Vystoupil jsem z auta na tmavém dvoře. Byl večer na sklonku babího léta a já jsem přijal nabídku své kamarádky, abych na její farmě strávil víkend v rámci „pracovního, výchovného, výcvikového a rekreačního pobytu“, jak to nazvala. Věděl jsem, že nudit se rozhodně nebudu; na to jsme se znali moc dobře.
Monika se před dvěma lety rozhodla dát vale životu pražské dominy a spolu se svým přítelem Markem si pořídili polorozpadlý statek a společnými silami jej dávali dohromady. Chovali na něm porůznu sesbíranou sbírku zvířat, od koz před prasata a krávy až po koně. Vzdělání i schopnosti na to měli. Monika kdysi vystudovala zemědělskou školu a Marek byl zase z dlouhého rodu vesnických všeumělů, proti kterým byl MacGyver amatér bez zkušeností.
Takže tak jsem se ocitl na již zmíněném dvorku v jakési Horní Dolní v podhůří Jizerských hor. Když jsem vytáhl klíčky ze zapalování, jediné osvětlení nabízelo zářící okno. To, a ještě několik lamp veřejného osvětlení, které ale byly dost daleko od nás, protože od osvětlené křižovatky (náves se tomu říkat nedalo) dvorek dělilo ještě jedno stavení a pastvina pro krávy.
Monika mi vyšla v ústrety a bylo vidět, že jí život na venkově svědčí. Zhubla a celkově se tvářila spokojeněji, než jak jsem si ji pamatoval z jejích pražských dob. Byli jsme spolu sice ve styku přes Internet, ale osobně jsme se ty dva roky neviděli.
„Ahoj, tak tě tady vítám. Hoď si věci do návštěvního pokoje a ukážu ti to tady.“
Potřásl jsem si rukou i s Markem a odnesl svůj objemný kufr. Říká se, že opravdový úchyl se pozná podle toho, že na týdenní služební cestu do Ameriky odletí s příručním zavazadlem, ale na odpolední párty přijde s lodním kufrem. I ten můj kufr obsahoval jenom pramálo šatstva, ale o to víc podstatně zajímavějších věcí.
Na stavení bylo vidět, jak se postupně rozrůstalo, jak k němu v dobách lepších přibývaly přístavky a stáje, v dobách horších pak zmíněné chátralo. Léta socialismu k němu rozhodně nebyla laskavá, a ač ho Marek s Monikou dostali z nejhoršího, bylo na něm pořád práce spousta. Obytná kuchyně byla zjevně nejstarší částí stavby. Z ní vyrůstala ložnice, hostinský pokoj a úzký přístavek, v němž měl Marek dílnu s obvyklým chaosem nářadí, materiálu a podivuhodných předmětů, jejichž původ se ztrácel v mlhách dávnověku. Na opačné straně byla maštal s několika stáními a stodola se širokými vraty, ústícími na dvůr plný zemědělských strojů a úctyhodné hromady dřeva na topení. Kolem se rozkládaly pastviny a výběhy pro krávy, kozy a koně se zvířaty, chovanými venku, ale to mi bylo dopřáno zjistit až druhý den. Monika mne zatím seznamovala s koňskými obyvateli statku.
„Tihle dva,“ ukazovala na mohutné tažné koně, „nejsou naši, mají je tu ustájené lesáci, tahají s nimi dřevo. Ten vlevo se jmenuje Monte Carlo, ale říká se mu Monty. Je to pěknej neřád a radši k němu moc nelez, jeden nikdy neví, co se mu v té palici urodí.“
Velký hnědák se na nás díval bezvýrazně a nebylo moc poznat, co si o nás myslí. Jeho světlejší kolega to naopak sklopenýma ušima dával najevo dost jasně, vetřelec se mu nepozdával. Šklebil se na nás přes hrazení, dokud ho Monika neplácla přes čumák. „Vašek se sice na každého šklebí, ale když se ho nebojíš, je v pohodě.“ Srdnatě jsem k němu tedy přistoupil a poplácal ho zkusmo po krku. Uši se narovnaly a valach se mi nastavil, abych ho mohl podrbat na kohoutku a začal mi decentně šacovat kapsy, jestli jsem mu nepřinesl něco dobrého. „Myslím, že spolu budeme vycházet v pohodě,“ zasmál jsem se. „A ještě líp, když si příště vezmu pamlsek.“
„No a poslední se jmenuje Eleonora, Ela,“ ukázala Monika na odrostlejší hříbě, černé jako uhel. „Ta ale vlastně už taky není naše, je prodaná. Marek jí zítra poveze k novému majiteli. Naši jsou venku na pastvině.“
Vrátili jsme se do kuchyně a dostal jsem večeři. S Monikou jsme si povídali o tom, co se stalo ve dvou letech, co jsme se neviděli a s Markem jsme také našli společnou řeč bastlířů, i když on byl spíš na mechaniku a já na elektroniku a počítače.
Blížila se půlnoc, když nás Monika nekompromisně zahnala spát: „Hezky jsme si popovídali, ale ráno začne tvůj pracovní, výchovný, výcvikový a rekreační pobyt, tak se dobře vyspi,“ ušklíbla se. „Práce je tu dost pro celou četu subíků, takže se nebudeš nudit. Pokud se té výchovy týče, tak bude platit pár pravidel. Pokud neřeknu jinak, budeš nahý. Smíš mít na sobě jenom boty a suspenzor, aby ses nám někam nepřiskřípl. A taky bude sloužit tak trochu jako pás cudnosti. Samozřejmě se bez dovolení nesmíš udělat ani masturbovat. To jenom na dovolení nebo na příkaz.“ To jsem víceméně čekal podle toho, jak jsme se v hrubých obrysech předem dohodli. „Výcvik budeš mít taky. Na koně jsme tady zvyklí, jak vidíš.“ Monika věděla o mé zálibě v pony play, hraní na koníčky ostatně byl jeden z hlavních důvodů našeho setkání. „Pořádně tě proženu a taky ti protáhnu zadek, protože ti to může jenom prospět. A s tou rekreací…“ na chvíli se odmlčela. „Rekreace to je víceméně celé, aspoň si od města odpočineš.“
„Ano prosím,“ odpověděl jsem zdvořile. Ostatně, co jiného mi zbývalo. Marek se na mne díval s jistou dávkou škodolibosti.
Svlékl jsem se a zalezl do postele v pokoji pro hosty. Měl jsem za sebou dlouhou cestu, ale spánek nepřicházel. Nebyl jsem zvyklý na ticho, které mne obklopovalo. V Praze není opravdové ticho nikdy, vždycky je na pozadí hluk aut a spousta neurčitého šumu, který vydávají lidé, kteří ve městě nikdy nespí všichni najednou. Také tam není nikdy úplná tma. Spousta veřejného osvětlení, a když už nic, tak alespoň vzdálená zář. Tady když jsem cvaknul vypínačem, byla prostě tma. A to ticho. Mám-li použít něco literární nadsázky, tak jsem slyšel jenom jak mi „hučí v klacku“, jak se říká. Těch pár vřelých slov na dobrou noc mi stačilo k tomu, abych šel spát pekelně nadržený. Ale nic jiného mi nezbývalo - masturbaci jsem měl zakázanou a i kdybych neměl, připravil bych se tím o spoustu zábavy.