Lara seděla u stolu zavaleného hromadou… předmětů. Jinak tu směs papírů, obálek, hořících i dávno zhaslých svíček, lahviček, kamínků, tyglíků s neznámým obsahem, větviček, krystalů a věcí, jejichž původní podstatu dávno skryla milosrdná mlha zapomnění, prostě nazvat nešlo. Jediný, kdo se v ní vyznal, byla elfka sama. Rey snahy v tomto směru dávno vzdal a užíval si výhled na ni. Viděl pravda jenom záda, černé vlasy svázané do uzlu a kousek zadku, protože Lara jako obvykle na stoličce napolo seděla a napolo klečela. Ale on měl dobrou paměť a dobrou představivost.
Ostatně, mnoho zábavy na výběr neměl. Ze svého zamřížovaného výklenku pořádně viděl jenom na čarodějku a z okna, kterým do místnosti svítilo stříbrné světlo měsíce v úplňku. A maje na výběr z těchto dvou možností, bral Rey zavděk čarodějčinými zády, kdyby už jenom proto že ta druhá alternativa byla svým způsobem zodpovědná za to, že dnešní večer trávil za masivními mřížemi a připoután řetězy za pouta na rukách, nohách a obojek kolem krku.
Bylo příliš brzo ráno i na to, aby bylo brzo ráno. Tarik se už přesto vydal na cestu. V noci ho začal bolet zub a nemohl spát, takže zapřáhl ještě před rozbřeskem aby se vydal do Venne na trh. Normálně byl veselé mysli a cestou si pískal, což jeho kůň nesnášel a znechuceně švihal ocasem. Ten den měl statný valach klid.
Těla viděl už z dálky. Při pohledu zblízka byl Tarik za bolest zubů skoro vděčný, protože by v sobě snídani stejně neudržel. Obě těla byla zohavená k nepoznání. Obličeje byly rozdrásané a těla na tom nebyla o nic lépe, stěží se dalo poznat, že jedno je mužské a druhé ženské. Tarik netušil, co je mohlo tak zřídit. Medvěd snad? Ale o takovém případu v kraji nebylo nikdy ani slechu.
Už se chystal vylézt zpět na kozlík, když Tarik zaslechl z blízkého křoví zvuky. Dětský pláč. Rychle seskočil z vozu a šel po zvuku. Dítě bylo pevně zabalené v zavinovačce, pokud mohl Tarik soudit, nebyl mu ještě ani rok. Jako zázrakem bylo téměř nezraněné, jenom přes obličej se mu táhl krvavý šrám.
Sedlák přemítal, co s ním. Rivka by se o něj jistě dokázala postarat, ale už tak měl doma čtyři hladové krky... Dítě v jeho náručí přestalo křičet. Odložil ho do vozu do bedýnky s mrkví a vydal se na cestu do Venne.
Odpověď mu dal věčný plamen ve výklenku zdi kláštera milosrdných sester Jasného plamene těsně před hradbami Venne. Vedle něj byl ve zdi otvor, vyplněný dutým dřevěným válcem. Vedle visel zvonec. Milosrdné sestry provozovaly též sirotčinec.
Tarik vhodil do plamene hrst soli, jak bylo zvykem. Potom vložil spící - a poněkud již páchnoucí - balíček do dutiny ve válci a zazvonil na zvonec. Trvalo jenom pár minut, než se za klášterní zdí ozvaly šouravé kroky a válec se začal otáčet. Když se dutina znovu objevila, byla prázdná.
V klášteře se obsahu balíčku dostalo nejprve ošetření rány v obličeji (po které mu zůstala jizva na jinak hezké tváři), potom jména Raymond, později přezdívky Rey, a ještě o něco později – v době puberty – naprostého nepochopení, když se objevily jeho záchvaty. Přicházely v noci, kdy řval a pěstmi útočil na každého, kdo se k němu přiblížil. S přibývajícím věkem a silami byly čím dál horší a nebezpečnější. Naštěstí ne častější – přicházely s železnou pravidelností v době úplňku.
V patnácti ze sirotčince utekl, k jisté provinilé úlevě milosrdných sester, které nevěděly, co si s mladým vlkodlakem počít. Protloukal se, jak se dalo a ve dnech před úplňkem utíkal do lesů. Když to dopadlo dobře, odnesla to lesní zvěř. Párkrát to… nedopadlo dobře.
Pak se dopustil osudové chyby, která mu nejspíš zachránila život: jednoho srpnového úplňku se v záchvatu lykantropického šílenství vrhl na postavu dvakrát menší, než byl on sám. Jenomže co Laře chybělo na silách fyzických, to více než nahradila těmi magickými. Vlkodlaka nejprve spoutala, potom přijala do své domácnosti, a nakonec i na své lože.
Pomocí příšerného lektvaru dokázala jeho každoměsíční záchvaty mírnit. Ne je zcela zastavit, na to je krátká každá léčba. Ale existují způsoby, jak proměnu zastavit a zvládnout. Úplňková noc, které začali říkat „stříbrná“, se stala pravidelným rituálem.
S postupujícím časem byl Rey stále neklidnější. Celé tělo ho svědilo a zároveň v sobě cítil obrovskou sílu. Měl pocit, že může hory přenášet. Nakonec to nevydržel, vstal, napjal řetězy svých pout a hluboce zavrčel. Ochlupení na hrudi a zádech, i za normálních okolností husté, se začalo prodlužovat. Lara vstala od stolu a stoupla si těsně k mřížím.
„Vidím, že už je čas,“ usmála se. Přešla ke knihovně, kde vedle terária s jasně zbarveným hadem stála malá lahvička a skleněná stříkačka. Pečlivě do ní natáhla část obsahu z lahvičky. Luskla prsty a řetězy vlkodlaka pevně přitáhly ke zdi. Teprve potom otevřela mříž. „Takhle se mi líbíš,“ zhodnotila Reyovo zpocené tělo a pak mu bez varování prudce zarazila jehlu stříkačky do podbřišku.
Kdyby byl Rey člověk, byl by mrtev ještě dřív, než píst došel na konec skleněného válce. Had v teráriu byl jedním z nejjedovatějších na světě a jed z jeho váčků byl klíčovou součástí koktejlu v lahvičce. Lykantropií posílený organismus ale útok vydržel. Stálo ho to ovšem hodně sil. Tolik sil, že se transformace výrazně zpomalila, skoro zastavila.
Za pět let, které spolu strávili, objevili způsob, jak si poradit. Pokud by proměna pokračovala svou přirozenou cestou, nakonec by vlkodlaka v plné síle neudržely řetězy a jenom bozi vědí, zda mříže, zapuštěné hluboko do kamenné zdi. Postupně ale přišli na to, jak ji zvládat. Reyův organismus bylo potřeba zaměstnat, vysílit, aby jeho tělu nezbyla energie na proměnu. Potřeboval bolest, ale ukázalo se, že stejně dobrá byla jeho vlastní, nemusel zraňovat druhé.
A otrava sakra bolela. Podíval se na dlouhou jehlu, kterou Lara beze spěchu vytahovala z jeho těla a zavrčel: „Čubkóóóó…“
Lara se usmála: „To říká ten pravej, čokle. Neboj, užiješ si.“
Odložila stříkačku na její místo v knihovně a postavila se před spoutaného vlkodlaka. Vytáhla si z černých vlasů jehlici a vzala ji do zubů. Potřásla hlavou a uvolnila prameny dlouhých černých vlasů, které jí spadaly až pod zadek. Rey nespouštěl oči z jehlice. Dobře ji znal a dobře věděl, že je stříbrná. Stříbro samo o sobě vlkodlaka nezabije, ale oslabí ho. Zejména v proměněné podobě dotyk stříbra brněl, pálil, svědil, nedával pokoje. Lara zase sledovala mladíka. Cítila jeho sílu, vzrušení i strach, protože věděl, co přijde a těšil se na to stejně, jako se bál. Poslepu si vázala vlasy do mohutného copu, aby se jí v další práci nepletly.
Pohladila Reye po chlupatém hrudníku. Symbol už skoro nebyl vidět. Nastal čas ho obnovit. Ostrou špičkou stříbrné jehlice vyryla do Reyovy hrudi trojúhelník a písmeno „L“ uprostřed jeho spodní strany. Svou značku. Krvácení rychle přestalo, ale stříbro zanechalo jasnou jizvu, která bude pomalu mizet celý příští měsíc. Až do další stříbrné noci.
Rey značku své milované nosil hrdě a bolest patřila k věci. Instinkt však byl silnější a velel mu odporovat. Nicméně pouta držela pevně. Jako vždycky.
„Hodnej pejsek,“ zabroukala elfka a luskla prsty, čímž povolila pouta. Vlkodlak se na ni okamžitě vrhl, ale ona s tím počítala a uvolnila zaklínadlo, které měla připravené na prstech druhé ruky. Reyovy pohyby se zpomalily, jako kdyby se musel prodírat hustým medem. „No no… Tak do práce,“ ukázala k malým dveřím, které vedly do sklepení.
Dům měl vlastní studnu. A přestože si čarodějka mohla vodu kdykoliv jednoduchým gestem teleportovat, nechala v podkroví vybudovat velikou nádrž. A mechanismus poháněný šlapacím kolem ve sklepě vodu čerpal z hluboké studně do vysokého rezervoáru. To byla Reyova práce o stříbrné noci.
Čarodějka se zamračila na louče v držácích po stěnách a ty zaplály žlutým světlem. Kolo se tyčilo uprostřed místnosti, obludně velké i na Reyovu mohutnou postavu. Vlkodlak věděl, co ho čeká, ale netroufl si odporovat. Oslabeného jedem i zaklínadlem by ho Lara přemohla jako nic. Poslušně si stoupl do kola. Chytit se madla, na kterém byl přidělaný pár solidních postříbřených pout, však nedokázal.
„Ruce,“ zavelela drobná elfka. Rey vydal nesrozumitelné zavrčení. „Ruce, povídám!“ Tentokrát byl tón podstatně přísnější, ale Rey se přesto nepodvolil. Lara z trámu sundala těžké kožené důtky a švihla vlkodlaka po nahých zádech se silou na tak malé tělo překvapivou. Muž se po ní zuřivě otočil, ale pohyby zpomalené zaklínadlem jí nemohly nijak ublížit. „Ruce, čokle, nebo z tebe udělám vlčí předložku před krb!“ Příkaz doprovodila další ránou, tentokrát přes zadek.
Rey to vzdal a chytil se madla. Lara ho připoutala a on cítil, jak mu horké vibrace stříbra postupují z jedné ruky přes hrudník do druhé. Když byl bezpečně připoutaný, cítil, jak z něj zaklínadlo spadlo. Dal se pomalu do kroku. Do nekonečného pohybu v těžkém kole, které pohánělo Archimédův šroub, který dopravoval vodu do podkroví. Věděl, že ho čeká dlouhá, vyčerpávající a bolestná noc.
Přes veškerou fyzickou námahu se přestal potit na většině povrchu těla, za to mohla pomalu postupující transformace. O to víc se ale potil na chodidlech. Na dřevěných deskách šlapacího kola zanechával vlhké stopy.
„Snaž se, čokle. Makej pořádně, rychleji, tak se mi to líbí.“
Lara vlkodlaka pobízela štiplavými ranami důtek po celém těle. Donutilo ho to zrychlit. Vypláznul jazyk – výrazně delší než obvykle – a hlasitě funěl. Nepřestával ale šlapat a dokonce zrychloval. Byl hrdý na to, jak je silný a rychlý, chtěl elfku potěšit, ukázat jí, co všechno dokáže.
Pohled na jeho pracující tělo se Laře líbil a vzrušoval ji. Věděla ale, že na to není teď správná chvíle. Ta přijde později. Nebyl ale důvod, aby trochu vzrušení nedopřála Reyovi.
Dalším zamračením přiměla louče v držácích svítit jasněji a pak si přes hlavu přetáhla krátkou tuniku. Pod ní byla do pasu nahá. Měla na sobě jenom jezdecké boty a přiléhavé kamaše. Věděla, že se takhle Reyovi líbí nejvíc a postavila se tak, aby na ni dobře viděl.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Vlkodlak znovu zavrčel a přidal do kroku. Když viděla, že má erekci, sáhla znovu po důtkách. „Makej, nadrženej čokle. Přidej, pracuj pro svou paní. Předveď se!“ Začala ho znovu mrskat, po zádech a po zadku. Pravidelně, s každým krokem. „Když s tebou budu spokojená, dostaneš odměnu. Když ne, čeká tě trest a zmrskanej zadek.“
Posadila se do křesla, do jediného kusu nábytku, který v místnosti byl. Pozorovat Reye, jak se před ní namáhá, patřilo k radostem jejího života. Sledovala, jak mu hrají svaly na mohutném těle a nemohla se toho nabažit. Už takhle chodil skoro hodinu, svěsil hlavu a zdálo se, že začíná zpomalovat. Věděla ale, že sil má pořád dost. Zvedla se z křesla. Byl čas na další pobídku.
Rána důtkami vlkodlaka přiměla zvednout hlavu a když viděl svou polonahou velitelku, zrak se mu rozjasnil. A ochablá již erekce posílila.
„Copak, čokle? Nemáš dost sil?“ usmála se jedovatě. „Ale na nadrženost máš pořád síly dost, koukám. Počkej, pomůžu ti,“ nabídla, aniž by čekala na odpověď. Dobrý krychlový sáh ledové vody, který Rey pracně načerpal, prostě přenesla z nádrže nad jeho hlavu.
V příštím okamžiku byl vlkodlak promočený skrz naskrz a vzrušení pominulo. Zastavil se a tiše zavrčel. Připoutaný ale stejně nic nezmohl.
„Mám pro tebe dárek,“ sdělila mu Lara. „Určitě se ti bude líbit.“ Gestem si přivolala jeden z předmětů ze svého stolu. Kovový kroužek, z něj vyčnívající zahnutá tyčka a na jejím konci koule. Všechno stříbrné. „Dárek pro mého nadrženého čokla.“
Dřív, než stihl zareagovat, seslala na něj znovu zpomalovací kouzlo. „Rozkroč se a předkloň se. Pořádně, vystrč zadek!“ Pohyboval se strašlivě pomalu, ale udělal, co mu řekla. Z jeho pohledu byla strašně rychlá, když mu provlékla varlata a kořen penisu stříbrným kroužkem, tyčku protáhla mezi nohama a kuličku mu zasunula do zadku. Brnění, které v rukách už přestal skoro vnímat, se objevilo na podstatně citlivějších místech a erekce se vrátila – i když teď omezená stříbrným kroužkem.
„Smrdíš jako mokrej pes,“ ušklíbla se elfka, nechala zmizet zaklínadlo a znovu přetáhla vlkodlaka důtkami. „Tak dělej, půlka nádrže je ještě před tebou.“ Rey se dal znovu do pohybu a zjistil, že to má obzvlášť obtížné, protože zásluhou stříbrného „dárku“ se každý krok projevil na nejcitlivějších místech jeho těla. A Lara ho s obnoveným nadšením začala mrskat všude, kam její důtky dosáhly…
Voda dávno uschnula, ale Reyovo tělo se začalo znovu lesknout. Tentokrát potem. Stopy po důtkách už nemizely tak rychle. To byla známka, že transformace nabrala opačný směr a mladík se vrací zpátky do lidské podoby.
Lara mohla přestat a propustit ho, už nebyl nebezpečný. Obvykle v téhle fázi uvolnila pouta a divoce se milovali, na to měl Rey ještě síly akorát. Ale dneska na to náladu neměla a Rey se do své práce zabral tak, že se toho rozhodla využít a dohnat ho skutečně na hranice jeho sil. „Dělej, čokle, potěš svoji paní!“ a znovu sáhla po důtkách.
Nádrž na půdě už byla plná a voda stékala přepadovou trubkou zpátky do studny. Rey to ale nevnímal. Stále šel. Z posledních sil, co noha nohu mine. Ani bičováním z něj nebylo možné dostat rychlejší tempo, ale dokud nepadne, pořád půjde. Chtěl potěšit svou lásku, dokázat jí svou sílu, svou cenu, svou poslušnost…
Lara si právě tohle užívala. Jeho oddanost a pokora ji vzrušovala. „Přestaň,“ zavelela mu a povolila pouta. „Hodnej čokl. Hodnej, silnej…“ Pohladila ho po zádech a po zadku, pokrytém rudými stopami mrskání. Svlékla si i kamaše a boty a stála před Reyem úplně nahá. I když si stoupla na špičky, sahala mu jenom k hrudníku, na kterém jasně zářil její cejch. Políbila ho na něj a přitiskla se k jeho tělu, objala ho. Kdesi na svém hrudníku pocítila, že se znovu probudila jeho erekce.
„Koukám, že trochu sil si ještě zůstalo,“ usmála se. „Lehni, čokle.“
Rey se bez odporu složil na zem. Ležel na zádech a jeho erekce, tísněná stříbrným kroužkem, trčela ke stropu. Lara nechala stříbrný „dárek“ jediným gestem zmizet a na Reye nasedla. „Lehni a zůstaň. Teď budu pracovat já.“