„Jestli nás ti policajti zastavěj, tak jsme v prdeli.“
„Tak to se radši snaž, aby nás nezastavili a zpomal aspoň na sto čtyřicet, vole.“
Věděl jsem naprosto přesně, o čem můj drahý mluví. O mně. O tom, jak těžko by policii vysvětloval, proč v kufru auta veze chlápka s pytlem přes hlavu a pouty na rukou i na nohou. Ta pouta jsem dostal tak rychle, že jsem nestihl říct ani „kurva“. Vrhli se na mne hned jakmile jsem odemkl dveře od bytu. Dva chlapi v čerňákách a s kuklami na hlavách mě srazili k zemi, zkroutili mi ruce za zády a zacvakli želízka. O vteřinu později následovala pouta na nohy.
Třetí na sobě masku neměl. Nebylo to třeba, protože Milana bych poznal kdykoliv a kdekoliv i s maskou. „Všechno nejlepší k narozeninám, zmrde,“ zazubil se na mne, dal mi pusu a vrazil mi facku. Pak mi přes hlavu přetáhl černý pytel ze silné látky.
Siréna policejního auta se ztratila v dálce před námi stejně rychle, jako se za námi ozvala. Takže jsem si svůj narozeninový dárek mohl užít bez omezení. Tedy, bez omezení neplánovaného charakteru, protože moje současná pozice neskýtala moc svobody a prostoru jakéhokoliv druhu. V kufru jsem se nemohl narovnat a poloha na boku začínala být nepohodlná, protože jsem si ležel na ruce.
Sjeli jsme z dálnice a chvíli se motali po okreskách. Když jsme konečně zastavili, neměl jsem ani šajna, kde vlastně jsem, ani jak dlouho jsme jeli. Připadalo mi to jako hodiny, ale tolik to být nemohlo, protože hodinky na ruce mi píply jenom jednou, ve tři. Slyšel jsem, jak někdo vystupuje z auta a těšil jsem se, až dojde řada na mne, fakt jsem si potřeboval protáhnout nohy.
Těšil jsem se marně, protože se ozvalo vrzání, nejspíš nějaké brány, a auto se znovu rozjelo. Naštěstí ne na dlouho. Po ne víc, než pár stovkách metrů zastavilo, dveře kufru se otevřely a několik párů silných rukou mě vytáhlo ven. Chtěl jsem se postavit, ale nohy mi vypověděly poslušnost a skončil jsem na všech čtyřech.
„Vstávej, hajzle,“ poručil mi neznámý hlas a někdo mě nakopl do zadku. Vyškrábal jsem se do vztyčené polohy a na druhý pokus jsem se na nohou udržel. Vzali mě každý z jedné strany a někam vedli. Řetěz, který spojoval pouta na mých nohou, mi dovoloval jenom malé krůčky, ale moji únosci na to nebrali ohled. Klopýtal jsem, co to šlo.
Vešli jsme do nějakého velkého prostoru. Podle toho, jak se rozléhaly naše kroky, musela to být nějaká velká hala.
„Stát!“
Někdo mi stáhnul pytel z hlavy. Chvíli mi trvalo, než si oči zvykly na světlo kolem a mohl jsem si prohlédnout své okolí a únosce. Byli čtyři: Milan, ti dva pořízci v kuklách – maně jsem přemýšlel, jestli je měli i v autě nebo jestli si je na cestu sundali – a poslední člověk, kterého jsem neznal. Kuklu neměl, ale podle obličeje jsem ho nepoznal. Byl vysoký, šlachovitě štíhlý. Krátké vlasy a vousy, které byly stříbřitě šedé, což bylo zvláštní, protože nebyl starý, odhadoval jsem ho tak na pětatřicet. Na sobě měl vysoké boty, černé kožené kalhoty a černé tričko bez rukávů.
Stáli jsme v budově, která nejspíš kdysi byla tovární halou. Rozlehlá prostora se světlíky ve střeše, teď už většinou s vymlácenými skly. Odpolední světlo kreslilo ostré stíny na betonové podlaze. Hala byla prázdná a někdo učinil pokus ji vyklidit a uklidit. Ale bylo to už dávno a nebyl přitom příliš důsledný, takže tam byla pořád spousta harampádí a konstrukcí naprosto neznámého účelu. V podlaze byly díry vedoucí do šachet. Některé zakryté původními plechovými deskami, ale většina z desek už dávno vzala za své. Předpokládám, že skončily v nejbližší sběrně druhotných surovin.
„Ty máš narozeniny,“ řekl Milan, „a tady Vlk bude mít brzo svátek,“ ukázal na šedivého maníka, „tak jsem se rozhodl, že zabiju dvě mouchy jednou ranou a dám vám dárek oběma. Půjčím mu tě na hraní. Poslouchej a nic se ti nestane.“
„Rozhodně nic, co by se časem neuzdravilo,“ zazubil se Vlk. Pak zvedl hlavu ke stropu a dlouze zavyl. Jeho hlas se odrážel od stěn a rezonoval dlouhou ozvěnou.
Ano, představa únosu byla dlouho mým snem. Myšlenka, že budu v moci cizích chlapů, kteří si se mnou budou dělat cokoliv chtějí, mě vzrušovala a Milan to dobře věděl, protože jsme se o tom mnohokrát bavili.
Když ale Vlk přestal výt a podíval se na mne studenýma šedýma očima, vzpomněl jsem si na jedno staré úsloví: dejte si pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.
Vlk z kapsy vytáhl nůž a s cvaknutím ho otevřel. Věřil jsem Milanovi, že by se nedal dohromady s někým, kdo by mi doopravdy ublížil, ale tohohle chlapa jsem se fakt bál.
„Ani se nehni,“ řekl mi tiše a přiložil mi nůž na hrudník. Pro jistotu jsem přestal i dýchat. Šedovlasý mi ale jenom rozřezal tričko a jeho zbytky hodil na podlahu k mým nohám. Pak mi špičkou nože přejel po hrudníku: „Pěknýho samečka máš,“ řekl Milanovi, „vydrží hodně?“
„Bude muset,“ odpověděl můj drahý. „Co jinýho mu taky zbejvá, žejo.“
Látka kraťasů byla pevnější a dala Vlkovi víc práce, ale ostrý nůž si poradil i s nimi, takže jsem během pár okamžiků stál uprostřed haly jenom v botách.
„Pěkný, chodíš naostro, to se mi u zmrda líbí, furt připravenej. Kleknout.“
Tvrdý beton mě tlačil do kolen. Vlk schoval vystřelovák do kapsy a pokynul kukláčům: „Sundejte mu ty boty! Hodinky, mobil, všechno!“
Vrhli se na mne s takovou vervou, že mě převrátili dopředu. Padl bych rovnou na hubu, kdyby mě Vlk nezachytil a neztlumil můj pád. Trochu, rozhodně nebylo jeho úmyslem mě rozmazlovat, ale asi si nechtěl rozbít hračku. Ležel jsem nahý na betonu s obličejem těsně vedle Vlkových kanad a situace mě začínala vzrušovat, tak trochu proti mojí vůli.
„Vstávat! Půjdeš si po cestě trochu odpočinout, než si tě vezmu do práce.“
Ťapkal jsem po podlaze kam mě vedli a snažil se vyhýbat se nebezpečně vypadajícímu bordelu na podlaze. Dovedli mě k zamřížované díře v podlaze, sotva metr na metr. Jeden z kukláčů zvedl mříž a viděl jsem, že díra je plná vody. Tam mě chtějí hodit? Tak to tedy ne!
Snažil jsem se bránit a kopat nohama, ale moc to nešlo, věděli, proč mi nechali pouta. Jeden kukláč mě v pohodě zvládl a když se přidal i druhý, prostě mě chytili jako svázané kuře a šoupli do díry s vodou. Zadržel jsem dech, ale pak jsem nohama narazil na dno. Voda mi sahala někam ke klíčním kostem.
Tedy, voda… nepředstavujte si horskou bystřinu, spíš to byl nepopsatelný sajrajt, zatuchlý a s olejovými skvrnami na hladině. Z díry mi vyčníval jenom kousek hlavy. Když jsem si stoupl na špičky, měl jsem oči v úrovni podlahy.
Voda byla nepříjemně studená. Sluníčko sice hřálo, ale rozhodně ne natolik, aby příjemně vyhřálo vodu v podzemí haly. Vzrušení pominulo a doufal jsem, že mne brzo vytáhnou.
Nevypadalo to, že se k tomu moji únosci chystají. Z haly odešli malými dveřmi do nějakého přístavku, nebo možná další haly, těžko říct.
Minuty se nesnesitelně vlekly a ze smradu zetlelé vody se mi dělalo špatně. Podlaha jímky byla pokrytá vrstvou čehosi mazlavého, stejně jako stěny.
Po asi dvou věčnostech se dveře otevřely a vynořili se z nich dva pořízci. Čerňáky vyměnili za latexové, nebo snad gumové kombinézy, a kukly za plynové masky. V zrcadlově lesklých průzorech masek nebylo vidět oči. Postavy vypadaly trochu jako hmyz. Nebo možná jako roboti. Jako roboti, poslušně, přesně a bez citu plnící rozkazy svého pána.
Účel gumových kombinéz jsem pochopil, když pro mne sáhli a vytáhli mě z páchnoucí vody. Vypadal jsem jako zelený mimozemšťan pokrytý slizem.
„Fuj, takový prase,“ ušklíbl se jeden z nich.
„Však ho umejem, jen počkej,“ odpověděl druhý, zvláštně dutým hlasem přes masku.
„Padej,“ ukázal mi jeden z nich ke dveřím. Třásl jsem se zimou a zanechával na podlaze špinavé mokré stopy.
Dveře vedly do místnosti, která v minulosti nejspíš byla umývárnou nebo něčím takovým. Rozhodně měla podlahu i stěny vykachlíkované neuvěřitelnou socialistickou kombinací modrých a hnědých dlaždic. Teď ovšem vypadala jako by měla neštovice, protože spousta dlaždic byla vypadaných a rozbitých. Někdo je ale nahrnul do jednoho rohu a podlahu zametl. V protějším rohu pohodlně na židli seděl Milan a uprostřed místnosti stál Vlk.
Tričko bez rukávů si sundal a stál tam do půl těla nahý. Pochopil jsem jeho přezdívku. Uprostřed hrudníku měl vytetovanou hlavu vlka s vyceněnými zuby. Když se na mne usmál, byla podobnost jeho výrazu s výrazem vlka… zneklidňující.
Stál jsem před ním a na zem ze mne odkapával ten sajrajt. Vlk si mne prohlížel a já nevěděl, jestli mě víc děsí jeho oči nebo oči vlka na jeho hrudi, obojí bylo stejné. Nakonec jsem to nevydržel a sklopil oči k zemi.
„Tam ho dejte,“ ukázal Vlk do rohu a roboti mě neurvale chytli pod rameny a odvlekli do rohu, kde možná kdysi byla sprcha. Rozhodně tam v podlaze byl odtokový kanálek, díra do podlahy se stružkami rzi a vodního kamene kolem.
Vlk si klidně a pomalu začal natahovat černé rukavice, dlouhé, až po lokty. Pečlivě si srovnal prsty a vyhladil rukavice tak, aby na nich nebyly vidět žádné vrásky. Byl jako chirurg před operací. Snad jsem ani nechtěl vědět, co se mnou chce dělat, když se na to takhle vystrojil, on i jeho poskoci.
Střelil jsem pohledem po Milanovi, ale z jeho výrazu bylo jasné, že s jeho pomocí počítat nemohu. Seděl na židli a dychtivě sledoval celou scénu, s obrovskou boulí na kalhotách. Vždycky byl voyeur, víc ho bavilo dívat se, co se mnou dělají jiní, než to dělat sám. Tenhle dárek připravil stejně pro mne jako pro sebe.
Šedovlasý dokončil přípravu a naposledy natáhl prsty od sebe. Viděl jsem, jak se mu na rukou napjaly šlachy. Zvedl hadici, která se válela ve smyčkách na podlaze a na zašlých matných bleděmodrých dlaždičkách zářila jasnou zelení.
Stiskl tlačítko na ortanžové koncovce a z hadice vytryskl proud ledové vody, který mě zasáhl doprostřed hrudi. Kdybych měl vlka vytetovaného tam co on, dostal by zásah přímo do rozšklebené tlamy. Takhle jsem dostal zásah akorát já a vyjekl jsem. Spíš překvapením než čím jiným. Proudy ledové vody smývaly z mého těla zelený sliz. Vlk silným proudem prozkoumával moje tělo. Usmál se na mne s vyceněnými zuby a namířil proud vody do mého rozkroku.
Předklonil jsem se tak rychle, že jsem překvapil i pořízky, kteří mě měli držet. Víc jsem s rukama spoutanýma za zády udělat nemohl. „Narovnat!“ zakřičel Vlk a schytal jsem nálož vody rovnou do obličeje. Roboti uposlechli příkazu, narovnali mne a Vlk se sadistickým potěšením masíroval moje koule proudem vody. Nebo spíš kouličky, mající velmi intenzivní touhu schovat se do podbřišku.
Konečně ho to přestalo bavit a pokračoval směrem na moje nohy. Gumová těla robotů se leskla, protože schytali skoro stejnou dávku vody jako já. Stáli ale nehnutě a poslušně. Oba stejní, stejně velcí, ve stejné černé, jako dvojčata. Jako klony.
„Otočit!“
Klony byly rychlejší a neurvale mě otočily čelem vzad dřív, než jsem stihl jenom pomyslet na splnění příkazu sám. Ledový proud smáčel má nahá záda. Díval jsem se na neštovičnatou zeď a děkoval bohům, že se nemusím dívat do šedých očí svého mučitele.
„Vystrčit prdel, roztáhnout nohy!“
Roboti mi rozkopli nohy tak daleko, jak jen pouta dovolila. Tahem za spoutané ruce mě zlomili v pase tak rychle, že jsem nestihl ani stáhnout řiť a s prvním proudem vody jsem dostal něco na způsob klystýru. Vlkovi se tahle pozice líbila, takže si v ní s hadicí docela vyhrál. A aby se jim nestýskalo, dostaly občas moje koule dávku ještě odzadu.
„Roztáhněte mu ten zadek pořádně!“
Gumové ruce mi sáhly mezi půlky a dostal jsem další skoro klystýr. Pak ledová voda přestala stříkat. V místnosti se rozhostilo ticho, přerušované jenom kapáním vody a cvakáním mých zubů.
„Otoč se,“ ozval se tichý hlas za mnou. Tentokrát jsem zareagoval rychleji než gumové klony. Vlk stál půl kroku za mnou. V očích zase ten chladný výraz, v ruce krátký pletený bič, který bozi vědí kde vzal. Rukou v gumové rukavici mě vzal za bradu a vpíjel se do mne pohledem. Pak mě pohladil po hrudníku a rukou mi sjel až k varlatům, zimou staženým, co to šlo. To mu ale nebránilo v tom, aby je vzal do ruky, a ne právě jemně prohmatal.
„Líbíš se mi...“ zavrčel.
„Dě... děkuji, pane,“ odpověděl jsem.
Dostal jsem takovou facku, že se mi zajiskřilo před očima. „Mlčet budeš. Zmrd mluví, jenom když je tázán. Otočit.“
Roboti se od minula vzpamatovali a reagovali rychleji než já. Ruce v gumové rukavici mi přejely po ramenou, po lopatkách, po bedrech a skončily na mokrém zadku. Vlk mi důkladně prohmatal půlky a pak mi – ne zrovna jemně, ale už jsem zažil horší – vrazil dva prsty do zadku a pořádně mne zevnitř chytil.
„Pěkná prdel, tu si užiju.“
Z toho tónu mě mrazilo, ale zároveň mne vzrušoval. Zatím pokaždé, když si se mnou někdo hrál, neměl jsem strach. Ale Vlk byl jiný. Vlastně mi dosud neudělal nic obzvlášť špatného, zažil jsem podstatně horší zacházení. Ale na mých předchozích „pánech“ bylo vidět, že je situace baví a vzrušuje. Vlk se choval chladně, neutrálně, jako profesionál. Jako někdo kdo ví, že si může dovolit být celkem jemný, protože dokáže přitvrdit snáz než lusknout prsty. Ale přitom byl tak úžasně sexy. Nikdy by mne nenapadlo, že strach může být tak vzrušující. Zažil jsem už hodně, ale tohle bylo... nejvíc doopravdy.
Šedý vytáhl prsty z mého zadku, svlékl si rukavice a hodil mi je k nohám. Poplácal mě ještě jednou po zadku a pak znovu táhle zavyl. Jeho vytí se odráželo od prázdných stěn místnosti a vibrovalo prostorem.
Vedli mě zpět do haly. Díval jsem se pod bosé nohy, abych se o něco nezranil, a i když jsem se snažil vyhýbat všemu, co vypadalo podezřele, moc příjemné to nebylo. Nebyl jsem zvyklý na to, chodit bosý. A po takovém povrchu teprve. Moji robotičtí průvodci v těžkých botách na tom byli o poznání lépe. Nebo samozřejmě Vlk, který kráčel ráznými kroky před námi a jehož vysoké boty jsem měl přímo v zorném poli.
Dost se mi ulevilo, když jsme bez zastávky minuli díru, která byla mým vězením před chvílí. Nechtěl jsem se tam vrátit. Ale moji mučitelé si pro mne tentokrát připravili něco jiného. Dovedli mě k příhradové konstrukci, která v lepších dobách nejspíš nesla nějaký dopravníkový pás. Teď stála – osamocená, prorezlá a špinavá – ve čtverci jasného světla, který sem dopadal světlíkem ve střeše.
Jeden z gumových robotů – rozeznat od sebe jsem je nedokázal – mi odemknul pouta, ale svoboda mi zůstala jenom pár sekund, protože mi je hned zase zacvaknul tak, abych měl ruce spoutané před tělem. Druhý mi je řetězem přivázal nad hlavou ke konstrukci. Musel jsem stát skoro na špičkách, pohodlné to zrovna nebylo. Roboti poodešli a stoupli si každý z jedné strany, pár kroků ode mne, s nohama rozkročenýma na šíři ramen a rukama za zády. Nevím, jestli to tak měli nacvičené, nebo jestli se shodli náhodou.
Otočil jsem hlavu a ohlédl se. Vlk si pohrával s bičem. Milana jsem zahlédl těsně za okrajem scény, vymezeným čtvercem světla. Oči mu zářily a ruku měl v rozkroku.
„Tak uvidíme, co sneseš. Zmrskám ti prdel, co se do tebe vejde.“
První rána bičem přes zadek byla překvapivě mírná. Spíš hřála, než bolela. To jsem ale nevěděl, že byla jenom první z mnoha. Vlk mě mrskal metodicky, v přesném rytmu. Střídal půlky zadku, po deseti ranách udělal krátkou přestávku. Po padesáti ranách jsem je přestal počítat. Pomalu jsem ani necítil jednotlivé rány, jenom pálící zadek, horkostí i bolestí. Uvědomil jsem si, že kňučím jako malé štěně, ale bylo mi to tak nějak jedno, v téhle situaci jsem si na hrdost dávno přestal hrát.
Najednou rány přestaly dopadat. Na horkém zadku jsem ucítil Vlkovu ruku. Prsty přejížděl po citlivé kůži a přísahám, že jsem cítil, jako by to byly drápy. Pak mě plácnul po zadku, že jsem nadskočil.
„Zkusíme něco jiného.“ Pokynul jednomu z robotů, který se ztratil do tmy. Když se vrátil, nesl solidní anální kolík a tubu lubrikantu.
„Dostaneš kolík do prdele. Aby ses nenudil a taky připravil. Strč mu ho tam!“
Gumový prst robota mi zajel do zadku a cítil jsem chlad lubrikantu. Cítil jsem taky, jak částečně proti své vůli dostávám erekci. Nezůstala bez povšimnutí, Vlk mlčky pokynul druhému robotovi, zatímco ten první mi nesmlouvavě zasouval do řiti kolík.
Další prvek výbavy jsem nepochopil. Odeslaný robot se vrátil s pouty na ruce. Už mi nezbývaly žádné končetiny, které by bylo možné připoutat... Gumák se ke mně sklonil, slyšel jsem sípavé vydechování přes masku. Kov pout mě zastudil, když mi do obroučky zacvakl kořen penisu a varlata a druhou část připevnil ke spodní části konstrukce.
Vlk se na mne zazubil a přestal mě hladit po zadku: „Teď začneme doopravdy. Ten kolík budeš držet.“
Nebylo tam žádné „nebo“. Žádná obvyklá hrozba „a jestli ti vypadne, tak...“. Prostě „budeš držet“ a se selháním se prostě nepočítá.
Další rána přišla dřív, než jsem stihl pochopit dosah toho „doopravdy“. Halou se rozlehlo prásknutí a na mém zadku explodovalo něco na způsob taktické jaderné hlavice. Zařval jsem, bolestí a překvapením. A znovu. A znovu. Tentokrát bičování nemělo žádný rytmus a rány přicházely nečekaně.
Už jsem nekňučel jako štěně. Řval jsem jako tur. Když jsem v jedné delší pauze přestal, slyšel jsem Vlkovo vytí. Vyl a současně mě bičoval. Nevím při kolikáté ráně mi kolík vypadl a bylo mi to jedno. Nic nemohlo být horšího než mrskání doprovázené vytím.
Ustal výprask i vytí. Roboti odvázali obě pouta, ale musel jsem se držet konstrukce, abych neupadl na betonovou podlahu.
Vlk se změnil. Poprvé za celou dobu jsem z něj cítil emoce. Dříve chladné oči mu doslova zářily. Usmíval se, i když poněkud divoce, s vyceněnými zuby. Zhluboka oddechoval a byl zpocený, hruď se mu leskla a potem zářily i oči vlka z jeho tetování. Odhodil bič na zem.
„Přehnout!“ přikázal.
Roboti mě odvlekli k betonovému bloku a přehnuli mne přes něj. Každý mě držel za jednu ruku. Spíš jsem cítil, než slyšel, jak si Vlk stoupnul těsně za mne. Přitiskl se rozkrokem k mému rozpálenému zadku, a i přes kožené kalhoty jsem cítil jeho erekci.
„Teď tě ošukám, co se do tebe vejde. Ojedu tvou zmrskanou prdel,“ zavrčel mi do ucha.
Bylo dobře, že jsem předtím dostal anální kolík, protože do nepřipraveného zadku by se Vlk asi nedostal. Takhle to sice taky nešlo snadno, ale Vlkovi to zjevně bylo dost jedno. Začal přirážet, ve stejném rytmu jako mě poprvé mrskal. Deset přírazů ve strojovém tempu a pak chvilku pauza. Deset přírazů a pauza. Nepočítal jsem, po kolika přírazech z rytmu vypadl a zasekl mi drápy do ramen. Ani po kolika přírazech začal výt a kdy konečně přestal, hluboko ve mně, strnulý v orgastické křeči, a kdy se svět na chvíli zastavil.
Když jsem otevřel oči, uviděl jsem gumového čuráka. Gumoví roboti měli i gumové penisy. Vlkovi pořád zářily oči, když mě chytil za ruce místo nich.
„Podržíš jim, zmrde. Podržíš každýmu, na koho ukážu, jasný?“
„Ano, pane,“ odpověděl jsem, rozrajcovaný na nejvyšší míru, „podržím každému, na koho...“
Ta facka mě vlastně ani neměla překvapit. „Budeš držet a držet hubu!“, zasyčel na mne.
Držel jsem. Nejdřív jednomu robotovi, pak druhému. Po určité době mi to v podstatě začalo být jedno. Slyšel jsem, že je možné subíka vytrénovat tak, že se dokáže udělat jenom ze šukání do zadku, bez dotyku penisu, ale já to rozhodně neumím. Stačilo by pár dotyků, ale ty mi opravdu chyběly.
Ztěžka jsem se zvedl a trochu se mi točila hlava.
„K noze, šmejde,“ slyšel jsem Vlkův hlas. Tak tohle asi nepůjde, ne hned, pomyslel jsem si, nebo sebou seknu. Ale příkaz nebyl určen mně.
Do obdélníku světla vstoupil Milan a bylo vidět, že s jistými obavami.
„Klekni a kuř,“ zavrčel Vlk. „Zaslouží si to.“
Milan se netvářil zrovna nadšeně, ale netroufl si Vlkovi odporovat. Věděl jsem, že to není úplně jeho šálek čaje, ale když klekl a začal kouřit, jak mu bylo přikázáno, bylo mi to jedno. Dodal mi přesně těch pár dotyků, které mi předtím tak moc chyběly. Vystříkal jsem se prakticky okamžitě a – věřím že k jeho pramalé radosti – velmi mohutně.
Zpátky jsem v tmavomodrém BMW X5 jel nikoliv v kufru, ale na zadní sedačce. Vlk řídil, poněkud zamlklý Milan na sedadle spolujezdce a roboti (nyní již v civilu) po stranách vzadu. Moji věznitelé mysleli naštěstí dopředu a vzali mi náhradní kalhoty a tričko, takže jsem domů nemusel jet nahý, jak původně vtipkovali.
Konečně jsem aspoň přibližně věděl, kde jsme, minuli jsme ceduli „okres Beroun“. Zrovna ve chvíli, kdy se s pípnutím automaticky zapnulo rádio.
„A nyní dopravní zpravodajství. Stále počítejte se zdržením ve Středočeském kraji, zejména v okresech Beroun a Rakovník. Policie zde postavila zátarasy a prohledává vozidla při pátrání po uprchlých vězních, devětadvacetiletém Miroslavu Bárikovi a pětatřicetiletém Michalu Durkovi. Naopak odvoláno bylo pátrání po modrém BMW X5, se kterým dosud neznámí pachatelé těsně před patnáctou hodinou způsobili dopravní nehodu, při níž poškodili vozidlo Vězeňské služby a s oběma vězni ujeli. Auto bylo již nalezeno, opuštěné. V případě, že uvidíte cokoliv podezřelého, volejte ihned policejní tísňovou linku 158.“
V autě se rozhostilo úplné ticho.
„Uvědomuješ si, co se mohlo stát?" začal se děsit Milan. "Kdyby nás zastavili při pátrání po těch vězních. Měli stejný auto.“
„Ale nezastavili. A to je to, co se počítá,“ začal se Vlk smát a jeho smích postupně přešel do divokého zavytí.