Středa, 4. července
Poprvé jsem si jich všimla hned u recepce. Náhodou jsem procházela hotelovou halou a zaujal mne. Vysoký, statný, v obleku na míru... Dala bych si říct. Do našeho čtyřhvězdičkového hotelu se jako host přesně hodil. Ona byla překvapením, příliš bosých hostů neubytováváme. Jinak bylo vše v pořádku. Dívka byla velmi hezká, přiměřeně nalíčená, s vlasy svázanými do copu, krátké oranžové letní šaty. Ale na mramorové podlaze stála bosýma nohama.
Zaujalo mne to, ale zase tak moc jsem o tom nepřemýšlela. Jako pokojská v hotelu jsem viděla mnohem divnější věci, o tom bych mohla vyprávět. Takže jsem v duchu pokrčila rameny a zmizela v kanceláři vedoucího směny.
Čtvrtek, 5. července
Pokoj číslo 809. Jeden z těch lepších které máme, apartmá o dvou místnostech. Poslední, osmé patro, skoro až na konci chodby. Na klice cedulka žádná, takže přesně podle v instrukcí v manuálu klepu, minutu čekám, znovu klepu a když se nikdo neozývá, jdu dovnitř uklidit.
Když najdeme v posteli spícího hosta, kterého naše klepání nevzbudilo, podle manuálu se máme rychle ztratit a uklidit později. Přesto jsem zůstala stát ve dveřích do ložnice se zatajeným dechem. Manuál totiž není tak podrobný, aby pamatoval na situaci, kdy host leží nahý na zemi vedle postele a na zadku má stopy po výprasku. On, zcela spořádaně, ležel rozvalený na velké posteli. Ona ležela schoulená na dece hozené k nohám postele. Měla na sobě jenom černý obojek jako na psa. A na zadečku, mimochodem velmi hezkém, červené, místy nafialovělé pruhy po výprasku. Bylo jasné čím – vedle ní ležel na zemi pohozený krátký pletený bič z kůže. Oba dva klidně spali a nevěděli o mně.
Rychle a tiše jsem se vytratila. A začala přemýšlet, co mám dělat. Samozřejmě, ne že by to bylo poprvé, co jsem narazila na pozůstatky nějakých... aktivit. Nejlepší bylo, když si u nás jeden známý politik za KDU-ČSL v koupelně zapomněl detailně vypracované nerezové dildo. Přesně podle manuálu jsem ho odevzdala do kanceláře. Pokud vím, nikdo se po něm nikdy neptal a vedoucí směny ho pak léta používal jako těžítko.
Jenomže najít dildo je něco dost jiného než najít seřezanou holku. Co mám dělat? Volat nadřízené? Nebo policii? Ale holka mohla z pokoje kdykoliv odejít, nevypadalo to na nějaké násilí. Spíš na nějakých padesát odstínů šedi. Nojo, nepopírám, že jsem to četla, jako každá. A že představa, že takhle dostanu od nějakého šaramantního pána... nebyla nepříjemná. Ve skutečnosti přesně naopak.
Ne, nikomu to neřeknu. Co je komu do jejich soukromí.
Pátek, 6. července
Pohled ze včerejška mi nedal spát. Doslova. V noci jsem měla divoké sny a vzbudila jsem se pěkně nadržená. Bohužel jsem – asi kvůli těm divokým snům – přeslechla budík a nestihla jsem s tím nic udělat. Beztak jsem do práce doběhla na poslední chvíli.
Na dveře pokoje 809 jsem klepala s rozechvěním. Minuta čekání se zdála být nekonečnou. Konečně jsem směla vstoupit. Nikde nikdo. Ani on, ani ona. Postel byla rozházená a na zemi ležela deka, ale to ještě nemusí nic znamenat, to dělají hosti běžně. Jenom já jsem věděla, že tam nejspíš spala ona. Prošla jsem celý apartmán, ale nikde nic... podezřelého. Zajímavého.
Ustlala jsem postele, vysála, uklidila všechno přesně podle manuálu. Dala jsem si obzvlášť záležet. Nedalo mi to a představovala jsem si ho, jak se nade mnou tyčí s bičem v ruce a hledá každou, sebedrobnější, chybičku. Na práci své služky, kterou se mu líbí trestat a hledá každou záminku, aby mohl vzít do ruky černý kožený bič. Aby mi mohl přikázat, abych se přehnula, vyhrnula sukni od uniformy... Představovala jsem si, jak musím jako jeho služka o trest prosit a za něj pokorně děkovat, líbat bič...
Musela jsem se na něj aspoň podívat, sáhnout si na něj. Nikdy jsem nic takového v ruce nedržela. S výjimkou onoho krátkého okamžiku jsem žádný bič ani nikdy na vlastní oči neviděla. Kde může být? V posteli ani pod polštářem nebyl, jasně, to bych si ho musela všimnout.
Kufr, stojící na speciálním stojanu, byl zavřený na zip. Podle manuálu pokojská nikdy nesmí porušit soukromí hosta a prohlížet mu zavazadla. To je o výprask. Tedy, co to plácám, o vyhazov. Vyhazov, ne výprask.
Ještě jednou jsem pečlivě zkontrolovala, jestli nikde není ani smítko. Vari, zlá myšlénko, vari. Beru vozík s úklidovými potřebami a vracím se zpátky na chodbu. Podle manuálu musejí dveře při úklidu zůstat otevřené, pokojská se nikdy nesmí v pokoji zavřít, neřku-li zamknout.
K čertu s manuálem.
Rychle se rozhlédnu, na chodbě nikde nikdo. Bude to jenom minutka. Rychle zavezu vozík dovnitř a zavřu dveře, zamknu je na bezpečnostní řetízek. Musím to aspoň zkusit. Rychle běžím do pokoje a rozepínám zip na kufru. Obrovské zklamání. Kufr je prázdný, úplně.
Ale moment, ve víku je další zip. Je tam! Je tam! Jako lesklý had je ve víku kufru stočený krátký černý bič z mých snů. Vyndat si ho netroufnu, jenom ho rychle pohladím. Rychle všechno zavřít na zip, tak jak bylo. Rychle, rychle! Odemykám dveře a vyjíždím s vozíkem na chodbu. Nikde nikdo. Trvalo to možná minutu, ale srdce mi buší, jako bych do toho osmého patra vyběhla z přízemí po schodech.
V pokoji 810 jsou po zemi rozházené dětské hračky a v rohu postýlka. Teprve tady si mohu dovolit klid a vydechnout. Po zbytek směny to nestojí za nic. Dokonce i vedoucí si všiml, že jsem jak tělo bez duše. Je hodný, ptal se mne, jestli nejsem nemocná. Je moc hodný. Možná až příliš, zasloužila bych za svou zvědavost... ne vyhodit. Výprask.
Sobota, 7. července
Tentokrát nemusím čekat. Na dveřích je zelená cedulka. Prosím, ukliďte můj pokoj. V asi deseti různých jazycích. Podle manuálu stačí zaklepat jednou, pro jistotu.
Musím se podívat znovu. Teď už vím, kde hledat. Bič je stočený ve víku kufru, stejně jako včera. S jídlem roste chuť. Ani nepřemýšlím a vytahuji ho z jeho úkrytu. Kůže je na dotek jemná a hladká. Přesto ale dokáže určitě pěkně zabolet.
Rychle si vykasávám sukni a stahuju kalhotky. Musím to zkusit. Aspoň jednou, jinak toho budu do konce života litovat. Snažím se švihnout bičem po zadku, ale nedaří se mi to. Švihnu se akorát přes lýtko, až to štípne.
Není dost času. Bič rychle stočím přesně jak byl a schovávám ho do víka kufru. Rychle odemknout, otevřít a vyjet s vozíkem na chodbu.
Cink!
Otevírají se dveře výtahu a mezi nimi stojí on. A za ním ona. Slušně ho zdravím. „Dobrý den.“ Přesně podle manuálu. „Pane“ za to přidávám z vlastní vůle. „Dobrý den,“ odpovídá automaticky a dívá se skrze mne, jako bych byla ze skla, nejspíš si vůbec neuvědomuje, že tam jsem. „Dobrý den,“ přidává se ona. A přihodí i úsměv. Šaty má tentokrát modré, ale zase je bosá. Když jde, vidím že má chodidla zespodu špinavá. Přemýšlím, jestli to dělá na jeho rozkaz. A jestli má na zadečku stopy po výprasku.
Teprve v pokoji 810 mi dochází, jak blízko jsem byla průšvihu. Dodatečně mi srdce na dva údery vynechá. Kdyby se vrátili o minutu dřív, čekal by mě výprask. Ne výprask, kozo hloupá! Nedostala bys na prdel, tohle není žádný pornofilm. Dostala bys padáka. Na hodinu. Vyletěla bys na dlažbu s takovým paragrafem, že už by tě v žádném hotelu nevzali ani na mytí nádobí v kuchyni. Přestaň myslet píčou, slepice pitomá a použij hlavu!
Neděle, 8. července
Zelená cedulka na dveřích pokoje 809 mě láká. Uklízím jako pokorná služka, pečlivě. Ale rychle, strašně rychle, abych byla už co nejdřív pryč. Kdybych takhle rychle uklízela vždycky, můžu domů chodit v polovině směny. Na kufr se netroufám ani podívat. Jenom abych byla rychle pryč, pryč od pokušení. Od pokušení znovu se dotknout té hladké, černé, vzrušující kůže.
Zip kufru je v půlce dřív, než si uvědomím, co vůbec dělám. Teď už je to jedno, rychle, druhý zip, rychle pohladit a pryč, pryč do bezpečí vedlejšího pokoje s hračkami na zemi a dětskou postýlkou.
Přihrádka ve víku kufru je prázdná! Co se stalo? Nevěřícně v ní šátrám. Jak mi to mohl udělat? Pak prsty narazí na něco tvrdého. Kartička s logem našeho hotelu. Taková, jaké dávám hostům vedle telefonu, aby si při hovoru mohli dělat poznámky. Nebo kreslit obrázky, to dělá víc lidí.
„Přijď dneska ve 22:00, ve své uniformě. Budeme tě čekat.“
Víte, jak jsem minule psala, že mi na dva údery vynechalo srdce? Lhala jsem. Teď se mi to ale stalo doopravdy.
Sedím na posteli v pokoji 810. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Rodina odjela, hračky jsou pryč a zbyla jenom zválená postel. Sedím na ní a koukám na kartičku. Koukám na kartičku. Na kartičku, kterou jsem našla ve vedlejším pokoji. Kterou jsem vzala z vedlejšího pokoje. Já kráva blbá! Teď už nebudu moci popřít, že jsem tam byla a že jsem se dívala do kufru.
Leda, leda... Leda bych se tam vrátila a vrátila kartičku na místo. Pak by nikdo nic nevěděl. Jenomže to prostě nedám. Na to nemám. Do toho pokoje prostě znovu vkročit nemůžu.
Nervózně lístek trhám na milión kousků a splachuji do záchodu. Nikdy jsem tam nebyla. Nikdy se nic takového nestalo. Nikdy jsem žádný lístek neviděla. Natož abych ho vzala. Nic takového se nikdy nestalo. Celé se mi to jenom zdálo.
Celé se mi to jenom zdálo. Nikdy jsem neviděla žádný pruhovaný zadek. Žádný bič. A už vůbec ne žádný papírek s výzvou k setkání. Nic. Takového. Se. Nikdy. Nestalo.
Ještě že tam bylo napsáno, že mám přijít v uniformě. Nemusím řešit, co na sebe. Uniforma je jasně popsaná v zaměstnaneckém manuálu.
Samozřejmě že nikam nepůjdu. Nejsem blázen. Budu v klidu sedět doma a dívat se na telku.
Ještě štěstí že vybral desátou. Hlavní služba končí v osm. Kromě recepce v deset není nikde ani noha. Když půjdu služebním vchodem, nikdo mě neuvidí.
Do kina. Můžu jít do kina. Beztak jsem tam už dlouho nebyla. Ve Slováči dávají Escobara. Hm, thriller o drogovém králi, to jsem vždycky chtěla vidět.
Na klice pokoje 809 visí červená cedulka. V deseti jazycích říká prosím nerušit. Podle zaměstnaneckého manuálu... Ne, tady mi manuál opravdu nepomůže. Zadržím dech a zaklepu.
Dveře se otevřou téměř okamžitě. Za nimi stojí ona. Má stejné oranžové šaty, v jakých jsem ji viděla první den. Je bosá. Na krku má psí obojek a usmívá se. V krku mi vyschlo tak, že nemůžu promluvit.
„Ahoj, pojď dál,“ pokyne mi a ustoupí, abych mohla projít. Přikývnu a tiše vejdu do pokoje. U okna stojí on. S obtížemi polknu.
„Dobrý... dobrý den, pane.“
Kývne mi pozdrav a pak se otočí k ní. „Vyhrál jsem sázku.“
Sázku?
„Vsadili jsme se,“ usmívá se ona. „Já jsem tvrdila, že nepřijdeš, že nenajdeš odvahu přijít.“
Klepou se mi nohy. Částečně strachem, částečně vzrušením. A určitě to nebyla odvaha, co mě přimělo sem přijít.
„Jenomže tys přišla,“ suše konstatuje on. „Mysleli jsme si, že by tě mohlo zajímat jedno video, které jsme natočili.“
Stiskne tlačítko dálkového ovladače a obrovská plochá televize na stěně ožije. Záběr ukazuje pokoj, ve kterém stojíme a pokojskou v uniformě, jak jej uklízí. Podívám se ve směru záběru. Mobilní telefon, zasunutý ve stojánku na poznámkové kartičky, připojený do nabíječky. Dívám se přímo do objektivu kamery.
Vůbec mě to nenapadlo... Vůbec jsem si nevšimla... Nicméně v tom stavu bych si nevšimla, ani kdyby tam stál Ondříček s filmovou kamerou na trojnožce.
Vím, jak bude video pokračovat. „Omlouvám se, pane...“
Nereaguje. Služka v televizi mezitím otevírá zip na kufru a vytahuje z něj bič. Chvíli se s ním laská, pak si vyhrnuje sukni. Všichni sledujeme obraz. Ráda bych od něj odtrhla zrak, ale nejde to. Služebná utíká pryč z pokoje. Je v bezpečí. Já ne.
„Já jsem říkal, že přijdeš. Marika říkala, že ani náhodou. Tak jsme se vsadili. A protože Marika prohrála, předvede ti, co si taková zvědavá služka zaslouží.“
Pokyne jí rukou. Dívka se kousne do rtu a zaváhá, ale jenom na okamžik. Pak ze sebe svlékne oranžové šaty. Spadnou z ní snadno, je vidět že to nedělá poprvé, že to má nacvičené. Pod nimi nemá samozřejmě nic, stačí jeden pohyb a je úplně nahá, až na obojek na krku. Nestydí se, buďto už otupěla anebo naopak své tělo ráda dává na odiv. Ostatně, nemá se za co stydět, vypadá krásně. Je opálená, přestože léto teprve začíná.
„Na všechny čtyři!“
Marika poslušně klesá na všechny čtyři, zády k nám. Zvedá hlavu, prohýbá hřbet. Na jejím zadečku jsou ještě vidět stopy předchozích trestů. Popleská ji po něm, jako pochvalu.
„Podej mi bič,“ kývne na mne. Ještě, než si stihnu uvědomit, co dělám, jsem na půlce cesty ke kufru. Bič je tentokrát na známém místě.
Opatrně jej vyndávám a podávám do nastavené ruky: „Zde, pane.“
Se samozřejmostí danou praxí jej rozmotává. Není dlouhý, má sotva metr na délku, ale jistě dokáže udělat své. Přidrží si ji za dlouhý cop a ona ještě víc nastaví zadek, vysoko vystrčený do vzduchu, nohy roztažené. Bič proletí vzduchem a dopadne na nastavené půlky.
„Jedna. Děkuji pane.“ Hlas má překvapivě hluboký a klidný.
Další rána, od pohledu ne plnou silou, ale cítit nepochybně bude. „Dvě. Děkuji pane.“
Sleduji tu scénu jako stižená kouzlem. Nikdy jsem nic takového neviděla.
„Deset. Děkuji pane.“
Dívka má zadek pěkně červený, jsou na něm vidět stopy. Nevím, jestli ji strašně lituju nebo jí strašně závidím a přála bych si být na jejím místě.
„Patnáct. Děkuji pane.“
Hlas jí hrubne vzrušením, mísí se v něm vzrušení a bolest. Co ji vlastně vzrušuje? Bolest? Ponížení? Červené stopy biče na napjatých půlkách? Poloha na všech čtyřech, kdy se otevřená nabízí svému pánovi? Já, jako svědkyně jejího ponížení? A dopadají další rány, v pravidelném rytmu.
„Pětadvacet. Děkuji pane.“ Zřejmě je to obvyklý počet ran, protože se bez vyzvání zvedá do kleku a dává ruce za hlavu. „Děkuji vám pane za výprask. Děkuji vám pane, že mě trestáte, abych byla poslušná.“
„Otoč se.“
Marika se na kolenou otáčí. Pán jí dává před ústa ruku s bičem a ona líbá nástroj svého trestu a ponížení. Je vidět, jak je vzrušená. Bradavky má vztyčené a jemné chloupky na pohlaví se lesknou.
„Je tohle, co jsi chtěla vidět,“ obrací se on na mne. „Je tohle, co sis představovala?“
„Já...“ hlas mi odumře. Prostě nevím, co říct. Že to bylo krásné a že jsem nejspíš nikdy nebyla a nikdy nebudu tak vzrušená, jako když jsem ho viděla dávat výprask. „Já...“ nemám sílu a odvahu říct, jak Marice závidím a jak ráda bych byla na jejím místě.
„Tady vidíš, jaký trest si zaslouží zvědavá služka. Můžeš odejít.“ Nadechne se. „Můžeš odejít, nebo zaujmout její místo,“ ukáže bičem na malý kobereček, kde ještě před chvílí klečela ona.
Dívám se mu do očí. Jsou šedomodré a nevyčtu z nich vůbec nic. Dává mi na výběr, ale jako by mu bylo úplně jedno, pro kterou z možností se rozhodnu. Jestli se teď otočím a odejdu, nebo jestli si kleknu a vystrčím zadek. Možná mu to doopravdy je jedno, nebo to jenom hraje. Sjedu pohledem na ni, jak klečí u jeho nohou. Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. U ní je to jasné: přeje si, abych zůstala. Trpěla a doufá, že uvidí, jak trpím já.
„Děkuji vám, pane.“
Seberu zbytek odvahy a začnu se svlékat. Nejde mi to tak snadno jako Marice. Jednak jsem nervózní a prsty se mi klepou a kromě toho, moje uniforma nejsou letní šatičky. Ani sexshopový kostým francouzské služtičky, když na to přijde. Obléknout a svléknout ji, to nějakou dobu trvá. Oba dva mě se zájmem pozorují, což moji nervozitu ještě zhoršuje.
„Tak pokračuj, viděla jsi jak. Mariko, předveď jí to!“
Stojím schoulená a snažím se aspoň trochu zakrývat. Marika ovšem vystřelí do pozoru, vypne hruď a dá ruce za hlavu. Vem to čert, dala jsem se na vojnu, musím bojovat. Když to dokáže ona, dokážu to i já.
Jsem vyšší než ona, celkově větší. Ona je spíš drobná a šlachovitá. Já jsem spíš statnější. Ona má černé vlasy do copu, moje vlasy jsou nic moc hnědá do zrzava, svázala jsem si je gumičkou, aby nepřekážely. On si nás prohlíží. Nebo spíš mne, její tělo zná myslím dost dobře.
„Hodná, šikovná služtička,“ chválí mě. Přejíždí mi rukou po břiše a po prsou. Cítím na bradavkách jeho teplé, suché ruce. Poplácá mě po vnitřní straně stehen: „Rozkroč se.“ Pohladí mě, jenom letmo přejede rukou mezi nohama, ale i tak si musí všimnout, jak jsem nadržená. „Otoč se.“ Poplácá mě po zadku, pořádně mi prohmatá půlky a roztáhne je od sebe. Není surový, spíš... věcný, efektivní, jako kdyby si vybíral na trhu z košíku ovoce. Nebo otrokyni. Z té představy jsem ještě vzrušenější. „Pěknej zadek, ten něco vydrží. Tak na všechny čtyři, viděla jsi, jak se to dělá,“ a plácne mě ještě jednou po zadku.
Poslušně si stoupám na všechny čtyři a snažím se co nejvíc vystrčit zadek a prohnout záda, jako to dělala ona. „Šikovná, tak drž.“ Obrátí se k Marice. „Podej mi bič.“ Marika hledá bič pohozený na zemi a podává ho do jeho natažené ruky. „Hodná. Tady si klekni,“ ukazuje ji na místo jenom kousek ode mne. Bude mít perfektní výhled a jistě si ho užije.
Bič prosviští vzduchem a dopadne na můj zadek. Vyjeknu, spíš leknutím než bolestí, je překvapivě jemný. On něco říká, ale vůbec mu nerozumím, na to mi moc buší krev ve spáncích. Dopadne další rána, ta už je o něco silnější. Zase něco říká, tentokrát mu už rozumím. „Nezapomněla jsi na něco?“
Jsem úplně zmatená. Zapomněla na co? Zmateně se rozhlížím a vidím, jak bezhlasně říká, jenom naznačuje rty: „po-dě-ko-vat“.
„Omlouvám se pane. Děkuji pane.“
Na můj zadek dopadne další rána. „A počítat bude kdo?“
„Omlouvám se pane. Tři. Děkuji pane.“
„Kdepak, začneme znovu, od začátku, a tentokrát pořádně. Je ti to jasné?“
„Ano pane. Omlouvám se pane.“
Další zasvištění a další rána, tentokrát je už cítit docela dost. Vyjeknu, ale rychle se dám zase do pořádku. „Jedna. Děkuji pane.“ Nechápu, jak to Marika může zvládat tak klidně, téměř bez emocí. Já při každé ráně vykřiknu.
Další. Další. Bič dopadá na můj zadek v nepravidelných intervalech. Trestající vždycky počká, než se postavím do předepsané polohy. Nezvládám výprask tak stoicky jako ona, pokaždé se skoro zhroutím. Ale ne bolestí. Bolest tady je, cítím ji, není to jenom tak nějaké hlazení. Ale zase to není jen tak nějaké bezhlavé mlácení.
„Deset. Děkuji pane.“ Narovnám se zpět do předepsané pozice a čekám další ránu. Ta ale nepřichází. Místo toho cítím jeho suchou teplou ruku na svých zádech. Na horkém zadku. Mezi nohama, zase mě jenom tak lehce a nezúčastněně pohladí, jako by ani nevnímal, co tím způsobuje. Vidím Mariku. Pozoruje mě hladovýma očima a je na ní vidět, jak je vzrušená, oči se jí lesknou jako v horečce. Celé její tělo se leskne, je zpocená a já nejspíš taky, cítím to.
„Hodná služtička, poslušná. Líbí se ti to, když tě mrskám, co? Potřebuješ to, potřebuješ pořádně sešvihat zadek, že ano?“
„Ano pane,“ kňučím. „Děkuju vám, pane. Jsem ponížená služka, která potřebuje zmrskat vaším bičem, pane.“
Na zadku mi přistane další rána. A další. A další... „Dvacet. Děkuji pane.“
Už to bolí. Zadek mě pořádně bolí. Ale potřebuju to. Je ponižující se takhle předvádět před ním. Ale hlavně před ní.
„Dvacet jedna. Děkuji pane.“
On je celou dobu klidný a jakoby nezúčastněný. Precizní. Ale ji to vyloženě baví, vychutnává si moje ponížení a mou bolest. Přestože, nebo možná právě protože jsem před pár minutami viděla to její.
„Pětadvacet. Děkuji pane.“
Klekám si na kolena a vrhám se po jeho ruce s bičem. Líbám ji, líbám bič a drmolím: „Děkuji vám pane, za výprask. Děkuji vám za trest, že jsem byla zvědavá, zasloužím si sešvihat zadek...“ Každé z těch slov mě dostává ještě víc do varu. Jsem tak nadržená, že bych k uspokojení potřebovala aspoň četu vojáků.
„Klekni si tady, vedle Mariky,“ ukazuje mi rukojetí biče.
Klečíme vedle sebe, obě nahé, obě nadržené, obě čerstvě zmrskané. On udělá dva kroky zpátky a kochá se tou podívanou. Kochá se, hajzl, místo aby mě ošukal, to je přesně to, co teď potřebuju. Ale musím klečet a ani se nehnout.
„Jste čubky nadržené, obě.“
„Ano pane,“ odpovíme obě najednou. Podíváme se po sobě překvapeně a trochu pobaveně.
„Zpráskat byste potřebovaly, ještě dvakrát tolik, jedna každá,“ zavrčí, ale je vidět, že to nemyslí moc vážně. Vidím, že i jeho chladný klid je hraný, boule v poklopci ho prozrazuje.
Bere křeslo a staví ho přímo před nás. Pak luskne prsty: „Mariko, přehnout!“
Marika poslušně vstává a přehýbá se přes křeslo. Mám na ni překrásný výhled. Další výprask si užiju...
Jenomže on místo aby ji začal mrskat, odhodí bič, rozepne poklopec a z něj mu vyskočí vztyčený penis. Nemám ani čas si ho prohlédnout, protože ho hned, okamžitým a rychlým pohybem zasouvá do Mariky. Chytá ji za cop a zběsile přiráží. Všechno vidím v přímém přenosu, jak ji šuká zezadu, a zdá se to být nekonečné. Proč ona může a já ne? Ona kňučí vzrušením, já závistí.
On zachrčí vzrušením a celý se vzepne v orgastické křeči. Chvíli tak zůstanou. Pak se ona svalí z křesla na zem a on odejde do koupelny.
„Mariko,“ zavolá za chvíli. Ona se mátožně zvedne a odejde za ním.
A co já, já tady zůstanu nadržená na ocet? Dělají, jako bych tady vůbec neklečela, nadržená, že to musí být cítit až do přízemí... Je ponižující tady takhle vzrušená klečet a z toho jsem ještě víc vzrušená...
Otevírají se dveře koupelny a přichází ona. Beze slova si kleká vedle mne. Pak on. Opět dokonale upravený, jako by se nic nestalo, jako by to byl jen sen. Zase se na nás dívá.
„A co ty,“ kývne na mne, „co bys chtěla?“
„Pane,“ zakňučím, „chtěla bych se udělat, prosím, ošukejte mě pane, prosím...“
Ušklíbne se. „Máš smůlu, maličká. To dělám jenom se svými milenkami. Ty nejsi milenka, ale služka. Ty jenom řežu.“
Zaplaví mě obrovská vlna zklamání. Ten hajzl, on mě takhle nažhaví, seřeže a pak nic...
„Na všechny čtyři,“ kývne na mne. Teprve když zase klečím s vystrčeným zadkem si uvědomím, že ho vlastně nenávidím.
Tentokrát mě mezi nohama nepohladí jen tak něžně, jako předtím. Místo toho mi tam vrazí dva prsty a nepříliš jemně mě prohmatá.
„Nelže, opravdu je mokrá jak nadržená čubka,“ řekne směrem k Marice. Ta se ušklíbne. Já přirážím proti jeho prstům a v podstatě mi nedojde, že je vlastně strašně nenávidím.
„Tak že jsi to ty, máš dovoleno se udělat. Sama. A pod bičem.“
„Děkuju. Děkuju pane...“
Rychle zasouvám pravou ruku mezi nohy a začínám masturbovat. Ještě nikdy jsem se neudělala před někým cizím. Ještě nikdy jsem přitom nedostávala bičem. Mrská mě. Jemněji, než když mě trestal, ale přesto to je cítit i přes oponu vzrušení. Nebije mě jenom přes zadek, občas rána přiletí na záda, přes nohy... V prstech pravé ruky mám křeč, ale přesto nedokážu přestat. Hroutím se na zem v orgasmu, jaký jsem už dlouho neměla.
Když jsem znovu při smyslech, podívám se po nich a nevím co říct. Rychle seberu šaty poházené po podlaze a zmizím v koupelně. Musím se dát dohromady, fyzicky ale hlavně psychicky. Stojím pod sprchou a proudy vody ze sebe smývám pot a vzrušení a utírám je do ručníku. Těch je naštěstí dost, náš hotel je na pokoje rozdává velmi štědře.
Oblékám se zpátky do své uniformy. S rukou na klice přemýšlím, co jim mám říct, až je uvidím. „Dobrý den“ asi nebude stačit... Snad mě osvítí duch svatý.
Oba dva jsou pohodlně usazení v křeslech, se skleničkami v ruce. On, dokonalý jako vždy. Ona si zase oblékla své oranžové šaty a jenom obojek na jejím krku prozrazuje, že nejde o úplně běžný páreček. Usmívají se na mne.
Otevírám pusu a pořád čekám na to osvícení, které mi napoví, co mám říct. Osvícení nepřichází. V panice se otáčím a utíkám. Utíkám na prázdnou chodbu, nečekám na výtah, běžím po služebním schodišti. Běžím až do suterénu, do našeho kamrlíku housekeepingu – slouží současně jako šatna, odpočívárna a kuchyňka. Sedím u stolu a dělám si kafe, i když povzbuzení je to poslední, co teď potřebuju, adrenalin mi stříká i z uší.
Co jsem to udělala? Nechala jsem se seřezat a málem i ojet od úplně cizího chlapa, navíc hosta, kterému jsem profilcovala zavazadla. Předváděla jsem se před nimi, jak nadržená čubka... Oni si ze mne dělali legraci a jim se to líbilo...
Strhám ze sebe oblečení a zalezu do sprchy. Pouštím na sebe hektolitry vody a drhnu se mýdlem. Střídám horkou a studenou vodu, jako bych ze sebe mohla smýt to, co se stalo. A že se mi to líbilo, to je na tom to nejhorší.
Klepu se zimou ze studené sprchy. Ze zásoby čistých si beru župan, který dáváme do koupelen hotelových hostů. Manuál říká, že to se nesmí. Manuál říká věcí...
Sedím na pohovce. Právě odjelo poslední metro. Na cestu domů nočními autobusy se fakt netěším.
Pondělí, 9. července
„Jé, co ty tady?“ Budí mě veselý hlas kolegyně Jitky. Rychle, přemýšlet, nějaký důvod, pravdu jí říct nemůžu.
„Zůstala jsem dlouho ve městě...“ začnu v naději, že tentokrát osvícení přijde.
„Jasně, pařila jsi až do rána a už ti nestálo za to jít domů, co?“ Přikývnu. Záchrana stejně dobrá jako osvícení.
„Tak jo, dej se do pucu, já nám zatím dojdu pro rozpisy.“
Rychle, než se Jitka vrátí, se převlékám. V zrcadle vidím na svém těle stopy předchozího večera. Sotva zapnu poslední knoflík, vrací se Jitka se sjetinou z počítače. „Tumáš, jdeme na to, práce nepočká!“
Každá máme půlku hotelu. Jitka spodní, já horní. Beru si vozík a vyjíždím nákladním výtahem do osmého patra. Na sjetině je u pokoje číslo 809 písmenko X. Znamená to, že ubytování touto nocí končí a je třeba připravit pokoj pro nového hosta.
Klepat nemusím. Dveře jsou otevřené. To někdy hosti dělají, když odcházejí. Jdu dovnitř. V pokoji je běžný nepořádek, nic zvláštního, nic, co by naznačovalo, že se tady včera v noci dělo něco zvláštního. Možná jenom to, že v koupelně jsou tři vlhké ručníky místo dvou, ale to nic neznamená.
Na stojanu na kufr leží bílá kartička z tvrdého papíru. Taková, na kterou si hosti při telefonování kreslí obludky a čtverečky. Tentokrát je prázdná. Proč? Otočím ji na druhou stranu. Je tam devět číslic 776 099 877. Nevěřícně na ně zírám. Jestli najdu odvahu zavolat, to nevím. Ale tuhle kartičku rozhodně neroztrhám.