Když jsme se najedli, šel mi Marek ukázat ty části statku, které jsem večer neviděl. Přiléhala k němu pastvina pro kozy, ohrazená laťkovým plotem (přes který se prý kozám bez větších obtíží a k pramalé radosti sousedů dařilo pravidelně utíkat) a elektrickým ohradníkem obehnané pastviny pro krávy a větší a menší výběh pro koně, každý s přístřeškem, který koně chránil před deštěm, prudkým sluncem a větrem.
Když jsme se vrátili zpátky, Monika nás už čekala před vchodem a láteřila, že jsme to snad vzali okruhem přes Kamčatku. Marka zahnala kamsi s traktorem a na mne luskla prsty: „Svlíknout, budeš nosit dřevo,“ ukázala na impozantně velkou hromadu naštípaného dřeva, které zabíralo nemalou část dvora. Rychle jsem se vrátil do stavu, v jakém jsem strávil dopoledne: nahý, jenom v suspenzoru a sandálech.
Tentokrát jsem ovšem neměl pracovat v domě, ale venku na dvorku, všem na očích. Rozhlédl jsem se kolem a přesvědčoval se, že těch očí nebude tak moc. Všude kolem byly buďto zdi, nebo výběhy a až za nimi cesta. Šance, že by mne někdo reálně viděl, byla dost malá, pokud by vyloženě cíleně nešel do dvora.
Monika mi ukázala, kam dřevo nosit a zase zmizela uvnitř a mně nezbylo, než začít pracovat. Nebylo to zase tak nepříjemné: odpolední slunce docela hřálo a pobyt na něm byl vcelku příjemný. Pravda, cítil jsem se poněkud zvláštně, když jsem se ohnul k zemi a vystrkoval přitom nahý zadek na širý svět, ale to patří k věci. Začal jsem energicky nosit dřevo na vyhrazené místo.
S každou dávkou jsem musel projít kolem stolku v chodbě, na kterém ležel můj známý bičík. Nevím, zda ho tam Monika položila schválně, jako dodatečnou motivaci, nebo jestli tam ležel jenom tak náhodou, ale rozhodně to fungovalo. Náruče dřeva jsem si nejdřív počítal, ale když jsem došel ke třicáté a dřeva nijak viditelně neubylo, přestal jsem s tím.
Po té možná hodině práce se na mne přišla podívat Monika. Pohodlně se posadila na zápraží, a jakmile jsem šel kolem, švihla mě po zadku, abych se prý nenudil a líp makal. Naštěstí ji to po pár minutách přestalo bavit a zase zmizela uvnitř. Já jsem mezitím pod hromadou dřeva našel velkou plastovou přepravku, která zrychlila moje tempo, protože jsem všechno nemusel nosit v náručí. Narovnal jsem kousky dřeva do ní a nosil je tak.
S novou metodou nošení hromada konečně rychle ubývala. Sluníčko hřálo a pohyb taky, takže jsem byl za chvíli pěkně zpocený. Ale nebylo vedro k padnutí, takže to vlastně nebylo nepříjemné. Jenom jsem měl žízeň, že bych se o ni mohl opřít. Naštěstí zrovna v tu chvíli přišla Monika, jako na zavolanou. Požádal jsem ji, zda bych nemohl dostat napít.
„Ale to víš, že jo,“ souhlasila a zmizela v domě. Když se za chvíli vrátila, nesla v ruce kbelík, který předtím stál v maštali. Plný vody. Postavila ho přede mne. „Tumáš, herko.“ Nevěřícně jsem se po ní podíval. „Když z toho můžou pít koně, je to dobré i pro tebe!“ Nezbylo mi, než si kleknout na zem na všechny čtyři a opatrně pít z kbelíku studenou vodu. Lepší než nic, i když mou situaci zrovna neulehčilo, že můj vystrčený zadek inspiroval Moniku k tomu, aby si za mne stoupla a v průběhu napájení mě po něm pošvihávala bičíkem.
Když jsem dopil, ráznější ranou mě hnala zase do práce. „Až budeš mít zase žízeň, voda tu pořád je,“ zasmála se. A já se vrátil k nošení dřeva.
Bylo to zvláštní. Nikdy jsem fyzickou práci nevyhledával a obecně mi fyzická aktivita přišla nudná, ale tohle mne docela bavilo. Bylo to samozřejmě svým způsobem vzrušující, mé podřízené postavení, faktická nahota, pálící zadek a vyhlídka na nějaké další pokračování. Ale žádné vypjaté erotické dusno, spíš příjemné šimrání v podbřišku. Také mě docela bavilo, že dělám něco, co má skutečný smysl, ne nějakou pseudo činnost pro nafintěnou dominu někde v mučírně.
Postupně jsem se dostal k větším kusům, které na naštípání teprve čekaly. Přemýšlel jsem, jestli je mám nosit taky a hospodářka mě nejspíš sledovala z okna, protože hned vyšla na dvůr. „Ty velké tam nechej, to až zítra.“ Vděčně jsem se po ní podíval, protože jsem už nebyl úplně nejčerstvější. Vlastně jsem byl zpocený, unavený a špinavý. „Ale naskládal jsi to hezky, šikovná hajtřička, užitečná. Narovnej se, ruce za hlavu.“ Jak jsem si dal ruce za hlavu a narovnal záda, hlasitě mi zakřupalo v zádech.
Monika mi prstem přejela po zpoceném hrudníku a pak mě plácla po zadku: „Klusej do maštale!“ Automaticky jsem zamířil do Elina - nebo teď už vlastně nejspíš mého - boxu. „Když jsi tak pěkně zahřátý, tak přijdeš trochu prohnat, prdelko.“ Z věšáku sejmula moje uzdění a udidlo jsem měl mezi zuby dřív, než jsem se stihl rozkoukat. Následoval postroj a nevyhnutelný kolík do zadku. Naštěstí jenom ten menší, protože jsem mu přes odpoledne odvykl.
Moje cvičitelka mne na otěžích odvedla na zadní, větší pastvinu. Cestou si vzala lonži a dlouhý lonžovací bič, takže jsem věděl, co mne čeká. Když jsme dorazili na místo, přišli se na nás podívat všichni koně, ale docela rychle nás shledali nehodnými větší pozornosti a vrátili se zase uždibovat trávu.
Monika mi připnula dlouhou lonži místo otěží a poodešla ode mne. „Tak krok, kamaráde.“ Kráčel jsem do kruhu a dával si pozor, aby lonže zůstala pěkně napnutá, jak to má být. Založil jsem ruce za záda, protože mi beztak k ničemu nebyly a zavřel jsem oči a nechal se vést jenom tahem. Po pár okruzích trenérka zavelela do klusu a začala rytmicky pomlaskávat. Zvýšil jsem rychlost, ale Moničiným nárokům to nestačilo: „Pořádně, neflákej to, zvedej nohy a rytmus!“ Uslyšel jsem za sebou zasvištění lonžovacího biče a jeho šlahoun mě kousl do zadku.
Chvíle klusu, pár koleček cvalu (ten jsem opravdu už nedával s rukama za zády) a přesně ve chvíli, kdy se mi začínala motat hlava, přišel povel k zastavení a trenérka mi přišla přepnout lonži, abych mohl běhat v opačném směru. Vítaná chvíle k oddechu, lépe řečeno vydatnému funění přes udidlo.
Dal jsem se znovu do pohybu, tentokrát opačným směrem. Měl jsem toho právě tak akorát. Jestli jsem si předtím myslel, že jsem utahaný a zpocený, tak teď jsem byl dvakrát tolik. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká pot a řemen postroje mezi nohama se mi nepříjemně zařezával do třísel. Navíc jsem s každým krokem cítil kolík v zadku. Ale to všechno k výcviku patří, takže jsem se zakousl do gumového udidla a snažil se dál, dokud nepřišel pokyn ke zpomalení do kroku a potom konečně k zastavení. Monika mě poplácala po pleci: „Šikovnej kůň, hodnej. Tak teď si tady hezky odpočineš, pak si tě vyzvednu.“ S těmito slovy mi odepjala lonži a odešla směrem ke statku.
Trochu bezradně jsem stál uprostřed pastviny, nevěda co mám dělat. Aspoň jsem se nemusel hýbat a mohl jsem se v klidu vydýchat. Jak jsem tam stál a funěl, přišla se na mne podívat vysoká kobyla. Přišla si mne očichat, ale zřejmě jsem jí nepřišel jako dostatečně atraktivní hřebec, protože posměšně zafrkala a zase líně odešla.
Já jsem odešel taky, do přístřešku. Prostor byl na můj vkus až moc otevřený. Kam oko dohlédlo, byla mírně zvlněná planina a mezi mnou a statkem byla veřejná silnice, jakkoliv ne moc užívaná. Jo, přístřešek se zdál být dobrou volbou. Chvíli jsem tam jen tak postával, ale po chvíli jsem se z nedostatku lepších nápadů ve stínu svalil na zem a odpočíval.
Probudil mě hlasitý smích. Když jsem otevřel oči, zleva se na mne šklebila vysoká kobyla a zprava Monika. „On si tady klidně chrápe, herka líná,“ smála se. „Když jsem nad tebou tak viděla stát Elišku, tak jsem se bála, jestli se ti něco nestalo, ale jak koukám, jsi v pořádku.“ Připnula si mne na otěže a odváděla mne směrem k domovu. Všiml jsem si, že slunce už je dost nízko nad obzorem.
Když jsme přecházeli cestu sem, nebylo kolem ani živáčka. Při zpáteční cestě jsme neměli takové štěstí. Řidič Škodovky, který nás zahlédl, málem zapomněl kroutit volantem, když nás uviděl, jak k silnici míříme. A jakmile jsme ji přešli, projelo kolem nákladní auto, jehož řidič na nás zatroubil. Jako na povel jsme se oba s Monikou začali smát.
Když mě Monika vedla po dvoře, uviděl jsem opuštěný kbelík a uvědomil si, že mám hroznou žízeň. Zatahal jsem směrem k němu za otěže a trenérka pochopila. Povolila mi otěže a já si zase klekl a začal pít. Tentokrát u sebe Monika neměla bičík, ale zabavila se jinak. Stoupla si za mne a strčila svou holínku mezi mé roztažené nohy, a jak jsem pil, začala mírně rytmicky tlačit na kolík, který jsem měl mezi půlkami. Přestal jsem pít, ale zvedat se mi nechtělo. Bylo to neuvěřitelně ponižující, ale zato svým způsobem vzrušující. Dostal jsem pořádnou erekci, a aniž jsem si to uvědomil, začal jsem jejím pohybům vycházet naproti. Jakmile si toho všimla, ukončila moje snažení rázným plesknutím přes vystrčený zadek: „No no, víš, že se nesmíš udělat bez dovolení. A víš co? Přidáme nové pravidlo. Když vidím, jak ti chutná, tak pokud budeš ve výcviku nebo v práci, budeš vždycky pít jenom takhle, jako kůň, jasné?“
Byl jsem odveden zpátky do boxu a začalo odstrojování. Když jsem měl na sobě jenom ohlávku, došla si Monika pro kbelík s vodou a začala mne čistit mokrou cestou. Bozi vědí, že jsem to potřeboval a ani jsem neprotestoval, ačkoliv mne takhle nikdo neumýval od doby, co jsem byl malý kluk. Po houbě přišel na řadu kartáč a moje ošetřovatelka mne kartáčovala tak dlouho, dokud jsem nebyl suchý. „Tak, hotovo!“
Paměť minulých hodin i její zacházení, přesně na té správné hranici příjemného a nepříjemného, milého a ponižujícího, mne zanechala ve stavu silného vzrušení.
„Paní, prosím, směl bych se udělat?“ zaprosil jsem se skloněnou hlavou.
„Hmmm, je pravda, že jsi makal docela dobře a nějakou odměnu si zasloužíš. Ale myslím si, že hřebec ve výcviku by se měl udělat jenom s pořádným kolíkem v prdeli, aby si o sobě moc nemyslel.“
Chvíli bylo trapné ticho. Pak jsem se odvážil požádat: „Paní, směl bych si prosím strčit kolík do zadku, abych se mohl udělat?“
Monika přisvědčila a za okamžik přinesla docela velký černý kolík, který jsem obvykle dostával na závěr výcviku nebo za trest. Naštěstí jsem byl ještě docela roztažený od pobytu na pastvině a i velký kolík jsem pojmul relativně snadno. Pak jsem se směl v kleče sám udělat, což mi po dni plném zážitků nedalo moc práce a nezabralo příliš času.
Když jsem skončil, Monika se zasmála a podala mi kalhoty a tričko: „Oblékni se, do rána máš volno.“