Tahle povídka vznikla v podstatě na přání @Lucy_Spank_Me. Bavili jsme se spolu o povídce, kterou psala, a o tom, jak přichází inspirace. Popisoval jsem, že mně inspiraci často přinášejí omezení. Ničím nespoutaná volnost sice dává absolutní svobodu, ale ta může být pro tvorbu stejně špatná, jako přílišná omezení.
O jednom takovém jsem psal už u povídky The Sacred Place, kterou jsem napsal na základě zadané věty v literární soutěži.
Navrhl jsem Lucy, ať mi zadá pár slov, která mají v povídce být, a já na základě toho něco vymyslím. Dostal jsem slova zmrzlina, komár a deník. S tím už se dá pracovat - zmrzlina a komár ukazují jasně na léto a deník, to je samo o sobě dobrá inspirace. A ještě jsem věděl, že Lucy je na služky a spíš na F/F, než na mužské.
Měla to být krátká letní povídka. Jenomže pak si postavy začaly žít vlastním životem a příběh obsáhl více než sto let a šest generací. Inu, i takové věci se stávají.
Hovna s hákama. Jeden tátův kamarád při hustém dešti vždycky říkal, že padají hovna s hákama. Naučila jsem se to už jako čtyřletá a moc se mi to líbilo, takže jsem tuhle průpovídku opakovala, jakmile začalo, byť jenom mžít. Dovedete si asi představit, že k pramalé radosti svých rodičů. Nicméně na počasí venku tahle hláška perfektně seděla. Proudy vody se valily všude kolem, jako by měl nastat konec světa. Pro úplnost kolem švihaly blesky a každou chvíli byl slyšet hrom.
Skoro mne překvapovalo, že Jarmila nepobíhá kolem a nezapaluje po stavení svíčky hromničky. Hodilo by se to k oběma. Jarmile bylo asi tak sto let a vypadala jako pohádková babička. Artrózou sehnutá, s bílými vlasy pod šátkem a s obličejem pokrabaceným tak, že měla vrásky i na vráskách. Kdysi ale musela být krásná a něco z té krásy jí zůstalo, i teď vypadala svým způsobem úhledně.
Stavení bylo zhruba dvakrát tolik let, co Jarmile a zažilo lepší i horší časy. Bývalo součástí velkého statku, ale většina budov se působením věku, živlů a místního JZD rozpadla, až zůstalo jenom to nejstarší jádro. S kamennými zdmi přes metr silnými, natřenými tolika vrstvami vápna, že nebylo možné zjistit, kde končí výmalba a kde začíná kámen. Budova se ztrácela ve velké zahradě, zarostlé trávou do výšky pasu a mohutnými stromy, jejichž kořeny se proplétaly základy budov, které přežily.
Nízká stavba odolávala bičujícímu dešti neokázale, ale s nevyčerpatelnou vytrvalostí. Ta se nerozpadne nikdy, kameny se v prach neobrátí. Totéž se v podstatě dalo říct o její majitelce. Jarmilu jsem znala od narození a kam až má paměť sahá se jí říkalo Jarmila. Pokud se jí někdo pokoušel říkat babičko, se zlou se potázal. Prskala, že není bába. Když jsem jednou přisvědčila že pravda, že je moje prabába, prskala ještě víc.
Přežila a pohřbila několik manželů, s nimiž postupně zplodila dvě dcery a tři syny. Plodnost byla nejspíš jedním ze základních darů našeho rodu (já sama jsem ze čtyř sourozenců) a vnoučat, pravnoučat a prapravnoučat se už nikdy nikdo nedopočítá. Jarmila byla nikým nezpochybňovanou hlavou mnohahlavého klanu, jehož odnože sahaly po celém světě a byla konstantou našich životů. V mých očích se vůbec nezměnila a vypadalo to, že tady bude stejně dlouho jako její kamenný dům.
Na prázdny k Jarmile jsem jezdila odmalička každý rok alespoň na chvíli. Potkávala jsem se tady s nestálou a měnící se sestavou svých bratranců, neteří, strýčků a tetiček. Jarmila měla svou komůrku a návštěvy přespávaly v jedné velké místnosti, která vypadala trochu jako kasárenská cimra, protože v ní bylo sedm paland, často všechny obsazené. Teď jsem tu ale byla sama. Prázdniny oficiálně ještě nezačaly, ale já jsem čerstvě odmaturovala a až do září, kdy mám nastoupit na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, mám fraj. Zítra má dorazit sestřenice (nebo něco takového) Kamila, kterou jsem nikdy neviděla.
Déšť mám ráda odmala – a to nejenom kvůli té průpovídce, o které už byla řeč. Takže jsem se rozhodla vylézt na půdu a poslouchat vodu, jak dopadá na tašky. Půdu Jarmilina stavení jsem milovala odmalička, stejně jako všechny děti. Je plná tajemných zákoutí a všelikého harampádí, které je pokrytá vrstvami prachu. V posledních letech jsem se naučila ocenit ještě jednu vlastnost půdy. Je to totiž jediné místo v okolí, kde se dá chytit signál mobilní sítě a já můžu přes Facebook udržovat kontakt s civilizovaným světem.
Ledva za mnou zapadla padací dvířka, ozvalo se prásknutí, že se mi orgány v těle přeskládaly podle abecedy. A co je horší, žárovka – kterou nejspíš montoval ještě Křižík osobně – zhasla. Ten blesk musel praštit snad přímo sem. Možná nebyl nejlepší nápad lézt na půdu v bouřce... Má tahle barabizna vůbec hromosvod?
Vytáhla jsem z kapsy mobil a rozsvítila baterku, abych našla cestu zpět a nahodila pojistky. Světlo malé diody bylo ve tmě až oslepující. Udělala jsem dva kroky, než jsem zakopla o jakýsi trám. Spadla jsem naštěstí do měkkého, na nějakou starou matraci, i když mě málem udusil oblak prachu, který se z ní zvedl. Horší bylo, že mi z ruky vyletěl telefon a elegantním obloukem přeletěl celou půdu, kamsi zapadl a zhasnul.
Velmi opatrně jsem se vydala směrem, který ukazoval zářící oblouk. Tmu občas prozářil blesk, jehož světlo přicházelo malými okénky a vytvářelo ostré stíny, které občas pomohly a občas mátly. Došla jsem na místo, které vypadalo pravděpodobně. Mobil nejspíš po podlaze zajel až k samému okraji půdy, do temných koutů krovů, mezi pavučiny a možná ještě daleko horší věci, o kterých snad ani nechci přemýšlet. Položila jsem se na zem, protože jinak bych se pod okraj střechy nedostala a poslepu jsem šátrala, kam až jsem mohla dosáhnout.
Zajásala jsem. Prsty nahmataly povědomou texturu umělé kůže obalu na telefon. Rychle jsem ho přitáhla k sobě a zjistila, že jásám předčasně. Nebyl to mobil, ale jenom nějaká knížka s deskami, které na pohmat vypadaly stejně. Vztekle jsem s ní kamsi mrskla. "To tady budu hledat do soudného dne," povzdechla jsem si. Čekala jsem na další blesk, který by mi umožnil orientaci.
Blesk nepřišel, místo toho se ozval důvěrně známý zvuk notifikace Facebook Messengeru. Kousek ode mne bylo na podlaze vidět slabé světýlko. Pod odhozenou knížkou ležel můj mobil. Přišla mi zpráva od – teď už naštěstí bývalého – spolužáka Filipa. "Jak je?" tázal se a pod tím byla fotka z nějakého nočního klubu. Filip se mě snažil balit posledního půl roku. Marně. Jednak to dělal spíš trapně než zábavně: zpráv "Jak je?" s nějakou fotkou jsem měla sbírku. A hlavně, já jsem spíš na holky, takže to u mne má každý kluk těžké. Teď jsem mu byla za zprávu vděčná, i když zase ne tak vděčná, abych mu odpověděla, to bych se ho nezbavila.
Rychle jsem rozsvítila baterku, všechno se zdálo fungovat správně. Světlo dopadlo na malé hnědé desky knížky, která se mi dneska už dvakrát připletla do cesty. Z náhlého popudu jsem se rozhodla ji vzít s sebou. Vyhodit ji můžu vždycky.
Velice opatrně, abych si zážitky předchozích minut nezopakovala, jsem našla cestu zpět k padacím dveřím. Za světla mobilu jsem slezla dolů a zapnula hlavní jistič. Všechno kolem se rozsvítilo. Rozhodla jsem se, že dobrodružství mám pro dnešní večer už dost.
Příjezd jako první mi dal privilegium výběru postele. Šest paland stálo ve dvojité řadě v hlavním prostoru místnosti, opravdu to připomínalo ze všeho nejvíc nějaká kasárna, nebo aspoň tak jsem si je představovala z filmů. Sedmá palanda byla trochu schovaná ve výklenku a o její soukromí byl vždycky sváděn tuhý boj. Samozřejmě jsem si zabrala spodní lůžko právě na téhle palandě. Druhá výhoda spočívala v tom, že jsem se nemusela obtěžovat s pyžamem nebo noční košilí. Vždycky se mi spalo nejlíp nahé, ale se smečkou příbuzných všude kolem to nebývalo u Jarmily snadné.
Rychle jsem se svlékla a zalezla si do duchen. Otevřela jsem útlou knížku. Kalendář paní a dívek československých, ročník XXIX., 1926, nakl. Jan Ziegloser, podnik pro uměleckou reklamu. Přes devadesát let starý kalendář. Většinu knížky zabíraly reklamy – na mýdlo, prací prášky a různé cetky. Některé věci se nemění. Asi třetinu zabíral skutečný kalendář. Některé listy byly vytrhané, ale většina jich byla na místě. Na každý týden jedna stránka. Únor chyběl, ale od března byl kalendář hustě popsaný tenkým úhledným písmem. Inkoust za ta léta už notně vybledl, ale s trochou snahy byl pořád čitelný. Pisatel se s kalendářem nezdržoval, psal přes původní tisk, občas své dílo doprovázel různými malůvkami. Vypadalo to, jako že jde o nějaký deník, nebo něco takového.
Ozvalo se další prásknutí blízkého blesku a znovu zhaslo světlo. Teď už z postele vylézat nebudu. A při světle baterky v mobilu tohle fakt luštit nejde. Knížku jsem strčila pod polštář. Bude muset počkat do rána.