Místo, kam měli být dopraveni oba unesení vojáci SAS, bylo vybráno s neobvyklou pečlivostí. Ta budova byla dávno nepoužívanou sýpkou, bytelnou cihlovou stavbou s maličkými větracími otvory. Uvnitř rozlehlé stavby však byla vytvořena ještě vestavba z cihel a izolačních materiálů. Byla rozdělena do několika cel a jedné větší místnosti a i když Górdan uvnitř vestavby vykřikl, neslyšel jsem v prostoru sýpky téměř nic.
„PIRA to tu používá k výslechům už delší dobu, takže to místo je dokonale odhlučněné. Navíc je tu i zázemí, takže se tu dá vydržet delší dobu a v neposlední řadě jsou tu podzemní východy a přístupové cesty sem jsou trvale hlídané. Jakmile by se tu začli rojit Britové, PIRA by tohle místo škrtla ze seznamu bezpečných a použila další. Má jich několik a další stále přibývají,“ vysvětlil mi Górdan, zatímco mne provázel celým prostorem. Ukázal mi přístupy k nouzovým východům i místnost, kde byly palandy a spacáky a dokonce i vařič a velká lednička. Strohý prostor, sloužící jako zázemí pro věznitele. Zajatci neměli ani desetinu takového pohodlí. V celách, vybudovaných ve vestavbě, nebylo krom ok v podlaze pro připoutání vězňů nic. A vybavení velké místnosti bylo ještě zajímavější. Kladky, řetězy, pouta a dokonce i pevná klec, kam se mohl zajatec v pozici skrčence nacpat. Usmál jsem se. Mně by úplně stačily ke štěstí dvě trubky, které probíhaly podlahou i stropem mučírny asi dva metry od stěny, ale ani ostatní zařízení nebylo na škodu.
„Budu potřebovat ty provazy, silné svíčky a obušek,“ zopakoval jsem Górdanovi své požadavky, které jsem mu říkal už před dvěma dny. Tyhle tři položky jsem si objednal navíc k elektrickým bičům na dobytek, které použijí chlapi při únosu a jejich uplatnění při výslechu se rozumělo samo sebou. Jenže já chtěl víc. Chtěl jsem předsedovi fanclubu mé prdele vrátit brutální znásilnění obuškem, které mi dopřál. A měl jsem v úmyslu jít ještě dál. Bolesti se meze nekladly, protože jen na ní bude záležet, jak rychle se dozvíme, co je s mým bratrem.
„Neboj, kolem páté odpoledne to tady budeš mít a chlapi se zajatci nedorazí dřív, než v devět.“
Přikývl jsem a prošel se až dozadu chodbou mezi celami. Tam jsem objevil v poslední špeluňce vpravo velkou otlučenou litinovou vanu, plnou špinavé vody. O stěnu stála opřená mříž, kterou se ta vana dala zakrýt, a pevné řetězy s visacími zámky hovořily za vše. Nechtěl bych být v kůži zajatce, kterého do té vany strčí. Asi by mi stačilo pár hodin, protože voda zrovna moc teplá nebyla. Vrátil jsem se do mučírny a prověřil dvě velké krabice od banánů, které se tam v rohu válely. Obsahovaly taky zajímavé propriety, třeba rákosku, jednorázové rukavice a sterilně zabalené silné jehly.
„Ty jehly rád používá Paddy. Vráží je zajatcům pod nehty,“ řekl mi Górdan, jakoby mluvil o počasí.
Taky dobrý, ale já znal i lepší místa. Vzpomněl jsem si na focení v Jasonově atelieru, kdy jsem souhlasil s propíchnutím své bradavky. Bolelo to tak strašlivě, že jsem se málem složil. Pro účely mučení ideální záležitost.
„Paddymu jistě nebude vadit, když pár jeho hraček použiju,“ ušklíbl jsem se a vybral z krabice podle barvy ty nejsilnější.
Górdan se podíval na hodinky. „Za chvíli bude půl třetí. Myslím, že by neškodilo si na chvíli lehnout. Tys toho díky Nickovi moc nenaspal a navíc nás čeká sakra dlouhá noc.“
To měl pravdu, protože vinou zimní bouře a Nickova strachu jsem měl brzké ráno po návratu do své postele kapánek náročnější. Přesto jsem po něm koukl s podtextem, že nemravné návrhy by si měl nechat na jindy, což ho rozesmálo a já se k němu přidal. Na důvěrnosti jsme neměli náladu ani jeden, a nebylo to jen hrozbou prozrazení. Dnešní den byl prostě jiný, byl mimo realitu a stejných bude nejspíš několik příštích dní. Nečekal jsem, že ty dva elitně vycvičené vojáky zlomíme snadno a rychle.
Zavrtal jsem se do spacáku dole na palandě a Górdan si lehl vedle mne, ale kromě jedné pusy na dobrou noc jsme na nic jiného v tom neútulném prostředí neměli chuť. Górdan pak ještě zkontroloval, že nastavil budík na svých hodinkách na půl páté, tedy půl hodiny před tím, než měli přijet další muži z PIRA. Dost velká rezerva, abychom si před jejich příjezdem stihli uvařit aspoň čaj, nebo kávu.
Zavřel jsem oči a snažil se usnout, ale nebylo to vůbec snadné. Górdan na dosah ruky vedle mne usnul téměř okamžitě. Měl mnohem pevnější nervy, než já a taky mnohem víc zkušeností s únosy a mučením. Na rozdíl ode mne byl v pohodě, zato mně se v mozku honilo všechno možné. A nijak mi neprospěl ani ten rozhovor, který jsem měl po páté ráno s Nickem. Přišel za mnou a díkybohu mne našel už v mé posteli. Jen o pár minut dřív a byl by mne načapal, jak se vracím od Górdana. Venku zuřila jedna ze silných zimních bouří a na tom skalnatém ostrohu, kde hrad stál, bylo řádění živlů obzvlášť vydatné. Člověk měl vždycky pocit, že veškeré severní vichry dobývají zdi hradu a zkoušejí, zda je po staletích konečně pokoří. Nick na ty zvukové efekty orkánu nebyl zvyklý, a i když byl jeho pokoj na závětrné straně hradu s okny do nádvoří, stejně ho déšť, hromy a blesky probudily. Měl strach a tak se objevil v mých dveřích, protože jsem pro něj znamenal útočiště, podobně jako před pár týdny Sean.
Nickovi bylo už sice sedmnáct, ale dlouhodobé týrání a ponižování v dětském domově se zle podepsalo na jeho psychice. Byl vyděšený a přecitlivělý a jeho reakce odpovídaly tak o pět let mladšímu chlapci. I proto za mnou přišel, kluk, který se sám bojí bouřky a tak zaleze do bezpečí postele staršího bráchy. Nevadilo mi to, protože mi ho bylo líto. A navíc jsem se brzo dozvěděl, proč to řádění živlů vyvolalo v Nickovi takovou panickou hrůzu.
„Tenkrát byla taky taková hrozná bouřka, když si mne vzal jeden vychovatel poprvé do svého pokoje,“ začal mi Nick potichu líčit jeden ze svých traumatických zážitků. „Řekl mi, že bouřka se hodí, že mě aspoň nikdo neuslyší křičet.“
„Co ti provedl?“ zeptal jsem se, i když jsem to tušil. Ani mi nemusel odpovídat.
„Všechno,“ řekl jen a to jedno slovo stačilo. Nestál jsem o podrobnosti zneužití a znásilnění, protože jsem je sám znal až moc dobře. Měl jsem ale kliku, protože mně se to všechno zalíbilo a rád a dobrovolně jsem se stal sexuálním otrokem mého instruktora Connora. Nick to měl bohužel horší. Byl mladší a vychovatelé ho stejně jako ostatní chlapce z děcáku opakovaně nutili k orálnímu i análnímu sexu a když odmítal, bičovali ho a i jinak trestali. Navíc ho za smyšlené prohřešky zavírali na samotku, kde se ta hrůza jen stupňovala. Sto ran rákoskou na holou patřilo k těm nižším trestům, které vychovatelé používali.
„Kolik ti bylo, když to celé začalo?“ zeptal jsem se.
„Deset,“ zašeptal.
Proboha, tak tohle bylo hodně drsné. Nedivil jsem se, že radši zdrhnul a riskoval smrt na zimní ulici, než snášet dál tu hrůzu. I tak to vydržel až moc dlouho, i když jsem věděl, že se o útěk pokusil víckrát a vždycky si to šeredně odskákal.
Zavrtěl jsem se ve spacáku a nakonec se otočil čelem ke Górdanovi. Nespal. S úsměvem v černých očích mne pozoroval.
„Věděl jsi, že Nicka v tom sirotčinci poprvé znásilnili už jako desetiletého?“ zeptal jsem se ho, protože mi to pořád strašilo v hlavě.
Přikývl. „Řekla mi to psycholožka, která s Nickem mluvila ještě v době, kdy byl v domově. Slíbila mi, že se o něj postará. Zabývá se těmi otřesnými podmínkami v našich dětských domovech už hodně dlouho. Pokusí se pro něj zařídit léčbu, nejen protože ji potřebuje, ale i proto, aby se do toho domova už nemusel vrátit.“
Díval jsem se mu mlčky do očí a on stejně jako kdykoliv jindy přesně poznal, v jakém jsem rozpoložení. „Pojď ke mně.“ Přitáhl si mě k sobě, přes těch třicet centimetrů, které nás dělilo, a já se mu zavrtal hlavou kamsi pod bradu. Bylo mi hrozně, ale jeho náruč mi poskytovala bezpečí. Nakonec jsem v ní usnul klidným a hlubokým spánkem.
Budíček v půl páté byl krutý. Pištění Górdanových hodinek u mého ucha mne vytrhlo ze snu a já se zmateně rozhlížel a netušil, kde to vlastně jsem.
„Udělám kafe,“ prohlásil Górdan a vyhrabal se ze spacáku. Teprve v tu chvíli mi docvaklo, co mne za pár hodin čeká. Posadil jsem se na palandě.
„Nebo chceš radši čaj?“ Ukázal mi plechovku Earl Grey.
„Dám si to, co ty?“ zmohl jsem se konečně na nějakou reakci.
„Takže kafe z překapávače. Sice ho nesnáším, ale espresso v tomhle podniku nemají,“ ušklíbl se a začal chystat plnou konev kávy, protože věděl, že se bude hodit. Zanedlouho tady bude dalších devět chlapů a dva zajatci.
Vylezl jsem ze spacáku a pustil si studenou vodu do výlevky v koutě místnosti. Nabral jsem si ji do dlaní a chrstnul do obličeje, protože jsem se potřeboval rychle probrat. Pak jsem se podíval do velikánské ledničky a překvapeně hvízdl. Jídla tam bylo tolik, že bychom tady mohli i s ostatními muži mohli trávit tak dva týdny. Vytáhl jsem bagetu plněnou šunkou a sýrem a půlku podal Górdanovi. S chutí se do ní pustil a zapíjel ji stejně jako já tou hnědou břečkou s obsahem kofeinu z překapávače. Nic moc, ale byla aspoň horká. V duchu jsem si ale poznamenal, že příště si dám čaj.
Jak se přibližoval čas, kdy měli únosci dorazit s kořistí, atmosféra v bývalé sýpce houstla. Už jsme nebyli s Górdanem sami, přijeli dva muži, kteří kromě jiných věcí dovezli i vybavení, které jsem požadoval já. A kromě toho se na stole v místnosti, kde jsme všichni měli spát, objevil popelník, cigarety, láhve piva a dokonce i whisky. Asi jsem se zatvářil hodně zhnuseně, když si první z těch dvou nově příchozích otevřel guinness a zapálil si k pivu cigaretu, protože se mě útočně zeptal, jestli se mi něco nelíbí. Zavrtěl jsem jen hlavou a odešel z místnosti s krabicí dvou tuctů silných svíček a s jedním spacákem. Ty krabice jsem si objednal čtyři, protože proud vroucího vosku, nalitý pěkně zblízka na jakoukoliv část těla, ale zejména na ty citlivé, dokáže s pamětí a ochotou mluvit pravé divy. Odnesl jsem si svíčky k těm banánovým krabicím do kouta mučírny a sedl si na zem. Přemýšlel jsem, kam se nastěhuju i s tím spacákem, protože zápach cigaret jsem nesnášel a kouř taky ne.
„Co se děje?“ Górdan dorazil s další krabicí svíček.
„O nic nejde, jen nechci smrdět jako ta nejhorší přístavní putyka.“
„Chápu,“ řekl jen a otočil se na patě. Za dvě minuty se ale vrátil se třetí krabicí svíček a druhým spacákem. „Myslím, že nějaká volná cela se najde a ty hni zadkem, svíčková bábo. Máš tam ještě jednu krabici.“
Usmál jsem se a podal mu ruku, aby mi pomohl na nohy. Pak jsem se vrátil do společenské místnosti, kde už pro kouř z cigaret pomalu nebylo vidět a vyzvedl si své další propriety. Musel jsem si nařezat a zalepit provazy, aby se netřepily, ale to byla činnost, kterou uměl Górdan líp než já. On byl z nás dvou ten, kdo provazy často používal.
V půl jedenácté v noci zabrzdila na oploceném prostranství před sýpkou čtyři auta. Dvě dodávky s kořistí a dva další vozy, které je jistily, že za sebou nemají stíny. Oba vojáci byli v narkóze, takže mužům dalo trochu práce jejich mrtvou váhu donést do cel. Zatím jsme je nechali spoutané a se zavázanýma očima ležet na tvrdé betonové podlaze. Až se v chladu svých cel proberou, budou mít čas k přemýšlení a pak si s nimi promluví bývalí policejní vyšetřovatelé. Co bude dál, to už bude záležet jen na těch dvou, ale nepředpokládal jsem, že začnou mluvit hned a bez použití nátlaku. Naopak, jakmile vycítí, že si nejsme jistí, že mají Seana v Castlereagh, šikovně toho využijí a začnou si s námi hrát hru na pravdu a lež. Tušil jsem, že mne i vyšetřovatele s těmi dvěma zajatci čeká dlouhá cesta a doufal jsem, že to nezvoráme. Co mne ale uklidňovalo, že na to nebudu sám. Vyšetřovatelé budou i s Górdanem čtyři a vstupenku do pekla mužům zajistíme spolu s Patrikem Mahonym, se kterým už Górdan vyslýchal mnohé nepřátele a vždycky úspěšně.
Prošel jsem se chodbou mezi celami s pocitem dozorce, který má neomezenou moc. Nahlédl jsem do obou obsazených cel, ale pro jistotu si na to vzal černou kuklu. Zajatci měli sice zavázané oči a ještě napůl spali, ale nemohl jsem si být jistý, že si pásku přes oči nějak nestrhnou. U cely předsedy fanklubu mé prdele, kterého jsem poznal podle tvaru rtů, protože nic jiného jsem z něj kromě očí neviděl, mne zastihl Górdan. Beze slov mne odvedl mimo vestavbu, do prostoru sýpky.
„O co jde?“
Zavrtěl jsem hlavou. „O nic, jen jsem si chtěl prohlídnout hajzla, který mi narval do zadku ten obušek,“ přiznal jsem podle pravdy, že jsem chtěl vidět muže, který mne před dvěma lety dost ošklivě zranil.
„A jsi v pohodě?“
„Naprosto,“ odpověděl jsem mu pevně.
„OK, takže si řekneme pravidla. Protože tě ti dva hajzlové znají, tak jim ty pásky na očích přelepím, aby jim náhodou nespadly. Kdybych se ale při výslechu rozhodl, že mají vidět, co pro ně chystáme, tak si musíš kromě kukly vzít i tmavé brýle.“ Podal mi levné brýle, ale dost tmavé, aby zakryly mé výrazně modré oči, které by mne jistě prozradily. Pak pokračoval. „A pak je problém oslovování. Ty budeš mluvit co nejmíň, ale při výslechu spolu nějak komunikovat musíme. Nesmíme ale používat naše skutečná jména, a protože zajatci nic neuvidí, bude mít každý své falešné jméno nalepené na hrudi. Tady máš to svoje.“ Odlepil kus stříbrné lepicí pásky, utrhl ji, nalepil mi ji na taktickou vestu a nesmyvatelnou fixou na ni napsal Joe.
„Blbější jméno už jsi vymyslet nemohl?“ rozesmál jsem se.
„No, ještě bylo ve hře Dick,“ odpověděl mi a rozchechtal se taky.
„Jo, jenže o to ses porval ty, viď,“ i já jsem se dusil smíchy.
„Jasně, jenže chlapi jsou zvyklí, říkat mi Pete.“
„OK, Pete,“ přikývl jsem a pak mu to jméno napsal zas já na kus pásky a plácnul mu ho na kapsičku flanelové sportovní košile.
První se probral ne můj favorit, ale druhý voják. Byl mohutnější, takže u něj narkóza logicky působila kratší dobu. Byl to ten muž, který mne zmrskal rákoskou přes díru a hráz, sotva ze mne to druhé zvíře vytáhlo obušek. Krev ze mne tenkrát tekla proudem a já byl napůl mimo, ale ty dva zmrdy jsem si dobře pamatoval. Ve snech jsem viděl jejich cynické oči a surové úsměšky. Vracely se mi jejich hlasy a kruté poznámky, ať se pomodlím ke Svatému Patrickovi. V těch okamžicích chystali mou vraždu a vyráběli falešné důkazy a já to kdesi v hloubi svého já cítil a nemohl vůbec nic dělat. I proto jsem měl plné právo jim všechnu tu prožitou hrůzu vrátit i s úroky. Nebyl jsem si ale jistý, že na to budu stačit, že to zvládnu. Měl jsem sice za sebou toho tygra, který poslušně vytahoval drápy, kdykoliv jsem se octl v úzkých, ale i tak jsem necítil moc jistoty. Byl jsem rád, že se mnou bude u výslechů i Paddy Mahony.
Náš vězeň začal řvát, protože si ho zatím nikdo nevšímal. Probudil se se spoutanýma rukama i nohama a s páskou na očích, takže se asi nijak dobře necítil. A nejistota mu taky moc nepřidávala, znal jsem to sám z vlastních zkušeností. Vojáci SAS byli sice na eventualitu zajetí připraveni, ale přesto jsem věděl, že mají strach. Vzal jsem si elektrický bič a zkontroloval, že mám pistoli v pouzdře u pasu nataženou. Pak jsem suverénně nakráčel do cely řvoucího vojáka a vrazil mu elektrický bič mezi nohy.
„Drž hubu, ty hajzle!“ zasyčel jsem tak, že mne nemohl poznat po hlase. „Nikdo tady není zvědavej na tvůj prasečí kvikot. Jestli ještě pípneš, usmažím ti vejce.“ Svá slova jsem doplnil prudkým trhnutím vidlicí biče proti jeho varlatům. Ocenil to zaječením, takže jsem mu do široce rozevřených úst vrazil připravený kus špinavého hadru a přelepil ho důkladně páskou, kterou jsem mu omotal kolem hlavy. Pak jsem beze slova opustil jeho celu a hlasitě za sebou třísknul mříží. Neměl jsem strach, že se muž udusí, v celách byly kamery, právě proto, aby se zajatcům nic nestalo. Asi za půl hodiny jsem podobně jako prvního vojáka obsloužil i předsedu fanclubu mé prdele. Jemu jsem ale tím elektrickým bičem koule pěkně polechtal. Tu příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Nejdřív jsem mu přelepil pusu a pak stáhl kalhoty i slipy do půlky stehen. Vykoukl na mne scvrklý, lítost vzbuzující ptáček, kterému jsem se s chutí zasmál, protože pohled na něj byl skutečně tristní. A pak jsem přiložil vidlici biče mezi toho malého chudáčka a mužovy koule, stiskl tlačítko a pěknou chvíli ho podržel. Voják se celý napjal a zařval do roubíku, ale nic víc udělat nemohl. Byl pevně spoutaný a bezmocný, podobně jako jsem byl já v jeho moci. Nechal jsem ho tam s kalhotami napůl žerdi, bolavého a poníženého. Bylo mi dobře u srdce.
Prvního zajatce přivedli k výslechu o čtyři hodiny později. Nebyl to můj favorit, ale ten druhý voják a zezačátku s ním Górdan i oba bývalí policisté jednali celkem slušně. Seděl jsem u zdi na krabicích se svíčkami a sledoval je a byl docela překvapený jejich dokonalou souhrou. Perfektně se doplňovali v kladení otázek a bylo znát, že jsou už dávno sehraný tým. Celkem společensky s tím vojákem konverzovali asi hodinu a dokonce mu dali napít, aby ho udrželi schopného výslechu. Jak ale čas ubíhal, facky, které vyslýchaný dostával od svých vyšetřovatelů, nabývaly na intenzitě i četnosti. Netrvalo dlouho a vojákovi se spustila krev z nosu. A pak dostal od Górdana první ránu pěstí za nějakou urážku a Paddy na mne kývl, že se můžeme dát do práce.
Zvedli jsme zajatce ze židle a Paddy ho v následující vteřině sejmul kopancem do koulí. Chytl jsem zajatce pod rameny a Paddy za nohy, aby mi ho pomohl dotáhnout mezi ty trubky, které tak příhodně vedly skrz výslechovou místnost. Tam jsme muže, který byl ještě paralyzovaný bolestí, ale už se začínal bránit, přivázali vleže na zádech s nohama široce roztaženýma. Ještě pořád byl oblečený, ale to jsem mínil rychle napravit. Vytáhl jsem z pouzdra svůj hodně ostrý nůž a za nesouhlasných projevů zajatce na něm rozřezal a roztrhal oblečení. Nakonec jsem si nechal jeho slipy. Vyřízl jsem v nich otvor, kterým jsem protáhl ven jeho genitálie, což vyvolalo smích všech přítomných v místnosti. A pak jsem ještě jednou zakroužil nožem a vyřízl kus látky, zakrývající mužův anální otvor.
„Tak jak se těšíš?“ zeptal se připoutaného zajatce Górdan posměšně, zatímco já a Paddy jsme si navlékali jednorázové rukavice.
„Seru na vás,“ odvětil voják vztekle.
Bez jakéhokoliv upozornění jsem zajatci vrazil elektrický bič hluboko mezi půlky k análnímu otvoru a podržel chvilku tlačítko. Zavřeštění prořízlo vzduch v mučírně a někdo, myslím, že Paddy poznamenal něco o pěkně nažhavené prdeli. Oba bývalí policisté se pak do připoutaného zajatce znovu pustili otázkami a já jsem očima vyhledal Górdana. Nechtěl jsem před vězněm mluvit a tak jsem ho vytáhl mimo celou vězeňskou vestavbu.
„Měli byste vyslýchat oba najednou. Ten druhý, co je v cele, má vyšší hodnost. Když uslyší svého podřízeného řvát, bude mít pocit zodpovědnosti za jeho utrpení a začne mluvit.“
„To je chytrý, ale já nechci, aby navzájem slyšeli, co ten druhý odpovídá. Základní pravidlo výslechu je, neklást otázky, na který neznáš odpověď. Jenže my právě takové otázky klást musíme a nemáme jak si ověřit, jestli nám říkají pravdu. Proto je naše jediná šance, jak o Seanovi zjistit pravdu, vyslýchat je odděleně.“
„Tak aspoň tomu hajzlovi v cele umožněte poslechnout si, jak jeho kamarádíček ječí. Nemusí slyšet, nač se ho ptáme. Už i to ho před prvním výslechem nalomí.“
„Univerzitní přednášky psychologie nebo škola ulice?“ zeptal se mě zvědavě.
„Spíš ta ulice,“ ušklíbl jsem se.
Vrátili jsme se zpět do výslechové místnosti, kde Paddy s oběma bývalými policisty už pokročil. Ječení zcela svlečeného zajatce bylo aspoň o půl oktávy vyšší. Zkoukl jsem situaci a když jsem zjistil, že elektrické výboje do koulí nejsou k ničemu, chopil jsem se tenčích provázků a z kapsy vytáhl hrst plastových kolíčků, které jsem si sám koupil, a dost dlouho mi trvalo, než jsem objevil ty správné. Takové moje malé překvápko. Přivázal jsem dlouhé provázky ke dvěma kolíčkům, které jsem cvaknul našemu zajatci na nataženou předkožku. Jeden z provázků jsem pak podal Paddymu, který moje počínání se zájmem sledoval. Přivázali jsme ty provázky do stejných míst, kde měl muž k oběma trubkám připoutané kotníky. Skučení vězně se stupňovalo, jak se jeho předkožka roztahovala, a objevoval se skrytý žalud. Vzal jsem si znovu elektrický bič na dobytek a vrazil jednu vidlici až k žaludu. Zajatec to nemohl přes zavázané oči vidět, takže výboj pro něj bude k bolesti napjaté předkožky jen dalším pořádným šokem.
Stiskl jsem tlačítko ovládání biče.
Zavřeštění mi málem protrhlo bubínky a já s uspokojením sledoval zlatavý proud moči, který vyrazil z toho týraného místečka. Mlčky jsem naznačil Paddymu, ať mi zapálí pět svíček, aby bylo pořád dost vařícího vosku, a pak jsem znovu přiložil jednu elektrodu biče k odhalenému žaludu, zalitému močí a stiskl tlačítko ovládání.
„Tak kde je Sean Devlin?“ položil Górdan už asi posté stejnou otázku.
„Nevím,“ zaskučel voják.
Papírovým kapesníkem jsem odsál loužičku moči v natažené předkožce, ve které se topil zajatcův žalud, a vzal jsem do ruky první hořící svíčku. Držel jsem ji v bezprostřední blízkosti mužova údu, aby vosk neztratil nic ze své teploty. A pak jsem zalil ten žalud, skrytý hluboko v roztažené předkožce veškerým voskem, který na svíčce byl a dalším jsem hned nato polil koule.
Po třech hodinách, když už měl náš zajatec koule i žalud pěkně ošklivě popálený a pod nehty i v bradavkách měl zapíchané jehly, začal konečně mluvit.