Tu noc jsem vůbec nespal, a když mne ráno vyzvedával taxík a vezl na letiště, byla ve mně hodně malá dušička.
V Belfastu mne čekal Górdanův tmavě modrý bentley i s jeho lordstvem na zadním sedadle. Řidič David mi otevřel dveře a já se mlčky uvelebil vedle svého milence. Snažil jsem se najít takovou polohu, aby mne sešvihaná prdel bolela co nejméně, ale moc se mi to nedařilo.
„Ahoj, Kierane,“ přivítal mne Górdan a než naložil řidič má zavazadla, políbil mne letmo na ústa.
„Ahoj,“ odpověděl jsem tiše a pokusil se o úsměv. Zrovna dvakrát se mi nepovedl. Górdan mne sjel překvapeným pohledem a já začínal tušit, že tohle nedopadne dobře. Choval jsem se jinak, než obvykle při svých návratech domů. Místo radosti ze mne čišel strach a hlavně špatné svědomí a můj milenec, který mne měl dokonale přečteného, to poznal. Mlčel celou cestu na hrad a já vlastně také. Kromě pár krátkých odpovědí na pár zásadních otázek o termínech mých konzultací a zkoušek na univerzitě, bylo v autě dusno před bouří a já se krčil v koutě smetanového sedadla a bál se i dýchat.
Ve stejně husté atmosféře probíhala i večeře, a uprostřed hlavního chodu to Górdan už nevydržel, práskl příborem o stůl a vytáhl mne za ruku od nedojedeného jídla. Neptal se, jestli ještě budu pokračovat. Prostě rozhodl, že večeře skončila.
„Večeře se může sklidit, mladý pán už dojedl a já ztratil chuť!“ zavelel směrem ke komorníkovi. „A my dva si musíme nahoře promluvit,“ zasyčel mi vztekle do ucha a potom mne eskortoval jako zajatce do svých soukromých prostor hradu, ve druhém patře.
„Co se sakra stalo! Celý večer jsi myšlenkami někde v jiné dimenzi! O co hergot jde! Jsi jak tělo bez duše, do háje! Myslíš si, že nepoznám, že máš nějakej problém?“ začal na mne řvát, sotva za námi zapadly dveře.
„Spolužačky na koleji se mi pomstily za to, že se nechytám na jejich svádění,“ lezlo to ze mne jak z chlupaté deky.
„Jak?“ vypálil Górdan inkvizitorskou otázku.
Nejdřív ze všeho jsem si svlékl kalhoty, ohnul se a ukázal Górdanovi tu nádheru. Pak jsem podal vysvětlení. „Přivázaly mne nahého na postel a zmrskaly mi zadek pravítkem. Byly přitom opilé a ještě si daly pár jointů, takže netušily, co dělají. Budu potřebovat ten olejíček Mistra Nobu.“
Přejel mi jemně oteklé obliny rukama. Pak mi dovolil se narovnat a probodl mne svým černým pohledem. „A to je všechno?“
„Ne,“ špitl jsem tiše a oči se mi zalily zoufalými slzami. Nasucho jsem polkl a jen tam stál, s kalhotami napůl žerdi, klepal se a strašně se bál. Ne toho, že mne potrestá, ale toho, že mne vyhodí. Slzy se mi koulely po tvářích a já si v tom hrobovém tichu říkal, ať už proboha něco udělá, ať mne seřve a zmlátí jako koně, ale ať jen proboha nemlčí.
Asi dvě minuty mi hleděl do očí a mučil mne nejistotou. Nebyl hloupý a navíc se dokázal obdivuhodně vcítit do mých pocitů a problémů. Byl pozorný a něžný a já ho proto neskonale miloval.
„To ne!“ zašeptal nakonec, protože mu samozřejmě došlo, co se stalo. Přišel až ke mně a sevřel mne v náručí. „Chceš mi říct, že tě ty holky znásilnily?“ jeho hlas nebyl silnější, než šepot.
Zoufale jsem se mu podíval do očí a pak přikývl. Uvědomoval jsem si, jak absurdní se to zdá, protože znásilnit muže, když on sám nechce, jde docela těžko. A já se strašně styděl a vyčítal si, že se to těm holkám povedlo, že jsem jejich sexuální hře neodolal. Stál jsem tam uprostřed toho krásného pokoje se staženými kalhotami, Górdan mne objímal a já mu potichu vyprávěl, co se v tom srubu všechno odehrálo. Nic jsem nevynechal, ani svůj stud za to, že jsem se nechal od těch holek ojet. Poslouchal mne mlčky, ani jednou mne nepřerušil, a když jsem skončil, jen se na mne zase dlouho díval.
„Měl jsi informovat policii, ale chápu, proč jsi to neudělal. Nejsi žádný práskač, což tě ctí,“ řekl konečně. „Vím, že bys tam mezi spolužáky nepřežil, kdybys ty holky udal. Iniciační rituály jsou kruté a tenhle byl ještě zostřený tvým předchozím odoláváním.“
Neodpověděl jsem a jen vyděšeně čekal, co bude dál. Usmál se na mne a já jen zamrkal, protože promluvit jsem se neodvážil. Nechtěl jsem to pokazit.
„Neboj se,“ pronesl svůj osvobozující rozsudek a mně se málem podlomila kolena úlevou. Všiml si toho, musel slyšet ten balvan, co mi spadl ze srdce. „Pojď, lehni si na postel, já ti ten úžasně zmalovaný zadek ošetřím.“ Pomohl mi z bot i z kalhot a dovedl mne do své ložnice. „Už mockrát jsem ti řekl, že ti věřím,“ vysvětloval, zatímco mi jemně roztíral zázračný olejíček od Mistra Nobu po bolavých oblinách. „Vím, žes to nemohl ovlivnit. Jsou některé věci, které jdou mimo vůli a pokud tě svádí a kouří na střídačku pět hezkých dívek, těžko se můžeš divit, že se to tvému ocasu líbí. Já bych na tvém místě nedopadl jinak, takže nemám právo tě soudit. Můžu ti jedině říct, že nechci, abys na takové akce příště chodil.“
„Už nikdy nepůjdu na žádný mejdan, pokud nebude na veřejném místě,“ slíbil jsem mu a myslel to vážně.
„Dobře,“ přikývl a pak mi jeho pátravé prsty zajely mezi půlky a na hráz. Zalapal jsem po dechu a roztáhl nohy, protože to bylo jedno z nejcitlivějších míst mého těla. Zbožňoval jsem, když mi Górdan hráz jemně masíroval bříšky prstů. „Musel jsi pořádně trpět, když si uvědomím, kolik hodin letu máš za sebou,“ uchechtl se.
„Jo, asi třikrát jsem chtěl zatáhnout za záchrannou brzdu,“ usmál jsem se. Pravdou bylo, že jsem byl při přeletu přes Atlantik vděčný za měkká a pohodlná sedadla Bussines Class, ale i tak jsem si musel vzít dva prášky proti bolesti, abych let vydržel. Nakonec jsem v křesle napůl ležel na boku, protože ta stovka pěkných jelit od pravítka mi dělala velmi nevítanou společnost.
Usnul jsem napůl oblečený v Górdanově posteli a probudil se nahý, přikrytý dekou až ke krku a Górdan spal na boku vedle mne. Potichu jsem se vyhrabal zpod teplé zimní peřiny a zamířil do koupelny. Po příletu jsem se nestihl osprchovat a pak nabraly události zcela jiný směr, ukončený až nesmírně příjemnou erotickou masáži, která mne dokonale uspala. Byly čtyři hodiny ráno, když jsem se z toho hlubokého spánku probudil. Pustil jsem si horkou vodu do vany a přidal Górdanovu oblíbenou pěnu, jejíž vůni jsem miloval. Než voda natekla, prohlídl jsem si své tělo v zrcadle. Můj zadek, hrající všemi barvami, už po léčbě olejem Mistra Nobu vypadal podstatně lépe a zejména nebyl tak citlivý na dotek. Žhavá bolest se ztlumila v pouhý šepot, a s tím už jsem mohl žít. A až si po koupeli zadnici znovu namažu, bude to ještě lepší.
Vzal jsem si z poličky nový jednorázový holicí strojek a objel jím své genitálie a okolí análu tak, jak jsem byl zvyklý. Stejně jsem pak obsloužil i podpaží a další místa, kde mi rostlo pár chlupů. Měl jsem rád své pevné tělo hladké a dokonalé, jako tělo antické sochy. Jediné ochlupení jsem si na Górdanovu žádost nechával v klíně, prý aby si nepřipadal jako pedofil. I tam jsem si ale své husté a kudrnaté černé chlupy stříhal nakrátko, aby byl pohled na mé genitálie podle mých představ. Šourek, hráz, celý zadek a třísla ale musela být dokonale oholená. Myšlenky mi zcela nevítaně zalétly k té šílené dívčí akci na koleji. Bylo s podivem, že těch pět sadistek ani slůvkem nezmínilo, že mám hladké tělo bez ochlupení. Čekal bych nějaké pikantní a ponižující poznámky o buzerantech, ale kupodivu se má záliba v antickém kultu dokonalosti mužského těla obešla bez blbých komentářů.
Se slastným pocitem jsem vlezl do horké vody, plné bublinek. Zavřel jsem oči, a vtom se tiše otevřely dveře z Górdanovy ložnice.
„Nebude ti vadit, když se k tobě přidám?“ Sklonil se nade mnou a pohladil mne pod vodou po hrudníku a břiše. Pak jeho ruka poškádlila můj ocas.
„Vidím, že jsi vzhůru,“ mrknul na mne, když nahmatal tu dokonalou ranní erekci. Vlezl si do vany a rovnou na můj kolík nasedl. Bylo to podruhé v životě, co se nechal obtáhnout jinak, než zezadu. Bylo příjemné mít kontakt s jeho očima a dívat se mu do tváře, když pomaličku vysedal, aby si těch mých osm palců užil co nejvíc. Slastně přivíral oči, spodní ret skousnutý, hlavu zakloněnou a já byl spokojený a šťastný, když jsem viděl, jak moc se mu to líbí. Jak v sobě každý palec mého ocasu prožívá.
„Zbožňuju, když se ti můžu dívat do obličeje,“ řekl jsem mu. „Škoda, že chceš vždycky ošukat zezadu.“ Jednou rukou jsem mu sevřel jeho ohon a pomaličku ho začal zpracovávat a hladit dlaní až přes žalud. Věděl jsem, že to tak má rád. I já jsem znal jeho tělo lépe, než svoje a uměl jsem všechny triky, kterými ho bylo možné uspokojit. A když se jeho vysedání na mém ocasu a moje přirážení zrychlilo, chytl jsem pevně jeho úd a zrychlil také. Přitom jsem mu palcem dráždil uzdičku a občas objel druhou rukou okraj žaludu. Výraz jeho tváře mi dával jasně najevo, jak moc se mu to líbí. I já už jsem zrychleně dýchal a mé přírazy pánví nabývaly na intenzitě. Z pomalého a něžného milování došlo na tvrdý sex těsně před orgasmem, a ten zaplavil naše těla vzápětí. Sténal jsem nahlas, ale Górdan zdusil můj výkřik polibkem a líbal mne tak dlouho, dokud extáze neodezněla a já se neuklidnil. Myslím, že jsem jeden moment měl dokonce hlavu pod vodou, jak jsem se pod Górdanovým tělem zmítal v křečích a nevěděl o sobě. A litoval jsem, že jeho sperma, které mi postříkalo celý hrudník, se spláchlo do vody a já si na něm nemohl pochutnat.
„Už víš, kde je Sean?“ zeptal jsem se konečně na tu klíčovou informaci, když jsme se oba po páté hodině znovu zhroutili do postele, rozhodnutí dospat manko. Górdan mi tím zázračným japonským olejem namasíroval bolavou zadnici a pak si mne přitáhl k sobě. Měl rád, když mne mohl ve spánku objímat a já se mu vděčně uhnízdil hlavou na rameni. Věděl jsem, že ráno němá žádná jednání ani jiné povinnosti, takže jsme se mohli vyvalovat v peřinách třeba do deseti. Docela jsem se na to lenošení těšil.
„Ještě ne, ale vím, kdo nám to řekne. Bohužel ten kluk mi zrovna moc nedůvěřuje, prý dostal instrukce, že smí mluvit jedině s tebou.“
„Dobře, v tom nevidím problém,“ odvětil jsem unaveně.
„Já ano, protože tomu klukovi je sotva sedmnáct, zdrhnul z pekla církevního dětského domova, je přecitlivělý, podezíravý a extrémně opatrný. Nejspíš proto si ho ale Sean vybral jako spojku. Věří mu.“
Tiše jsem hvízdl překvapením. Katolické sirotčince měly tu nejstrašlivější pověst, jakou taková zařízení mohla mít. To mé zkušenosti se sadistou Connorem byly lehkým odvarem pro vanilky proti tomu, co se dělo za zdmi církevních domovů pro opuštěné a problematické děti. A navíc, já měl stále právo volby. Mohl jsem kdykoliv říct NE a vrátit se do kasáren, ale neudělal jsem to. Ty děti ale musely snášet mučení, znásilňování a bití a neměly nejmenší možnost tomu zabránit. Občas o tom někdo odvážný napsal do novin, ale církev svatá spustila vždycky takový povyk, že bude dotyčného žalovat, že skandál vždy skončil dřív, než začal. Důkazy žádné neexistovaly, byly jen výpovědi těch dětí a těm nikdo nevěřil. Zato všichni věřili služebníkům Boha v sutanách a vůbec si neuvědomovali, že za zdmi dětských domovů se z nich stávají zvěstovatelé samotného Satana, kříženého s markýzem De Sade.
„Kde se s tí klukem mám setkat?“ zeptal jsem se prakticky.
„Dnes večer v Derry. A teď už spi, je čtvrt na šest,“ uťal mé další zvědavé otázky a pohladil mne po zadku. Pak mi zajel prsty hluboko mezi půlky a až na hráz a zavřel oči. Neklidně jsem se ještě chvíli vrtěl, protože mne jeho ruka dost vzrušovala a nejradši bych měl jeho prsty v sobě. Když ale všem mým snahám odolal, zavřel jsem také oči a během chvíle usnul na jeho rameni.
„Ty jsi neskutečný sexuální maniak,“ konstatoval Górdan o pár hodin později, když mne po probuzení pěkně tvrdě obtáhl. „Budeš spát s análním kolíkem, abys mi dal aspoň v noci pokoj,“ usmál se sladce nad tím skvělým nápadem. Oči mi zasvítily nadšením, protože to by se mé submisivní dušičce opravdu líbilo.
„Jak chceš! Odpoledne ti dám vybrat, jaký kolík si budeš do té své nenasytné dírky přát,“ řekl mi vážně. „Ale teď musíme probrat to večerní setkání v Derry. Jdi se obléct, uvidíme se u snídaně.“
Tiše jsem seběhl do svého pokoje. Podobně jako na Bahamách neměl hradní personál kromě komorníka Louise tušení, že noci trávím v Górdanově posteli. I proto jsem do té své ráno aspoň na chvíli vlezl, aby to vypadalo, že jsem tam spal. A veškeré oblečení jsem měl také ve své šatně. Dal jsem si rychlou sprchu, abych ze sebe smyl pot po nedávném milování a pak si oblékl nové úzké džíny značky Versace, které jsem si koupil na letišti v Miami. Proti evropským cenám tam byly za polovičku, takže jsem z toho utrácení rozhodně neměl výčitky. Pak jsem ze skříně vytáhl kašmírový rolák, který mi dal Górdan k Vánocům a v Karibiku jsem si ho opravdu moc neužil. Do irské zimy byl ale jako stvořený. Už jsem byl zvyklý na trošku teplejší podnebí, takže mi z typického domácího depresivního počasí naskakovala husí kůže. Temné olověně šedé mraky se válely nad mořem a příboj útočil na útesy pod okny mého pokoje se silou vichřice.
„Karibská skleníková orchidej dorazila,“ smál se Górdan mému výběru oblečení. On sám na sobě měl taky úzké džíny, ale k nim jen tričko s krátkým rukávem. „Nechceš, půjčím ti ještě šálu.“
„Mám svou!“ odsekl jsem a posadil se k prostřenému stolu. Kuchařka mi jako vždy upekla svůj úžasný hruškový cheese cake. S chutí jsem se do něj pustil. „Tak povídej, jak jsi domluvil to mé setkání se Seanovou spojkou,“ požádal jsem Górdana s plnou pusou.
Distingovaně se napil své kávy, aby mi dal najevo, že se chovám jako křovák, když mluvím s plnou pusou. Potom složil noviny, které patřily k jeho ranním rituálům stejně, jako k mým ten sýrový koláč a hořký čaj se smetanou. „V sedm večer se s tím klukem, který si říká Nick, setkáš za nádražím v Derry. Tou dobou a v tomhle počasí tam určitě nikdo nebude.“
„A on mne pak dovede za Seanem?“ ptal jsem se s nadějí v hlase.
„To doufám! Anebo ti aspoň řekne, kde ho najdeš, pokud ti uvěří.“
Skepticky jsem se ušklíbl. Górdanova poznámka mne zrovna moc nepotěšila.
Ve čtyři odpoledne jsme vyrazili z hradu obyčejným roverem, který ač byl nový a nablýskaný stejně jako bentley, poutal přeci jen méně pozornosti, než honosná limuzína. V dělnickém Derry, kde se před více než deseti lety rozhořely nejhorší nepokoje, ukončené krveprolitím, by ten okázalý znak britské moci, jakým bentley nepochybně byl, asi nevzbudil moc nadšení. Na cestu jsem se oblékl celý do černého, což byla barva, kterou jsem měl z mnoha důvodů rád. Vzal jsem si dokonce i svou taktickou vestu, bez které jsem dřív neudělal krok, a teď se zase stala nepostradatelnou. Bylo v ní místo nejen na nůž a pistoli Sig Sauer, ale i na náhradní zásobníky a třeba i na lékárničku. Před odjezdem jsem se na sebe podíval do zrcadla, abych zkontroloval, jestli nic z mého vybavení není pod zimní bundou vidět. Kdyby mne takhle vyzbrojeného sebrali policajti, hodilo by to slušnou paletu za nedovolené ozbrojování. Na to jsem ale kašlal. Můj i Seanův život byl důležitější, než nějaké hloupé britské zákony.
Řidič, kterým nebyl nikdo jiný, než Górdanův komorník, který zjevně věděl o životě svého pána víc, než jen to, že je vlastně gay, zaparkoval na Spencer Road, kousek od mostu, který kdosi se smyslem pro humor pojmenoval Bridge Street. Na místo setkání s Nickem jsem se musel dostat pěšky, ale nebylo to daleko. Jen kousek podél řeky Foyle na sever ke stanici Londonderry a pak ještě o půl kilometru dál podél kolejí. Górdan chtěl jít se mnou, ale já mu řekl, že beze mě musí tu chvíli vydržet. Zavrčel na mě něco mládeži nepřístupného, ač jindy si dával na své výrazy pozor. Bylo vidět, že je na rozdíl ode mne dost nervózní. To já jsem se naopak cítil jako ryba ve vodě. V takovém světě jsem vyrůstal v chudinské čtvrti Belfastu, ve světě pouličních bitek a skrývání se před konkurenčními bandami, i před policií.
„Tak alespoň nech zapnutou vysílačku,“ přikázal mi Górdan autoritativně a já se s ním nehádal. Nastavil jsem Motorolu, která měla venku ve volné přírodě dosah přes třicet kilometrů na odposlech, takže jsem nemusel stále držet vysílací tlačítko. Pak jsem jeho lordstvu lehkomyslně zamával na rozloučenou a vyrazil jsem, krytý stíny podél trati. Jen další ještě temnější stín, skrytý temnotou, maskovaný všudypřítomným šuměním ledového deště. I kdyby stál někdo těsně vedle mne, nevěděl by o mně, tolik jsem o skrytém pohybu věděl, abych se neprozradil. Výcvikový tábor PIRA mi poskytl opravdu speciální znalosti a dovednosti. Pomalu a nepozorován jsem prošel vlakovou stanicí, kde se před deštěm krčily tři schoulené postavy, připomínající zmoklé slepice pod schůdky do kurníku. Irská zima byla tou nejodpornější zimou, jakou si člověk dokázal představit. Mrzlo málokdy, ale neustále pršelo nebo mrholilo a fičel hnusný ledový vítr. Počasí opravdu jen pro silné povahy.
Když jsem minul nádražíčko, už jsem nemusel být tak ostražitý, protože podél kolejí se vůbec nikdo nepohyboval. Dovolil jsem si proto těch pět set metrů k nepoužívanému dřevěnému skladišti, kde na mne měl Nick čekat, běžet. Sklad jsem našel hned. Přízemní podlouhlou budovu z hnědých napůl uhnilých prken, která odolávala povětrnostním vlivům snad jen silou vůle. Dovnitř zjevně proudem lilo a vítr se tam určitě proháněl bez omezení. Jako úkryt mého bratra bych něco takového nečekal, takže mi bylo jasné, že Sean tady jistě není. Tohle bylo jen místo setkání a ne skrýš.
„Jsem před tím skladištěm,“ oznámil jsem šeptem do vysílačky. Pak jsem si nasadil noktovizor a tasil pistoli, protože vlézt jako ovce do pasti jsem nechtěl. Pokud mne tady čekají vojáci nebo policajti, budou to mít dost těžké, protože já střílet umím. Místo bylo ale zvláštně mrtvé. Necítil jsem ničí přítomnost, takže jsem se vlastně ani nebál. Vstoupil jsem dovnitř a namířenou pistolí pokryl celý prostor, který jsem viděl v jasně zelenkavém světle brýlí pro noční vidění. Ten sklad byl téměř prázdný, takže schovávaček tam moc nebylo. Co mne ale varovalo, byly stopy v prachu na zemi. Neomylně jsem rozeznal kanady, které nosily jak vojenské, tak policejní speciální jednotky. Otisky ale směřovaly nejen dovnitř, ale i ven. Zadržel jsem dech a rychle jsem propátral celý prostor. Kromě dvou palet jakýchsi starých krabic ale nebylo kde se skrýt.
A pak jsem uviděl ten obrys na zemi. Vypadalo to nejdřív jako hromada hadrů, ale já měl vycvičené oči. Během chvíle jsem v tom identifikoval ležící postavu. Znovu jsem tiše poslouchal, protože nebyla lepší léčka, než toto. Nerad bych vyrazil do prostoru skladu a stal se tak terčem útočných pušek. Nakonec jsem se vydal podél stěny skladiště k těm dvěma paletám, které jediné skýtaly nějaký úkryt. Blížil jsem se k nim tiše a ze směru, odkud by mne případný útočník nečekal. Vzal jsem to od dveří tou delší cestou. Po deseti minutách jsem ale ulehčeně vydechl. Ani za paletami se nikdo neskrýval.
Vyběhl jsem do středu skladu, přímo k ležící postavě. Pohyboval jsem se tiše, ale rychle a brzo jsem uviděl lesklou kaluž, která se kolem těla rozlévala. Krev! A bylo jí spousta.
Nejspíš jsem objevil Nicka a doufal jsem, že ještě není pozdě. Ještě zrychleně a povrchně dýchal a srdce mu tlouklo, i když ztratil mnoho krve. Někdo ho šeredně zmlátil a nechal ho tam ležet se spoutanýma rukama i nohama.
„Górdane, přijeďte sem k tomu skladu po Browning Drive. Myslím, že jsem našel Nicka, ale má dost. Musí fofrem do nemocnice.“ Přepnul jsem tlačítko odposlechu, aby mi Górdan mohl odpovědět.
„Proboha! Je při vědomí?“
„Ne. Je strašně zbitý a krvácí. Možná bys měl zavolat sanitku.“
„Odvezeme ho sami. To bude rychlejší.“
Górdan měl pravdu, protože od parkoviště to měli ke skladišti jen kousek. Vytáhl jsem svůj balíček první pomoci a začal se věnovat zraněnému klukovi. Našel jsem škrtidlo, protože z jeho pravého předloktí trčely kosti a krev tekla doslova proudem. Toho chudáka někdo surově mučil, aby z něj dostal informace a došel tak daleko, že mu zpřerážel kosti nejspíš železnou trubkou, která se válela o kus dál. Radši jsem ani nechtěl domýšlet, co z něj ty bezcitné svině chtěly dostat. Bylo mi hrozně, protože jsem pochopil, že to dítě nemělo nejmenší šanci brutálnímu týrání odolat. A co hůř, byl jsem si jistý, že můj bratr je už teď nejspíš v Belfastských kasárnách Castlereagh.
Nemocnice byla vzdálená jen dvě míle, a protože se mi podařilo to nejhorší krvácení zastavit, zdálo se, že by to Nick mohl zvládnout. Na pohotovosti byli velmi výkonní, zocelení různými maléry při pouličních nepokojích a bojůvkách. Severní Irsko bylo stále válečnou zónou a lékaři byli podle toho rychlí a zruční, podobně jako na frontě. Do půl hodiny se jim podařilo Nicka stabilizovat a převést na operační sál. Vypadalo to, že přežije. Musí to přežít! Byl mou jedinou šancí, jak zjistit, co je s mým bratrem.
Svoje zbraně jsme s Górdanem oba nechali v tajné skrýši v autě. Nedalo se totiž vyloučit, že nějaká dobrá duše zavolá policii, i když pokud by ji volali kvůli každé rvačce, nedělali by poldové nic jiného, než chodili po nemocnicích. Přesto ale bylo jistější, když naše zákonem zakázané doplňky zůstanou pod dohledem řidiče v roveru. Sedli jsme si do čekárny, kde byl automat na odpornou přeslazenou hnědou vodu, které tady říkali káva. Oba jsme s ušklíbnutím kelímek vyhodili, protože tak hluboko jsme neklesli, abychom tohle pili. Sedli jsme si vedle sebe na čalouněnou lavici a já si zmoženě opřel hlavu o Górdanovo rameno. Víc důvěrností jsme si ale nedovolili, ač jsme byli zatím v čekárně sami.
„Jsi frajer, Kierane. Nejspíš jsi mu tím škrtidlem zachránil život,“ pochválil Górdan mou duchapřítomnost. Chtěl mne povzbudit ve chvíli, kdy jsem padal na dno rychlostí světla. Od Seana mne před pár minutami dělil jen kousek a někdo mne krutě předběhl. A přitom nechybělo moc a já v tom skladišti vletěl speciálům rovnou do náruče. To by asi výskali radostí, kdyby nás měli se Seanem oba dva. Strach mne doslova válcoval, ale snažil jsem se sebrat a neházet flintu do žita, jak mi Górdan nedávno vytkl. Pokrčil jsem rameny, jakoby při záchraně Nickova života o nic nešlo. Doktor z pohotovosti mne sice taky poplácal po rameni, když jsem se mu přiznal, že to zaškrcení otevřené zlomeniny je moje práce. Jenže první pomoc byla jednou z nejdůležitějších součástí mého výcviku v táboře, takže jsem to nebral jako žádnou senzaci.
„Co myslíš, kde je Sean?“ zeptal jsem se na to, co mne trápilo.
„Asi v Castlereagh. Zdá se, že z Nicka vytloukli, kde se skrývá. Ale možná, že se mu povedlo zdrhnout.“
„Vždycky byl mazaný, ale bojím se, že máš pravdu.“ Koukl jsem Górdanovi do očí a hledal tam oporu, jenže on byl stejný pragmatik, jako já. Byl dalek toho, mne utěšovat.
„Měl by sis odpočinout,“ konstatoval nakonec. „Asi bychom měli jet domů a tobě by neuškodil prášek na spaní. Za Nickem se stavíme zítra.“
„Chci vědět, jestli bude v pořádku,“ odmítl jsem Górdanův nápad a pak se rychle na lavici posadil rovně, protože se chodbou ozvaly rychlé a rozhodné kroky. To nebyl nikdo, kdo má k nemocnicím negativní vztah. Tou chodbou přicházel nejspíš lékař nebo nějaký jiný zaměstnanec anebo možná i policista, podle toho, jak suverénně si vykračoval.
„Ahoj Górdane, volal mi kolega, že tu máme vzácnou návštěvu a že bych měl přijet reprezentovat nemocnici,“ smál se ten muž v tmavě modrém saku a temně rudé kravatě. Byl mi zvláštně povědomý, ale v první minutě jsem ho nedokázal zařadit, což bylo divné, protože jsem měl na tváře obdivuhodnou paměť.
„Jamesi!“ Górdan vyskočil a šel si s mužem nadšeně potřást rukou. Já se taky zvedl a v hlavě mi pořád šrotovalo, kam toho člověka zařadit.
„Kierane, ty už si na mne nepamatuješ?“ otočil se ten muž na mne a podával mi ruku. „No, není se co divit, většinu času v mém bytě v Belfastu jsi blouznil v horečkách,“ usmál se a mně to konečně seplo.
„Doktor McKeenan? Omlouvám se, ale vás bych tady nečekal.“
„To víš, cesty osudu jsou klikaté,“ vysvětloval doktor cestou do své kanceláře. „Když jsem se po tvém nuceném odjezdu na hrad zbavil policajtů, rozhodl jsem se, že nejrozumnější bude, zmizet z Belfastu. A tahle nemocnice zrovna hledala šéfchirurga, tak jsem se přihlásil do konkurzu a vyhrál ho, to je celé.“ Uvedl nás do své kanceláře a zapnul překapávač, který sliboval lepší kávu, než tu hrůzu v čekárně.
„Takže, pokud tomu dobře rozumím, policii k tomu zmlácenému klukovi ani volat nemusíme, když jste v tom namočení vy dva,“ pokračoval, když jsme se všichni usadili.
„Takhle ho zřídili nejspíš vojáci, aby z něj dostali, kde je můj bratr. A bojím se, že byli úspěšní,“ vysvětlil jsem sklesle.
„Sean je v Ulsteru?“ Obočí pana doktora vyjelo překvapeně nahoru.
„To je dlouhá historie, Jamesi,“ uťal diskuzi Górdan netrpělivě mávnutím rukou. „Potřebujeme vědět, jestli to ten kluk přežije a kdy s ním bude moct Kieran mluvit.“
„Přežije, a pokud vím, někdy touhle dobou už budou mí kolegové na sále končit. Mluvit byste s ním mohli tak za dvacet čtyři hodin, pokud nenastanou nějaké komplikace.“
„Ale já musím zjistit, co je se Seanem!“ zaskučel jsem zoufale.
„Neboj, zjistíme to zítra večer. Jestli je v Castlereagh, tak už na nějakém dni nesejde a jestli utekl, dokáže se s tebou spojit sám. Ví, kde jsi.“ Górdan mne impulsivně objal a tiše mi promlouval do duše, zatímco doktor McKeenan nás zvědavě pozoroval.
„Vrabci na střeše si cvrlikají, že už dlouho nežiješ se svou manželkou v jedné domácnosti,“ uchechtl se nakonec.
„Tak je nech cvrlikat, nic jim do toho není!“ odsekl Górdan ostře, takže doktor McKeenan jen ve smírném gestu zvedl ruce. „Zavolej mi, až bude Nick schopný si s Kieranem promluvit,“ rozhodl nakonec, i když já jsem chtěl v nemocnici zůstat. To mi ale neprošlo a ani jsem se nedivil. Byl to hloupý nápad, který neměl s racionálním myšlením nic společného. Proto jsem ani neprotestoval, když mne Górdan po rozloučení s doktorem McKeenanem usadil do auta a odvezl zpátky na svůj hrad. Na žádné radosti už tu noc nedošlo a ani na anální kolík, který mi Górdan sliboval a který jsem si také před večeří musel vybrat. Dostal jsem prášek na spaní a pak mne Górdan poprvé v životě zamkl v mém pokoji. Netušil jsem proč, ale bylo mi to úplně jedno. Nejspíš se bál, že bych se mohl uprostřed noci sebrat a utéct z hradu hledat Seana. Netvrdím, že mne to v jednom šíleném impulsivním okamžiku nenapadlo, ale hned jsem tu myšlenku zavrhl, protože ač se to zdálo nepravděpodobné, pořád u mne vítězil rozum.
Po sedativu jsem usnul rychle, ale nespal jsem klidně. Jistota, že Sean je právě krutě mučen ve stejných kasárnách, kde jsem to třikrát slíznul i já, mi ve snech vykreslovala šílené představy. Seanův zmrskaný zadek s análním kolíkem, jeho podvázané koule, krutě mrskané důtkami. Prsní bradavky celé červené od zubatých svorek a penis, propíchnutý jehlami, do kterých vedl proud, to byly ty nejhorší vidiny, které mne pronásledovaly ve spánku, spolu s krví, která tekla Seanovi z mnoha ran po celém těle. Mnohokrát jsem se s hrůzou probudil a znovu upadl do horečnatého snu, ještě šílenějšího, než byl ten předchozí.
„Pššššš, tiše, Kierane, probuď se.“ Górdan mne hladil po zpocených vlasech, těžké sametové závěsy v mém pokoji byly roztažené a venku kupodivu nelilo jako z konve a ani vítr nefičel.
„Zdály se mi samé šílenosti,“ vysvětlil jsem, proč jsem asi křičel ze spaní.
„Ani se ti nedivím,“ usmál s Górdan. „Tobě se zdály a já je v noci prováděl. Proto jsem tě zamkl, aby mí hosté měli jistotu, že je neuvidíš.“
Jen jsem zvedl tázavě obočí.
„S tou nejradikálnější buňkou PIRA jsme se v noci domluvili, že uneseme tvé dva mučitele a vymlátíme z nich, kde je Sean. A potom je za něj vyměníme.“
„Proboha!“ Pusa mi zůstala překvapením otevřená. „A to si myslíte, že se vláda Jejího Veličenstva nechá vydírat?“
„Nebudeme jednat s vládou, ale s přímými nadřízenými těch vojáků, s jejich kamarády! Dokud je Sean v Castlereagh, nemá o něm vláda ani tušení. Nechce být obviněna, že v Severním Irsku vědomě porušuje lidská práva. Tuhle kratochvíli a zodpovědnost za ni s radostí nechá na pár hlupácích ze SAS, kteří budou v případě nutnosti obětováni. Něco ve stylu: my nic, my jsme o ničem nevěděli, to všechno oni! Jestli ti Nick, mimochodem jmenuje se ve skutečnosti Nioclas Fagan, potvrdí, že Seana dostali Britové, tak tu akci spustíme.“
„A spustíš tím další vlnu pekla. Únos a mučení dvou britských elitních vojáků nezůstane bez odplaty.“
„Takže tomu mám rozumět tak, že radši obětuješ bratra?“ zeptal se mne Górdan ironicky.
Vylezl jsem z postele a přešel k oknu, pod kterým byly jen útesy a vzdouvající se Irské moře. Netrvalo mi dlouho, než jsem vymyslel, co vlastně chci a tentokrát jsem se na nějaký falešný humanismus vykašlal.
„Rád bych si ty dva sadistický šmejdy podal osobně,“ prohlásil jsem zaníceně.
„Bude mi potěšením!“ souhlasil Górdan nadšeně. „Jako Top a mučitel jsi nesmírně vzrušující, ale teď bych dal přednost opačné roli,“ usmál se a spolu s polibkem mých úst mi rukou pevně stiskl ještě stále bolavé půlky zadku a roztáhl je od sebe, čímž dal jasně najevo, po čem právě touží. Slastně jsem zavřel oči, protože pořádnou lekci Górdanovy dominance jsem si také přál. Klekl jsem si na postel s jediným přáním, mít jeho tvrdý ohon až nadoraz v sobě. Slyšel jsem, jak se rychle svléká a tělem mi projížděly doslova elektrické šoky, když se mne o chvíli později zlehka dotkl svýma rukama. A pak zvedl z podlahy u postele důtky, které si na mne přinesl a pohladil mne jejich koženými třásněmi po zádech a po vystrčených půlkách.
„Musím tě potrestat za to, že ses nechal ošukat spolužačkami. Protože máš ale zadek ještě celý bolavý, tak dostaneš přes záda. Přivazovat tě nebudu, budeš to muset poslušně vydržet, dokud neuznám, že máš dost.“
Zalapal jsem po dechu. Věděl jsem, že mé provinění nenechá bez trestu, ale v tu chvíli jsem ho nečekal. Měl jsem hlavu plnou Seana, takže mne první úder důtkami mezi lopatky zastihl nepřipraveného. Prohnul jsem se v zádech a zasyčel bolestí, i když rána nebyla nijak silná.
„Nenudím tě?“ Zaznělo mi tiše u ucha a já málem vyletěl z kůže leknutím.
„Ne, pane,“ odvětil jsem pohotově.
„Jak myslíš,“ odhalil mou lež. „Takže odteď budeš ty rány počítat, aby ses soustředil.“
Počítání jsem nesnášel, protože vyžadovalo příliš mnoho sebeovládání a Górdan to věděl. Nechtěl ho po mně příliš často, jen když byl naštvaný. A nebylo snazší cesty, jak ho naštvat, než nevnímat ho.
Důtky v pravidelných intervalech dopadaly na má záda, ne moc silně, zato neúprosně. Zasyknul jsem bolestí a škubnul sebou pokaždé, když mne ty kožené třásně zasáhly svými konci. Nabral jsem dech a zašeptal pořadové číslo rány, aby to vypadalo, že už mi nezbývají síly.
„Nahlas!“
„Čtyřicet osm,“ zopakoval jsem poslušně a přemýšlel, o co se to vlastně snažím. Górdana neoblafnu, ví, kolik snesu. Pozná to na mně naprosto neomylně. Někdy mám dost po čtyřiceti ranách a někdy mi stovka nestačí. Sáhl mi zezadu mezi nohy a stáhl dolů můj ocas, který mi trčel ztopořený pod břichem. Klekl si za mě a olízl žalud, uzdičku, spodní stranu ocasu a pak pokračoval přes šev na šourku na hráz a k análnímu otvoru, který chvíli dráždil jazykem a naznačoval přírazy. A pak to zase vzal zespod od žaludu nahoru k mému toužebně vystrčenému zadku. Zajel mi prstem dovnitř a začal zlehka přirážet a přitom se důtky znovu roztančily na mých zádech.
„Čtyřicet devět, padesát, padesát jedna...“ počítám poslušně a sebeovládání mne pomalu opouští ve víru nádherného chtíče. Přirážím proti Górdanovu prstu a při další přestávce si znovu užívám jeho jazyk, laskající můj pohlavní úd. Dává si záležet a zanedlouho slízává ze žaludu mou kapičku touhy. A pak jeho hra krutě skončí a důtky mají zase práci a já se musím hrozně soustředit, protože anál už mi v tu chvíli ojíždějí dva prsty muže, který přesně ví, co a jak mám rád.
„Sedmdesát čtyři, sedmdesát pět,“ počítám zajíkavě, když bití náhle končí a do mého připraveného zadku Górdan vrazí svůj nedočkavý ocas. Vydechnu a zasténám nejen bolestí, ale i neskutečnou slastí. Prohnu se jako kočka, zakloním hlavu a obestírá mne temno, když mi můj milenec přejede dlaněmi po rudých a rozpálených zádech. A pak mne obejme pod břichem a přimáčkne se ke mně celým svým tělem a já v tu chvíli skučím bolestí a přirážím jako o život. Sobecky se do mě vystříká v několika silných přírazech, a teprve potom si lehá na postel mezi mé nohy a bere znovu můj ocas do úst. Chce po mně, abych ho šoustal do pusy, a přitom mi znovu zevnitř dráždí prsty prostatu. Můj orgasmus na sebe nenechá dlouho čekat. Je to úžasná změna, nechat se od Górdana kouřit až k vyvrcholení. Přirážím do jeho úst a pak zajíždím až do krku a on se mi přisaje k ocasu a lačně polyká všechno, co jsem mu do krku nastříkal.
Zůstal ležet pode mnou a jen si mne stáhl na sebe. Ví, že mám rád po sexu ještě dlouhou dohru. Hladil mne jemně po rudých zádech, která dnes ohleduplně šetřil. Dal mi sice hodně ran, ale s citem přesně odhadl tu slastnou bolest od té k nevydržení. Na nočním stolku stála lahvička se zázračným olejem Mistra Nobu a tak si ho nalil do dlaní a začal mi ho roztírat nejen po rozpálených zádech, ale i po stále citlivém zadku. Zavřel jsem oči a uvažoval nad tím, co bych tak nejradši provedl těm dvěma britským hajzlům, které mi Górdan chtěl naservírovat v nejbližší době k večeři, jako když predátor učí mládě lovit, tak mu donese do hnízda kořist na hraní. Tohle jsem pochopil ve chvíli, kdy mne nechal potrestat toho bahamského šmíráka. A nemohl bych říct, že by mi to vadilo.