, než Luciin momentální rozmar.
Dan odnesl koňskou výstroj do sedlovny a rozechvěle, s kombinací vzrušení a strachu, místo ní do prázdného boxu vedle Star odnesl svou výstroj. „Připrav k výcviku sebe“ byl zvláštní příkaz, ale v kontextu poněkud zvláštního vztahu, který ke své paní měl, dával smysl. Dan měl být sám sobě štolbou. To je jedna z výhod lidského koně proti tomu čtvernohému: umí se sám ustrojit a pak zase odstrojit.
Věděl, že nemá mnoho času, takže se v boxu rychle svlékl donaha. Nechal si na sobě jenom suspenzor, jiné spodní prádlo stejně neměl dovoleno nosit: Lucie pokládala za praktické, že ponechává zadek nahý a nebrání tak úspěšnému působení bičíku nebo jiného výchovného nástroje. Spolu s botami, které si hned nazul zpátky, to byla jediná součást lidského oblečení, kterou měl Dan mít pro nejbližší dobu na sobě.
Vytáhl si ze zadku trestný kolík, i když věděl, že jeho úleva nebude mít dlouhého trvání, protože ho musel promptně nahradit podobným, dokonce o něco větším, z jehož konce vyčníval koňský ocas. Pečlivě na něj nanesl lubrikant a s povzdechem si ho začal strkat mezi půlky: věděl, že tomu stejně neunikne.
Když mu mezi svalnatými půlkami koukaly jenom žíně, oblékl si postroj, který svíral jeho hrudník a břicho. Řemen protažený mezi nohama držel ocas pevně na místě, takže se alespoň nemusel bát, že mu vyklouzne, jako u kolíku po předchozí hodinu. Pečlivě zapnul natěsno všechny spony, na které dosáhl, aby mu Lucie nemohla vyčítat, že si to ulehčuje volným postrojem.
Jako poslední přišlo uzdění, komplikovaný systém kožených řemínků, který se zapínal za hlavou a v hubě lidského koně udržoval gumové udidlo.
Když Lucie přišla uličkou mezi boxy, věnovala svému novému koni jenom letmý pohled, nejdříve šla zkontrolovat, jak bylo postaráno o Morning Star. Dan jenom přes mříže žárlivě sledoval, že k Lucii si klisna to co k němu nedovolila ani náhodou. Inu, i ona dobře věděla, kdo tady velí.
Jezdkyně byla nejspíše se stavem čtvernohého koně spokojena, takže přešla o box vedle k tomu dvounohému. Nacvičenými pohyby mu přejela po těle: „hodný koníček, poslouchá, tak aby ti to taky vydrželo.“ Pak hřebci připjala otěže, zamlaskala na něj a vedla ho do stejné haly, ve které předtím klečel a stavěl překážky. Stály pořád na stejných místech, ale Lucii je nutno připsat k dobru, že pro účely Danova tréninku výrazně snížila jejich výšku.
„Tak, na zahřátí si udělej dvacet dřepů,“ zavelela Lucie a pobídla Dana bičíkem po zadku. Ten zafuněl přes udidlo a začal cvičit. Rozhodně to nebylo pohodlné, každý dřep znamenal, že mu řemen postroje vedený mezi půlkami zatlačil kolík s ocasem hlouběji do zadku.
„Hodný hřebeček, teď se ti ještě pořádně podívám na výstroj, jak se usadila,“ prohlásila Danova trenérka a začala kontrolovat jednotlivé řemeny postroje. „Nějak ses šetřil, tos klidně mohl utáhnout víc,“ ušklíbla se a na několika místech přitáhla postroj tak, že se Dan mohl sotva pohnout.
Pak vyměnila otěže za lonž a krátký jezdecký bičík za dlouhý lonžovací bič. Zamlaskala na koně: „A krok, švihem!“ Dan se dal do chodu. Věděl, že musí udržovat lonž pěkně napnutou, jinak pocítí nepříjemné kousnutí dlouhého biče. „A klus, pořádně zvedej nohy, neflákej to, nebo si nesedneš čtrnáct dnů.“
Není nijak jednoduché plnit neustále se měnící příkazy, když máte udidlo mezi zuby, ocas mezi půlkami a tělo sešněrované postrojem tak, že se můžete sotva pohnout, natož běhat a klusat. Dan se o to přesto snažil, a pořádně vlastně ani sám nevěděl proč, zda ze strachu před trestem, protože chtěl Lucii potěšit nebo protože chtěl sám sobě dokázat, že to zvládne.
Po pár minutách lonžování Lucie Dana zastavila a chvíli jej s pobaveným úsměvem sledovala, jak oddychuje. „Jsi nějak z formy, budu tě muset cvičit častěji, hřebečku. Tak uvidíme, jak umíš skákat,“ ušklíbla se a odvedla Dana před řadu překážek, odepnula jej z lonže a plácla po zadku: „Tak se předveď!“
Dan se rozběhl a pokusil se napodobit Star, která se ladně přenášela přes překážky. Jeho výkon bohužel nebyl ani zdaleka tak ladný a žel bohu ani tak úspěšný. První překážku sice překonal docela dobře, ale druhou shodil a na třetí se kromě toho navíc zamotal tak, že měl co dělat, aby neskončil s nosem zapíchnutým v písku jízdárny. Nespokojené pomlaskávání trenérky mu mnoho optimismu do žil také nevlilo, pravdu povědíc.
„Kleknout, na všechny čtyři a vystrčit prdel, nemehlo!“
Štolba, toho času v roli koně, si přes udidlo neslyšně povzdechl a vykonal přikázané. Měl své zkušenosti, takže ho pět štiplavých ran bičíkem, které mu svižně přistály na půlkách, nijak zvlášť nepřekvapilo. Ani decentní nakopnutí jezdeckou botou tamtéž a příkaz „Znovu! A lépe!“
Druhý pokus byl úspěšnější. Elegance čtvernohého koně Dan nad překážkami sice stále nedosahoval, ale alespoň je už neshazoval. Odměnou mu bylo popleskání po zpocených zádech: „Šikovnej, vidíš, že to jde.“
A znovu. A znovu. Povel střídal povel, dokud Dan neměl myšlenky vůbec na nic jiného, než jak je co nejrychleji a nejlépe splnit. Neměl čas vnímat jednotlivosti a vlastně ani nepohodlí – kolík v zadku, udidlo v puse… Pokud byl úspěšný, čekala ho pochvala, pokud zaváhal, za trest na jeho zadku přibylo pár červených pruhů. Nevnímal čas, stejně mu to k ničemu nebylo. Věděl, že bude cvičit, dokud nepadne únavou, nebo dokud ho jeho trenérka nepropustí, podle toho, co přijde dřív.
„Tak to by stačilo. Kleknout! Ruce za hlavu!“
Daniel se svezl na kolena, zavřel oči a soustředil se jenom na to, aby se vydýchal, jak to jenom přes udidlo v zubech šlo.
„Nebylo to špatné,“ usmála se Lucie a přejížděla špičkou bičíku po mladíkově zpoceném těle. „Bavíš mne, Danečku, bavíš.“ Jmenovaný si jenom tiše odfrkl, protože nevěděl, co jiného by na to řekl.
Lucie připnula Danovi otěže a odvedla ho zpět do boxu vedle Star, která se jenom líně podívala, kdo ji ruší od zažívání večerního krmení. „Čistit a odsedlávat tě nebudu, na to mám štolbu. Užij si to, hřebečku,“ ušklíbla se a odešla. Dan se tiše sesul do podestýlky a ani pro samou únavu ani neslyšel cvaknutí vypínače, kterým jeho Světlonoška celou stáj ponořila do černočerné tmy, kterou narušoval jenom jasně vyrýsovaný obdélník od světla nad vchodem.