Po obědě jsem se zase musel svléknout skoro donaha a Monika mne odvedla do dosud neprobádané části statku za stájemi. Bylo vidět, že do ní se renovační snahy nedostaly s takovou vehemencí. Byla tam místnost, která nejspíš v minulosti bývala sedlovnou. Byly v ní dvě řady věšáků na stěnách, několik držáků na sedla (na jednom z nich dokonce stále leželo sedlo, ale nevypadalo v úplně dobrém stavu) a stůl, jehož stabilita nevzbuzovala valné důvěry. Na zemi a stole ležela vrstva roztodivného harampádí.
Přišel jsem o kraťasy a tričko a výměnou dostal pracovní rukavice. „Marek k vratům připraví valník. A ty tyhle všechny krámy vynosíš a naložíš, aby je mohl zítra odvézt na šroťák. Jasné?“ Úkol byl jasný dostatečně.
Uvnitř domu bylo chladněji, než venku, ale nevadilo to. Nejdřív mě ještě trochu hřál zmrskaný zadek a potom jsem se zahřál prací. Valník jsem naplnil skoro celý. Na závěr jsem si ze stáje vzal koště a zametl podlahu. Začínalo to tam vypadat docela útulně, takže jsem šel do kuchyně nahlásit splnění úkolu.
Monika mě pochválila, že prý jsem šikovný. Nezapomněla samozřejmě zmínit předchozí výprask a přiznat mu na tom zásluhu. „Teď projdi statek, a kde uvidíš nějaké postroje, uzdění nebo řemení, všechno nanos sem.“
Procházel jsem známá i neznámá zákoutí statku a sbíral všechno, co připomínalo koňskou výstroj. Našel jsem toho dost, něco v dobrém stavu a nedávno používané, něco zjevně dlouhá léta zanedbávané. Bral jsem do rukou uzdečky, třmeny, udidla lesklá i rezavá, martingaly a staré řemení neznámého účelu, pár bičíků… Musím přiznat, že ne bez jistého zájmu a vzrušení. Představoval jsem si zvířata, která tyhle věci nosila a lidi, kteří o ně pečovali. Jestlipak v minulosti některý z místních čeledínů na vlastní kůži poznal, jak chutná pobídka bičíkem a jaké to je mít mezi zuby udidlo?
Když jsem skončil, byla toho na stole pěkná hromada, a to jsem si nebyl jist, jestli jsem někde na něco nezapoměl. „Tyhle staré věci musíš nejdřív očistit, vodou a mýdlem,“ instruovala mě Monika. „Ne je vymáchat ve vodě, ale jenom otřít vlhkým hadrem. A až trochu oschnou, budeš je napouštět olejem na kůži. Tak dlouho, dokud nepřestanou pít.“ Při pohledu na starou, místy rozpraskanou kůži by bylo jasné, že bude potřeba spousta oleje. „Předtím než začneš ty rozepni všechny přezky a důkladně vyčisti i kůži pod nimi. Pak to tady pověs,“ ukázala na dlouhou řadu věšáků. „Olej na kůži najdeš na zápraží a ve svém pokoji najdeš nějaké hadry. Je tam nějaké roztrhané staré povlečení a tak, tak ho můžeš použít.“
Odkvačil jsem naznačeným směrem a skutečně jsem našel jak kanystřík s olejem, tak jakési staré povlečení a orvaný hadr. Půjčil jsem si ještě kbelík a vyžádal si mýdlo a všechno jsem to odnesl do sedlovny. Když jsem se podíval na hromadu cajků na stole, bylo mi jasné, že je to práce na hodně dlouhou dobu.
Začal jsem s prací tak, jak mi bylo nařízeno. Kůže olej přímo pila, ale s výjimkou těch nejzanedbanějších kusů se mi zdálo, že se mi kusy výstroje daří dávat do pořádku. U některých obskurnějších kousků jsem sice nevěděl, k čemu vlastně slouží a u jiných jsem si nebyl jist, zda jsou kompletní, ale vycházel jsem z toho, že Monika si s tím nějak poradí. Docela mi to šlo a líbilo se mi, jak se ze zaprášených ztvrdlých řemenů stává zase pružná lesklá výstroj.
„No to snad nemyslíš vážně!“, zaburácela za mnou Monika. Trhl jsem sebou, protože jsem se do práce zabral tak, že jsem si nevšiml ani jejího příchodu a výkřik mne zastihl zcela nepřipraveného. „Můj ubrus! Moje damaškový povlečení!“
Věděl jsem, že jsem v průšvihu. „Ale… bylo to na místě, odkud jsem si měl vzít hadry na čištění,“ protestoval jsem nesměle. „Jo, jenomže to bylo připravené na zašití, herko pitomá! Ne na roztrhání.“
„Já se omlouvám, je mi to líto…“ mluvil jsem pravdu, protože jsem rozhodně své hostitelce nechtěl způsobit škodu. „No, to teprve bude,“ zahučela Monika zlověstně. „Přehni se přes stůl a vystrč prdel!“ S tím si vybrala z již vyčištěných věcí jeden třmenový řemen a promnula ho v ruce. „Ale namazal jsi to hezky, o tom žádná, to se teď bude náramně hodit!“ a začala mne čerstvě namazaným řemenem švihat po nahém zadku. Bolelo to mnohem víc, než bičíkem, ale věděl jsem, že si to zasloužím.
Dostal jsem poctivých pětadvacet ran a zadek mě pěkně bolel. „Zůstaň tak, ještě jsem s tebou neskončila,“ zahrozila Monika a zmizela v chodbě. Zůstal jsem poslušně ležet s vystrčeným zadkem, ale odvážil jsem se si ho rukou pohladit. Byl pěkně horký a přesně jsem cítil místa, kam třmenový řemen dopadl. Uslyšel jsem v chodbě kroky a ruku jsem rychle stáhl.
Monika mě pohladila po sešvihaném zadku: „Pěkně hřeješ. Ale neboj se, já tě ochladím.“ Otevřela kelímek, který si s sebou přinesla a zacítil jsem silný pach kafru. Ohlédl jsem se přes rameno a viděl, jak moje cvičitelka natírá anální kolík nějakou modrou substancí. „Tomuhle se říká koňská mast. A hodí se to na hloupý a nešikovný koně. Místo lubrikantu, když udělají nějakej průšvih. To je pěkně ochladí. Vystrč ten zadek pořádně,“ pleskla mě Monika přes zadek a začala mi do zadku zase zavádět trestný kolík. Měla pravdu, studeně to pálilo, byl tam nejspíš nějaký mentol a podobné věci. Nebylo to nesnesitelné, ale nepříjemné to bylo určitě. Pak jsem dostal zase postroj na rozkrok, aby držel kolík uvnitř.
„Tak, takhle zůstaneš, aby sis pamatoval, že se příště máš radši zeptat.“
„Ano prosím,“ odvětil jsem smutně.
„Takže dodělej ty kousky, co máš rozdělané a pak klusej do maštale. Když jsi hloupá herka, budu s tebou podle toho zacházet.“
Povzdechl jsem si a dokončil jsem mazání těch kousků, které jsem měl připravené. Z hromady sice ubylo, ale pořád tam práce zbývalo dost. Když jsem dokončil své dílo, odešel jsem do svého boxu ve stáji a svalil se do slámy. Nevěděl jsem, co mne čeká, ale trochu jsem se toho bál a trochu se na to těšil - ostatně, jako na většinu věcí při svém pobytu zde.
Ležel jsem tu možná půl hodiny, když do stáje vstoupil Marek. Monty a Vašek k němu nadšeně natáhli hlavy, ale on je jenom pohladil a zamlaskal na mne: „Vstávej, mám tě připravit k trestu, říkala Monika.“ Postavil jsem se a Marek si mne prohlédl. Když viděl můj červený zadek, tak hvízdl. „No, zhvízdala ti tu prdel, pěkně, co jsi provedl?“ Přiznal jsem se k tomu, že jsem si místo hadrů na čištění vzal věci připravené k opravě. „No, to se máš na co těšit, chlapče. Já si nedávno omylem utřel ruce do jejího roláku místo do hadru a nemohl jsem si pořádně sednout týden.“
Dostal jsem uzdu i s udidlem a tentokrát i pouta na ruce a nohy. Marek mne odvedl do vedlejšího stání s balíkem slámy, přes který jsem se musel přehnout. Ruce mi spoutal za zády a musel jsem roztáhnout nohy, které pak přivázal k okrajům boxu. Poplácal mne po roztaženém a vystrčeném zadku a odešel. Poslouchal jsem frkání Montyho a Vaška a přemýšlel, jaký osud mne čeká.
Byl jsem tam přivázaný asi půl hodiny, když jsem uslyšel na chodbě kroky. Tentokrát s Markem přišla i Monika. V ruce držela bičík a změnilo se ještě něco: Marek měl na sobě jenom obojek a i v šeru stáje jsem zahlédl, že má pořádnou erekci. Monika ke mně přišla a důkladně mne poplácala po zadku: „Teď něco zažiješ, hajtro. Kolík na tebe nestačí, tak přijdeš ojet od jiného hřebce, abys na to jen tak nezapomněl.“
Cítil jsem, jak mi Moničina ruka rozepíná přezku postroje a vytahuje ze zadku kolík. Bylo mi jasné, že úleva je jenom dočasná. Monika za mne přivedla Marka a cítil jsem, jak do mne proniká. Kolíků a různých podobných věcí jsem v sobě měl dost, ale tohle bylo poprvé, co jsem musel podržet jinému muži, doopravdy. Marek začal přirážet a Monika ho u toho začala rytmicky pobízet bičíkem. „No, jen dělej, herka to má za trest.“
Nemohl jsem dělat vůbec nic. Byl jsem přivázaný, ruce svázané za zády, nohy roztažené… Mohl jsem se jenom zakousknout do udidla a držet. Bylo to nevýslovně ponižující. Vůbec, ponížení jsem si tady za ty dva dny zažil dost. Prakticky nahý jsem posluhoval zvířatům, čistil jejich výstroj, dostával výprasky a pak ležel v maštali na slámě. A teď jsem ještě navíc musel nastavit zadek jinému subíkovi.
Markovi se situace zjevně začínala zamlouvat. Položil se do práce s plnou vervou a přírazy byly postatně důraznější. Až ho Monika musela krotit: „No tak prrr, zase ne tak rychle,“ hartusila. „Nezapomeň, že to má být především trest pro něj, ne odměna pro tebe. Tak ne abys byl rychle hotový.“ Marek zpomalil, ale moc dlouho mu to nevydrželo a za chvíli se tempo zase zrychlilo.
Upřímně řečeno, mně už to bylo v podstatě jedno. Koupal jsem se v ponížení a zadek jsem měl beztak vyšukaný tak, že pomalu nebo rychle nehrálo žádnou roli. Nezbylo mi, než prostě vydržet cokoliv, k čemu mne Monika určí. Navíc jsem byl příšerně nadržený, z celé té situace. Ale udělat jsem se nesměl a ostatně ani nemohl. Jak jsem měl zadek vystrčený do vzduchu, a i přes látku suspenzoru mne píchala stébla slámy, což zrovna dvakrát příjemné nebylo. Dostal jsem se do jakéhosi transu a přestal vnímat většinu věcí kolem sebe.
Vysvobodila mě z něj až náhlá změna rytmu a slyšitelné pleskání bičíku o Markův zadek. Monika ho začala rychle pobízet: „No, tak dělej, pořádně ho ošukej, jestli se do půl minuty neuděláš, jdeš spát nadrženej, jako on.“ Cítil jsem, jak do mne naráží Markovo zpocené tělo a přes něj jsem vnímal i silné pobídky, které mu Monika uštědřovala. Najednou Marek zafuněl, zavrčel a vyklouzl ze mne. Můj trest byl u konce.
Monika Marka poplácala po zpoceném hřbetě: „No, šikovnej hřebeček, pořádně jsi ho protáhnul. Tak se klusej umejt.“ Slyšel jsem, jak Marek tlumeně poděkoval a pomalu na ztuhlých nohách odešel. „Tak co s tebou, hajtro?“ otázala se Monika. Odpovědět jsem nemohl - s udidlem mezi zubama to nešlo - a ostatně ani nehodlal, protože jsem naznal, že je to spíše řečnická, než faktická otázka. Monika mne poplácala po zadku, který se mezitím vzpamatoval z nejhoršího, co se výprasku týče. Zkušeným hmatem mi sáhla pod břicho a nahmatala výmluvnou bouli na mém suspenzoru. „Nadrženej jsi, že to tříská dveřma, ale to máš smůlu, dneska půjdeš spát nadrženej, nic jiného si nezasloužíš. Zadek máš pěkně roztaženej, čehož by se mělo využít, takže budeš spát s kolíkem, až do rána.“
Jak řekla, tak udělala. Dostal jsem zpátky anální kolík, i když po předchozím trestu jsem ho skoro ani necítil. Monika mi zapnula postroj kolem něj a odvázala mi ruce a nohy. Ztěžka jsem se zvedl a oprašoval si z hrudníku stébla slámy. Monika mne odvedla do mého boxu a zavřela za mnou vrátka. „Dobrou noc,“ ušklíbla se na mne a odešla.
To mne trochu zaskočilo. Noc s kolíkem v zadku byla sama o sobě dost hrozná, ale strávit ji v koňském boxu, s udidlem mezi zubama, to bylo už trochu moc. V noci sice bylo pořád ještě teplo, ale ne dost na to, aby se mi chtělo ji trávit nahý ve stáji. Ale dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Ostatně, nějakou dobu to vydržím a kdyby to bylo opravdu nesnesitelné, ve stáji mne - kromě mé vlastní hrdosti - nic nedrží. Mohu se kdykoliv sebrat a odejít.
Může se zdát zvláštní, že mluvím o hrdosti. Někdo, kdo větší část dne strávil nahý, dostal pár výprasků, byl formálně vzato znásilněn jiným chlapem… Ale přesto jsem měl důvod k hrdosti. To všechno bylo součástí mé role. Role ve hře, kterou jsem si dobrovolně zvolil. Která mne bavila a vzrušovala. Možná ne v jednotlivostech a v každém okamžiku, ale vzrušovala. Jinak bych tu nebyl. Kdykoliv jsem tu hru mohl přestat hrát. Stačilo jediné slovo. Znali jsme se dost dlouho, takže žádný „oficiální“ safeword jsme si nedomluvili, ale kdybych začal křičet „stop“ nebo „červená“, všechno by se zastavilo a byl bych volný. Přesto jsem to neudělal. Kvůli vlastní hrdosti. Jednou jsem si vybral roli submisivního štolby a koně a budu ji hrát tak dlouho, dokud to bude možné.
Natáhl jsem se na slámu a trochu jsem litoval, že jsem si nedal silnější vrstvu podestýlky. Pohodlné to nebylo, ale už jsem spal na horších místech. Pravda však, nikdy s udidlem mezi zubama a kolíkem mezi půlkama. Ale když jsem si šikovně lehl, kolík mi nevadil, udidlo bylo horší. Lehl jsem si na záda, dal jsem si ruce pod hlavu a zavřel oči. Bylo mi dobře. Sice jsem byl ztahaný jako kůň, bolely mne svaly a zadek, ale byla to cesta, kterou jsem si zvolil. Vnímal jsem pachy stáje a zvuky, které vydávali moji čtvernozí kolegové. Nebylo to tak špatné.
Ležel jsem na slámě tak dlouho, že se venku začalo stmívat. A co je horší, i ochlazovat. Přece jenom už nebylo horké léto… Vstal jsem a prošel jsem se po boxu, abych se trochu zahřál. Podíval jsem se přes hrazení na dva mohutné koňské zadky v dalších stáních. Když Monty s Vaškem slyšeli, jak tam haraším, tak se otočili a zvědavě na mne koukali. Frkali na mne, tak jsem to - v mezích možností daných udidlem v hubě - zopakoval. Takhle jsme si chvíli povídali a zrovna jsem se chystal se zase položit, když se na chodbě ozvaly kroky a ve stáji se rozsvítilo světlo. Takže to Monika nemyslela úplně vážně, že mne tu takhle nechá celou noc, nejspíš usoudila, že jsem byl potrestán dostatečně.
Když Monika vstoupila do stáje, pozdravili jsme ji sborovým zafrkáním. Vašek a Monty dostali po kousku jablíčka, já nedostal nic. Těžko říct zda za trest, nebo protože si Monika uvědomila, že přes udidlo bych stejně nic sníst nemohl. Naše trenérka nás všechny pohladika po čumácích a otevřela dvířka do mého boxu. „Stůj,“ přikázala mi. „A kleknout.“ Poslušně jsem si kleknul do slámy, s rukama způsobně za zády. „Hodnej koníček,“ pochválila mne Monika a popleskala mne po pleci. Začala mi rozepínat uzdění. Po několika hodinách jsem mohl konečně hýbat čelistí. Což jsem si ostatně mohl vyzkoušet, protože Monika odkudsi vylovila další čtvrtku jablka a podala mi ji na dlani. Vděčně jsem ji spořádal a sladká šťáva mi zaplavila vyprahlá ústa. „Ustup,“ přikázala mi pak Monika a zatlačila mi rukou na hrudník. Na kolenou jsem se odšoural do vykázaného rohu boxu.
Monika pak přinesla na vidlích několik řádných dávek slámy a hodila mi je do boxu. Pak přinesla kbelík s vodou a pověsila ho na hák jako napaječku. Mé naděje začaly klesat; vypadá to, že tu noc zde skutečně budu muset strávit. Na závěr mi Monika hodila na hromadu čerstvé slámy dvě staré koňské deky: „Tak dobrou noc, herko. Ráno si tě přijdu vyzvednout.“ Naposledy mne poplácala, zavřela za sebou dveře a cvaknutí vypínače nás ponořilo do tmy.
Povzdechl jsem si nad svým krutým osudem a zahrabal se do slámy a přikryl koňskými dekami. Bylo to teplé a překvapivě pohodlné. Stébla slámy mne sice píchala všude po těle, ale přežil jsem už dost horších věcí. Zavřel jsem oči a zvuky mých čtyřnohých kolegů mne postupně ukolébaly ke spánku.