Ležím na břiše s rukama za hlavou. Zpocená a unavená. Vnímám svůj zrychlený dech. Na nahých prsou a stehnech cítím příjemný chlad dlažby. Dvanáct minut na veslařském trenažeru. Jela jsem na maximum. Nemohla jsem víc. Moc bych chtěla porazit ostatní. Být první. V zorném poli mám jen kus podlahy a špičky pánových kanad. Jsem vděčná, že smím ležet.
my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali
