Veřejný diskurz je plný pohoršení nad zahraničním remakem Tří oříšků pro Popelku. Rozhodl jsem se k němu přispět tím, že jsem jako letošní vánoční povídku napsal její S/M remix. A smazat tak dluh, který u mne filmové zpracování má už pětatřicet let.
Z celého filmu si totiž pamatuju jenom tři věci. První je samozřejmě Jurášek. Druhý pak příšerný song Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?, který mi (patrně doživotně) znechutil tvorbu Karla Gotta. A třetí je chybějící scéna, kdy macecha rázně sejme ze zdi důtky, odejde ze záběru... a tím scéna končí. Ten chybějící výprask mi dneska vadí stejně, jako když jsem pohádku viděl poprvé.
Takže jsem se rozhodl Popelku pojmout po svém. Najdete tam Popelku, najdete tam samozřejmě důtky a najdete tam Juráška, stejně jako řadu dalších koní - většina je dokonce čtvernohých.
Veškeré v příběhu vystupující postavy jsou smyšlené; jejich podobnost s některými skutečně žijícími osobami však v žádném případě není náhodná. Vy víte kdo jste.
S kmotřičkami sudičkami je to těžké. Tak v první řadě ta genderová nevyváženost: kdo kdy slyšel o kmotříčkovi sudičkovi? Má to samozřejmě i své výhody, není třeba řešit platovou diskriminaci a sexuální harašení. Ale čistě ženský kolektiv je tak trochu záhul na psychiku, což jistě potvrdí každá, která v něm někdy musela delší dobu pracovat. Zvlášť pokud se trochu vymykáte. A Barbora se vymykala.
Standardní kmotřičkosudičkovský způsob dopravy je teleportace, doplněná třpytivým prachem a zvoněním zvonečků. Jenomže Barboře se z teleportace dělalo nevolno, vlivem prachové alergie z třpytivého prachu kýchala a ze zvonečků jí ještě pět minut poté zvonilo v uších. Takže si jako dopravní prostředek zvolila rychlého koně. V kolektivu ovšem vzbudilo pohoršení, že nebyl sněhobílý, ale hnědobíle flekatý.
No a pak už to šlo ráz na ráz: v dlouhých bílých šatech se na koni jezdí špatně (ideu dámského sedla Barbora zavrhla hned na začátku), takže nosila rajtky, vysoké boty a blůzu. Aspoň že ty rajtky byly smetanově bílé, znělo polohlasem v kmotřičkovských kruzích. Když při ráznější pobídce zlomila již třetí hůlku, začala místo ní používat jezdecký bičík – nejenom na koni, ale i při výkonu své funkce. "Vždyť je to vlastně jedno, co použijete," argumentovala. "Hůlka je jenom prodloužením vaší ruky. A u bičíku to platí stejně tak. Tak proč s sebou tahat dvě věci, když stačí jedna, ta odolnější?"
Ostatně, součástí sudičkování je i služební neviditelnost, takže zákazníci se o porušení dress code nedozví. Jenomže i tady byl problém, protože služební nečichatelnost jaksi nikoho nenapadla a pokud trávíte většinu dne na koni nebo u koní, prostě je to cítit. Zpočátku to nebyl problém, ale jak se postupem času začalo obyvatelstvo stahovat do měst a vzdalovat se tak... řekněme třeba "vůním předků", budilo to jistou pozornost.
Na druhou stranu, když se jednou narodíte jako antropomorfní personifikace, má to výhodu jistoty zaměstnání: prostě není nikdo, kdo by vás mohl vyhodit. A nesouhlasné pohledy kolegyň jsou problém, jenom dokud si ho jako takový připouštíte. Což Barbora rozhodně nedělala. Dělala věci po svém a ostatním nezbývalo než si zvyknout. Na ni i na její věštby, někdy poněkud zvláštní.
Když se děvčátko narodilo a matka konečně usnula, zatetelil se v místnosti vzduch, zatřpytil se prach a se zacinkáním stříbrných zvonků se objevily dvě postavy. Centrální dispečink přidělil číslo jedna Dobromile a číslo dva Hugvaldě, jejímu pravému opaku. Ženy se rozhlédly po místnosti a když viděly že jsou jenom dvě, zaškaredily se. Dispečink zařizoval i časování, aby se objevily vždy všechny tři najednou. A aby vždycky dobro nebo zlo hrálo jasnou přesilovku, dva ku jedné. Chybějící třetí sudička znamenala, že si pro tuhle zakázku do třetice vylosovaly Barboru. A to byl vždycky problém, protože za prvé musely čekat a za druhé její věštby obvykle nespadaly pořádně ani do jedné kategorie a dělaly v budoucnosti zmatek. A jestli něco sudičky nesnášejí, tak je to právě zmatek a nejistota.
Do místnosti pronikl zřetelný pach koňského potu následovaný usměvavou Barborou, jejíž boty zanechávaly na podlaze mokré stopy (naštěstí jenom spirituální, takže zmizí s jejím odchodem). "Tak jsem tady, holky, jdeme na to?" Dobromila a Hugvalda se zaškaredily ještě víc, ale ze zkušenosti věděly, že s Barborou nic nehne a nemá cenu jí vysvětlovat, že důstojnost úřadu si žádá jiného oslovení než "holky". Rozesadily se kolem kolíbky a vytáhly z rukávu hůlky (nebo, v Barbořině případě, z holínky jezdecký bičík). Holčička se v kolíbce trochu zavrtěla, ale neprobudila se. Děti se při těchto příležitostech nikdy neprobudily.
"Budeš nadmíru krásná a půvabná," deklamovala Dobromila.
"Ale budeš vyrůstat jako sirotek," zahřměla Hugvalda.
"Zato se ale dobře vdáš a tvůj manžel ti bude nade vše věrný a oddaný," přidala se Barbora.
"Budeš milá a poslušná," věštila Dobromila.
"A lidé toho budou využívat a budeš trpět," přisadila si Hugvalda.
"Ale bude se ti to líbit a budeš si to užívat," dodala Barbora a ostatní sudičky po ní střelily nevraživými pohledy.
"Budeš si rozumět se zvířaty," zabroukala Dobromila.
"Ale o to méně s lidmi," zkazila to Hugvalda.
"A tvůj život se změní o půlnoci, v den tvých dvacátých narozenin," dokončila Barbora.
Kdyby pohledy mohly vraždit a antropomorfní personifikace umřít, ležela by Barbora v tratolišti krve.
"Sňatek dejme tomu," nechala se slyšet Dobromila, "ale co má znamenat to 'budeš si to užívat'?"
"A 'život se změní o půlnoci'," hudrala Hugvalda, "není to zbytečně melodramatické? A poněkud nekonkrétní? Co to má vlastně být?"
"Já nevím," ušklíbla se Barbora. "To by byla přece strašná nuda, kdyby bylo všechno dopředu jasné, nemyslíte?"
Služebně starší sudičky si to zjevně nemyslely, ale hádat se nemohly, protože se pomalu začaly rozplývat, jak jejich služba skončila.
"Vstávej, kůže líná!"
Když se dívka probudila, jako první ucítila pach koňského potu. Barbora v tom ovšem byla zcela nevinně, protože od její návštěvy uplynulo skoro dvacet let a za takovou dobu vyvanou mnohem horší vůně. Tahle byla doprovázena dalšími obvyklými pachy stájí – vůně sena, slámy, specifický odér mazání na kůži, stopy ostrého kafrového pachu hřejivé koňské masti a samozřejmě všudypřítomná stopa koňského hnoje. Pro dívku šlo o příjemné vůně, vůně domova a jejích čtvernohých přátel, protože ve stájích prakticky bydlela. I teď ležela na slámě v koňském boxu a polozalepenýma očima mžourala na selku, která se nad ní tyčila a uštědřila jí další kopanec do zadku.
"Zvedni svou tlustou línou prdel a hybaj do práce," křikla macecha a oddusala zpátky do domu.
S tou "tlustou a línou prdelí" byla ke své nevlastní dceři hodně nespravedlivá, protože dívka byla všechno, jenom ne tlustá a líná. Proroctví všech sudiček se zatím plnila do puntíku. Ale to bychom předbíhali.
Prvních pět let života prožila Kateřina stejně, jako ostatní děti ve vesnici. Pak se chvíli těšila na bratříčka, ale cosi se zvrtlo a porod nepřežilo dítě ani matka. Zůstala jedináček, jenom se svým otcem. Po pár letech si našel druhou ženu a po pár měsících známosti si ji vzal. Ona i její dcera k němu byly jako mílius, ale s Kateřinou si od samého počátku vzájemně do oka nepadly.
Asi by se slušelo říct, že macecha po svatbě obrátila a ubohého vdovce utýrala k smrti. Faktem je, že dva měsíce po svatbě na něj při práci v lese spadl strom a srazil mu vaz. A že to nějak zařídila, z toho bylo lze Marii, jeho novou ženu, podezírati jenom stěží. Stejně tak je ale faktem, že Kateřině s jeho smrtí nastaly galeje. Zatímco Kristýně, své vlastní dceři, nedokázala macecha nic odepřít, sirota Kateřina se propadla do pozice služky a ještě hlouběji. Zbývaly na ni v hospodářství ty nejhorší, nejnamáhavější a nejšpinavější práce a v důsledku toho se postupně na její jméno zapomnělo a všichni jí říkali prostě Popelka.
Svůj podíl na tom měla i Popelčina přirozeně submisivní, pokorná a zakřiknutá povaha. Tiše a poslušně plnila všechny zadané úkoly a snášela spravedlivé i nespravedlivé tresty. A těch nespravedlivých byla většina, protože její tichá poslušnost macechu i její dceru značně dráždila.
Postupem času byla dílem vykázána, dílem utekla z domu a nyní žila ve stáji, v posledním koňském boxu. Jenom málo naznačovalo, že jeho obyvatelkou není kůň ale člověk. Sláma na zemi byla stejná, i když pravda čistší. Malá truhla s pár kousky prostého oblečení v rohu. A důtky. Samozřejmě, důtky, Solidní nástroj s prameny ze spletených kožených řemínků. S dřevěnou rukojetí, od častého používání vyhlazenou k pohodlné dokonalosti. Opačný konec byl pohodlný o poznání méně, což Popelka mohla dosvědčit z mnohačetné vlastní zkušenosti. Důtky visely na háčku na stěně jejího boxu, ale málokdy zůstaly v klidu déle než den. Byl to oblíbený nástroj macechy a nemilosrdně jím Popelku mrskala při sebemenší příležitosti. Buď si jej z háčku sundala sama anebo – to bylo ještě mnohem horší a ponižující – pro něj dívku poslala odkudkoliv v domě. Musela jej přinést, poslušně kleknout a podat maceše a pak na rozkaz nastavit zadek k výprasku.
Důvod se vždycky našel. "Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde," praví staré přísloví. A macecha byla v hledání dobrá. Měla nevšední talent najít na jakékoliv práci i tu nejmenší chybičku nebo nedokonalost. A i kdyby práce byla dokonalá, vždycky tu byly osvědčené evergreeny, jako že byla vykonána moc pomalu anebo prohřešky jako nevhodný tón nebo drzý pohled. A Popelčina nevlastní sestra Kristýna se od matky učila velice rychle. Jejím oblíbeným nástrojem však nebyly důtky, ale rákoska, kterou přechovávala ve svém pokoji. Její tresty možná nebyly tak bolestivé jako ty od její matky, ale co jí scházelo na důrazu paží, více než vyrovnávala vynalézavostí. Popelka se před každým trestem musela vysvléci úplně donaha a Kristýna si dokázala vymyslet obrovské množství šikany a ponižujících úkonů, jimiž Popelku zahrnovala. Velkou roli v tom hrála i závist a žárlivost, protože jestliže se macešino označení "tlustá líná prdel" na Popelku vůbec nehodilo, naprosto přesně se dalo použít na její nevlastní sestru, které přemíra dobrého jídla a nedostatek jakékoliv práce zařídila rozložitou zadnici, kterou by jí nemusel závidět ani jeden z tažných valachů, s nimiž Popelka sdílela stáj.
Na malém statku kromě Popelky, macechy a dcery bydlelo ještě několik čeledínů, kteří dělali různé těžší práce v domě či na poli a děvečky, které se staraly především o kuchyni. Na ty si macecha ani Kristýna ruku vztáhnout nedovolily, ale oni si zase nedovolili říct křivého slova, když viděli Popelčiny tresty. Ze začátku jim to snad bylo divné, ale rychle si zvykli. Někteří se i rádi přišli podívat, zejména čeledíni. Ostatně říká se, že člověk si zvykne i na šibenici. A konečně, o jejich kůži nešlo. A navíc, Popelka si nikdy nestěžovala a podrobovala se trestům ochotně a bez náznaku odporu.
"Popelko! Pojď mi učesat vlasy a zaplést cop!" přikázala panovačně Kristýna. Popelka, jak bylo jejím zvykem, tiše přiběhla, vzala si kartáč a začala své nevlastní sestře rozčesávat vlasy. Měla s tím dostatek zkušeností, protože to byl jeden z mnoha jejích tradičních úkolů.
"Au, ty tele, to tahá!" vykřikla Kristýna.
"Promiňte paní, já nerada," rychle a tiše se omlouvala Popelka.
"No ještě abys to dělala schválně," zafuněla Kristýna. "Au! Zase! Ale teď už to schválně být muselo, protože tak levá bejt nemůžeš!"
Popelka se sesula na kolena a sklopila hlavu: "Prosím paní, promiňte, omlouvám se, já nechtěla, budu už moc moc opatrná, jenom mě nebijte!" Jenomže to už se nad ní Kristýna tyčila, s rákoskou v ruce.
"Nedá se nic dělat," usmívala se na ni sladce. "Budeš muset být bita. Zase budeš muset být bita. Nic jiného si nezasloužíš a nic jiného na tebe neplatí, že?"
"Ano paní," smutně přikývla Popelka.
"A víš, co máš dělat, že? Svléknout se donaha a nastavit zadek."
Popelka věděla. Měla v tom léta praxe. Za chvíli před Kristýnou klečela úplně nahá, jenom s ruměncem na tváři. Přes všechno, co zažila si na to nikdy nedokázala zvyknout. Na to, jak musela klečet s rukama za hlavou a Kristýna si hladově prohlížela její tělo.
"Přehnout," ukázala na nízkou taburetku. "A vystrčit zadek, ať ti ho můžu pořádně zmrskat," zavrněla. Sám zvuk těchto slov – zadek, zmrskat, rákoska – ji těšil. Tím spíš že věděla, že dívka, jenom o maličko mladší, že ona sama, je jí vydána na pospas.
Na Popelčině zadku byly stopy po předchozích výprascích. Skoro nikdy nebyl beze stop, ale v očích její mučitelky to jeho kráse neubíralo. Něžně jej pohladila, pak si lačně oblízla rty a prudce švihla rákoskou. Šest ostrých ran nezanechalo žádné velké stopy, na to byla kůže na zadku moc zvyklá, ale Kristýna věděla, že přesto bolí a že se Popelka stydí.
"Kleknout, čubko," zabroukala. Pak Popelce zasunula rákosku mezi půlky, rovnoběžně s páteří. "Víš, co tě čeká, pokud ti spadne, že ano!"
"Jistě, paní, budu znovu bita, paní," potvrdila Popelka.
"Výborně. Tak znovu do práce. A nepřej si mě, jestli mě ještě jedinkrát zataháš za vlasy!" Kristýna si sedla na taburetku a znovu svěřila své dlouhé vlasy do péče své služky. Ta je kartáčovala s maximální opatrností, aby ani náznakem nezpůsobila své paní nejmenší nepohodlí. Soustředila se přitom i na to, aby měla pevně sevřené půlky zadku k sobě, aby jí rákoska nevypadla na podlahu. Přidržet si ji nemohla, protože obě ruce potřebovala na česání a poté na to, aby své paní zapletla vlasy do copu.
"Tentokrát ti to vyšlo," řekla Kristýna, snad s náznakem zklamání v hlase, a zvedla se z taburetky. Popelka se přesto neopovážila ani pohnout. Tu chybu udělala už v minulosti. Bolelo to. Takže teď jenom klečela se sklopenou hlavou a rukama na šíji. Její paní ji obešla a prudce vytrhla rákosku drženou svalnatými půlkami a prosekla ráznou ranou vzduch, až to zasvištělo. Jenom z toho zvuku tuhla Popelce krev v žilách. Příliš dobře věděla, jaké to je, když takové gesto neskončí jenom naprázdno zasvištěním, ale exploduje v plné síle někde na jejím těle.
Kristýna si stoupla před Popelku a z výšky shlížela na její nahé tělo, na drobná prsa se vztyčenými bradavkami. Snad chladem, snad strachem... Snad vzrušením z ponížení. Špičkou rákosky se dotkla nejprve levé a pak pravé bradavky a spokojeně zamručela, když sebou služka trhla. Otočila rákosku rovnoběžně s hrubou prkennou podlahou, na níž dívka klečela a přiblížila ji k jejím rtům:
"Drž, čubko!" Popelka poslušně vzala rákosku mezi zuby. "A zvedni hlavu, dívej se mi do očí, čubko!" Popelka zvrátila hlavu a podívala se své nevlastní sestře do očí. Ta si k ní přiklekla a prudce ji chytila za obě bradavky. Služka zakňučela a oči se jí zalily slzami bolesti a ponížení, ale nedovolila si pustit rákosku nebo odvrátit pohled. Po chvíli Kristýna zklamaně bradavky pustila. "Oblékni se a vypadni," zavrčela.
"Popelko! Kde vězíš, kůže líná?" Popelka se rychle zvedla od krbu, který právě vymetla a připravila v něm úhlednou hromádku dříví na podpal.
"Tady jsem paní, co potřebujete?" rychle se hlásila maceše.
"Podívej se na sebe, jak vypadáš, prase jedno," zahulákala macecha. "Dobře ti to jméno sedí, Popelka. Držku špinavou od popela. Dala bych ti facku za ten výraz, ale nechci se o tebe ušpinit."
Popelka rychle sklopila zraky k zemi: "Omlouvám se, paní..." Vlastně ani nevěděla za co, ale takovou větou nikdy nic nezkazila.
"Pojedu s dcerou na trh. Vyčisti a zapřáhni koně, a ať ti to netrvá celé ráno, jako obyčejně!"
Popelka rychle odklusala do stáje, umyla si ruce ve vědru se studenou vodou, vyvedla oba grošáky z jejich stání a začala je hřebelcovat, aby se jejich srst leskla. Tuhle práci dělala ráda. Velká zvířata byla klidná, kartáčování se podvolovala s grácií a vděčností. Oba valaši měli kartáčování rádi, nastavovali svoje mohutná těla k podrbání a v Popelčiných rukách byli mírní jako ovečky. Péčí o ně dokázala strávit celé hodiny, k úplné spokojenosti všech zúčastněných.
Teď ale neměla celé hodiny. Nikdy nedokázala odhadnout, za jak dlouho macecha přidusá do stáje a začne se vztekat, že vše není hotovo. Rychle tedy koně vyleštila a nastrojila do postrojů.
"To snad není pravda," zahřměla macecha, když spolu s dcerou vyšla na dvůr. "Ona je nejenom líná jak veš, ale ještě ke všemu úplně tupá!"
Popelka s obavami předstoupila před vzteklou macechu. Ta vystřelila rukou ke stání, které Popelka obývala. Bylo jasné, co tím měla na mysli. Dívka rychle odběhla a vrátila se s důtkami, které s úklonou předala maceše.
"Přehnout, vystrčit zadek!" ukázala macecha na balík slámy. Sirota věděla, že veškerý odpor je zbytečný, přehnula se přes balík. "Hej ty tam," zahřměla macecha panovačně na děvečku, "vyhrň jí sukni, zmrskám jí holou prdel!"
A pak začaly rány pršet. Macecha je ani nepočítala, ani se neobtěžovala přesným mířením. Pletené prameny důtek dopadaly, kam se zrovna trefila. Na nahý zadek, nohy, přes záda, aspoň trochu chráněná vyhrnutou sukní. Mrskala dívku nemilosrdně a plnou silou. Její dcera scénu pozorovala se zájmem, děvečka se směsicí hrůzy a zvrácené fascinace.
Po pár minutách macecha sotva popadala dech. Vrazila důtky do ruky děvečce: "Švihej to uklidit, nebo dostaneš taky!"
Popelka se sesula po výprasku na zem a mezi vzlyky se zeptala: "A co jsem udělala špatně, paní?"
Tento jednoduchý dotaz macechu opět zvedl do původního stavu rozčilení. "No neříkala jsem to? Že je úplně tupá? Jedu do města, na trh. Ne na pole! Takže samozřejmě ten slavnostní postroj, ne ten obyčejný. Co je na tom k nepochopení? Předělat. A jestli to nebude hotové, než bys řekla švec, sedřu ti těma důtkama kůži z řiti!"
Popelka ležela na slámě, doširoka otevřenýma očima zírala do tmy a poslouchala ale nevnímala obvyklé zvuky usínající stáje. Zmrskaný zadek ji bolel, ale na bolest byla zvyklá. Nevadila jí. Bezmyšlenkovitě s hladila stopy po výprasku a myslela na to, jak dostávala od své nevlastní sestry.
Když ji bila macecha, nebylo na tom nic... zajímavého. Prostě jenom bití, ve vzteku. Ale Kristýna se chovala jinak. Zraňovala ji, to ano, samozřejmě. Ale líbilo se jí to. Bylo na ní vidět, že ji to baví. Vzrušuje. Že to dělá ráda. Když se na trpící Popelku dívala doširoka otevřenýma očima, toužila po ní. Popelka se v bolesti cítila chtěná, žádoucí a žádaná. Když ji bila macecha, nejraději by se propadla do země a měla pocit, že i maceše by tohle vyhovovalo ze všeho nejvíc, kdyby ji prostě země pohltila a víc o ní nikdo neslyšel. Když ji týrala Kristýna, cítila její touhu.
Neměla ráda bolest. Nikdo nemá rád bolest, jednoduše protože je to bolest. Ale měla ráda tu touhu. Nelíbilo se jí, když ji Kristýna mrskala. Ale líbilo se jí potom na tu scénu vzpomínat. Na nadšení v očích své paní. Ruka jí sklouzla o kousek vedle a Popelka začala masturbovat. Znovu prožívala každou pečlivě vyměřenou ránu, každé přesné gesto ponížení. Věděla, že musí být zcela potichu, aby nepřilákala pozornost, takže si levou ruku nacpala do pusy a skoro se do ní zakousla. Doplnila představovanou bolest tou skutečnou a za chvíli už se zmítala v orgastické křeči. Tiché, nenápadné, neviděné, jako celý její život.
"Ty to děláš schválně. Musíš to dělat schválně, protože chceš být bita, žádný jiný důvod nevidím," předla sladce Kristýna, když Popelku mrskala rákoskou po zadku.
Popelka byla jiného názoru, ale ten – jako obvykle – nikoho nezajímal. Dostávala za to, že při pomoci v kuchyni údajně nedostatečně osolila polévku. Ovšem nikomu kromě Kristýny polévka nepřipadala málo slaná. Což ale nemohlo zabránit tomu, aby dostala v kuchyni výprask na holý zadek. A teď musela místo oběda klečet na hrachu s rákoskou na natažených rukách.
A před vší čeledí. Většina byla na podobné scény zvyklá. Někdo se díval se zájmem, někdo radši vůbec, ale v podstatě nikdo nic neříkal a nekomentoval. Možná byli rádi, že se zájem macechy a dcery omezuje jenom na Popelku, kdo ví.
Ale tentokrát byl poprvé Popelčině trestání přítomen nový čeledín Jakub. Mohutný chlap, snědý, s rameny že musel dveřmi procházet skoro napříč. Když se Kristýna rozpřáhla k první ráně, z poloviny vstal, než ho Hans zprudka posadil zpátky na místo a chvíli mu cosi intenzivně šeptal. Jakub ale po celou dobu výprasku z Popelky nespustil oči. Když se trestaná dívka náhodou přes slzy rozhlédla po místnosti, jejich pohledy se setkaly. A i potom, když s nahým pruhovaným zadkem nepohodlně klečela na hrachu, sotva jedl a oči mu k ní bloudily. Jakubův pohled Popelku pálil jako oheň a bylo to horší, než výprask – na ten byla aspoň zvyklá.
Když večer ležela ve stáji a pomalu upadala do spánku, uslyšela kroky. Slabé světlo hvězd ve vstupu do jejího stání zastínila mohutná postava Jakuba. Chvíli tam rozpačitě stál a pak se nesměle ozval: "Nepotřebuješ pomoc?"
Popelka byla překvapena. Ještě nikdo jí nikdy pomoc nenabídl. "S čím?" zeptala se trochu hloupě.
"No... strašně jsi dostala. Přinesl jsem ti takovou mastičku..."
"Mastičku na co?" nechápala stále Popelka.
"Dávali jsme to koním, když se třeba praštili do nohou, aby se jim rychleji hojily rány, tak to snad pomůže i tobě." Jakub si k ní klekl na slámu a podával jí malou lahvičku. "Jestli chceš, můžu ti to i namazat," nabízel se. "Sama si tam pořádně nedosáhneš."
Popelka z něj neviděla nic než tmavý obrys, ale v jeho hlase slyšela to, co předtím jenom když ji týrala Kristýna. Touhu. Ale ne touhu ubližovat. Možná proto si rychle přetáhla šaty přes hlavu a položila se na břicho na slámu. "To budeš moc hodný."
Jakub si sedl vedle ní a začal jí hojivou mast roztírat po těle, posetém modřinami. Ty ve tmě nemohl vidět, ale cítil zatuhlé šrámy po výprasku pod rukama. A cítil, jak se Popelka napjala, když se dotkl obzvláště bolavého místa.
Ruce měl velké a hrubé od těžké práce, ale šikovné. Popelka pod jeho rukama téměř tála. Bylo to po mnoha letech poprvé, co na svém těle ucítila něčí ruce jinak než toužící zraňovat. Pomalu přejížděly po sešvihaném zadku a nohách, ale postupně se pouštěly i do vzdálenějších a intimnějších míst.
Samozřejmě se nakonec milovali, jinak to dopadnout nemohlo. Popelka nebyla panna, ale všechny její dosavadní zkušenosti byly s vesměs opilými čeledíny, kterým nešlo o něžnost, ale o ukojení vlastních pudů, za každou cenu. Tentokrát to bylo poprvé, kdy jí ruce pevně svírající její tělo neubližovaly, ale kdy si je užívala.
Také to bylo poprvé, kdy její orgasmus nepřišel z jejích vlastních rukou. A když dosáhla vrcholu, koně ve stáji zvedli hlavy, protože tentokráte nebyl tichý.
Z Popelčina pohledu ten den probíhal překvapivě... klidně není to správné slovo, naopak. Ale řekněme že bez problémů. Všichni měli tolik starostí a práce, že si ani Kristýna ani macecha nenašly čas na to, aby Popelku šikanovaly. Svou práci odvedla perfektně, ale to obyčejně nestačilo, aby unikla trestu. Dnes ano.
Věděla proč tomu tak je. Každý věděl, proč tomu tak je. Dneska byl přece veliký ples, který pořádal princ na zámku, a kam byl pozván každý, kdo jenom trošku něco znamenal. Což samozřejmě Popelku nezahrnovalo – ale macechu a její dceru ano. Už týden nedělaly nic jiného, než že zkoušely nové šaty a účesy. Šimlové byli vypulírovaní tak, že se od nich odráželo slunce, postroje a kočár jakbysmet.
V podvečer se obě dvě dámy co možná nejvznešeněji vyšplhaly do kočáru, s několika čeledíny pasovanými pro dnešní večer do role kočích a lokajů, a vydaly se na nedlouhou cestu k zámečku na kopci. Statek byl po vzruchu a lomozu předchozích hodin podivně tichý. Ve stájích zbyl jenom starý valach Jurášek, kterého Popelka vyvedla před bránu, aby se mohl popásat v paprscích zapadajícího slunce. Sama se opřela o zeď vedle brány a užívala si nezvyklého klidu a míru.
Zaslechla zvuk koňských kopyt na štěrku před branou a rychle vyskočila na nohy. Stál tam hnědobíle strakatý kůň a v jeho sedle žena, kterou nikdy předtím neviděla. Vypadala jenom o pár let starší než Popelka sama, ale v jejích očích se zračila mnohem větší zkušenost a jakási autorita.
"Dobrý den, paní," pozdravila Popelka s úklonou.
Jezdkyně seskočila a pružně dopadla na zem. "Dobrý den, Kateřino."
"Odkud víte, jak se jmenuju?" zeptala se Popelka zaraženě. "Tady mi nikdo neřekne jinak než Popelko."
"Je jenom málo věcí, které o tobě nevím, Kateřino," usmála se neznámá.
"A kdo jste, paní?"
"Jsem tvoje kmotřička sudička," usmála se Barbora. "A přišla jsem zkontrolovat, jak si tady vedeš."
"Takže tohle všechno," ukázala Popelka kolem dokola, když spolu s Barborou seděly v jejím stájovém boxu, "je výsledek věštby?"
"Ne úplně všechno. Vy lidé máte jistou svobodu volby. Nejste pány svého osudu, to zdaleka ne, ale ani jeho bezmocnými otroky."
"A co mě tedy čeká?"
"To ti říct nesmím, ale co ti prozradit mohu je, že v dnešní noci máš šanci svůj osud vzít do vlastních rukou. Pro dnešní noc budeš paní svého osudu. A nejenom svého."
"Jak to myslíš?"
"Jdi na ples a bav se. Zbytek je na tobě. Buďto svou příležitost využiješ nebo ne."
"Jenomže jak mám jít na ples?" zoufala si Popelka. "Nemám šaty. Nemám, jak se na zámek dostat. Leda bych zapřáhla Juráška do žebřiňáku, a to by asi nebyl ten správný příjezd. A vůbec, nikdo mě tam nezná."
Barbora se usmála: "Od čeho bych byla kmotřička sudička, kdybych nedokázala vyřešit pár nepodstatných problémů? Běž do domu a pořádně se umyj. Pak se sem vrať a zbytek nech na mně."
Popelka byla zvyklá poslouchat, takže poslechla i tentokrát. Důkladně se vydrhla a vzala si čisté šaty – i když si od nich mnoho neslibovala, protože byly stejně roztrhané a záplatované jako ty, které ze sebe před chvílí svlékla.
Když se vrátila do stájí, našla Barboru, jak sedí spokojeně na balíku slámy a krmí sebe i Juráška měsíčky jablek. Když sudička uviděla Popelku, rychle vstala a usmála se: "To je mnohem lepší. Tak tomu ještě trochu pomůžeme," a vytáhla z holínky jezdecký bičík. Popelka se ani nestihla vyděsit, že ji čeká další výprask, když Barbora mávla bičíkem. Vzduch kolem Popelky se zatetelil, zaleskl se třpytivý prach a zdálo se jí, že slyší vzdálené stříbrné zvonky. Romantika chvíle byla však poněkud narušena hromovým kýchnutím ve vzdálenosti mnohem menší. "Zatracená alergie pitomá," odfrkla si Barbora, která z tohoto důvodu kouzlila docela nerada. "Takhle to ale vypadá mnohem lépe."
Vypadalo. Popelka si uvědomila, že má na sobě nádherné plesové šaty. Šedé, jak se na Popelku sluší, ale ne špinavou myší šedí, ale stříbřitou šedí perleti, perel a luxusu. Vytvářely nádherný kontrast k uhlově černým vlasům, které si Popelka předtím pečlivě umyla a učesala.
"To bychom měly šaty," usmála se Barbora. "Teď se ještě postarám o dopravu, pojď se mnou." Vyšly společně na dvůr před stájemi. Sudička znovu vytáhla jezdecký bičík a připravovala se k velkolepému gestu. Ale pak jako by si na něco vzpomněla. "Moment, ještě něco zařídím," zamumlala. Z kapsičky jezdeckých kalhot vytáhla zmačkaný a zjevně použitý kapesník, který si přitiskla k nosu. Teprve pak bičíkem ve vzduchu nakreslila složitý obrazec, který zakončila tím, že si plácačkou bičíku ostře klepla o jezdeckou holínku na pravé noze. Vzduch se zatetelil a zaleskl. Barbora začala nabírat ke kýchnutí, ale kapesník zabránil nejhoršímu.
Tam, kde před chvílí nebylo nic, stál krásný šedostříbrný rychlý vozík pro jednoho pasažéra a před ním zapřažený nádherný hřebec, černý jako noc, s ohněm v očích. Byl vypulírovaný snad ještě lépe než šimlové v Popelčině péči a pod lesklou srstí mu svaly jenom hrály.
"No, a to bychom měly dopravu. Tvé cestě na ples nic nebrání, Kateřino."
"A jaký je v tom háček? Musím se vrátit do půlnoci, nebo se kočár změní v dýni, hřebec v myš a moje šaty v hadry?" zeptala se zaraženě Popelka.
"Ale kdepak, to jsou zastaralé informace. Tohle kouzlo je poněkud trvanlivější, vydrží až do rozednění. O půlnoci se sice změní, ale taková už půlnoc je. A takový je tvůj osud," usmála se Barbora tajuplně. "Ale teď už běž, nebo i s tím rychlým koněm přijdeš pozdě."
Popelka se uklonila a vyšvihla se do sedadla vozíku a sáhla po vozatajském biči.
"Kateřino, počkej! Na něco bych zapomněla," zavolala na ni Barbora. "Jednu radu na závěr: až se probudíš, navštiv v městečku doktora Gruntoráda, jsou věci, na které kmotřičky sudičky nejsou třeba."
Popelka uháněla takovou rychlostí jako snad nikdy. Kůň zapřažený do vozu byl ďábelsky rychlý, i když nějak divně voněl. Popelka strávila u koní ve stáji celý život a naučila se jednotlivé koně rozeznávat podle pachu, ale tenhle hřebec byl prostě nějak divný. Na druhou stranu, na statku nikdy neměli hřebce, jenom kobyly a valachy, tak to možná bude tím, myslela si. Bylo to jenom pár okamžiků a již kráčela po širokém schodišti do plesové síně.
Jenomže pak se všechno nějak zvrtlo. Cítila se v tomhle prostředí nesvá. Nevěděla, jak se má pohybovat, jak má mluvit, co si počít s neznámými dobrotami u vysoko naložených stolů a ani s těmi pár nesmělými zájemci o tanec – a tancovat také neuměla, když na to přijde. Úzkostně seděla u stěny místnosti a děsila se každého, kdo se na ni podíval.
Nevydržela to. Utekla velkým francouzským oknem do zahrady. Tam byl alespoň klid. A když její plíce naplnil chladný vzduch, mohla zase dýchat. Odešla do tmy a co nejrychleji se snažila dostat ke svému kočáru, stojícímu na samém konci řady jiných. Když uviděla jeho obrysy a mohutného černého hřebce, jak odpočívá se sklopenou hlavou a zadní nohou pokrčenou, spadl jí kámen ze srdce. Úlevu přerušil zvuk hodin na věži, které začaly odbíjet. Kolik je vlastně hodin, začala podvědomě odpočítávat údery zvonu. Vůbec netušila, kolik času strávila v peklu taneční síně.
Když došla k číslu dvanáct, celý svět kolem ní se zachvěl jako obraz v horkém letním dnu. Na místě, kde stál mohutný černý hřebec najednou stál mohutný, širokoplecí, snědý mladík – Jakub. S očima doširoka otevřenýma, zmatený tou proměnou. Ale zdobný postroj mu zůstal, obepínal jeho nahé svalnaté tělo. I uzda mu zůstala, lesklé udidlo zaklíněné mezi bílými zuby.
I Kateřina sama se změnila. Najednou pocítila obrovský příval energie. Motala se jí hlava, ale ne ze slabosti, z pravého opaku. Měla pocit, že kdyby chtěla, dokázala by jediným povelem zastavit třeba Měsíc, zářící vysoko na obloze. I její šaty se změnily. Namísto nevinných nadýchaných šedostříbrných šatů na sobě měla přiléhavé krátké černé šaty těsně pod zadek, které těsně obepínaly křivky jejího těla, vypracovaného tvrdou prací. Na nohou už neměla křehké střevíčky, ale vysoké boty stejně černé jako její šaty. Pomyslela si, možná nepatřičně, že připomínají jezdecké boty její sudičky Barbory. Černé vlasy najednou nevytvářely kontrast, ale zcela přirozeně doplňovaly, co měla na sobě. Zvedla hlavu k černému nebi posetému hvězdami. Cítila se jako někdo jiný, někdo, kdo se celých dvacet let jejího života skrýval v kleci.
Pohladila Jakuba po ramenou, po zádech a její ruka sklouzla na zadek a silná lýtka. "Líbil ses mi jako hřebec, ale takhle je to ještě mnohem lepší," zašeptala mu. Vyšvihla se do vozíku a zamlaskala. Jakub chvíli váhal, ale poslušně se opřel do postroje a dali se do pohybu. Nejprve pomalu, ale pak začali nabírat rychlost. Nemohla se rovnat cestě na zámek, kdy byl Jakub v podobě koně, ale Kateřina si cestu i tak užívala a vůbec jí nebylo líto, že trvá déle. Snad naopak, protože teď mohla pozorovat Jakubovo téměř nahé tělo, jak pracuje v zápřahu a začíná se i v chladném nočním vzduchu potit. Se zalíbením pozorovala široká ramena, svalnaté půlky zadku, mezi kterými vězel mohutný černý ocas, silná stehna i lýtka.
Z držáku po straně sedačky vytáhla bič a zkusmo jím zapráskala ve vzduchu. Jakub přidal na tempu. Kateřina sama nevěděla co ji k tomu vedlo, ale další rána vedla přímo na Jakubovy půlky. Narýsovala mu tam zřetelnou linii a Kateřina přes opratě cítila, jak se zakousl do udidla. A také pocítila dosud nepoznanou rozkoš, z kontroly, z pocitu moci. Líbilo se jí, jak přesně Jakub reaguje na pokyny otěžemi a na bič. Skoro ji mrzelo, když projeli branou statku a zastavili na dvoře.
Vypřáhla Jakuba a odvedla ho do svého stání. Tam mu sundala uzdění a postroj a začala ho víchovat do sucha. Oplácela mu jeho předchozí péči, užívala si jeho svalnaté tělo a zdánlivě si nevšímala mohutné erekce, kterou tím svému hřebci způsobila. Začala mu rozčesávat ocas a bavila se tím, jak reagoval i na to nejjemnější zatahání, které se přeneslo přes anální kolík do jeho útrob. Vzpomněla si na to, jak rozčesávala vlasy Kristýně, usmála se a záměrně zatahala za pramínek hřívy. Jakubovy svalnaté půlky se zatnuly a Kateřina si užívala, že tentokrát to nebude ona, koho bude bolet zadek.
"Lehni si," přikázala Jakubovi. "Takhle ne," poplácala ho po zadku, "na záda. V zápřahu jsem si tě vyzkoušela, teď se na tobě chci projet." Nasedla na něj a pořádně mu stiskla stehny boky. "Buď hodný a poslušný hřebeček a dostaneš odměnu. Ale jestli mě shodíš, zmaluju ti zadek, co se do tebe vejde."
Ostré ranní slunce zašimralo Popelku na víčkách. Ležela na slámě, ve svých starých šatech, nikdo jiný v dohledu. Vzpomněla si na události předchozí noci a nebyla si jistá, že to nebyl jenom sen. Černý hřebec, ples, útěk z něj, náhlý příval síly, cesta domů s Jakubem v zápřahu a konečně milování s ním po návratu...
Vzpomněla si na poslední radu své kmotřičky sudičky. Sice nevěděla, proč by měla hledat doktora, když nikdo není nemocný, ale měla pocit, že jí sudička radila dobře. A protože v ní zůstalo něco z noční odvahy a síly, poprvé v životě udělala něco bez dovolení: osedlala starého valacha Juráška a vydala se do města, hledat doktora Gruntoráda.
Strážný u brány jí poradil, že Gruntorád není felčar a doktor medicíny, ale doktor obojího práva a místní notář. Což Popelku uvrhlo do dalšího zmatku, protože nevěděla, proč by měla navštěvovat někoho, kdo vyrábí noty, když umí zazpívat tak akorát "já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý" (při tom si opět vzpomněla na Jakuba a zadoufala, že její vzpomínky nejsou jenom marný sen).
Doktor Gruntorád Popelku přijal vlídně, i když trochu nechápavě. Popelka moudře nezmínila kmotřičku sudičku, protože důstojný pán s hřívou bílých vlasů nevypadal, že by pro něco takového měl pochopení. Když mu ale vysvětlila, kdo je, veškerý zmatek byl pryč. Vysvětlil Kateřině, že není zdaleka tak chudou sirotou, odkázanou na dobročinnost macechy, jak si myslela. Zjistila, že podle poslední vůle jejího otce macecha zdědila jenom jistou částku peněz, zatímco statek otec odkázal své jediné dceři – jí. A že macecha měla dědictví jenom spravovat do doby, než Popelka dosáhne věku dvaceti let, což se právě stalo, i když se jí to celou dobu snažila zatajit.
Správný příběh by měl prý končit svatbou. Jakub s Kateřinou svatbu měli. Sice skromnou, ale svatbu. Svatebních hostí moc nebylo, ale všichni si zapamatovali mladou neznámou ženu, která přijela na strakatém koni. Když si před knězem novomanželé řekli své "ano", sice se trochu ušklíbla, ale mávla bičíkem a přidala jim tak své požehnání.
Tenhle příběh ale svatbou nekončí, téměř jí začíná. Protože Kateřina s Jakubem se sice přestěhovali do velkého domu, uprázdněného po odchodu macechy a její dcery, ale jeden box vzadu ve stáji zůstal prázdný. A důtky s častým používáním ohlazenou rukojetí zůstaly viset na svém místě.