Ráno jsem se vzbudila příšerně rozlámaná a příšerně nadržená. S tou druhou věcí jsem se pokusila něco udělat – tiše, pod peřinou, jak se na slušně vychované děvče sluší a patří. Jenomže než jsem se stihla dopracovat k výsledku, začala se Kamila nahoře převalovat a musela jsem toho nechat.
Předvčerejší slejvák byla už jenom dávná vzpomínka. Sluníčko pěkně pálilo a šly jsme se s Kamilou koupat. Severní hranici našeho pozemku tvořila řeka. No, spíš potok. Ale bylo tam pár tůněk a dříve jmenovaný déšť je dokázal naplnit víc než dostatečně. Vzaly jsme si plavky, osušky a další nezbytnosti a vyrazily. Ve vysoké trávě byla vyšlapaná pěšinka, úzká tak právě pro jednoho člověka. Kamila šla první, takže jsem měla možnost si do sytosti prohlédnout její zadeček v plavkách.
Nadšeně jsme skočily do tůně a studená voda nám zarazila výkřiky do plic. Lehly jsme si na osušky. Kamila si otevřela svoje desky a začala kreslit.
„Ukážeš mi teda, co vlastně kreslíš?“
Kamila sebou trhla a rychle zabouchla desky, jako bych ji vylekala.
„Jo, klidně...“ Začala rychle probírat papíry a dala mi štůsek listů. Kreslí hezky. Obyčejné postavy, ale taky různé draky, princezny a rytíře. Fantasy. Taky bych chtěla umět takhle kreslit.
Odněkud zpod ručníku se ozval rázný kytarový riff. Kamila vylovila mobil a přijala hovor. „Jo, ahoj mami. Už jsem na místě, dorazila jsem včera večer, ale je tady špatnej signál...“ za hovoru se odtoulala kamsi k řece.
Dokončila jsem přehlídku elfů, čarodějek a princezen, Kamila svůj hovor zdaleka ne. Otevřela jsem desky, abych do nich vrátila štůsek papírů. Úplně navrchu ležel rozpracovaný obrázek. Když jsem se na něj podívala, málem mi vynechalo srdce. Na obrázku jsem byla já, nebo spíš dívka, která se mi hodně podobala. Byla přivázaná u sloupu a na zadku a zádech měla stopy po výprasku.
Desky jsem rychle zavřela a štůsek papírů položila na ně a šla si lehnout na svou osušku. Přemýšlet. Takovéhle věci... takovéhle náhody se v reálném světě nestávají, jenom ve filmech a erotických povídkách. Šla jsem si znovu skočit do tůně, ledová voda mi může jenom prospět.
Když jsem se vracela, Kamila se právě mazala opalovacím krémem.
„Pak mi to prosím tě půjč, ať nejsem jak spařený prase,“ poprosila jsem ji.
„Nojo, ty to musíš mít v létě těžký,“ poukázala na mou bledou pleť a světlé vlasy. „Já to dělám spíš pro forma, mne sluníčko nikdy nespálí.“
Forma to byla hezká, namazané tělo se jí ve slunečních paprscích krásně lesklo.
„Tumáš,“ podala mi tubu s krémem. Namazala jsem si obličej, dekolt, ramena, kam až jsem dosáhla.
„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídla se Kamila. „Lehni si na břicho, namažu ti záda.“
Začala mi jemnými, ale docela rychlými pohyby mazat záda mezi lopatkami a postupovala níž. Bylo to moc příjemné a svým způsobem uspávající...
Probudilo mě ostré plesknutí přes zadek. Vyskočila jsem rovnýma nohama. „Au! Co to děláš?!?“
„Komár,“ usmála se na mne Kamila. „Měla jsi na zadku komára. Sorry, nenapadlo mne, že spíš a že budeš tak lekavá.“
Chvíli jsme se na sebe dívaly.
„Já...“ začala jsem.
„Hm?“
„Viděla jsem ten obrázek, který teď kreslíš.“
Kamile se vlila krev do tváří a její suverenita byla ta tam.
„Pro.… promiň, to není, jak si myslíš. Fakt jsi tam měla komára, nenapadlo by mne... Nenapadlo by mne doopravdy...“
Šla jsem ke své osušce a zvedla Kalendář. „To je... možná škoda. Asi bych ti měla ukázat, co si vlastně čtu,“ rozevřela jsem knihu v místě, kde na jedné straně byl nakreslený obrázek vyplácené služky ohnuté přes lavici a na druhé detailní kresba stop po výprasku na zadku.
„Ráda bych si to někdy... vyzkoušela.“
Následující čtvrthodinu jsem jí vyprávěla o svém nálezu deníku a o jeho obsahu. A také – s mnohými odmlkami – o tom, jaké představy mě pod jeho vlivem poslední dny doprovázejí. Kamila se tvářila čím dál zaujatěji.
„Nikdy jsem to nedělala, s holkou,“ řekla Kamila. „Teda, tamto samozřejmě ano,“ mávla rukou, jako kdyby to bylo něco zcela nepodstatného, nehodného pozornosti. „Ale nikdy jsem nikomu doopravdy nedala na zadek.“ Odmlčela se. „A ani sama nedostala. Naši na to nejsou.“
„Já taky ne, ale když jsem četla ten deník, přála jsem si být na jejím místě. Muset poslouchat a být přísně trestána,“ vysvětlovala jsem.
„Já zase vždycky chtěla mít služku, kterou bych mohla šikanovat,“ usmála se Kamila. „Zkoušela jsem to jako malá s kamarádkama, ale vždycky je to přestalo bavit dřív, než mohlo dojít k něčemu zábavnému.“
Chvíli jsme na sebe jen tak koukaly. První sebrala odvahu ona a zvedla se z ručníku. „Zasloužíš trest za to, že ses paní hrabala ve věcech a našla jsi co neměla. Běž a přines si prut!“
„A… ano paní.“
Nohy mě sotva nesly a v břiše mě šimralo, když jsem šla do vrbiček na kraji potoka hledat proutek, kterým poprvé v životě dostanu. Našla jsem pěkný, pružný a silný tak akorát. Jenom mi nešel utrhnout, nevím, jestli to bylo třesoucíma rukama, ale trvalo mi celou věčnost, než se mi ho podařilo ukroutit. Kamila čekala na písčitém břehu se založenýma rukama a tvářila se přísně.
„No, to to trvalo. Tady si klekni a vystrč zadek!“
Můj sen se splnil. Klečela jsem jenom v plavkách před svou paní, s vystrčeným zadkem a čekala na výprask. Šimrání v břiše se rozšířilo i do podbřišku.
Kamila se dlouho nerozpakovala a hned se chopila příležitosti. Začala mě prutem švihat po zadku. Nejdřív nesměle a jemně, ale když viděla že neprotestuji, přitlačila. Rány pěkně štípaly a při jedné obzvláště vydatné jsem nahlas zakňučela.
„Dobrý?“ vypadla Kamila z role. Jenom jsem mlčky přikývla. Další rána ale nepřišla, místo toho jsem na zadku ucítila Kamilinu ruku. Kombinace štiplavého prutu a jemné ruky ve mně probouzela… nevídané pocity. Dokud mě Kamila nechytla za plavky a nevytáhla mi je tak, že se mi zařízly mezi nohy a mezi půlky, které zůstaly prakticky odhalené.
„Na všechny čtyři… služtičko!“ přikázala mi. Stoupla si nade mne, sevřela mě nohama a chytla mě za plavky, aby zůstaly vyhrnuté. A znovu mě začala mrskat. Nevím, jestli to bylo tou polohou, vyhrnutými plavkami nebo jestli mi dávala větší rány, ale tentokrát jsem je cítila dost a kňučela jsem pěkně. Kamila se ale dostávala do ráže a moje skučení ji nezastavilo.
Za chvíli přesto rány přestaly dopadat a zase jsem na zadku ucítila její ruku. „Pěkně hřeješ,“ zašeptala mi Kamila do ucha, téměř něžně. „Plavky dolů,“ zavelela najednou. „Dostaneš na holou!“.
Poslušně jsem si stáhla plavky, stejně mi už žádnou ochranu neposkytovaly. Přesto, pocit nahoty před v podstatě cizí osobou ještě přidal k mému pocitu ponížení a poslušnosti. Teď už jsem neměla ani tu symbolickou ochranu.
„Zase na všechny čtyři,“ zavelela Kamila. A prut začal hvízdat vzduchem a dopadat na moje zcela nechráněné půlky. Nebyla to nesnesitelná bolest, která by se nedala vydržet. Byla to kombinace příjemného, nepříjemného, ponižujícího, vzrušujícího… Nikdy v životě jsem nic takového nezažila. Sklonila jsem hlavu, zabořila obličej do trávy a přijímala vše, co mi moje paní dávala. Moje paní. Co dávala své neposlušné služce…
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že výprask přestal. Ohlédla jsem se po Kamile, která tiše stála a pozorovala své dílo. Pokusila jsem se zvednout do kleku, ale Kamila mě zarazila. „Nikdo ti nedovolil se zvednout. Takhle zůstaneš, dokud ti nepřikážu jinak,“ zahrozila. „Takhle se mi líbíš.“
Odešla pár kroků a já jsem si netroufla změnit polohu.
„Zadek máš pěkně červenej, tak ho musíme ošetřit, aby ses ještě nespálila od sluníčka,“ zasmála se a začala mi zmrskaný zadek natírat opalovacím krémem. Nejdřív to příjemně chladilo, ale když mi prsty krém vpravovala do kůže poznamenané prutem, bylo to… vlastně taky příjemné. Strašně ráda bych si tam sáhla taky, ale Kamila měla všechno pevně v rukou a nedovolila mi změnit polohu. Zpracovávala mi zadek rukama a natírala krémem. Postupně se propracovávala níž a níž, až mi sáhla mezi nohy a zabořila do mě dva prsty.
„Jsi pěkně nadržená, služtičko, nevím, jestli má smysl tě takhle trestat, když se ti to tak líbí,“ zabroukala a šikovnými prsty našla můj poštěváček. Zase jsem kňučela, ale tentokrát ne bolestí. Přála jsem si, aby pokračovala. Bylo mi jedno, jestli to byla holka nebo kluk, prostě jsem se potřebovala udělat.
Kamila mi to ale nedopřála. Zasmála se, plácla mě po nahém zadku a zavelela: „Nic nebude, běž se zchladit do tůňky!“ Zvedala jsem se dost neochotně, ale služebná musí poslouchat. Chladná voda mi beztak na zmrskaném zadku dělala dobře. Kamila si na břehu zamyšleně prohlížela proutek, který opakované setkání s mou zadnicí nepřežil právě v dobrém stavu. „Propříště budeme muset najít něco odolnějšího,“ zavrčela a hodila zubožený proutek do proudu. Ani se mne nezeptala, jestli nějaké příště chci – nejspíš na mně bylo naprosto jasně vidět, že neřeknu ne.