Focení u Jasona bylo čím dál zajímavější, ale taky náročnější. Má únava se stupňovala a Jasonovy požadavky také. Chtěl pouta a provazy, chtěl bolest, zastavenou v čase. Pozval si muže, který se mi představil jako Mick. Byl specialistou na bondage, což bylo něco, s čím jsem měl minimum zkušeností. Přinesl si s sebou různě silné a různě barevné provazy a šňůry, aby měl Jason na výběr, co z toho se zařízne do mých svalů. O to mu šlo zejména. O bolest! Žádné náznakové spoutání na efekt ale pěkně utažené smyčky a uzly. A v tom se Mick zatraceně vyznal.
Ovíjel můj hrudník, nohy i ruce dlouhými čistě bílými provazy, které Jason vybral pro jejich kontrast s mou opálenou pokožkou. Stahoval uzly a svazoval mé končetiny v bolestivých a přitom velmi vzrušujících a erotických polohách a liboval si, jak se se mnou skvěle pracuje, protože jsem byl svolný ke všemu. A Jason všechno fotil. Nejen výsledek, ale i průběh svazování.
Fotky, které tak vznikaly, byly úchvatné. Nebyl jsem na nich jenom já s obligátním šátkem na očích a třeba i roubíkem v ústech, ale i Mickovy ruce, týrající provazy mé genitálie a celé tělo. Bylo tam i pár záběrů, jak Mick probouzí ústy můj penis k životu. Dělal to sice zcela profesionálně a samozřejmě, ale na fotce to vypadalo úplně jinak. Jason dostal erotiku i tam, kde nebyla. Na záběru byla Mickova ústa, zbytek tváře se ztrácel ve stínu, jeho ruka, svírající můj úd a pak kus mého provazem pevně staženého stehna a můj krátkými chlupy porostlý klín. Nic víc a nic míň a výsledek byl dokonalý.
A pak mne Jason šokoval. Vytáhl jehly, sterilně zabalené jednorázovky, docela dlouhé a hlavně na můj vkus silné.
„To ne,“ zavrtěl jsem rezolutně hlavou. Zatím jsem sice vydržel všechno, i ty jeho peány na bradavkách, ale jehly ne. Ty ve mně nevzbuzovaly ani stín příjemných pocitů, ale naopak evokovaly dětský strach z očkování a odběrů krve.
„Jenom jednu fotku. Jeden detail křížem propíchnuté bradavky,“ žadonil Jason. „Mick je lékař. Použije anestetikum, takže to ani neucítíš.“
„Leda by mě uspal,“ odsekl jsem.
„Prosím, Kierane, udělej to pro mě. Dám ti za celé to focení tisíc liber.“
„Ty dobře víš, že tady nejde o prachy,“ vstal jsem a začal nervózně pochodovat atelierem. „Jsou jistý meze a přes ty prostě nepůjdu. Jehly do sebe fakt bodat nenechám. Na to si najdi jinýho úchyla.“
„Ale já chci tebe! Vím, že se toho bojíš, ale bude to pro tebe zase krok dál,“ zkoušel to ještě.
„Ne!“ řekl jsem mu kategoricky a dál se o tom odmítal bavit.
„Dobře, respektuji to. Ale co třeba horký vosk?“ navrhl a já viděl, že mu představivost jede na tisíc procent. „Tvoje spoutaný, bezmocný tělo, pokapaný voskem svíčky!“ vyhlásil nadšeně. „Když ho Mick nakape z větší výšky, krásně se rozprskne a tebe to ani nebude pálit,“ dokončil myšlenku.
„Co bych pro tebe neudělal,“ odpověděl jsem mu sarkasticky a pak ty dva, Micka a Jasona nechal, ať si se mnou zase pohrají. Dost jsem toho ale později litoval, protože horký vosk na žaludu fakt nebylo to, oč bych stál a navíc jsem těm dvěma nakonec ustoupil i s těmi jehlami.
Bolelo to. Šíleně to bolelo, i když mi Mick údajně potřel bradavku anestetikem a nechal ho i dost dlouho působit. Byl jsem ale na tyhle hrátky moc citlivý. Kolíčky na bradavkách mi vždycky vadily víc, než zmrskaná prdel, takže jsem mohl tušit, co mě čeká. Už při zapichování první jehly vodorovně jsem se málem počůral bolestí a při té druhé, kterou do mé bradavky Mick zapíchl svisle, jsem si najednou uvědomil, že jsem tak vteřinu nevnímal. Pamatoval jsem si zabodnutí jehly a pak až moment, kdy už byla skrz.
Tekly mi slzy bolesti a Mick se na své dílo zálibně díval a uklidňoval mne, že ta bolest rychle odezní. Možná měl pravdu, ale to by nesměl mít Jason námitky, že jehly nejsou stejně dlouhé a že jednu musí Mick zastrčit hlouběji a druhou zase povytáhnout. Za jeho smysl pro symetrii bych mu nejradši nakopal koule. Pěkně jsem si zařval, a i když Mick trval na tom, že musím při zapichování jehel pro jistotu ležet, dělalo se mi zle.
„Nechceš tam rovnou protáhnout piercing?“ zeptal se mě Mick, když bylo konečně focení u konce a já si úplně vyčerpaný zase lehnul, aby mne těch jehel zbavil.
„Cože?“ vyhrknul jsem překvapeně.
„Ta vodorovná jehla je tak akorát hluboko a tahle činka,“ ukázal mi šperk v pytlíčku, „by ti slušela.“
„Ani ve snu,“ zavrtěl jsem hlavou při představě další bolesti. „Vytáhni ze mě ty jehly a už mi dej pokoj.“
„Jak chceš. Takže zhluboka dýchej a jdeme na to,“ mrknul na mě a pak tu ozdobu mého hrudníku dvěma rychlými a zkušenými tahy vytáhl, postříkal bradavku dezinfekcí a přikryl vatovým tamponem. „Ještě chvíli lež, jsi celý zelený,“ upozornil mne.
Jen jsem mu přikývl a mnul si vatičkou s dezinfekcí ten přehnaně citlivý kousíček těla. Bolest jsem zvládal celkem dobře, ale ne tuhle. Nebyla stimulující a příjemná, takže jsem ji nedokázal transformovat ve slast. Jakmile u nějaké sadistické praktiky tekla krev, rád jsem se jí vyhnul.
„Na, vypij to.“ Jason si sedl ke mně na pohovku a podal mi skleničku whisky. „A neboj, je to irská a dokonce osmnáctiletá,“ usmál se a pak mne něžně políbil na bolavou bradavku. Jen se jí letmo dotkl rty, ale dal tím najevo vše. Vděčnost za to, že jsem to pro něj udělal, poděkování a samozřejmě i omluvu. Byl si vědom, že toho po mně chtěl víc než dost.
Posadil jsem se a bez námitek do sebe hodil toho panáka irské na ex. Byly okamžiky, kdy jsem alkohol potřeboval a tenhle byl jedním z nich. Alkohol zvedal tlak a já ho pořád měl po odlivu adrenalinu hodně nízký.
„Kolik jsme toho vůbec nafotili za těch pět dní?“ zeptal jsem se ho a pomalu se oblékal. Na jednu stranu mi bylo líto, že ta zábava v atelieru končí a na druhou jsem byl rád, že se konečně vyspím. Musel jsem mazat rychle do práce a už jsem sotva pletl nohama.
„Hodně, ale nepočítal jsem to. Vyberu z toho ale tak padesát záběrů a ty nabídnu šéfovi vašeho klubu k vystavení. Chtěl bych je prodat, buď samostatně, nebo všechny jako celek.
„Myslím, že to se ti snadno podaří,“ přitakal jsem mu a konečně vstal z pohovky. „Už musím letět,“ podíval jsem se na hodinky a zjistil, že to budu muset do klubu vzít ty dvě míle z ateliéru poklusem. Ale co, aspoň se mi pročistí hlava a proberu se, říkal jsem si, když jsem se hnal po Oxford Street do Soho, které se pomalu probouzelo po dalším ospalém dni. Tady se žilo hlavně večer a v noci. Nejživější byla tahle čtvrť kolem desáté večer, když se vyrojili lidé z početných divadel a zamířili za další zábavou. To byly chvíle, kdy na chodnících nebylo k hnutí. Když jsem se ale já před pátou řítil ulicemi, žádné davy lidí mne nezdržovaly.
„Máš kliku, ty irská prdelko!“ Provozní mne chytl hned u dveří a s významným pohledem na hodinky mi dal najevo, že je za půl minuty pět. Stihl jsem to jen tak tak.
Byl jsem úplně zpocený, tak jsem v šatně skočil rychle pod sprchu a pak už na sebe natáhl svou sexy uniformu, zapnul si nezbytný obojek kolem krku a vyrazil za barový pult.
„Vypadáš docela utahaně,“ konstatoval jen Alan, když mne uviděl. „Ale ty fotky za to stojí,“ usmál se.
Roztržitě jsem přikývl a snažil se za pultem zorientovat. Pak jsem konečně zachytil nějakou objednávku a pustil se do práce, která mne tak bavila.
Za čtyři hodiny už jsem byl vyřízený. Spánkový deficit se na mně zle podepsal a propíchnutá bradavka pěkně bolela, protože jsem si o ní při míchání koktejlů každou chvíli zavadil. Nakonec jsem si dal do sklenice led, přitiskl ji na to bolavé místo a děkoval bohu, že mne Mick neukecal s piercingem.
„Co je?“ Alan ke mně přišel a odtáhl mi ruku s ledovou skleničkou. „Máš to pěkně oteklý. Co se ti stalo?“ zjišťoval.
„Ale nic,“ mávl jsem rukou. Nechtěl jsem prozrazovat námět dalších fotek, aby i pro Alana byly šokující.
„Hele, uděláme dohodu,“ začal Alan důrazně. „Já dneska musím udělat čtvrtletní inventuru, takže mi s ní po práci pomůžeš. Teď si ale půjdeš na dvě hodinky lehnout do mý kanceláře. Tady jsi úplně k ničemu a tam tě nikdo nenajde.“
Vděčně jsem se na svého šéfa zadíval. Bylo mi sice jasný, že inventuru budeme dělat několik hodin, ale ty dvě hodiny spánku mi za to stály. Rychle jsem si vzal od Alana klíče, než si tu velkorysou nabídku rozmyslí a zmizel do jeho zašívárny, kde měl kromě pracovního stolu i trojsedačku. Na tu jsem se vděčně složil a usnul možná dřív, než jsem položil hlavu.
Budíček byl překvapivý a krutý. „Vstávej, ty línej irskej povaleči! Za flákání tě nikdo neplatí!“ provozní Tom stál mezi dveřmi a sršely z něj hromy blesky.
„Ale mně dal Alan dvě hodiny volno, abych mu pak ráno pomohl s inventurou,“ bránil jsem se a přemýšlel, kde se stala chyba. A pak mi to došlo. Já za sebou v rozespalosti zapomněl zamknout a Tom asi jen tak zkusil kliku. Vždycky kontroloval, jestli se všude zamyká, protože byl praštěný paranoik.
„Na to ti seru! Alan tady díky bohu nešéfuje a nemá ti co dávat volno! Padej ke mně do kanclu!“ Hnal mne před sebou a já viděl, že mne čeká opravdu nezapomenutelný zážitek.
„Svlíkni se,“ rozkázal mi hromotluk, sotva za námi zapadly dveře. Otočení klíče v zámku jsem slyšel příliš jasně.
Beze spěchu jsem si zul boty a stáhl jediný kus oblečení, kalhoty s vystřiženou zadnicí. Pak jsem si stoupl doprostřed Tomovy kanceláře a připadal si jako schlíplá slepice. Bylo mi totiž jasné, k čemu nevyhnutně dojde, a byl jsem rád, že nemám svůj okovaný pásek. Jenže provozní mne doběhl. Kromě provazů vytáhl z poslední zásuvky stolu i pěkný kus elektrického kabelu. Pak vzal židli a postavil ji na koberec přede mě.
Neochotně jsem si lehl břichem na sedák a provozní vzal provazy a začal mne poutat za ruce a nohy k nohám židle. Když byl hotov, protáhl další provaz mezi mýma nohama a pevně mne připoutal k trnoži židle za podvázané koule. To už jsem ho prosil o slitování, ale úplně zbytečně. Místo toho jen provaz pěkně utáhl, takže jsem měl dojem, že mi celou výbavu utrhne. Poslední provaz mi pak protáhl kolem pasu a také ho pěkně utáhl. Bylo vidět, že už má v poutání trestaných velké zkušenosti.
Nakonec mi zavázal oči a výborně se bavil mým strachem. Opravdu jsem se bál, protože jsem věděl, jak je surový. A pak mne začal bít, nejdřív otevřenou dlaní, prý aby mi prdel připravil na výprask tím kabelem. Pleskal mne čím dál silněji a měnil tempo a bolest zpočátku snesitelná se akumulovala a velmi rychle přerůstala zvládnutelnou mez. Snažil jsem se neječet, ale nakonec už to nešlo a začal jsem řvát.
„Klidně si zařvi. Tady tě stejně nikdo neuslyší,“ smál se provozní a jeho dlaň zpracovávala na střídačku obě mé poloviny.
Plesk! Plesk! Plesk! Plesk!
Plesk! Plesk! Plesk! Plesk!
„Už máš prdel pěkně červenou, tak popojedeme,“ těžká dlaň přestala naklepávat mou zadnici, ale to horší mne teprve čekalo. Pátravé prsty si nenechaly ujít příležitost k roztažení mých půlek a prohlídce řitního otvoru. Čekal jsem, kdy nějaký zajede dovnitř, ale k tomu ponížení kupodivu nedošlo. A pak se Tom natáhl pro kabel. Byl tak centimetr silný a víc než metr dlouhý. Přesně vyměřený, aby se s ním po přeložení napůl vystrčený zadek trestaného pořádně rozšvihal.
Jestli jsem si při zabodávání jehel říkal, že mi výprask na zadek nevadí, tak jsem asi v životě pořádný výprask nedostal. Ten kabel byl horší než rákoska, než řemen, než plácačka, než cokoliv, co jsem až dosud pocítil na svých oblinách. Svištěl vzduchem šílenou rychlostí a z jeho zvuku mi vstávaly i vlasy hrůzou. Vysoký pisklavý zvuk a pak mlaskavá rána, jak se kabel zanořil do mých sevřených polovin. A další nápřah a švih.
Provozní nečekal, až se bolest vstřebá, ale sázel mi tvrdě jednu šílenou ránu za druhou a já vřeštěl jako smyslů zbavený až do ochraptění. A bití bezcitně pokračovalo, i když už jsem myslel, že další rány nevydržím a řval jsem DOST!
Zachránilo mne bušení na dveře. Alan mne asi šel vzbudit a došlo mu, kolik uhodilo, když našel svou kancelář prázdnou a odemčenou.
„Tome, pro živýho boha nech ho! Vždyť ho zabiješ! To já jsem ho poslal, ať si jde lehnout, bylo mu blbě!“ řval Alan za dveřmi a bouchal do nich, jenže Tom dělal, jako že neslyší a dál mi rozsekával prdel na mraky.
Skončil, až když jsem už přestal řvát a jen sípěl a chrčel. Tekly mi slzy i nudle z nosu a po zadku mi crčela krev, protože jsem cítil teplé stružky. Tak šílený výprask jsem ještě v životě nedostal. Ani od britského velitele ne.
„Tak si ho pojď vyzvednout,“ otevřel Tom běsnícímu Alanovi dveře a beze spěchu mne začal odvazovat. Bezvládně jsem ležel na židli a nebyl jsem schopný pohybu. V hlavě mi hučelo a bylo mi jasné, že když se teď zvednu, složím se. Sesunout se na zem se zdálo jako lepší nápad a tak jsem to udělal a zůstal tam ve fetální poloze a snažil se sebrat. Alan u mě klečel a byl hodně vyděšený, protože si ten šílený výprask kladl za vinu.
„Tenhle tejden makáš zadara, ty línej flákači,“ nasadil tomu ještě provozní korunu a pak vypochodoval ze své kanceláře.
„Neboj se, já to domluvím se šéfem,“ konejšil mne Alan, zatímco já jsem brečel zoufalstvím.
Pomalu jsem se zvedl ze země a namočil si v umyvadle ručník do studené vody, abych si ochladil mou palčivě bolavou zadnici. Alan rychle pochopil, co mám v úmyslu a přiložil mi ručník na obě půlky. Měl jsem dojem, že mám zadek tak rozpálený, že to zasyčelo.
„Zvládneš chodit?“ staral se Alan.
„Jo,“ přikývl jsem a pomalu se sunul k Alanově kanceláři. Bylo mi úplně jedno, že jsem nahý, a kdyby Alan nezvedl mé kalhoty, ponožky a boty, nechal bych to všechno na podlaze u provozního. V Alanově kanceláři jsem se teprve trochu sebral a pomaličku se oblékl.
„Je mi to hrozně líto,“ omlouval se mi můj šéf. „Asi jsem to měl Tomovi říct, že jsem ti dal volno.“
„Je to má chyba. Měl jsem se zamknout,“ vrtěl jsem hlavou a díval se, jak mi můj nadřízený šněruje boty. Uchechtl jsem se, protože mi to připadalo směšné.
„Kromě obouvání u mě máš ještě drink, jako omluvenku.“ Alan se zvedl ze země. „Co si dáme?“ otevřel ledničku, plnou všech možných lahví.
„Znáš mě, já si dám tak maximálně irskou whisky,“ usmál jsem se a chytl láhev Jamessona, kterou mi Alan podával.
Za necelých dvacet minut už jsem byl zase za barem. Nechápal jsem sám sebe, proč jsem se nesebral a neprásknul za sebou dveřmi. Celý klub i s Tomem v čele mi mohl být ukradený. Jenže mě to tam prostě bavilo. Byl jsem tam rád a nedokázal jsem si představit, že bych se v Londýně jen tak flákal třeba s Lewisem. I jemu už jsem několikrát vysvětloval, že se své práce nevzdám, že ode mě nemůže čekat, že se po jeho vzoru budu potloukat od baru k baru a lít si do hlavy všechno co teče. Navíc mi stačilo, když jsem s ním byl přes den.
Jeho otec se většinou zdržoval doma, protože odtamtud řídil své finanční a mediální impérium. Všechny návštěvy za ním proto chodily domů a mně stačilo se spolu s Lewisem pohybovat po domě, abych viděl a slyšel, s kým pan Harper jedná. Komorník vždy návštěvy obřadně ohlásil a uvedl, takže když jsem zaslechl, že někdo jde, vykoukl jsem z Lewových pokojů na galerii v hale a věděl jsem vše.
Dost dlouho se nedělo nic zajímavého a já už si říkal, že nápad poslat mne do Londýna jako špiona byl naprosto pitomý, protože jsem tu práci neuměl a neměl jsem šanci nic zjistit. A pak jednoho dne komorník ohlásil Sira Johna Jonese a já na galerii leknutím přimrzl ke stěně. To jméno jsem znal ze školení na Górdanově hradě a znamenalo zatraceně velké problémy. Sir John byl totiž šéfem britské tajné služby MI5.
Hned večer jsem z budky zavolal na číslo, které mi dali lidé od PIRA a které sloužilo k rychlému a bezpečnému spojení. Řekl jsem do sluchátka heslo, počkal si na jeho potvrzení a pak jsem nahrál na záznam větu, která znamenala, že peníze od pana Harpera můžou být léčka. Nevěděl jsem to jistě, ale od toho už tu byli jiní, schopnější a zkušenější, aby zjistili, co Lewisův otec s britskou MI5 peče.
„Pro Kristovy rány, kdo tě tak zřídil?“ vytrhl mne z úvah známý hlas. V tom výkřiku bylo ohromení, rozezlení i šok. Jason stál před pultem a fascinovaně zíral tam, kam většina ostatních zákazníků. Na mou dofialova zmasakrovanou prdel.
Přišel jsem až k pultu, aby nás nikdo jiný neslyšel. Nechtěl jsem své problémy ventilovat mezi tak početným publikem. „Měl jsem nějaké neshody s provozním. Kromě tohohle,“ ukázal jsem na svůj zadek, „tady taky tenhle týden makám bez nároku na plat.“
„To si děláš srandu! Tak ty spíš čtyři hodiny denně jen proto, abys tady mohl i v průběhu focení poskakovat a on ti to ještě ani nezaplatí?“ řval Jason ve svém spravedlivém rozhořčení. „Kde je ten hajzl?“
„Prosím tě klid,“ tišil jsem ho. „Alan mi slíbil, že to nějak domluví s majitelem klubu, a i kdyby ne, tak jsem si u tebe vydělal sakra dost.“
Jasonův pohled mimoděk zabloudil k mé pravé bradavce. Byla sice trošku víc červená, ale ve srovnání s barvou mého zadku to byla prkotina.
„Už jsi mluvil s majitelem o té výstavě?“ zjišťoval jsem, abych ho přivedl na jiné myšlenky.
Obličej mu rozzářil šťastný úsměv. Vytáhl své obligátní desky na fotky a podal mi je. „Tohle jsem mu ukázal a byl z toho úplně nadšený. Představ si, že ani nepoznal, kdo je na těch fotkách. Jen nad nimi slintal.“
Usmál jsem se na něj taky. To znělo sakra dobře.
„Kierane, já mám nápad,“ ozval se najednou. „Když už máš tak zmalovanou prdel, co kdybychom toho využili k nafocení ještě jedné série? Tebe zezadu v provazech, se zmrskaným zadkem? Stál bys se skloněnou hlavou a vypadalo by to, že trpíš.“
„Jako bych to netušil,“ odpověděl jsem mu lehkomyslně. „A utrpení, to ti zahraju přímo na Oscara.“
„A můžeš přijít hned ráno, dokud to bolí?“ hořel Jason nedočkavostí.
„Musím pomoct Alanovi s inventurou,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Nemusíš,“ ozval se Alan po mé pravici tiše. „Jestli ti ten hajzl nechce zaplatit celý týden, tak tady nebudeš ani vteřinu navíc! Klidně si nafoť fotky a pak se hlavně konečně pořádně vyspi! Já to zvládnu sám, tak jako vždycky.“
Poděkoval jsem Alanovi a pak se celou noc těšil na ráno, až vypadnu z klubu a půjdu rovnou do atelieru. Sice budu celý bolavý a příšerně unavený, ale tím naturalističtější ty fotky budou a to je to, oč jde. Jason celou sérii nazval „Otrok“ a ten název říkal vše.
Všechny zvětšeniny pohromadě jsem viděl až při instalaci výstavy v prostorech klubu o necelý měsíc později. Jason chtěl, abych u toho byl a konzultoval se mnou, kam kterou tu velkoformátovou fotku dát. Měly sice své dané pořadí, ale nebylo bezpodmínečně nutné ho zachovat. U fotografií celé postavy ano, ale s detaily se dalo pracovat. Ty se mohly operativně rozvěsit mezi jednotlivé minisérie tak, aby dotvořily celou výstavu do dokonalosti.
První fotografií ale i plakátem celé výstavy byla paradoxně ta, která vznikla jako poslední, ta se zmrskanou zadnicí. Byl jsem na ní svázaný provazem, který byl protažený mezi mýma nohama, zařezával se mezi půlky a potom se dělil na zádech do zajímavého geometrického obrazce a vedl dál nahoru, kde byl tušit hák ve stropě. Nejvýraznějším motivem celé fotografie ale nebyl ani ten provaz, ani má zmalovaná zadnice, ale zase mé ruce, které mi Mick spoutal na zádech jako složená křídla. Měl jsem ohnuté lokty a dlaně spoutané mezi lopatkami. Celé to aranžmá bezmoci, strachu a pokory dotvářela má skloněná hlava. Ta fotografie nesla název celé výstavy – „Otrok“ a Jasonovi bylo líto, že na ní nemůže být můj podpis. Ještě na poslední chvíli se mne snažil přesvědčit, ať odtajním, kdo je tím otrokem, ale já byl tentokrát neoblomný.
Docela zajímavé bylo, sledovat reakci provozního Toma na ty fotky. Podle zmrskané prdele, kterou sám stvořil, mu bylo okamžitě jasné, kdo stál těm fotkám modelem. Prohlédl si je chvíli před otevřením výstavy, když už byly všechny pověšené a nasvícené a pak za mnou přišel.
„Hele, irská prdelko, mohls mi říct, co děláš po práci. Tohle nafotit, to musela být taková makačka, že se divím, žes byl vůbec schopný stát na nohou.“
„Jo, byla to makačka, ale zvládl jsem to i bez vás,“ odpověděl jsem mu chladně.
„To mě těší. Aspoň ta tvá krásná seřezaná prdel zůstane na těch fotkách zvěčněná. Možná že bych mohl chtít za tu práci i honorář, nemyslíš?“ nadhodil a chechtal se u toho na celé kolo. Zhnuseně jsem se na něj díval a myslel si něco hodně ošklivého.
Ten den po vernisáži jsem se domů dostal až v deset dopoledne. Celá noc byla náročná a hosté se neustále trousili podívat se na šokující fotografie, takže majitel klubu rozhodl, že bude otevřeno, dokud si to okolnosti vyžádají. Na fotky se samozřejmě přišel podívat i Lewis a okamžitě poznal, kdo na nich pózuje. Velice zvláštně se na mne zadíval a pak mi jen řekl, že mi vlastně závidí. Potěšil mě, tak jsem ho v euforii pozval k sobě do bytu, i když jsem byl příšerně unavený.
„Kierane, myslím, že máš co vysvětlovat!“ přivítal mne doma známý hlas, sotva jsem v doprovodu Lewise vstoupil do bytu. Panebože, on mu ten klokan utekl? Srdce mi vynechalo pár stahů. Lekl jsem se, ale současně i zaradoval a málem před Lewisem vypadl z role. Nakonec jsem to ale zvládl.
„Tati, co tady děláš?“ vyjekl jsem na Górdana, škaredícího se jako sedm čertů. Držel v ruce nějaký britský bulvární plátek, který vzápětí otočil směrem ke mně. Celou stranu těch novin zabírala jedna fotografie z Jasonovy výstavy, ta, na které jsem si rukama roztahoval půlky zadnice.
„Vidím, že z tebe je hvězda!“ zvyšoval Górdan pomalu hlas.
„Tak já radši půjdu,“ zašeptal Lewis a bleskem vyklidil palebnou pozici.
„Tady na té fotce ti to sluší! Hezky se na ní usmíváš!“ řval Górdan, protože už se nemusel ovládat. Už jsme byli sami.
„Podepíšeš mi ji?“ Zařval nakonec a prásknul novinami o zem. Pak pokračoval. „Ty ses dočista zbláznil! Víš něco o konspiračních pravidlech? Učili vás v tom táboře něco takového?“ pořád se ke mně blížil a soptil. „Ty nevíš, že základem tvé práce je nenápadnost? Máš být malá šedá myška, která je tak nezajímavá, že se na ní každý vykašle! Gratuluju! Takže teď je tvá prdel známá po celém Londýně!“
„Promiň, Górdane,“ špitl jsem a po té euforii z vernisáže jsem neměl daleko k pláči. „Nikde u těch fotek není moje jméno, ani má tvář. Ani hosté na vernisáži si mne s těmi fotkami nespojili,“ vysvětloval jsem chvatně a pořád měl slzy na krajíčku.
„A věříš tomu fotografovi? Kolik mu dáváš dní, než za prachy vykecá, koho fotil? Pojď sem,“ řekl už mírněji a vzal mě kolem ramen. Pak se posadil do křesla a mne si stáhl k sobě. Pomalu mne svlékal a přitom vysvětloval: „ty fotky mne hrozně vytočily. Už dřív mi hlásili naši lidé, kteří ti mají hlídat záda, že chodíš do nějakého atelieru. Pak viděli ty fotky v klubu, když se výstava instalovala. Prostě se podívali za ty panely, které ty fotografie zakrývaly, a hned jim bylo jasné, kdo stál modelem.
Přiletěl jsem včera a spojil se s majitelem klubu. Dohodl jsem se s ním, aby mne pustil do klubu po zavíračce, takže jsem ty fotky všechny viděl ještě před vernisáží,“ na chvilku se odmlčel a věnoval se mému ocasu, dokud nestál v perfektním pozoru. „Ty fotky jsou nádherné, Kierane! Jsou božské, a i když jsem třeba u té s jehlami trpěl, tak jsem se u nich stejně málem udělal. Měl jsem opravdu problém, jenže teď ho budeš mít ty,“ dodal. Pak si mne posadil tak, že jsem měl roztažené nohy přehozené přes opěrky křesla a seděl vlastně ve vzduchu. Přitom mi pořád rukou dráždil můj žalud. Svíral ho třemi prsty a masíroval, takže mi tělem probíhaly doslova elektrické šoky. Sykavě jsem se nadechoval a přál si, aby nepřestával. Byla to taková přijatelná forma trestu.
„Stál jsi mě neskutečné peníze, Kierane,“ řekl nakonec, a stiskl mi žalud silněji, takže jsem zalapal po dechu bolestí. Usmál se a druhou rukou mi sevřel šourek, až mne zabolely koule.
„Jak to?“ vypravil jsem ze sebe přerývaně.
„Protože jsem koupil všechny ty fotografie i s negativy a uplatil toho fotografa, aby držel hubu,“ prozradil mi konečně a stisk mého žaludu i koulí ještě zesílil. Začínal jsem kňourat bolestí.
„Jsi na těch fotkách tak úchvatný, že bych neunesl, kdyby je měl někdo jiný,“ dodal. „Byla to ale investice na nic, protože si je nemůžu ani nikam pověsit,“ usmál se a zajel prsty mezi mé roztažené půlky. Párkrát mi projel rýhu a pak našel cestu do mého análu. Blaženě jsem vzdychl. Byl jsem mu vydán napospas a těšil se, co bude následovat.
„Dlužíš mi deset tisíc liber. Pět tisíc za těch padesát zvětšenin a dalších pět tisíc za všechny ostatní fotky, negativy a Jasonovo mlčení,“ řekl mi s úsměvem a přidal další prst. Už jsem v sobě měl tři a jeho palec mi dráždil hráz. Masíroval mi tak prostatu jak zevnitř, tak zvenku a já šílel.
„Splatím ti to v naturáliích,“ vykoktal jsem a svíjel se jako na rožni.
„To jistě, i s úroky, holoubku“ zašeptal mi do ucha sladce a zajel mi do lalůčku jazykem. Přitom mi vsunul do zadku už čtvrtý prst. Pořádně to zabolelo, ale já byl úplně bezbranný. Seděl jsem mu nad klínem s nohama široko od sebe a zadkem roztaženým a přístupným. Nemohl jsem dělat vůbec nic a on to věděl. Pomalu do mne zasouval svou dlaň a já se na ni jen vlastní vahou bezmocně nabodával. Górdan se mi díval do tváře a usmíval se nad směsicí blaženosti a utrpení, kterou tam viděl.
„Rozepni mi kalhoty,“ požádal mne konečně a já vděčně osvobodil jeho stojící ocas a začal ho dráždit. A pak už si mne na sebe posadil a já ho nechal, ať si se mnou dělá, co on sám chce. Byl to on, kdo určoval, jak hluboko budu na jeho kolík nasedat a jak rychle. Já měl nohy ve vzduchu, takže jsem mu věřil, že mne nepustí, protože to bych si asi pěkně ublížil.
„Nechal ses při focení od Jasona i vopíchat? Nebo od toho mistra na bondage?“ ptal se jakoby mimochodem, ale kdesi v hloubi byl stejný zlověstný podtext, jako když Connor zjistil, že jsem dal Billovi.
„Ne,“ rezolutně jsem zavrtěl hlavou. „Netvrdím, že k tomu v jednu chvíli málem nedošlo, ale zachovali jsme se profesionálně. Ty fotky nebyly záminkou pro sex. Byla to prostě práce, při které jsem byl já sice nahý, ale jestli si myslíš, že jsem se přitom pokaždé udělal, tak to se ani jednou nestalo.“
V tváři se mu rozlila nesmírná úleva. Bál se, že mu řeknu něco jiného a netušil, jak by na mou nevěru měl reagovat. To, že si užívám s Lewisem, věděl, s tím počítal a bylo mu jasné, že v tom není žádný vztah. Usmál se na mne a začal si mne narážet na svůj ocas s větším elánem, který ještě doplnil přírazy svou pánví. Kdyby tohle dělal se ženou, ječela by nejspíš bolestí, protože já dosedal plnou vahou snad až na jeho velké koule.
Byl hotový v několika minutách. Sexuální abstinence udělala své a má bezmocná poloha, mé absolutní odevzdání se do jeho rukou asi také. Spouštěl si mne na ocas až nadoraz a dost prudce, takže jsem sykal bolestí a jemu se hrozně líbilo, že mne má zcela v hrsti a to doslova. A já si to užíval také. Už jsem měl dost hry na dominanci s Lewisem. Potřeboval jsem zase něčí pevnou ruku. Potřeboval jsem cítit bolest při sexu a to Górdan dokonale vystihl. Věděl, co mi chybělo a co jsem si aspoň trošku užíval při focení, kdy mne ovládal Jason a zejména Mick.
„Strašně jsi mi chyběl,“ řekl jsem Górdanovi, když jsme spolu nazí a propletení do sebe skončili v mé posteli. Ocas mi pořád stál a já věděl, že i on si přeje mít mne hluboko v sobě. Rád jsem mu to splnil a vniknul do něj v jeho oblíbené pozici na všech čtyřech. Pevně jsem ho sevřel v bocích, dost nevybíravě si ho narazil na svůj ohon a začal pěkně tvrdě přirážet do jeho zadku, aby ty mé splátky v naturáliích pořádně cítil. Aby si nepřipadal ošizený.
„Budu za tebou jezdit častěji,“ slíbil mi o dvacet minut později, když jsem ho naplnil svým výstřikem a schoulil se mu do jeho ochranitelské náruče. „Inspekční návštěvy otce jistě nebudou nikomu nápadné,“ dodal a na tváři se mu usadil široký úsměv. „Připadá mi, že jsi tady nějak zvlčil, že jsem dost zanedbal tvou výchovu. Budeš občas potřebovat nejen důkladně obtáhnout, ale podle těch fotek nejspíš i pevně svázat,“ upřesnil.
„Ano prosím,“ přitakal jsem mu vděčně a šedý londýnský den se rázem stal krásnějším a veselejším.