Složil jsem se na bok do fetální polohy, protože tak jsem si připadal méně zranitelný. Navíc pokud jsem si chtěl lehnout, jiná poloha mi ani nezbývala. Zkusil jsem i vleže na zádech zvednout nohy a opřít je o stěnu, ale nakonec jsem stejně skončil zase na boku. Pokoušel jsem se i vyvlíknout spoutané ruce přes zadek na záda, ale ve finále jsem toho nechal, když mi došlo, jaký trest by mne za to čekal. Měl jsem kliku, že jsem byl dost ohebný a pohyblivý, takže jsem v té poloze mohl i docela dobře dýchat.
Vzpomněl jsem si na hodiny v temné cele na farmě u výcvikového tábora, kde jsem měl tu hrůzu ještě zpestřenou bolestivým uvězněním koulí do klády. V tomto ohledu jsem ale neměl žádné iluze. Už jsem věděl, že britští vojáci jsou velmi vynalézaví, co se týče mučení. Nepředpokládal jsem, že by se změnou velitele v jejich osobitém stylu vedení výslechů něco změnilo. Pověst, že se v Castlereagh přizná každý, byla dost výmluvná. Radši jsem ani nepřemýšlel nad tím, co mne tady čeká a jak dlouho tu budu. Minule to byly čtyři dny a já se z následků léčil ještě dva měsíce, protože ledový chlad a vyčerpání se mi postaralo o oboustranný zápal plic. Díky tomu jsem ale zase poznal Górdana a to stálo za každé útrapy.
Přemýšlel jsem, jak dlouho bude trvat, než Górdan zjistí, že jsem zmizel a kam. Volali jsme si každý večer, aby měl jistotu, že jsem v pořádku. Vždycky jsem mu jen řekl, co jsem celý den dělal a snažil se přitom mluvit hlavně o svém studiu, o přednáškách a o zážitcích z univerzity. Záměrně, protože ten hovor se uskutečňoval na jeho oficiální domácí telefon, který byl zcela jistě odposloucháván. I proto jsem se vyvaroval všech náznaků a hovořil úplně otevřeně a bez nějakých pokusů o šifry. Nejpozději večer proto začne být Górdan nervózní a když se neozvu ani zítra, začne vyvíjet překotnou činnost. Ale je docela dobře možné, že už o mém únosu ví, protože mi třeba nechal na paty pověsit hlídače. S tím jsem musel počítat, v Londýně jsem je měl v zádech taky.
S námahou jsem se v té králíkárně otočil na chvíli na záda a pak na druhý bok a uvažoval nad tím, co by tak mohl Górdan podniknout pro mou záchranu. Určitě by klidně vybombardoval celá ta kasárna, kdyby na to měl možnost a prostředky, a kdyby to přineslo kýžený výsledek. To ale nehrozilo. Žádné násilné akce proti vojákům její výsosti si Górdan nemohl dovolit, dokud mne drželi uvnitř věznice. Mé osvobození bude muset proběhnout buď po diplomatickém vyjednávání, anebo po útoku specialistů PIRA, kteří mne dostanou na svobodu a způsobí tím minimální škody. Vědomí, že je tam ale venku někdo, kdo pro mou záchranu udělá cokoliv, mi rozhodně dodávalo hodně psychických sil. Díky tomu jsem v té šílené krysí díře nepropadal beznaději a nepřišel v ní o rozum.
„Vstávej, ty sráči,“ probudil mne krutý kopanec do zadku. Ležel jsem přesně vystrčeným pozadím u dveří, takže se to přímo nabízelo. Než jsem ale zareagoval a pohnul se, už mi zajela ruka zezadu mezi nohy a vytáhla mé bolavé okopané koule. Zařval jsem a rázem jsem byl zcela probuzený a na kolenou.
„Pěkný! Máš je nateklý jak jabka,“ chechtal se voják, který se mi před umístěním do díry šťoural prsty v zadku. Pak mi odemkl pouta a chytl mne za vlasy, aby urychlil mé zvedání se na ztuhlé nohy. Po hodinách v poloze skrčence to nebylo vůbec nic jednoduchého a s páskou na očích jsem byl úplně dezorientovaný.
Cvakla zase pouta, ale mé ruce se přestěhovaly před tělo, kde mne muž chytl za kloub mezi klepety a táhl za sebou. Celý bolavý jsem poskakoval za ním a byl rád, že mne netáhne třeba za varlata. Po zdolání dvou pater nahoru se voják zastavil a strčil mne kamsi z chodby doprava. Jak se ukázalo, jednalo se o kóji se záchodem.
„Dělej. Máš pět minut, takže je jen na tobě, jestli to stihneš, nebo vydržíš dalších dvacet čtyři hodin.“
Sedl jsem si s nohama těsně u sebe a věděl, že nic než obsah močového měchýře ze sebe stejně nedostanu. Ten voják stál nade mnou a díval se, což mi nesmírně vadilo. Sice jsem měl pásku na očích, ale věděl jsem o jeho přítomnosti a slyšel jeho dech. To prostě nešlo a navíc se mi ani nechtělo, takže jsem v dalších dvaceti čtyřech hodinách neviděl žádný problém.
„No jak myslíš,“ pronesl po pěti minutách čekání voják a zvedl mne z mísy. Pak mě dovedl do sprchy, kde mi zase dopřál ledovou vodu, které jsem se aspoň znovu napil a pak mne vlekl chodbou dál, nejspíš zpět do té kanceláře, ve které jsem byl už včera. Sotva mi sundal pásku z očí, mé tušení se potvrdilo. Stál jsem před stejným stolem, na kterém ležely desky s mým jménem a číslem.
„Dělej, oblíkni si to,“ odemkl mi klepeta a hodil přede mne na zem vězeňskou kombinézu. Rychle a bez otálení jsem ji zvedl, protože i když mi nahota v některých situacích nevadila, tady jsem toužil po oděvu jako nikdy v životě.
„Sedni si,“ přistrčil mi židli doprostřed místnosti. Pak mi stáhl ruce za opěradlo a znovu je spoutal. A potom si stoupl za má záda a jen mlčky čekal, stejně jako já, na příchod vyšetřovatele.
Konečně cvakla klika a do místnosti vešel další muž v kukle. Přemýšlel jsem, co na tom mají, nosit na obličeji tu pletenou výbavu. Měli by mnohem jednodušší, kdyby mi nechali zavázané oči, když nechtěli, abych je viděl a mohl identifikovat. Ale oni měli asi dojem, že mi svým zakuklením naženou mnohem větší hrůzu. No prosím, na někoho méně zkušeného by to možná fungovalo, ale na mne ne. Při výcviku v táboře jsme také nosili kukly, abychom si na ně zvykli, takže hrůzu mi rozhodně nenaháněly. To ale vojáci nemohli vědět.
„Chceš něco k jídlu a k pití?“ zeptal se mne vyšetřovatel poté, co pár minut listoval mým spisem.
„Ano, pane,“ vyhrkl jsem překvapeně. Tak brzo jsem fázi cukru nečekal. Sázel jsem spíš na bič.
Vyšetřovatel jen kývl na vojáka, který mne dovedl z díry a ten se mlčky otočil na patě a vypochodoval z místnosti. Poté muž za stolem vzal do ruky jeden z papírů v mém spisu a podíval se ne mne.
„Tvoje studium platí Nadační fond vzdělávání. Můžeš mi říct, proč?“ zeptal se nevinně.
„Já nevím, pane. Prostě si mne vybrali a řekli si, že mi umožní vzdělání,“ odpověděl jsem se zjevnou naivitou. Nikdy nebylo na škodu hrát blondýnku.
Vyšetřovatel přikývl, jako by mému vysvětlení uvěřil. „A sir Górdan v tom náhodou neměl prsty?“ Doplnil svou otázku.
„Já nevím, co tím myslíte, pane,“ zeptal jsem se, protože jsem chtěl, aby mi nalil čistého vína.
„Zajímá mě, kde se berou ty horentní sumy, za který si tady válíš šunky, ty sráči. Jsi holá irská prdel a teď ses najednou vrátil, bydlíš si v nóbl bejváku a nějaký tajemný fond za tebe cvaká školné. PROČ?“ zařval nakonec, vstal od stolu a přesunul se na jeho roh, kde se usadil. „Navíc se každej večer vykecáváš se sirem Górdanem o škole. Takže teď koukej mně vykecat, co s tím hajzlem, kterej nejspíš utajeně financuje teroristický akce milý PIRA, máš společnýho!“
Voják, který se vrátil s jídlem, mi poskytl chvilku času. Položil na stůl vedle vyšetřovatele sendviče, sklenici a džbán vody. Pak mi odemkl pouta a uvolnil jednu ruku. Druhá ale zůstala připoutaná k opěradlu židle. Vyšetřovatel mezitím nalil vodu a sklenici mi podal. Věděl, že jsem se pěkně dlouho pořádně nenapil a nestál o to, abych mu zkolaboval. Vypil jsem sklenici a natáhl ruku pro další dávku, kterou jsem obratem dostal i s varováním, ať nepiju tak rychle, jinak se pobliju. Mně to ale bylo jedno. Byl jsem vyprahlý jak velitel pouště a během chvíle do sebe hodil i třetí sklenici vody. Přitom mi ale v hlavě šrotovalo, co bych měl říct o svém vztahu s Górdanem, abych od něj odvrátil pozornost těch hajzlů v kuklách. Musel jsem ho chránit, jinak ho Britové klidně sbalí a budou taky pěkně tvrdě vyslýchat a to jsem nesměl dopustit.
„Jsme se sirem Górdanem přátelé, pane“ odpověděl jsem a zadíval se na talíř se sendviči, které mi zatím nikdo nenabídl. Vyšetřovatel si ale mého pohledu všiml a rozhodl se pro páchání dobra. Podal mi jeden trojúhelníček bílého chleba, naplněný sýrem a já se do něj hladově pustil.
„Jak jste se seznámili? Nejspíš na večírku u její výsosti,“ vysmíval se mi.
„Jeho auto mne málem srazilo tady v ulici u kasáren po mém minulém večírku s bývalým velitelem, pane,“ řekl jsem skoro celou pravdu. „V tu dobu jsem měl zápal plic, a kdyby se mi sir Górdan nepostaral o lékařskou péči, zemřel bych.“
„Žádná škoda takovýho sráče,“ pronesl filozoficky a podal mi další sendvič, tentokrát se šunkou. „Ale aspoň přestáváš kecat kraviny. Na to auto máme svědky.“
Haleluja, hosana, prolétlo mi hlavou jako díky za ten spásný nápad, říct mu o autě. To byla jedna z mála věcí, ve které jsem mu nemusel lhát a náhodou jsem si tak dokonce zajistil zdání spolupráce. To mám aspoň deset bodů k dobru a možná se dočkám trošku lepšího zacházení.
„Já vám nelžu, pane. Věřte mi, že nechci, abyste mne tady zase mučili, tak jako minule. Opravdu ale nevím nic o financování PIRA,“ přesvědčivost politika při předvolebním mítinku mne neopouštěla a pokora také ne. Navíc jsem se těch mužů opravdu bál.
„Nikdy jsi neslyšel o účtech v Karibiku?“
„Ne, pane. Sir Górdan se mnou nikdy nemluví o penězích. Sehnal někde prostředky na mé vzdělání, protože jsem se mu v době pobytu na jeho hradu svěřil, že bych rád studoval dějiny umění. To je všechno.“ Člověk by málem uvěřil, že mám blonďaté lokny a naivní ksichtík, kdyby neviděl černovlasého kluka, kterého kdysi odchovala pořádně tvrdá ulice. Vyšetřovatel mi ale tu etudu blbečka zatím věřil. Podal mi další sendvič a nechal přinést horký čaj, protože jsem se klepal zimou. Zdálo se, že se mi prozatím podařilo odvrátit brutalitu na neurčito.
„A co tvůj bratr Sean?“ zopakoval zničehonic vyšetřovatel otázku ze včerejška.
Ach ne! A přitom se to tak dobře vyvíjelo, tak proč se ptá na něco, co mu nemůžu říct.
„O Seanovi nevím nic od té chvíle, co zmizel,“ držel jsem se své minulé výpovědi. Tenkrát jsem vydržel lhát, i když mi do ptáka a do zadku pouštěli proud. Doufal jsem, že můj výkon byl dostatečně přesvědčivý.
„Kde jsi byl na podzim?“ zeptal se mne jakoby nic a ve mně hrklo. To jsem byl s falešnými doklady v Londýně a vesele tam špicloval jakéhosi pana Harpera.
„V Londýně,“ odpověděl jsem podle pravdy. Spojené království se jednou ukázalo jako šikovná věc. Mezi Velkou Británií a Severním Irskem jsem mohl cestovat bez omezení. Byl jsem přeci poddaný jejího veličenstva.
„To je divný. Nikde na ostrovech není důkaz, že by ses přepravil do Británie. A přitom tě v Londýně viděli.“ Vyšetřovatel ani nevzhlédl od papírů, jakoby o nic nešlo a přitom vyřkl vlastně ortel.
Doprdele, ti policajti v klubu! Asi jim bylo podezřelé, kam jsem tak rychle zmizel a tak se podívali na fotky. A moje keltské rysy je určitě dovedly do správné databáze. Jenže to znamenalo, že vojáci SAS vědí o mé falešné identitě a možná i o mém bytě a o Lewisovi a o kamerách v domě Harperových. A určitě je bude zajímat, kdo mne do Londýna poslal a kdo mne řídil. To bylo úplně a dokonale v hajzlu. Zatracená Górdanova pomsta Tomovi! Všechny ty kecy o účtech v Karibiku a o Seanovi byly jen zahřívací kolo. Celou dobu jde o Londýn a já tu jsem jako nahý v trní.
„To je možné, že mne tam viděli. Byl jsem tam. A že o tom neexistuje důkaz, to není můj problém. To je bordel skvělé policie jejího veličenstva,“ prohlásil jsem tvrdě.
Facka přilítla zase zprava a tentokrát úplně nečekaně. Srazila mne nejen ze židle, ale i židli na mne, protože jsem k ní měl stále připoutanou jednu ruku.
„Vstávej, ty sráči prolhanej!“ zařval na mne vyšetřovatel a pak čekal, dokud mi voják neodemkne to jedno klepeto. Beze spěchu jsem se postavil a koutkem oka sledoval, jak židle zmizela v koutě. Nastala fáze biče.
Voják mne chytl za ruce a zkroutil mi je za zády. „Tak pojď, ty sráči. V díře se ti paměť moc nezlepšila, tak uvidíme, co s tebou udělá naše speciální výchovná terapie.“
S těmi slovy mi zavázal oči a vystrkal mne na chodbu, kde už čekal druhý voják. Nebránil jsem se, protože to nemělo cenu. Ti dva by mne přeprali a zmlátili obušky během chviličky. Vedli mne chodbou a pak po schodech o patro níž a zase kousek chodbou. Potom mne strčili do nějaké místnosti, zabouchli za námi dveře a pak mi sundali zase pásku z očí.
„Takže se svlíkej, irskej sráči,“ zavelel jeden z nich a já se hrůzou málem rozbrečel. Už jsem si tady v těch prostorách užil tolik bolesti, že jsem si nebyl jistý, zda další vůbec snesu. Má bezprostřední budoucnost ale nebyla vůbec v mých rukou.