„Je tam kurevská zima,“ prohlásil, když vstoupil do příjemného tepla sedlovny a potřásl hlavou, aby mu z vlasů opadal sníh.
„Je půlka prosince,“ odtušila, když zvedla oči od čtečky. „Je normální, že je zima a sněží.“
Říká se, že krása je v očích toho, kdo se dívá. Ona v jeho očích krásná byla. Pohodlně natažená na pohovce u hučícího krbu, nohy v rajtkách a jezdeckých botách přehozené přes opěradlo. Ve svetru a s hrnkem horkého nápoje hned u ruky.
Krb, který kdysi kdosi nechal v místnosti vybudovat, byl jediným vybavením, které zavánělo luxusem. Jinak bylo všechno přísně obyčejné a účelné: dřevěné držáky na sedla, řada věšáků s uzdečkami, nad kterými visely cedulky se jmény koní. Poctivý dřevěný stůl a polička s čajem, kávou, cukrem a dalšími proprietami, které přijdou po práci vhod.
Ale byl to právě krb a živé plameny v něm, které způsobovaly, že místnost působila jako oáza poklidu, útulnosti a pohodlí. Zejména pro někoho, kdo se právě vrátil z planin bičovaných studeným větrem, který hnal husté sněžení při teplotách hluboko pod nulou.
Pomalu ze sebe sloupával vrstvy oblečení, aby se teplý vzduch mohl dostat k jeho tělu.
„Pokračuj,“ přikázala mu, když na sobě měl jenom džíny a svetr.
Zarazil se. „Teď? Tady? Co když někdo přijde?“
„A kdo by asi přišel? V tomhle nečase jsou všichni zalezlí. Dneska si tě chci užít. Máš před sebou práci a já na tebe chci důkladně dohlédnout a… motivovat tě.“
Moc dobře věděl, co má na mysli. Hráli si spolu často. Ale vždycky v soukromí, nikdy přímo ve stáji, kam mohl kdykoliv přijít některý z ostatních majitelů zde ustájených koní. Nicméně měla pravdu, dneska večer budou už všichni doma, zvláště v tomhle počasí. Dle rozkazu tedy pokračoval ve svlékání, dokud před ní nestál úplně nahý. A tak trochu proti své vůli vzrušený.
Podívala se na něj, zpod pohovky vytáhla tašku a hodila mu něco, co v ní našla. Suspenzor. Neměla ráda, když byl úplně nahý. Oblékl si ten směšně malý a neefektivní kousek oblečení, který jeho nahotu spíše zdůrazňoval, než zakrýval. Skrýval ovšem jeho vzrušení, symbolicky dával najevo, že jeho uspokojení je na žebříčku důležitosti až jako poslední, pokud se mu ho vůbec dostane.
„Přines mi bičík,“ přikázala mu. Vzal z věšáku její oblíbený, tenký jezdecký bič a nabídl jí ho, jak se patří – vkleče, v natažených rukách: „Zde prosím, Jezdkyně.“ Převzala ho a párkrát s ním s ním švihla do vzduchu: „Myslím, že se mi dneska bude hodit. Chci perfektní výsledek, nedostatky se nepřipouští!“ Ukázala bičíkem na jedno ze dvou sedel, která používala. „Můžeš začít,“ přikázala mu, odložila bič a znovu se začetla do knížky ve čtečce.
„Ano, Jezdkyně, poslušně přikývl, sňal sedlo z věšáku a postavil ho na dřevěnou kozu doprostřed místnosti. Ze skříňky přinesl hadřík a olej na kůži a pustil se do práce. Chvíli nebylo slyšet nic, než hučení ohně v krbu a tiché šustění látky na kůži.
Zvedla zrak od knihy. „Které konkrétní části věty 'chci perfektní výsledek' jsi přesně nerozuměl?“ otázala se nelaskavě.
Hrklo v něm. Nevěděl, v čem přesně udělal chybu, ale znal tenhle tón hlasu. Rychle si klekl a sklonil hlavu. „Omlouvám se, Jezdkyně.“ Sice nevěděl za co, ale předchozí zkušenosti mu napověděly, že omluvou nic nezkazí.
Vstala a stoupla si před něj. Netroufl si zvednout oči, takže hleděl jenom na její vysoké boty. „Když budeš čistit sedlo, vždycky nejdřív začneš tím, že z něj sundáš veškeré příslušenství, jako třeba třmeny a třmenové řemeny, které vyčistíš zvlášť. Nejdřív sedlovým mýdlem a navlhčenou houbičkou a pak teprve na kůži přijde olej. Jasné?“
„Ano, omlouvám se Jezdkyně,“ zkroušeně zamumlal, stále se skloněnou hlavou.
Ani se nepohnula. „A dál?“
Povzdychl si. „Omlouvám se, Jezdkyně, a prosím o přísné potrestání.“
„Na všechny čtyři a vystrč zadek.“
Udělal, co mu bylo přikázáno. Stoupla si za něj a dala mu pět citelných ran bičíkem přes nabídnutý zadek.
„Děkuji vám za trest, Jezdkyně.
„Rádo se stalo,“ usmála se. „Teď si dojdi pro vodu a pokračuj v práci.“
Natáhl se po kalhotách, ale zarazila ho: „Řekla jsem, že máš dojít pro vodu, ne že si máš natahovat kalhoty.“
„Ale...“ jeho námitka odezněla ještě dřív, než ji stihl vyslovit.
„Nejsem s tebou spokojená. Bičík zřejmě nestačil, budu ti muset důkladněji připomenout, kde je tvoje místo.“
Otočila se, z tašky vytáhla pár dalších věcí a hodila mu je k nohám.
„Myslela jsem, že se bez toho dneska obejdu. Ale s tebou to jinak nejde. Takže budeš dneska večer pracovat s kolíkem v zadku, abys nezapomínal, jak se má štolba chovat. A vůbec, ode dneška budeš anální kolík dostávat automaticky, při každé práci. Beztak u něj vždycky skončíme, protože posloucháš jenom když máš vyšukanou prdel, tak o něj prostě požádáš vždycky hned na začátku, jasné?“
„Ano Jezdkyně, omlouvám se.“
Čekala beze slova.
„Omlouvám se a prosím, abych si do zadku směl strčit anální kolík, Jezdkyně.“
„Dělej. Zkontroluju si tě a pak půjdeš pro tu zatracenou vodu a dáš se konečně do té zatracené práce,“ zavrčela a vrátila se na pohovku ke knize.
Klekl si, roztáhl nohy a s pomocí lubrikantu si zavedl kolík mezi půlky a zajistil ho postrojem, aby mu nemohl vypadnout.
„Jezdkyně, prosím abyste mě zkontrolovala.“ Klečel na prkenné podlaze sedlovny, prakticky nahý a s kolíkem v zadku. Cítil stud a ponížení. A vzrušení, protože právě to ho vzrušovalo. A věděl, že ona to ví a užívá si to, což ho ponižovalo ještě víc, a ještě víc vzrušovalo. Propadal se do nekonečné spirály.
Beze spěchu vstala a přejela mu špičkou bičíku po nahých zádech. „Vstaň a předkloň se.“
Kolík mu předklonem zajel hluboko do zadku. Ušklíbla se a přitáhla řemen postroje, který vedl mezi půlkami, ještě o několik dírek. Pak ho plácla po zadku: „a klusej“.
Klusal, na chodbu, ke kohoutku s vodou, co mu také jiného zbývalo. Venku byla zima a v uličce mezi boxy se cítil dvakrát tolik nahý. Co nejrychleji napustil do kbelíku trochu vody a vrátil se do tepla. Ona už zase pohodlně seděla na pohovce a četla si. Ani nezvedla hlavu, když otevřel dveře. Pustil se tedy do práce.
Nejprve odepjal a vyčistil třmeny a třmenové řemeny, pak podbřišník. Nakonec se věnoval samotnému sedlu. Jako všechna sedla bylo dosti členité, ale snažil se být co nejpečlivější. Ani ne proto, aby se vyhnul dalšímu trestu. S jistotou věděl, že přijde, ať bude dělat co chce, protože kdo chce štolbu bít, důvod si vždycky najde a jeho paní byla v náladě, že bylo jasné, že důvod přijde.
Ale prostě chtěl odvést skutečnou práci, být doopravdy užitečný. Jistě, šlo do jisté míry o hru, ale nejen o ni. Ačkoliv věděl, že nikdy nedosáhne oné dokonalosti, kterou jeho paní vyžadovala, upřímně se o to snažil. Nacházel v tom hrdost, jakkoliv to pro vnějšího pozorovatele mohlo vypadat absurdně. A také tím své paní prokazoval úctu. Ne slovy, ale užitkem. Nestál o to, aby symbolicky dvakrát zašudlal hadrem, dostal na zadek a šel domů, to mu přišlo ponižující pro všechny zúčastněné – a ne příjemným způsobem.
Místnost byla cítit typickým a zcela nezaměnitelným pachem. Cítil samozřejmě koně, kůži, trochu sena, silněji než obvykle vůni přípravků, které používal... To všechno promísené s trochou kouře. Pro někoho ošklivý zápach, pro něj omamná vůně lepší než jakýkoliv parfém.
Přišlo mu, že dokonalejší jeho práce už být nemůže, ale neodvažoval se přestat. Hadříkem leštil již dávno vyleštěnou kůži.
Dočetla kapitolu a odložila čtečku na stolek vedle pohovky a vzala si z něj bičík. „Tak to zkontrolujeme, jak ses snažil a jak moc pečlivý jsi byl. Kleknout.“
Klekl si vedle stojanu se sedlem. Podala mu bičík a on jej držel v natažených rukách, zatímco jezdkyně si důkladně prohlížela sedlo. Sklonila se, aby na kůži lépe viděla, a jemu se naskytla výtečná příležitost prohlédnout si její svalnatý zadek. Na několika místech sedlo pohladila, snad i přičichla, důkladně se podívala přesně do těch míst, kam se šlo dostat nejhůře. Neříkala nic, nedávala najevo ani spokojenost, ani nespokojenost. Napínala ho, podrobná kontrola mu připadala nekonečná. Z napjaté polohy, v níž klečel ho bolelo celé tělo, ale neodvažoval se pohnout.
Se stejnou pečlivostí prozkoumala podbřišník a třmenové řemeny. „Tady je to špatně vyčištěné,“ ukázala na část u spony, kde byl řemen přinýtovaný sám k sobě. Pokud tam nějaká špína skutečně byla, nebylo ji možné vyčistit prostě nijak a oba dva to dobře věděli. „Omlouvám se, Jezdkyně,“ přesto hned sklopil hlavu. „Jezdkyně, omlouvám se a prosím abyste mě přísně potrestala.“
Vzala z jeho natažených rukou bič. „Zadek!“ přikázala mu. Zaujal trestnou polohu. Překvapilo ho, když odložila bičík. Brzy pochopil proč, protože svých pět ran dostal tím třmenovým řemenem. Pálilo to snad ještě víc než bičík.
Zvedl se do kleku: „Děkuji vám za potrestání, Jezdkyně.“
„Ještě jsem s tebou neskončila. Přehnout, vystrčit prdel.“
Vrátil se zpátky do původní polohy, očekávaje další výprask. Žádný ale nepřicházel. Místo toho cítil, jak mu rozepíná postroj. K jeho překvapení z něj vytáhla anální kolík a hodila ho do kbelíku s vodou. „Viditelně to není dost.“
Z tašky pod pohovkou vytáhla masivnější černý kolík, který na něj používala za trest. „Roztáhni nohy,“ zavelela. Na špičku kolíku nanesla dávku lubrikantu a pomalu mu jej zasunula do řiti a zapnula postroj. „Uvidíme, jestli to ti s trestným kolíkem půjde lépe.“
S obtížemi se narovnal. „Děkuji vám za potrestání, Jezdkyně. Omlouvám se, že jsem musel dostat trestný kolík a budu pracovat lépe.“
„Očekávám perfektní výsledek. Perfektní. Jasné?“
„Ano Jezdkyně.“
„Běž to umýt a přines čerstvou vodu,“ ukázala bičíkem na kbelík. „A koukej ten řemen vyčistit pořádně, nebo s ním zase dostaneš.“
Podruhé to bylo snazší. Ale i tak se do tepla sedlovny vrátil co nejrychleji. Třmenovému řemenu dal ještě jednu dávku oleje na kůži a předložil jej ke kontrole. „Prosím Jezdkyně, abyste zkontrolovala, že jsem to tentokrát udělal správně.“
Vstala a řemen si zběžně prohlédla a přeložila jej přes sedlo. „Aspoň že tak.“ Prohlížela si svého klečícího štolbu a rukojetí bičíku mu přejela po hrudi. Pokračovala níž a níž, dokud neskončila na výmluvné bouli suspenzoru.
„To je neuvěřitelné, ty jsi z toho nadržený. Musím tě seřezat, musíš dostat trestný kolík do zadku, a to všechno jenom proto, aby z tebe vypadla trochu slušná práce, a ty jsi z toho nadržený? Šetříš si na to energii, nebo co?“
Neodpověděl. Jenom sklopil hlavu, aby nebylo vidět, jak rudne ponížením.
„Chtěl by ses udělat? Nebo si dokonce zašukat? Myslíš si, že jsi nějakej plemennej hřebec? Kdepak. Jsi jenom tažnej valach. Kterej bude makat, nadrženej nebo ne. Maximálně tě z toho bude bolet zadek. A aby sis to zapamatoval, na druhé sedlo dostaneš další připomínku. Vstaň!“
Z tašky tentokrát vytáhla obyčejnou šňůrku, asi jako tkaničku od bot. „Rozkročit a ruce za hlavu,“ přikázala mu. Stáhla mu suspenzor a zručnými pohyby mu šňůrkou těsně podvázala varlata a kořen penisu. Pak zase jeho „ochranu“ vrátila na původní místo a ukázala na další sedlo. „Pokračuj. A pokus se tentokrát, abych tě nemusela zase zmrskat, buď tak laskav.“
„Děkuji vám za výcvik a tresty, Jezdkyně. Pokusím se vás nezklamat.“
Pověsil první sedlo na jeho místo a z vedlejšího věšáku přinesl druhé. Pokud mu jeho paní chtěla zkomplikovat život, podařilo se jí to dokonale, protože podvázaná varlata cítil a dělal kvůli nim opatrnější kroky. Brzo ale veškeré nepohodlí vytěsnil, odstrojil sedlo a věnoval se jeho čištění.
Byl do práce zabrán tak, že si ani nevšiml, že zvedla oči od čtečky a pozorovala ho. Usmívala se. Bavila. Bavilo ji ho šikanovat a trápit. Nevzrušovalo ji to, ale líbilo se jí, že ho může ovládat pomocí jeho vlastního vzrušení. No a samozřejmě se jí hodila jeho práce, protože šetřila její vlastní. Přemýšlela, pro co jiného by jeho poslušnost a sílu mohla využít. Už jí čistil boty a výstroj koní. Ráda by ho nechala mistovat boxy a dělat další práce, ostatně by ušetřila i na penězích za ustájení, ale měl pravdu v tom, že ostatní nájemci by pro jejich hru nejspíš neměli pochopení. Možná někdy v létě, postroj s kolíkem by mohl mít pod kraťasy. Občasná rána bičíkem by jim prošla a pořádný trest by mohl dostat, když by se s ním vydala na vyjížďku. Bude to muset ještě pořádně promyslet.
Zvedl zrak od sedla a jejich pohledy se setkaly. Všiml si jejího úsměvu, ale nebyl si jist, zda to je pro něj dobré znamení nebo špatné.
„Tak uvidíme, jestli trestný kolík a podvázané koule pomohly, valachu,“ usmála se na něj. Okamžitě odložil náčiní a klekl si. Zase ho nechala čekat celou věčnost, jenom ho tentokrát nechala držet bičík v zubech.
„No, mohlo to být horší,“ zakončila inspekci a vzala si od něj bičík. Kámen, který mu spadl ze srdce byl vidět a skoro i slyšet – bylo mu jasné, že toto hodnocení je to nejlepší, jakého se mu za daných okolností může dostat.
„Děkuju vám, Jezdkyně,“ ozval se nadšeně.
„Na druhou stranu, jsi pořád nadržený, a ještě navíc jsi mi oslintal bičík,“ ochladila jeho nadšení a s potěšením zaznamenala, že opět sklonil hlavu. „Takže na závěr dostaneš deset ran. Budeš je počítat a za každou poděkuješ, jasné?“
„Já... Ano Jezdkyně.“
„Výtečně. Takže vystrč řiť, už to znáš.“
Bičík zasvištěl vzduchem.
„Jedna. Děkuji Jezdkyně.“
„Dva. Děkuji Jezdkyně, že mne trestáte.“
„Tři. Děkuji, že mne cvičíte, Jezdkyně.“
„Čtyři. Děkuji, že pro vás mohu pracovat, Jezdkyně.“
„Pět. Děkuji Jezdkyně, že mne mrskáte za mou lenost a nadrženost.“
„Šest. Děkuji, že musím makat jako podvázaný tažný valach, Jezdkyně.“
„Sedm. Děkuji Jezdkyně, že jsem mohl čistit sedlo s kolíkem v zadku.“
„Osm. Děkuji za vaši přísnost, Jezdkyně.“
„Devět. Děkuji Jezdkyně, za výprask vaším jezdeckým bičíkem.“
Čekal na desátou ránu, která nepřicházela.
„Desátou dostaneš ráno,“ oznámila mu. „Dneska v noci budeš spát tady. Jako valach bys měl spát v boxu na slámě, ale výjimečně ti dovolím pohovku v sedlovně, protože mrzne. Na přikrytí tady máš dost koňských dek, aspoň to budeš mít stylové.“
Nevěřícně na ni zíral.
„Podvázání si uvolni, ale do rána budeš spát s kolíkem, jako trest za svou nadrženost. V půl šesté si tě přijdu zkontrolovat, budeš tady čekat, klečet vedle dveří. Když budu mít dobrou náladu, možná ti i dovolím se udělat.“
Sbalila si tašku, hodila do ní čtečku a s úsměvem a přáním dobré noci ho nechala klečet vprostřed místnosti.
Bylo mu jasné, že noc bude dlouhá.