Letošní vánoční povídka je tak trochu fantasy a nikdo v ní nemá dobrou náladu. Ale nebojte se, zlepší se to - i když podle hesla, že nejčistší lidská radost je škodolibost. A jak se ukáže, nejenom lidská.
Tahle povídka vznikla trochu zvláštním způsobem. Nejdřív byla ilustrace a teprve potom text. Nechal jsem svou kamarádku Nyemi, ať nakreslí nějaký obrázek, dle své volby. Téma jsem nechal zcela na ní a slíbil jí, že na základě jejího obrázku napíšu S/M povídku. Jak to dopadlo můžete posoudit sami.
Tervueren měl špatnou náladu. Byl přesně v tom správném rozpoložení někomu zaškodit. Což, pravda, u satyra byl stav mysli jaksi standardní, značně škodolibý smysl pro humor byl pro tuto rasu dosti typický. Špatná nálada nebyla zdrojem tohoto rozpoložení, ale naopak důsledkem toho, že se mu poslední dobou nedařilo nacházet dost obětí. Nová královská cesta vzniklá vyklučením pásu pobřežního lesa byla rychlejší, kratší a bezpečnější. Mimo jiné, protože se tam nevyskytoval Tervueren, kterému se vůbec nelíbil hustý provoz a časté hlídky vojáků, dohlížejících na bezpečnost. Kupci a jiní poutníci tedy rádi zaplatili mýto, než aby se kodrcali starou cestou přes les. A Tervueren se tudíž nudil. Lidí bylo pomálu, jeleni se ho už nebáli a děsit králíky mu přišlo ponižující. Zkusil to, pravda, s vlčí smečkou. Ale vlci se ukázali být pozoruhodně rezistentní vůči sylvánské magii a po prvotním šoku se karta obrátila. Tervueren měl ještě pořád na zadku z poloviny lysé místo, kde mu jeden z vlků vykousl kus masa velký jako dlaň. Rána se už zacelila, ale srst stále nedosáhla původní hustoty a délky, což sylvánovi připomínalo, že touto cestou se podruhé vydat nechce.
Goren měl taky špatnou náladu. I u něj se jednalo o vcelku běžný stav mysli, i když postrádal ono rasové zdůvodnění, na které se mohl vymlouvat satyr. Goren byl obyčejný člověk. A špatnou náladu měl proto, že mu v Casticante dali dost zřetelně najevo, že není nadále vítán. Pro mladší syny menších šlechticů byla tradičním útočištěm buďto církev nebo armáda. Pro kněžský život se Goren rozhodně nenarodil, na to si příliš rád užíval vína a žen. A v armádě mu nevoněla disciplína a na opravdový boj se měl příliš rád. Občas se někde na chvíli uchytil, ale nikde dlouho nevydržel.
A to odpoledne měl dobrý důvod Casticante opustit, protože jakkoliv se jistá míra děvkaření u vojančení rozuměla sama sebou, milostný poměr s manželkou vlastního představeného nebyl zrovna nejvhodnějším způsobem, jak udělat kariéru. Když se to provalilo, kapitán seřezal ženu a nijak se netajil tím, že s jejím svůdcem má v plánu naložit ještě o něco hůře. Když se to Goren doslechl – což nebylo těžké, protože kapitán měl zvučný hlas a bylo ho slyšet přes půlku posádkového městečka – vcelku správně usoudil, že nastal čas vyhledat takříkajíc zelenější pastviny. V Ciulle ještě nebyl a byl přesvědčen, že se uchytí všude. Aspoň na chvíli. Žold z velké části utratil – kysele vzpomněl na stříbrný náramek, poslední dar byvší milence – a peněz mnoho neměl. Mimo jiné i proto se vydal po staré stezce přes les, a ne po královské cestě. Bylo to sice o něco delší a méně pohodlné, ale zato to bylo zadarmo.
A nikdo ho neslyšel, když polohlasně klnul a nadával. Na kapitána, na jeho ženu, na nespravedlivý osud a na život vůbec.
„Parchant jeden, kdyby nemyslel jenom na frčky a dokázal jí to pořádně udělat, nehledala by jinde.“
„A beztak to byla děvka, jinak by mi nedala, tak co si stěžuje.“
Zhrouceně seděl v sedle a nechal na koni, ať si vybere svou cestu na už neudržované stezce. Ryzák se světlou hřívou sklonil hlavu a šoural se krokem místy nejmenšího odporu.
„A ty mě taky neštvi a hejbni tou svou tlustou prdelí, nadarmo tě živit nebudu, hajtro líná!“ zařval nenaloženě na valacha necitlivě ho pobídl nohama a pořádně ho několikrát přetáhl bičem.
Abychom byli upřímní, Danig skutečně měl pořádný zadek, který by bylo lze označit za tlustý, kdyby na to přišlo. Ale u chladnokrevných koní se to tak nějak očekává. Však jsou také šlechtěni pro sílu a výdrž, a ne pro rychlost. Nicméně Danig, aby ukázal dobrou vůli, skutečně poněkud přidal do kroku. Což Gorena jako úspěch potěšilo a uštědřil valachovi ještě pár ran a slíbil mu, že jako herka, co za nic nestojí, jich dostane nepočítaných, bude-li se flákat.
Zvuk nadávek, ran a nespokojeného valachova frkání přilákal Tervuerena, který celou scénu sledoval se zaujetím z mlází vedle cesty. V lese se uměl pohybovat rychle, a tak tiše a opatrně, že šanci ho zahlédnout neměli i mnohem pozornější jezdci a koně než tihle dva. Dokázal s nimi držet krok a sledovat je. A ještě přitom vymýšlet, jak si s Gorenem pohraje.
Slunce pomalu mizelo za obzorem a na mýtince pod malým skalním převisem Goren zastavil s tím, že se utáboří na noc. Koně odstrojil a uvázal. Večeři snědl studenou, pořádný kus sýra a chleba, kterým se zásobil předtím, než opustil náruč armády. A víno, měch s docela dobrým červeným rozhodně nezapomněl vzít s sebou a pořádně ho ztrestal, aby zahnal špatnou náladu a samotu. Pak si dal sedlo pod hlavu, zabalil se do pláště a usnul. Noci byly naštěstí ještě teplé, tak se mu nocovalo snadno.
Danig se na úvazu klidně popásal a přitom pospával, jak už to koně dělávají. Když se z ničeho nic z křoví neslyšně vynořila nevysoká rohatá postava s bradkou, nejprve se vyděsil a neklidně zafrkal. Ale nově příchozí k němu beze strachu přišel a pohladil ho. Nebyl cítit nebezpečím. Klidně valacha podrbal na nose a po stopách nespokojenosti jeho jezdce, které měl statný kůň na bocích a na zadku.
Když Tervueren tiše přidřepl k jezdci, ten se ani neprobudil, po řádné dávce silného vína měl spánek tvrdý dost. Sylván přiblížil vousatou bradu skoro až k vojákově kůži, jako kdyby ho chtěl očichat. Pak cosi zamumlal a zažloutlé kozí zuby zasvítily odraženým měsíčním světlem. Byl to úsměv, pravda, ale nebylo na něm pranic hezkého.
Gorena ráno probudilo kopnutí do zadku.
„Vstávej, hajtro líná, je čas do práce!“
Rozespalý voják otevřel rozlepené oči a sáhnul po meči. Jeho protivník byl are rychlejší a vykopnul mu meč z ruky. Goren zařval bolestí, protože pokud mu kopyto prsty nezlomilo, určitě mu je aspoň pořádně pohmoždilo.
„Vstávat a makat, nadarmo tě živit nebudu,“ citýroval ho neznámý hlas a Goren měl konečně možnost si útočníka prohlédnout. A zařval přitom leknutím. Protože poznal Daniga. Kombinace ryzé srsti na těle a světlé hřívy se nedala splést. Jenomže teď kůň měl částečně lidskou postavu. Stál na dvou nohách, měl ruce, na víceméně lidském těle koňskou hlavu... A to tělo bylo pořádné, i kdyby Goren stál, bylo by monstrum dobře o dvě hlavy vyšší a v ramenou dvakrát tak široké, protože i v lidské podobě si Danig zachoval mohutnou postavu a zjevnou sílu. A Goren navíc nestál, protože se nestihl ani pořádně zvednout, než přišel o meč. Spíš klečel a ve výši očí měl valachův penis, který i v povislém a částečně skrytém stavu stál za to a Goren si – zcela nepřípadně dané situaci – pomyslel, že kdyby měl on takovéhle příslušenství, vydržovaly by si ho paničky vyšších šarží než kapitánské.
Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval a rychle zhodnotil situaci: za zády měl skálu, tam utéct nemohl, tak nezbývalo než se protivníkovi postavit. V hospodských rvačkách už takhle porazil hromotluky větší, než byl sám.
Jenomže teď najednou jeho triky a hmaty nefungovaly. Žádný z těch hromotluků nebyl tak velký a žádný nebyl kůň. Danig ho po pár nepodařených útocích prostě chytil mohutnýma rukama a držel, zatímco Goren se bezmocně a poníženě svíjel, neschopen proti ocelovému sevření paží bojovat.
„Teď uvidíš, zač je toho loket,“ odfrkl si mohutný kůň a pustil Gorena na zem. Ten se okamžitě zvedl a začal utíkat. Neutekl ale daleko. „Možná mám tlustou prdel, ale pořád jsem rychlejší než ty, panáčku,“ zafuněla mu velká tlama do ucha. Danig svému jezdci bez větší námahy podržel jednou rukou ruce za zády a spoutal mu je. Volný konec provazu držel v ruce jako vodítko. Nebo jako lonži.
„Svlíknout,“ zaduněl.
„Cože?“ protestoval Goren.
„Svlíknout, donaha, hajtro líná!“ Když se Goren neměl k činu, hmátla obrovitá tlapa po jeho haleně a jedním mohutným trhnutím mu ji servala z těla.
„Nohavice si sundáš sám, nebo ti mám posloužit stejně?“ zaburácel Danig.
Goren si třesoucími prsty rozvázal nohavice a za chvíli stál na mýtině pod skálou nahý.
„No vida, jak ti to jde, stačí jenom trochu dopomoci. Tak ještě nacajkovat a můžeme začít.“
Voják se snažil bránit, když mu jeho kůň s pozoruhodným nedostatkem jemnosti cpal do huby pákové udidlo, ale veškeré snahy byly zbytečné. Pozdě litoval, že ho večer pořádně nevyčistil. „Čistěte to tak pečlivě, jako kdybyste si to měli sami dávat do huby,“ říkal jim v kadetce jejich učitel jízdy, kavalerista a starý koňák. Škoda že se jeho radami neřídil.
„Tááák, a makat, panáčku, pěkně klusem,“ rozkázal Danig. Goren na něj chvíli nevěřícně zíral, ale pár šlehanců bičem ho rychle přimělo dát se do pohybu.
Kůň ho lonžoval. Ne lonžoval, honil ho na lonži do posledního dechu. Klus, cval, jenom chvíli krok na vydýchání a pak znovu. Goren nemohl pořádně dýchat, ocelové udidlo mezi zuby ho dusilo a překáželo. Jakmile jenom na chvilku polevil, dostal bičem. Štiplavé rány zasahovaly jeho záda, zadek, nohy a zanechávaly tam červené pruhy.
„A cval, pořádně, neflákej se hajtro líná, nadarmo tě živit nebudu!“
Cválal. Co jiného mu zbývalo. Bolelo ho celé tělo. Huba od přísně přitaženého pákového udidla, které mu tlačilo na patro. Zadek od pobídek bičem. Nohy, od toho, jak musel bosý běhat v trávě, bez ohledu na občasné bodláčí nebo kameny. Byl zpocený od námahy. Pot mu tekl do očí a štípal ho v ranách. Ale zastavit se nesměl. „Klus! Cval!“ slyšel pořád a jakmile polevil, následovalo prásknutí biče přes zadek nebo záda.
Běhal tam snad hodiny, pořád ve velkém kruhu, přesně na dosah svého vlastního dlouhého biče, jenom s občasnou změnou směru. Jeho koňskému trýzniteli se nadšeně leskly oči, když pozoroval svého pachtícího se jezdce a s neuvěřitelnou přesností zasahoval jeho tělo ranami, kdykoliv se mu zachtělo.
Nakonec Goren už nemohl, zhroutil se na zem a ani další výprask ho nedokázal zvednout. Prostě jenom trpně snášel rány.
Konečně přestaly dopadat. Před Gorenovýma očima se zastavily dvě nohy s obrovskými kopyty a světlými rousy. Cítil intenzivní pach koňského potu.
„Tak aspoň vidíš, jaké to je, Gorene. A dobře si to zapamatuj.“ Danigův hlas rezonoval mohutným hrudníkem a zněl jako hlas osudu. „A aby sis to opravdu zapamatoval, tak si s tebou ještě užiju jinou zábavu. Koukej vystrčit zadek, hajtro líná!“
Goren si všiml, že ty části, které koňovi snad i záviděl, už dávno nejsou schované a povislé. Když ho dvě obří tlapy chytily za boky, naštěstí milosrdně ztratil vědomí. A neslyšel tak výsměšné řehtání, ve kterém trochu zazníval i kozí mekot.
Když se Goren probudil, stálo slunce už vysoko na obloze. Opatrně otevřel oči a první co viděl, byla dvě velká kopyta se světlými rousy. A skloněná hlava mohutného ryzáka se světlou hřívou, který se mírumilovně popásal, jak se ostatně na koně sluší. Cítil intenzivní pach koňského potu.
Ach, to byla jenom noční můra, pomyslel si Goren. Ale pak se pokusil zvednout a unavené svaly při pohybu zachvátila křeč. A bolest postihovala celé tělo, opatrně si sáhl na záda a na zadek a nahmatal sice částečně už zahojené, ale pořád citelné stopy po výprasku. Když se zvedal, zařval bolestí.
Když Danig slyšel výkřik svého pána, zvedl hlavu od pastvy, zamrskal ocasem a zaržál. A Gorenovi se zdálo, že se mu vysmívá.