Ten den jsem konečně pochopil, proč Górdan chtěl, abych si vybral jakoukoliv univerzitu ve Spojených státech, jenže já pitomec ho neposlechl. Chtěl jsem studovat dějiny umění na Škole umění a designu Ulsterské univerzity v Belfastu. Měl jsem pořád dojem, že doma je doma, nechtěl jsem být od Górdana příliš daleko a navíc mi škola díky Górdanovým stykům i financím umožnila nastoupit okamžitě, pokud doženu podzimní semestr. Sice jsme se doma v Severním Irsku museli mnohem víc skrývat a dávat si pozor, aby se náš vztah neprovalil, ale na hradě jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Personál byl buď loajální, anebo dostával po dobu mých návštěv volno. Také zdroje, které financovaly mé studium, musely být přísně anonymní. Vše šlo přes jakýsi Nadační fond vzdělávání, který založil jeden Górdanův kamarád, průmyslník. Zdálo se, že neví co s penězi, ale všechny prostředky do fondu tekly z účtů v karibském daňovém ráji a ty průmyslníkovi rozhodně pane neříkaly. Na všech příkazech k účtům byla jistě Górdanova hraběcí korunka.
Nebydlel jsem na kolejích, protože Górdan si to nepřál. Bál se, protože jsem byl gay. Ne, že by mi nevěřil, to by mne nikdy neposlal na tu akci do Londýna. Spíš měl obavy, že se má sexuální orientace provalí a pak mi spolužáci s katolickou výchovou udělají ze života peklo. A nejspíš se obával oprávněně, protože když jsem na seminářích sociologie, na které jsem se ze zvědavosti zapsal, zavedl řeč na homosexualitu a postoj společnosti k ní, dozvěděl jsem se docela dost SM scénářů, které by případného gaye potkaly. Raději jsem proto to téma dál nerozvíjel, abych nebyl nápadný, protože mí milí a skvělí spolužáci se shodovali v tom, že nebezpečným a hříšným "buznám" by se měly za trest rozdrtit koule, nebo by bylo fajn je po středověkém způsobu narazit na kůl, případně na násadu od lopaty, potřenou chilli papričkami. Opravdu povzbudivé! Když jsem po této diskuzi, kterou přednášející skrytě schvaloval, přijel na víkend na hrad a všechno vyprávěl Górdanovi, v prvotním impulsu chtěl, abych okamžitě změnil školu. Nakonec se ale uklidnil, když jsem mu slíbil, že podobné názorové experimenty už nikdy nebudu zkoušet.
Tu školu jsem změnit měl, jenže ne kvůli zabedněným homofobním katolíkům. Měl jsem zmizet ze Spojeného království, ale já byl ukolébán falešnou vidinou bezpečí. Doufal jsem, že po likvidaci velitele jednotky SAS, mi v Belfastu už nikdo na paty šlapat nebude. Předpokládal jsem, že má maličkost je tak nezajímavá, že už mi všichni vojáci dají svatý klid a pokoj. Bohužel jsem ale zapomněl na Górdanovo podezření, že samotná PIRA má někde veš v kožichu a ta veš byla velice výkonná. Neopomněla se správným uším zmínit, že pokud se chtějí dozvědět něco o teroristických akcích republikánské armády, tak ať se mne zeptají na podivné a utajované aktivity jeho lordstva, sira Górdana, se kterým jsem až podezřele často. Já o tom sice zhola nic nevěděl, protože Górdan přede mnou všechno důsledně tajil, aby mne chránil, což ovšem britským vojákům vůbec nepřekáželo v tom, se mne na to všechno zeptat. A taky je zajímalo, co za akci PIRA mým prostřednictvím chystala v Londýně.
Ten den, kdy jsem tedy s konečnou platností pochopil, že jsem idiot, když jsem neodjel studovat do USA, mne pohostinní speciálové od SAS pozvali do kasáren Castlereagh na odpolední čaj. Vracel jsem se zrovna z přednášky o vrcholu irské románské architektury a kamenosochařství, když u mě zabrzdilo to auto a troje ruce mne vtáhly dovnitř. Neměl jsem nejmenší šanci. Vše se odehrálo rychle a úplně tiše. V jednu chvíli jsem si klidně vykračoval po ulici rodného Belfastu a druhou už jsem ležel na zemi v dodávce a na obličeji mi kdosi v kukle držel odporně sladce páchnoucí hadr.
Chloroform!
V prvním okamžiku jsem myslel, že se jedná o únos. Nenapadlo mne hned, že jsem se dostal do rukou vojákům. Ti si pro své oběti chodili s velkým křikem kolem třetí ráno a vytahovali je zmatené a nejlépe nahé z postelí. To už jsem zažil na vlastní kůži a nepřál si to zopakovat. Vojáci by si to ale, na rozdíl ode mě, zopákli jistě rádi, takže jediným důvodem, proč mne v podstatě unesli z bílého dne, muselo být utajení. Předpokládali celkem správně, že můj byt PIRA hlídá, a nechtěli, aby se zpráva o mém zatčení hned donesla na sever. Přikládali mé maličkosti mnohem větší důležitost v organizaci, protože jsem se často stýkal s Górdanem, a to vůbec nevypadalo dobře. Možná kdyby věděli, že s jeho lordstvem jenom šoustám, dali by mi pokoj. Buzeranty pohrdali, takže to byla jistá šance, jak se z toho maléru dostat.
Z chloroformové narkózy jsem se probral v malé a temné cele, možná té stejné, ve které jsem byl při své první návštěvě v kasárnách v Castlereagh. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych byl někde jinde. To místo už bojovníkům za nezávislost Severního Irska nahánělo hrůzu pěkných pár let, tak proč měnit tradice? Spousta rádoby tvrďáků se sesypala už jen při vědomí, kam se dostali a co by je tady asi tak mohlo čekat, takže občas měli vyšetřovatelé práci velmi snadnou. Já ale doufal, že na mně si vylámou ty svoje falešné zuby.
Ležel jsem na studené zemi, ruce spoutané za zády a na sobě pořád své civilní oblečení. To znamenalo, že ponižující procedury, jako ledovou sprchu a prohlídku tělesných dutin, si vojáci nechali na později. Chtěli, abych přitom byl při vědomí a hezky si to užil, což od nich bylo velmi laskavé a pozorné. Zakrátko se ukázalo, že jsem se trefil. Na iniciačních rituálech se tady s odchodem velitele nic nezměnilo.
„Svlíkat!“ zazněl strohý příkaz zakuklence, když jsem byl odveden do jakési kanceláře a byla mi odemknuta pouta.
Ušklíbl jsem se a pěkně pomalu ze sebe sundal oblečení. Od mého prvního i druhého zatčení se pořádně změnilo. Už jsem nenosil žádné levné hadry ani vojenské maskáče. Oblékal jsem se stejně, jako mí bohatí vrstevníci z univerzity, takže jsem mezi ně bez problémů zapadl a brali mne jako sobě rovného. A někteří mi dokonce záviděli byt na Marlborough Park, necelé tři míle od univerzity, protože jejich prostředky stačily sotva na ubytování na koleji, nebo u někoho v soukromí. Schválně jestli by mi záviděli i teď, když tu před třemi muži v kuklách a černých kombinézách stojím nahý jako prst a úplně bezbranný.
„Ruce za hlavu, rozkroč se a nehýbej se,“ zazněly další obligátní příkazy. Zatím se mne nikdo ani nedotkl a jeden z mužů začal listovat spisem, který měl na stole. Mohl se jmenovat: Všechno o teroristovi jménem Kieran, nebo tak nějak. Britská exekutiva toho o mě sepsala slušnou hromadu. Grafomani!
„Už jsi tu potřetí, ty sráči,“ projevil konečně muž za stolem znalost sčítání. „To je docela výkon, když uvážím, kolik ti je.“
„Nikdy jsem nic neprovedl. Pokaždé mne pustili, protože mi nic nedokázali,“ upozornil jsem ho.
„PANE! Ty sráči! Budeš mě oslovovat PANE!“ zařval na mne.
„Promiňte, pane,“ odpověděl jsem, jakoby na tom oslovení nezáleželo.
„Správně, sráči! Ty jsi pro mě kus irskýho hovna a já pro tebe pán, chápeš?“
„Nevím, jestli mi na to stačí mozkový buňky, abych to rozlišil, pane,“ pronesl jsem drze a pořádná facka přilítla vzápětí. Zasáhl mne voják, stojící po mé pravici a srazil mě tou bombou na zem. Rozplácl jsem se jak dlouhý, tak široký, v uchu mi zvonilo a krev z nosu mi crčela proudem.
„Vstávej, ty sráči!“
Moc fantazie v oslovování teda neměli, říkal jsem si, zatímco jsem se zvedal ze země a vyklepával z hlavy následky toho úderu. Nakonec jsem se kymácivě postavil a nechal si rozkopnout nohy, abych stál rozkročený. Zlé znamení!
„Ruce za hlavu,“ zazněl zase rozkaz, ale tentokrát mi na zápěstích cvakly kvalitní pákové náramky. Ještě horší znamení!
„Co tvůj bratr, sráči,“ zeptal se zase muž od stolu.
„Nic o něm nevím, pane,“ odpověděl jsem předpisově.
„No, dejme tomu,“ prohlásil muž a zvedl se. Velmi špatné znamení!
Díval jsem se mu do očí a snažil se přečíst v nich varování, ale žádné nepřišlo. Nic mne nevarovalo před tím, co následovalo. Noha v kanadě se bleskurychle vymrštila a zasáhla mne přesně do rozkroku. Nabrala můj visící šourek a citlivé koule tím výkopem přirazila k tělu.
Zavřeštěl jsem a před očima se mi zatmělo. Měl jsem dojem, že mi tím kopem musel rozdrtit vejce na kaši. Skácel jsem se k zemi a ruce mi samovolně sjely k rozkroku, abych si to týrané místečko zakryl. Dva vojáci mi v tom ale okamžitě zabránili. Jeden mi chytl ruce a druhý mi podržel zvednuté a roztažené nohy. Vřískal jsem na celé kolo a svíjel se, ve snaze vytrhnout se muži, svírajícímu mé kotníky. Ten měl ale šílenou sílu a já v bolestech nemohl skoro nic.
A pak bota zaútočila znovu a ještě jednou a já už přestával vnímat. Už jsem jen sípal bolestí a měl dojem, že mi kopálista varlata zcela rozdrtil. Vojáci už mne pustili a já jen bez pohnutí ležel a cítil zběsilou pulsaci ve všech nervech rozkroku a genitálií.
„Stoupni si, ty sráči a pěkně vystrč prdel. Mí vojáci tě teď prohledají, a ty budeš pěkně tiše držet. Potom si dáš na ty oteklý koule ledovou sprchu a půjdeš hezky rozjímat do díry. Třeba se ti tam do zítřka vrátí paměť, a jestli ne, tak my ti s radostí pomůžeme.“
Bolest mne ještě stále ovládala, ale přesto jsem se snažil splnit příkaz. Nechtěl jsem, aby do mne zase kopali. Za vydatné pomoci paží jsem se zvedl a opřel o stůl, ale voják, který si navlékl gumové rukavice, měl o vystrčení mého zadku jiné představy. Nasměroval mne doprostřed místnosti, ohnul skoro k zemi a požádal kolegu, ať mi roztáhne půlky. A pak do mě bez výstrahy vrazil snad dva nasliněné prsty najednou a já měl dojem, že se mi jimi chce zavrtat až do žaludku. Skučel jsem a prosil, ale nebylo mi to nic platné. Prsty ve mně řádily dál s vědomím, že mne to opravdu hodně bolí. Otáčely se, roztahovaly a ohýbaly za účelem způsobit mi co největší muka a ponížení. Žádný jiný důvod ta prohlídka mého konečníku neměla, to mi bylo naprosto jasné.
„Miluju strkání prstů do irskejch prdelí,“ nechal se slyšet voják za mým zadkem. „A tebe jsem kdysi při výslechu dokonce vopíchal, ty sráči,“ smál se a prozrazoval tak, že to je můj starý známý, jeden z nohsledů bývalého velitele, kteří mne tady po návratu z výcvikového tábora znásilnili. Ještě dobře pět minut si užíval svou oblíbenou disciplínu a pak prsty pomaličku vytáhl, protože věděl, že tak je to mnohem nepříjemnější, než kdyby je vyndal rychle. Svěrač už měl tendenci ty vetřelce vypudit, ale on je ještě chvíli podržel uvnitř a bavil se.
„Stoupni si a otevři hubu!“ Rozkázal mi posléze.
Poslechl jsem a nečekal nic dobrého. A on si přivoněl k těm dvěma prstům, kterými mučil můj konečník, usmál se a pak mi je vrazil do pusy.
„Pochutnej si, ty prase,“ chechtal se, zatímco mi cpal prsty až do krku a já měl co dělat, abych se nepozvracel z vědomí, že jsem je měl před chvílí vražené v zadku. Někomu nevadilo dokouřit ptáka, kterého měl předtím v konečníku, ale já tohle opravdu nemusel a Górdan to respektoval a nikdy to po mně nevyžadoval. A teď mne voják nutil, abych jazykem důkladně olízal oba jeho prsty, přirážel mi jimi do pusy a bavil se tím, jaké jsem prase, když mi to chutná. A pak mi je vrazil opravdu hluboko a to už bylo moc a já potupně vyhodil celý obsah žaludku na podlahu kanceláře.
„Ty svině!“ zařval voják a srazil mne obličejem do té louže. „Tak tohle si vyřídíme!“ Držel mne za vlasy a máchal mi tvář v obsahu mého žaludku. Měl jsem co dělat, abych se nepozvracel znova. Mezitím druhý voják přinesl hadr a kýbl s vodou.
„Dělej, ukliď po sobě ten svinčík,“ přikázal mi.
Chytl jsem hadr do spoutaných rukou, klekl si a chtěl začít vytírat, když mne doslova ovládla prudká bolest roztaženého svěrače. Už jsem vnímal tak napůl, takže jsem vůbec nezaznamenal, jaký trest pro mne první voják chystá. Vrazil mi znovu prsty do konečníku a zvedl mi tak zadek nahoru. A pak do mne prudce zarazil silný obušek a já málem omdlel bolestí. Ječel jsem a doufal, že můj anální otvor ten brutální útok ustál. Ta bolest mne skoro paralyzovala.
„Tak dělej, vytírej, ty irský prase!“ řval na mne voják a pohybem obušku dopředu a dozadu mne nutil k činnosti. Poslušně jsem na ty pohyby reagoval a pečlivě vytíral podlahu, protože jsem nestál o žádné vážné zranění. Zadek mne bolel víc, než jsem býval zvyklý po sexu s instruktorem Connorem a já si přál jediné, ať se toho obušku zbavím. Dočkal jsem se ale až po dost dlouhé době, když byla podlaha ukázkově čistá. Kupodivu už mne ale nepřinutil obušek olízat. Asi nechtěl riskovat, že bych se znovu pozvracel.
Konečně mne zvedl za vlasy z podlahy a vlekl mne do sprch. „Musíš se umejt, ty prase.“
Dotáhl mne do koupelny, kterou už jsem dobře znal a hodil do jedné z kójí. Pak roztočil studenou vodu naplno a nechal mne v té ledové vodě sedět na zemi v boxu. Ruce jsem měl pořád v poutech a byl jsem tak vysílený, že jsem nebyl schopný vstát. Rozklepal jsem se nekontrolovatelnou zimnicí, ale i tak jsem se snažil chytat chladnou vodu do úst. Ze zkušeností jsem věděl, že mi hned tak nedají napít ani najíst, takže každá kapka byla dobrá. Po dost dlouhé době se ledová voda konečně zastavila.
„Tak a teď jdeš do díry. Světlo tam nesvítí a je tam zima. Nedostaneš žádný jídlo, pití ani oblečení. Nic lepšího si ale takovej irskej sráč, jako ty, nezaslouží.“
Pouta mi nechali na rukou, jen mi zápěstí scvakli za zády. Pak mi zavázali oči a táhli kamsi do nitra kasáren a možná že do podzemí, kde byla lezavá zima a vlhko. Cela, ve které jsem se probral, byla proti díře asi úplným hotelem Ritz. Šoupli mne do prostůrku, kde jsem mohl sotva sedět na zemi, protože měl tak metr krát metr. Musel jsem si tam sednout do dřepu a oni mi odemkli pouta a pak mi ruce znovu spoutali až pod zadkem, čímž mi téměř znemožnili pohyb. Pak za mnou s třísknutím zavřeli dveře a má nejčernější černá můra děsu, hrůzy a strachu mohla začít.