„Ahóóój, kde jste kdo?!“ zvolala moje jezdkyně vesele.
Na zápraží se objevila Monika a zamávala na nás: „Já si už říkala, kde jste, jestli mně koňa neukradli. Vzala jsi ho na vyjížďku?“
„To víš že jo,“ uchechtla se Pavla. „Nejdřív jsem šla se Sárou a pak jsem si vzala tuhle hřebečka, aby mu to nebylo líto.“
„A co? Jak poslouchal?“ zeptala se Monika. „Jak tak koukám na ten sešvihanej zadek, mohlo to bejt lepší, co?“
Pavla sesedla z vozíku a poplácala mě po zadku. „Mohlo, to víš že jo. Ale musím ho pochválit, zase tak moc nezlobil, však víš, že si myslím, že na lidský koně musí bejt přísnost a pro ránu nejdu daleko.“
„No, však ono mu to neuškodí,“ souhlasila Monika. „Já jsem na něj moc měkká a říkala jsem si, že by měl poznat i jaké to je mít jezdkyni s pevnou rukou, když je tady poslední den.“
„Poslední den? To je škoda,“ litovala Pavla. „Moje kobyla se do něj zamilovala, tak jsem si říkala, že bych si ho půjčila.“
„Zamilovala? Jako že budou hříbátka?“ chechtala se Monika.
„Tak to zase ne, ale Sára konečně našla někoho, kdo je ochoten ji neomezeně dlouho drbat. Většina lidí začne po pár minutách nadávat, že jim upadne ruka, ale tenhle ji pořád hřebelcoval a ještě jí u toho špital, jak je krásná. Sára držela jak socha a jenom se mu nastavovala.“
Bylo zvláštní tady tak stát a poslouchat, jak se o mně dvě ženy baví, jako bych tu nebyl nebo nerozuměl tomu, co si povídají. Bylo to ponižující, ale na druhou stranu velmi případné - čtvernozí koně se do debaty také nezapojují, tak proč by měl dvounohý? Navíc, aspoň mně chválily.
„A za co si vysloužil ty pruhy na zadku?“ zeptala se Monika.
Zdá se, že jsem to s tím chválením trochu zakřiknul.
„No, to je taková dlouhá historie, já vlastně už ani pořádně nevím,“ zakabonila se Pavla. „Počkej,“ začala odpočítávat na prstech. „Tak za prvé, měl mi podle toho cos říkala přijít otevřít jenom v postroji a měl na sobě trenýrky a tričko.“
„Ale?“ podívala se na mne Monika, ale Pavla hned pokračovala, takže jsem neměl ani šanci se bránit. Navíc s udidlem v hubě by to stejně nešlo.
„Měl sice nějaké výmluvy na pošťáka, ale to mne nezajímá. Takže dostal první výprask. Za druhé,“ vztyčila Pavla ukazováček, „neměl hotovou práci, vyčištěný sotva jeden box a ještě blbě. Kolík v prdeli sice měl, ale jenom ten nejmenší co našel, takže jsem mu tam vrazila větší a musel to udělat pořádně. Myslím, že ten nejmenší kolík je na něj moc malý a nemá ten účinek.“
„No, možná bych to měla nějak změnit,“ zamyslela se Monika. „Uvidíme.“
„No a pak jsem byla na vyjížďce s kobylou, pak ji čistil, což mu tedy šlo, a pak jsem šla na vyjížďku s ním.“ Přidala prostředník, „za třetí, je línej a pomalej, do kopečka mu to vůbec nešlo. Takže jsem mu napráskala podruhý. A za čtvrtý,“ ukázal se ještě prsteníček, „se potom ukázalo, že je z toho ještě nadrženej. Takže jsem ho za trest obtáhla připínákem. No, a to je vlastně všechno,“ rozhodila rukama. „Dvakrát dostal na prdel a dvakrát do prdele, to není zase tak moc, to není žádný tejrání koní, zvlášť línejch a nadrženejch, ne?“
„To určitě ne, neboj, nepochybně si to zasloužil,“ uklidňovala Monika Pavlu, že ji neobviňuje z žádného krutého zacházení. Já bych na to taky měl názor, ale nevypadá to, že by o něj někdo stál.
„Ale držel pěkně, to zase jo,“ smála se Pavla. „Říkala jsem si, že bys ho měla nechal obskočit Martinem, když mu to tak jde.“
Teď byla řada na Monice, aby se začala smát. „Ty mi čteš myšlenky, ale se zpožděním. To už musel včera večer za trest, podržet Martinovi, a pak do rána musel spát nahej ve stáji.“
Hanbou jsem se propadal. Myslel jsem si, že naše večerní aktivity zůstanou soukromé, ale zjevně jsem se mýlil.
„No tak to se už nedivím že mu to tak šlo, když je takovej zkušenej,“ ušklíbla se Petra. „A konečně, kde by měl kůň spát, než ve stáji? A pyžamo koně taky nenosí.“
Monika mne poplácala po bouli na předku suspenzoru. „Akorát to teda moc nezabralo, nadrženej je furt. A línej určitě taky, to chce dlouhodobější působení. Jenomže na to už není čas.“
„Jak, není čas? Kdy musí odjet?“ zeptala se Pavla.
„No, dneska odpoledne,“ podívala se Monika na hodinky. „Je po třetí, takže vlastně každou chvíli.“
„A co, necháme ho odjet nadrženýho, nebo mu dovolíme, aby se udělal?“
„Já nevím, zaslouží si to? Co si o tom myslíš ty, koni?“
Přímo tázán, snažil jsem se srovnat si udidlo v hubě, ale moc to nešlo. „Doufám, že jsem byl dost hodný na to, abych se směl udělat, paní,“ zahuhlal jsem.
„Tak my si to rozmyslíme,“ oznámila mi Monika. „Odveď ho prosím do stáje a pak přijď do kuchyně, poradíme se.“
Pavla mě odpřáhla od vozíku, vzala za otěže a odvedla mne do mého boxu. „Těš se, hřebečku, pořádně ti to osladím!“
Svalil jsem se do slámy. Ještě se mi nikdy nestalo, aby dvě ženy konferovaly, jestli se tedy smím nebo nesmím udělat a za jakých podmínek. Bylo to zcela nesmyslné, ale zároveň v téhle situaci vlastně docela přirozené. A docela vzrušující. Docela hodně vzrušující… Zážitky posledních dnů byly obecně takové. Nesmyslné, zejména pro někoho zvenčí, kdo nesdílí naše fetiše, záliby a úchylky. Ale vlastně docela přirozená a zcela určitě hodně vzrušující. Bylo mi jasné, že zítra ráno mne budou bolet svaly po celém těle. Ale bude to vlastně trochu příjemné, jako připomínka zajímavých zážitků…
Otevřely se dveře stáje a v nich stanuly moje dvě trenérky. Rychle jsem se zvednul do kleku, ruce jsem dal za záda a sklonil hlavu. Přišlo mi to… správné. Obě vstoupily ke mně do boxu. Pavla měla kolem boků
Monika mi oznámila verdikt: „Dohodly jsme se, že jsi byl dostatečně hodný na to, abychom ti dovolily se udělat. Ale zároveň jsi líný a nadržený kůň, takže od nás dostaneš na cestu výslužku, aby sis to pamatoval. Takže ode mne nejdřív dostaneš kolík do zadku za ty neuklizené boxy a pak pětadvacet jezdeckým bičíkem za to, že jsi Pavle nepřišel otevřít s holou prdelí, jak jsi měl.“
„A ode mne,“ ozvala se Pavla, „potom přijdeš ještě jednou pořádně ojet do zadku připínákem, za tu lenost. A nakonec, za tu nadrženost, dostaneš ten svůj největší kolík do prdele a budeš se smět udělat, ale celou dobu tě u toho budu mrskat bičíkem, abys věděl, že to nemáš jenom za odměnu. A protože jsem ti slíbila, že ti to osladím, tak budeš mít celou dobu až do toho závěrečného výprasku podvázaná varlata, aby ses nám tady neudělal předčasně.“
No, čekal jsem, že s prázdnou neodjedu, ale tohle je fakt docela dost. Na druhou stranu, ty… primitivnější části mé osobnosti v tom žádný problém neviděly, soudě podle toho, že jsem měl v suspenzoru zase docela těsno. Takže jsem přikývl: co mě nezabije, to mě posílí. A tohle ještě na smrt nevypadá.
Pavla na mne luskla prsty: „Tak vztyk a ruce za hlavu!“ Zvedl jsem se a ona vytáhla z kapsy nějaký provázek nebo tkaničku a rychle mi ho několika pevnými tahy obtočila kolem varlat a kořene penisu. Bylo vidět, že to nedělá poprvé. Na rozdíl ode mne, tenhle kink mě nikdy nebral a nezkoušel jsem ho. Bylo to… nepříjemné. Ale svým způsobem zajímavé.
Na přemýšlení jsem nicméně neměl moc času, protože přišel další příkaz, tentokrát od Moniky: „Předklonit, roztáhnout nohy, vystrčit prdel!“ Tady už jsem věděl co čekat, takže solidní kolík zajel na své místo jako dobrý známý. Byl jsem odveden do vedlejšího boxu a přehnut přes svůj nepříliš oblíbený balík. Monika si vzala bičík a začala mě v pravidelných intervalech vyplácet. Nemrskala mě tak silně jako předtím Pavla, ale na již citlivé zadnici to udělalo své.
„Když ti řeknu, že budeš běhat s nahou prdelí,“ školila mě trenérka za rytmického výprasku, „tak budeš běhat s nahou prdelí, ať se děje co se děje. Je to součást tvé výchovy a výcviku a může ti jenom prospět, že se návštěva může podívat, jak máš zadek červenej a vyšukanej…“
V podobném duchu mi lála pěknou chvíli. Rány jsem nepočítal a nevím jestli Monika ano, ale dostal jsem jich slušný počet, než se svou tirádou skončila. Zálibně mi pohladila zadek a vychutnávala si, jak hřeje. „Aspoň Pavle nebude zima,“ ušklíbla se.
Moje druhá trenérka se už hotovila k akci. Rychle vystřídala Moniku, rozepnula mi řemen postroje, držící kolík, chytla mě za boky a zasunula do mne svůj strap-on. Začala pomalu a rytmicky přirážet. Po chvíli ale přestala: „Hmm, něco mi chybí… Prosím, podej mi otěže,“ požádala přihlížející Moniku. Připnula mi je k udidlu, pořádně přitáhla a pokračovala v přírazech, přičemž stále zrychlovala.
„Tak se na lidský hřebce musí, pořádně vzít u huby a pořádně projet zadek, zmrskanej… Za trest, za lenost, za nadrženost. Aby sis uvědomil, že musíš poslušně nastavit každému, na koho tvá paní ukáže. Celý den makat ve stáji pak v zápřahu a pak pod paní nebo cizím hřebcem, když přikážu…“ Přírazy se stávaly stále rychlejšími a u posledních několika bylo cítit, jak se Pavla křečovitě napjala. Chvilku jí trvalo, než se z nejspíše prožitého orgasmu vzpamatovala, ale pak pustila otěže, vytáhla ze mne svůj připínák a místo něj jsem dostal velký kolík. Přesněji, obvykle mi přišel hodně velký a musel jsem se hodně snažit, aby se do mne vešel, ale po předchozí jízdě už to problém opravdu nebyl.
„Klekni si na všechny čtyři, přikázala mi Pavla. Až tě rozvážu, smíš se začít dělat. Ale jenom levou rukou a dokud nebudeš hotový, budu tě přitom mrskat, jasné?“
Zahuhlal jsem na souhlas. Pavla rozvázala kličku na provázku, jímž jsem byl podvázaný a do penisu se s prouděním krve a citem vrátila i bolest. Ale neměl jsem moc času na úvahy, protože okamžitě začaly pršet rány na můj zadek. Ne extra silné, ale s nevídanou kadencí.
Rychle jsem se chopil díla, ale Pavla věděla co dělá a její dáreček na rozloučenou se neodbyl tak rychle, jak jsem plánoval. Kombinace účinků podvázání, neutuchajícího výprasku a snad i té levé ruky způsobila, že jsem orgasmu nedosáhl během prvních tří sekund, jak jsem předtím očekával. Zakousl jsem se do udidla, zavřel oči a vzpomínal na všechny ty zajímavé věci, které jsem za posledních pár dnů prožil. Orgasmus přišel nečekaně a v překvapivé síle.
Měl jsem dost. Bolelo mě celé tělo, byl jsem unavený, udýchaný, špinavý a v úplně absurdní situaci na zemi v koňské stáji. Říká se, že po orgasmu je každý živočich smutný a na nás úchyly tohle pořekadlo doléhá dvojitou silou, protože když dojde k vyvrcholení, udeří na nás všechno to, co jsme dosud nevnímali.
„Pak za námi přijď do kuchyně,“ vyzvala mne Monika a s Pavlou odešly.
Já jsem osaměl, opřel se o stěnu a chytal dech. Bolelo mne všechno možné. Něco od výprasku a jiných trestů, něco prostě od fyzické námahy, na kterou jsem přece jenom nebyl zvyklý. Svlékl jsem ze sebe zbytky koňského postroje a další propriety. Došel jsem si na zápraží pro kalhoty a tričko, které tam pořád ještě ležely přesně tak, jak jsem je ze sebe shodil když přijela Pavla a přikázala mi se svléknout.
Monika a Pavla seděly v kuchyni u kafe, když jsem vstoupil. Pavla se na mne usmála - poprvé za celou dobu bez jedovatého podtónu - a Monika mi nabídla kafe taky.
„Abyste věděly, tak s tím pošťákem jsem si nevymýšlel, balíček je tady,“ ukázal jsem na stolek, kam jsem ho položil. Ani nevím proč, ale opravdu mi záleželo na tom, aby mi obě uvěřily. Ne proto, abych jim ukázal, že mne trestaly neprávem. Ale abych jim i sobě dokázal, že jsem zůstal v roli, že jsem se jí nezpronevěřil.
„Já vím,“ usmála se Pavla. „Pošťáka jsem potkala ve vratech. Ale byla to prostě moc hezká příležitost, než abych ji jen tak promeškala!“
Ten kámen, který mi spadl ze srdce, musel být tak velký, že si toho všimla i Monika.
„Fascinující, ono mu na tom opravdu záleží, to jsem ještě neviděla.“
Posadil jsem se na zbývající židli: „Záleží. Protože…“ slova mi většinou nedocházejí, ale najednou jsem nevěděl, jak pokračovat. „Protože kdybych vypadl z role a neposlouchal, i když na mne momentálně někdo nedohlíží, kdybych schválně dělal chyby… jaký by ta hra pak měla smysl? Hrdost na to, že jsem dobrý kůň, dobrý štolba… to je ta jediná, která mi ještě zůstala. Tak proto jsem vám to chtěl říct. Přemýšlel jsem, jak ten konflikt reality a hry vyřešit. Možná jsem měl zůstat schovaný a tvářit se, že nikdo není doma, ale takhle mi to přišlo lepší.“
„Neboj, Pavla by si na tebe vymyslela něco jiného; když chce koně bít, důvod si vždycky najde,“ ušklíbla se Monika.
„Tak, neměj obavy,“ souhlasila Pavla a tím bylo téma uzavřené.
Chvíli jsme si ještě povídali. Moc jsem oběma ženám děkoval za nejúžasnější BDSM zážitek svého života a pár splněných snů. Ale už se stmívalo a musel jsem vyrazit. Posbíral jsem a vyčistil své různé propriety, převlékl se do poněkud civilizovanějšího oděvu a odnesl si věci do auta. Když jsem rozsvítil reflektory, vyřízl kužel světla ze tmy postavu Pavly, mé nové známé. Cosi na mne volala. Vypnul jsem motor a stáhl okénko.
„Až tu budeš příště, určitě dej vědět. Sára se na tebe bude moc těšit!“
„Určitě, spolehni se,“ zavolal jsem a vyjel do noci.