Pan ředitel Šťastný se rozhlédl a zjistil že je… že není. Že není nikde. Nacházel se v prostoru, který byl úplně prázdný. Ne jako když si představíte prázdnou místnost bez nábytku, ale byl někde, kde neexistovalo vůbec nic. Nebylo tam světlo, ale ani tma. Neexistovaly barvy. Nejspíš ani čas. Nebylo mu horko ani zima.
S jistým potěšením zaznamenal, že kromě toho, že mu není ani horko ani zima, ho nic nebolí. Zažívací potíže, které ho poslední dobou trápily, byly pryč. Když sklonil hlavu všiml si, že i lépe vidí. Že se změnilo i jeho oblečení. Že má na sobě perfektní černý oblek s vestou ze začátku dvacátého století, na hlavě klobouk a v ruce hůl se zahnutou rukojetí. Zkusmo s ní zaklepal o neexistující podlahu a udělal několik kroků sem a tam. Ano, měl ji jako módní doplněk, dokázal bez nejmenších obtíží chodit i bez ní.
„Dᴏʙʀʏ́ ᴠᴇᴄ̌ᴇʀ, ᴘᴀɴᴇ ʀ̌ᴇᴅɪᴛᴇʟɪ.“
Otočil se prudčeji, než by posledních několik let pokládal za možné. Na místě, kde ještě před sekundou nic nebylo, stál vysoký kostlivec v černém plášti. Samozřejmě že s sebou měl kosu s ostřím tak dokonalým, že zářilo, jak se o něj štěpily atomy. Ředitel Šťastný ale vytušil, že stejně jako jeho hůl, i kosa je jenom doplněk. Rekvizita, která se v příběhu vyskytuje, protože ji tam divák očekává. Za kostlivcem stál bílý kůň, který rozhodně kostlivý nebyl. Byl zcela nepopiratelně, viditelně i cítitelně živý.
„Dobrý večer,“ pozdravil svým typicky znělým hlubokým hlasem. „Takže to fungovalo. Jsem mrtvý.“
„Pᴏᴄʜᴏᴘɪʟ ᴊsᴛᴇ ᴛᴏ ᴢᴄᴇʟᴀ sᴘʀᴀ́ᴠɴᴇ̌. A ᴘʀ̌ᴇᴋᴠᴀᴘɪᴠᴇ̌ ʀʏᴄʜʟᴇ,“ odpověděl Smrť. Asi bychom mohli říct, že se usmál, ale vzhledem k absenci lícních svalů, tedy přesněji jakýchkoliv svalů, lze jenom stěží odlišit úsměv od výhružného šklebu. Takže prostě řekněme, že spodní čelist byla chvíli o něco níže, než bylo nezbytně nutné.
„Abych řekl pravdu,“ začal opatrně ředitel Šťastný, „čekal jsem, že zde bude… poněkud tepleji. Nebo možná naopak jaksi… vzdušněji.“
„Aᴄʜ ᴀɴᴏ, ᴠʏ ᴊsᴛᴇ ᴠʟᴀsᴛɴᴇ̌ ᴋᴀᴛᴏʟɪ́ᴋ. Kʟᴀsɪᴄᴋᴀ́ ᴘʀ̌ᴇᴅsᴛᴀᴠᴀ ɴᴇʙᴇ ᴀ ᴘᴇᴋʟᴀ ᴊᴇ… Vɪ́ᴛᴇ, ᴏɴᴀ ᴊᴇ ᴛᴏ sɪᴄᴇ ғʀᴀ́ᴢᴇ, ᴀʟᴇ ᴏɴᴀ ᴛᴏ ɴᴇᴊsᴏᴜ ᴍɪ́sᴛᴀ. Nᴇʙᴇ ɴᴇʙᴏ ᴘᴇᴋʟᴏ ᴊᴇ sᴛᴀᴠ ᴍʏsʟɪ. Sᴍʀᴛ ᴊᴇ ᴜʟᴛɪᴍᴀ́ᴛɴɪ́ ᴏsᴠᴏʙᴏᴅɪᴛᴇʟ. Lɪᴅᴇ́ sᴇ ᴘᴏ sᴍʀᴛɪ sᴛᴀɴᴏᴜ ᴛɪ́ᴍ, ᴄ̌ɪ́ᴍ ᴅᴏᴏᴘʀᴀᴠᴅʏ ᴊsᴏᴜ. A ᴅᴏsᴛᴀɴᴏᴜ sᴇ ɴᴀ ᴍɪ́sᴛᴏ, ᴋᴀᴍ sᴇ ᴅᴏᴏᴘʀᴀᴠᴅʏ ᴅᴏsᴛᴀᴛ ᴄʜᴛᴇ̌ᴊɪ́. Nᴇ̌ᴋᴛᴇʀ̌ɪ́ ᴘʀᴀᴠᴅᴀ ᴛᴀᴍ, ᴋᴀᴍ sɪ ᴍʏsʟɪ́, ᴢ̌ᴇ sᴇ ᴅᴏᴏᴘʀᴀᴠᴅʏ ᴅᴏsᴛᴀᴛ ᴢᴀsʟᴏᴜᴢ̌ɪ́. V ᴋᴀᴢ̌ᴅᴇ́ᴍ ᴘʀ̌ɪ́ᴘᴀᴅᴇ̌ ᴊᴇ ᴛᴏ ᴍɪ́sᴛᴏ, ᴋᴛᴇʀᴇ́ sɪ sᴀᴍɪ ᴘʀᴏ sᴇʙᴇ ᴠʏᴛᴠᴏʀ̌ɪʟɪ. Jsᴏᴜ ɪ ᴛᴀᴄɪ́, ᴋᴛᴇʀ̌ɪ́ ᴢ ɴᴇᴅᴏsᴛᴀᴛᴋᴜ ᴘʀ̌ᴇᴅsᴛᴀᴠɪᴠᴏsᴛɪ ɴᴀᴠᴇ̌ᴋʏ ᴢᴜ̊sᴛᴀɴᴏᴜ ᴛᴀᴅʏ, ʀ̌ᴇᴋɴᴇ̌ᴍᴇ ᴠ ᴘʀ̌ᴇᴅsɪ́ɴɪ. Aʟᴇ ᴏ ᴠᴀ́s ᴢʀᴏᴠɴᴀ ᴠ ᴛᴏᴍʜʟᴇ ᴏʜʟᴇᴅᴜ sᴛʀᴀᴄʜ ɴᴇᴍᴀ́ᴍ, ᴘᴀɴᴇ ʀ̌ᴇᴅɪᴛᴇʟɪ.“
Smrť nasedl na svého koně a nakreslil ve vzduchu kosou obdélník. Dokonalé ostří vyřízlo z nicoty mírně světélkující dveře. „Mᴜ̊ᴢ̌ᴇᴛᴇ ᴠᴇᴊɪ́ᴛ, ᴋᴅʏᴋᴏʟɪᴠ ʙᴜᴅᴇᴛᴇ ᴘʀ̌ɪᴘʀᴀᴠᴇɴ, ᴘᴀɴᴇ ʀ̌ᴇᴅɪᴛᴇʟɪ. Sʙᴏʜᴇᴍ,“ pokynul kostlivec.
Asi by bylo vhodnější, aby dramaticky odcválal do nicoty nebo aspoň v okamžení zmizel. Ale ve skutečnosti bílý hřebec zvedl ocas a vyrobil hromadu trusu, jejíž odér byl v nereálném prostředí nicoty reálný možná až příliš.
„Aʟᴇ Tʀᴜʜʟɪ́ᴋᴜ,“ řekl Smrť trochu vyčítavě, „ᴠšᴀᴋ ᴊsᴍᴇ ᴏ ᴛᴏᴍ sᴘᴏʟᴜ ᴍʟᴜᴠɪʟɪ…“ Pobídl koně do kroku a ten se líně začal loudat pryč, aby se po pár krocích rozplynul. Produkt jeho zažívacího traktu se bohužel nerozplynul. Možná to přispělo k rozhodnutí, proč Pavel Šťastný vzal za kliku přízračných dveří velice rychle.
Z druhé strany byly dveře solidní, dřevěné, s mosaznou klikou. Když jimi ředitel prošel, ocitl se v místnosti, kterou důvěrně znal. Mnohokrát ji popsal ve scénářích. Byla to ředitelna rakouskouherské dívčí střední školy. Z čiré zvědavosti dveře zavřel a znovu otevřel. Nebyla za nimi ani nicota, ani půlmetr prostoru za kulisami, jako v ateliéru, kde se jeho scénáře točily, ale chodba. Zcela prázdná. Dveře zavřel, klobouk pověsil na stojan za nimi a přešel místnost, aby si sedl na polstrovanou židli za psacím stolem. Pohodlně se natáhl a ze zdobené krabice na stole vytáhl cigaretu, kterou zapálil sirkou ze stříbrného držáku hned vedle. Rozhlédl se po žlutě vymalované místnosti s nábytkem z lakovaného dřeva.
Po levé ruce na zdi visela tabule se čtveřicí rákosek různé síly. Po pravici měl skříň a především ve volném prostoru to, čemu se obecně říkalo vehement. Výpraskovou kozu ze solidního dřeva s neméně solidními koženými řemeny, přes kterou se delikventka přehnula při výprasku. Naproti stolu byly vstupní dveře, napravo od nich toaletní stolek se smaltovaným umyvadlem a porcelánovou konvicí s vodou. Nade dveřmi visel portrét zakladatelů ústavu a věděl, že kdyby se ohlédl, viděl by nad sebou druhý portrét, na němž bylo vyobrazeno jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo, František Josef I.
Podél čtvrté stěny byly dvě knihovny a také tam bylo okno. V ateliérové ředitelně z pochopitelných důvodů čtvrtá stěna chyběla. Zvědavě k němu přišel a odhrnul záclony, aby se podíval, kam vede. Zjistil, že z prvního patra shlíží na rušnou ulici, po níž jezdí koňmi tažené povozy. Přemýšlel, kde přesně se škola v Praze vlastně nachází, protože to nikdy do scénáře nenapsal, když ho vyrušilo nesmělé zaklepání na dveře.
„Vstupte!“ zvolal.
Do dveří vstoupila dívka s ustaraným výrazem a kouskem papíru v ruce.
„Dobrý den, pane řediteli,“ pronesla tak tiše, že jí bylo sotva rozumět. To bylo u studentek přicházejících do ředitelny docela časté, zejména pokud si přicházely pro výprask.
„I já vám přeji dobrého dne. Copak mi nesete pěkného, slečno Dvořáková?“
„Posílá mne pan učitel Čičínský, pane řediteli,“ kníkla studentka a natáhla k řediteli Šťastnému ruku s lístkem. Ten jej převzal a beze spěchu se posadil za svůj pracovní stůl.
Vážený pane řediteli,
slečna Renata Dvořáková mi dnes opomenula odevzdat vypracovanou domácí úlohu. Neboť je to již tento rok potřetí, nezbývá mi, než vás požádat, abyste celou záležitost vyřešil v rámci své kázeňské pravomoci.
V dokonalé úctě
Jan Čičínský
učitel dějepisu v oktávě B
„Hmmm,“ zabručel nespokojeně ředitel Šťastný a dlouze se zadíval na studentku, která zkroušeně stála před jeho stolem a nevěděla co s rukama. Pak se zvedl a otevřel skříň po své pravici. „Daňková, Drobná, Dvořáková Marie,“ mumlal si pro sebe. „Dvořáková Renata, tady vás máme,“ pronesl vítězoslavně, když vyňal osobní spis provinilé slečny. Na stole jej otevřel a začetl se do něj.
„Třetího října, opakovaně zapomíná sešity. Jan Čičínský, dějepis. Osmnáctého října, nevypracovaná domácí úloha z jazyka latinského s drzou výmluvou, podepsán Jan Čičínský. Dnes máme,“ podíval se na dataci lístku, „sedmnáctého prosince 1915 a tento přípis. Poslechněte slečno, vy máte něco proti panu profesoru Čičínskému?“ otázal se.
Tedy ne že bych vám to zazlíval, dodal v duchu. Čičínský byl neduživý mladík, který mu nebyl ani trochu sympatický. A ty jeho politické názory! Trpěl ho na škole jenom z musu, protože jeho tatíček měl vysoké konexe. A navíc hledejte dneska dějepisáře, že ano… Ale to samozřejmě nesmí být na jeho rozhodnutí znát.
„Ne, pane řediteli,“ zamumlala studentka se sklopenou hlavou.
„Buďte tak laskava slečno a dívejte se na mne, když se mnou hovoříte. To je základem společenského vychování. A hovořte zřetelně a nahlas,“ zahromoval. „I to je otázka slušnosti, neb nikdo není povinen domýšlet si, čehož jste se rozhodla mu laskavě sdělit,“ dodat s jistou jedovatostí.
„Ano, pane řediteli,“ zamumlala o něco hlasitěji studentka a se značným úsilím odlepila zrak od podlahy.
„Ano?“ pravil ředitel s jízlivou parodií na vlídnost. „A mohla byste být tak laskavá a obdařit mne sdělením, čím přesně se vám pak profesor znelíbil?“
„Tedy… Ne, pane řediteli, nic proti němu nemám, omlouvám se,“ drmolila studentka a hleděla kamsi za jeho levé rameno, protože do očí se mu pohlédnout si netroufala.
Pavla Šťastného to celé začínalo bavit.
„Tak mi tedy vysvětlete, slečno Dvořáková,“ výhružně se nahrbil nad stolem a nadechl se tak zhluboka, že v poměrně malé místnosti vytvořil podtlak, „proč tedy systematicky sabotujete výuku v jeho hodinách!!!“
Poslední větu pronesl tak nahlas, že zcela využil akustické možnosti daného prostoru.
Studentka polekaná jeho zařváním ustoupila o několik kroků.
„Já… Omlouvám se, pane řediteli, žádná sabotáž… zapomínám, omlouvám se, je mi to líto,“ blekotala dívka se vzrůstajícím zoufalstvím. Bylo jí jasné, že z ředitelny odejde s bolavým zadkem, ale kdyby ji u toho Šťastný alespoň tak nedeptal a neřval! Jeho hlasové projevy byly po celé škole proslulé, protože když se rozvášnil, bylo ho zcela zřetelně slyšet po celé škole. A když začal mluvit opravdu nahlas, tak nejspíš i po celých Královských Vinohradech.
„To teprve bude, slečno Dvořáková,“ pronesl ředitel již podstatně tišeji, ale o to výhružněji. „Líto vám to teprve bude, to jsem schopen vám osobně garantovat. Račte si prosím odložit a přehněte se přes toto zařízení,“ ukázal velkopanským gestem na vehement.
Studentka se začala prsty ztuhlými strachem a rozklepanými nervozitou pomalu svlékat. Ředitel se posadil za stůl a nespokojeně zjistil, že cigareta mu mezitím stihla zhasnout. Znovu ji zapálil a přes vyfukovaný kouř sledoval svlékající se studentku. Ta před ním za několik okamžiků stanula jenom v pantalónech a košilce.
„Smím se otázat, slečno Dvořáková, kterou konkrétní část věty ‚račte si prosím odložit‘ jste nepochopila?“
„Když já jsem myslela…“ breptala Dvořáková.
„Tak už to víckrát nedělejte!“ skočil jí burácivým hlasem Šťastný do řeči a bouchl do stolu. „Vidíte, jak to pak dopadá. Svléknout! Úplně! Donaha! A přehnout!“
Vyděšené studentce nezbylo, než poslechnout a stanout před ředitelem zcela nahá, i když si rukou zakrývala ňadra a ohanbí.
„Přehnout, jak jsem byl pravil,“ pokynul Šťastný znovu k vehementu. Nešťastná dívka se přes něj přehnula a ředitel ji přivázal pevnými koženými řemeny. Když zapnul všechny přezky na rukách, nohách i přes záda tak poodstoupil a sledoval s uspokojením své dílo. Dvořáková měla pěknou postavu a zadek tak akorát. Jako herec a scénárista neměl rád herečky, které mu najímal producent, který dával přednost štíhlým až vyhublým postavám. Tahle slečna byla přesně podle jeho gusta.
Dostatečně se pokochav, přešel ředitel k desce s rákoskami. Oktavánkám oficiálně přináležela ta nejsilnější, která visela úplně nahoře. On se však rozhodl pro druhou nejsilnější, jakkoliv spíše z nesympatií k dějepisáři Čičínskému než ze sympatií ke slečně Dvořákové.
„Rozhodl jsem se k vám být milostiv a použiji na vás tenčí rákosku, slečno Dvořáková,“ oznámil jí velkodušně.
„Dě… děkuji vám, pane řediteli,“ zakňučela mezi vzlyky přehnutá dívka.
„Děkovat ještě budete. Za každou ránu. Tedy celkem pětadvacetkrát. Do téhož čísla budete rány počítat.“
Ředitel uchopil rákosku do levé ruky a pravou si umístil do kapsy kalhot, jak to měl rád. Dávalo mu to pocit, větší kompaktnosti, stability. Pečlivě poodstoupil na správnou vzdálenost a vyměřil si první ránu.
Rákoska ostře prosvištěla vzduchem a než se trestaná stihla leknout zvuku, explodovala jí bolest napříč oběma půlkami, neboť se ředitel trefil na vrchol napnutých polokoulí. Přesně jak chtěl, povšiml si s uspokojením. Koordinace oko-ruka byla bezchybná.
Studentka vykřikla bolestí. Šťastný chvilku počkal, pak pokrčil rameny a uštědřil další ránu, která dopadla rovnoběžně s tou první, jenom o palec nad ní. Naklonil hlavu a čekal, dokud studentka nedovřískala a ještě chvíli. Pak se znovu rozpřáhl a dal dívce další ránu, kterou tentokrát namířil o palec pod tu první, v zájmu symetrie.
„Nezapomínáte na něco, slečno Dvořáková?“
„Já se omlouvám, děkuji pane řediteli, tři,“ zavzlykala mrskaná studentka.
„No, asi bych měl být rád, že ráčíte býti fair a zapomnětlivost neprojevujete toliko v hodinách kolegy Čičínského,“ odvětil. „Přesto si vás však dovolím opravit: Toto byla první rána. Ty nepočítané se, inu, nepočítají.“
Aniž čekal na odpověď, dal dívce čtvrtou – pardon, vlastně druhou – ránu, opět na palec vzdálenou od předchozí.
„Dva, děkuji vám pane řediteli.“
Usmál se a pokračoval ve výprasku. Se sadistickým potěšením dal další ránu někdy hned poté, co přišlo poděkování za tu předchozí, někdy chvíli počkal a těšil se děsem, který vyzařoval z trestané dívky. Barvila hezky, její pěkný zadek byl ještě hezčí, když byl posetý rudými pruhy, ku jeho potěše a profesionální cti přísně rovnoběžnými.
„Dvacet čtyři, děkuji vám,“ zalkala dívka po předposlední ráně.
Pokud mi řekne dvacet pět místo pětadvacet, pomyslel si Šťastný, tak jí snad vysázím dalších pětadvacet za drzost.
„Pětadvacet, děkuji vám, pane řediteli,“ řekla s jistou úlevou Dvořáková, aniž věděla, jakému osudu jenom o vlásek unikla.
„Bylo mi neobyčejným potěšením, slečno Dvořáková,“ sdělil jí se širokým úsměvem ředitel a odešel si odložit rákosku na její místo na věšáku. „Nyní mi prosím dovolte, abych v souladu s příslušnými regulemi školní rady tohoto ústavu pro její potřeby zdokumentoval vaše dnešní potrestání.“
O bok skříně byl opřen měchový fotoaparát na bambusové trojnožce. Pečlivě jej naaranžoval v ose vehementu – říkali jsme tomu u kamery „pohled z díry do díry“, vzpomněl si – a stiskl drátěnou spoušť. Pak změnil kompozici záběru na… asi tomu můžeme říkat poloprofil, jakkoliv se tento termín zpravidla používá při pohledu na jiné líce. Stiskl spoušť znovu a stále v klidu a beze spěchu uklidil fotoaparát na jeho místo, zdánlivě přitom ignorujíc utrpení nahé dívky.
Poté ředitel Šťastný slečnu Dvořákovou odvázal od vehementu a ta se rychle vrhla k židli, na které bylo její oblečení.
„Ještě ne, slečno Dvořáková. Však děláte, jako kdybyste zde byla pro tento účel poprvé. Jste celá rozrušená a jistě ani jeden z nás nechce narušovat kolegovi Čičínskému výučbu tím, že mu do hodiny vpadnete v tomto stavu. Proto si zde laskavě kleknete a posečkáte zhruba čtvrthodinu, což vám umožní se zcela uklidnit,“ ukázal na plechovou valchu na zemi vedle dveří.
Dívka se na ni podívala a s povzdechem poklekla.
„Ruce dejte za hlavu, slečno, a narovnejte se, přece nechcete mít křivá záda,“ napomenul ji otcovsky a posadil se ke stolu.
Zadíval se na křivky mladé dívky, klečící s křečovitě zavřenýma očima a její zmrskanou zadnici. Před sebou měl desky, do kterých měl zaznamenat průběh dnešního trestu. Ale to může počkat. Stejně musí počkat, až budou vyvolány fotografie a do spisu je založit také.
Zapálil si další cigaretu a požitkářsky z ní poprvé potáhl. Spokojeně se rozhlédl po místnosti. Cítil se jako doma a v míru se světem, který byl po dlouhé době zase v pořádku. Smrť měl pravdu: byl tím, kým chtěl být a na místě, které si sám vytvořil.
Petr Felix Chudoba byl (kromě mnoha jiných věcí) scénárista a herec společnosti Lupus Pictures, ve své době nejlepšího a největšího producenta spankingových filmů na světě. Jeho životní rolí byl pan ředitel Pavel Šťastný v sérii krátkých příhod z ředitelny rakouskouherské dívčí školy.
Felix zemřel ve dvaašedesáti letech dne 17. prosince 2024. Strávil jsem s ním více než deset let intenzivní spolupráce a vděčím mu za více věcí, než kolik jich dokážu z hlavy vyjmenovat.
Tento krátký příběh je věnován jeho památce. Requiescat in pace.